Ludvík Souček

BLÁZNI Z HEPTERIDY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

21. KAPITOLA

 

Zbývá mi nyní ještě vysvětlit vám, proč duše filozofů nesplynou celou svou podstatou s hmotou sluneční, jak je tomu u duší jiných lidí.

Cyrano z Bergeraku, Cesta do Sluneční říše

 

„Když si představím, že jsem vás mohla praštit ještě víc," hořekovala Kara kajícně, „vaše děti..."

„Ano," připustil skomíravým hlasem všech skutečně i zdánlivě nemocných mužů, je-li v doslechu jakákoli žena, Mart. „Moje ubohá dceruška by už nikdy ..."

„Mluvil jste o dvou chlapečcích!" přerušila jej Kara podezíravě.

„Vidíte ... Ta rána, slečno Káro ... Tedy moji ubozí dva synáčkové by už nikdy ..."

„Jak se jmenují?" nenechala se velice věcná Kara Martovým kňouráním otřást.

„Kdo? Aha, synáčkové ... No, ten starší se jmenuje ... Jmenuje... počkejte, jak jsme to jenom s jeho drahou matičkou domluvili... nějak jako ..."

„Marte ?"

„Prosím?"

„Vy nemáte dva chlapečky!"

„Myslíte, že by jeden stačil?" otázal se bolestínsky Stam. „No jestli ano, se mnou se dá konečně rozumně mluvit, Karo."

„Vy nemáte ani jednoho takhle mrňavého chlapečka," naznačila Kara palcem a ukazováčkem mikroskopičnost neexistujícího potomka takovým gestem, že by jí celá mužská část Galaxie ležela v tom okamžiku u nohou. „Vy nemáte ani drahou ženušku. Vy jste jenom mizera."

„A proto brečíte?" zajímal se Mart pojednou zcela normálním hlasem. „Neplačte, slečno Karnová. To není tragédie. To se dá všechno napravit."

„Brečím nad sebou, že jsem se tak hrozně trápila. Tu ránu kamenem jste si už předem poctivě zasloužil. Od tohoto okamžiku žádné další výčitky svědomí."

„Tak alespoň cigaretu," žebral Mart.

Kara ji odněkud vykouzlila a zapálila jeho zapalovačem, než tomu mohl zabránit. Naštěstí tentokrát fungoval pouze jako zapalovač. Když mu ji podávala ke rtům, povšiml si, že nenese ani stopy rtěnky. Několikrát hluboce s potěšením a zřejmě v dobré míře vdechl kouř a vyfoukl jej směrem ke stropu místnosti, kde se oba nacházeli.

Skutečnost, že šlo o jeskyni, byla skryta závěsy a ornamentálně zdobenými stěnami. Z vedlejší místnosti doléhalo tlumené hučení hlasů, z něhož tu a tam jasněji zazněl vydatný   baryton Šéfa, občas zřejmě inklinujícího k možnosti stát se opět akutní stodvaapadesátkou.

„Kdy bude s holohlavci hotov?" uvažovala Kara.

„Buďte trpělivá. Mají si toho moc co povídat. Výroba samotného Capaxu 37 stála, pokud vím ..."

„Nevytahujte se, prosím vás," přerušila ho. „A nehrajte si na vševěda. Co hlava?"

„Děkuji za optání. Naštěstí jste trefila hlavně paruku. Ta zadržela ránu."

„Paruku?"

Kara vjela Martovi do vlasů sice s badatelsku rozhodností, ale zároveň jemně, aby se nedotkla zalepené ranky na čele. Ponechala tam ruku o několik zlomků vteřiny déle, než bylo třeba k orientačnímu průzkumu.

„Mizero!"

„Vůbec nejste originální, slečno Karnová. Opakujete se, jestli chcete, naučím vás celou řadu pěkných nadávek. Víte, já ..."

V tom okamžiku vstoupil Šéf, sice brunátný, ale zřejmě ne v nejhorší náladě. Pohledem plným odsouzení přejel Karu a poklepal Martovi po rameni.

„Máme to v kupě, mládenče. Aslan odveze Centrální galaktické pásek s celou záležitostí, aby se tam taky trochu chytili za frňák. Zaslouží si to."

Mart s podivem registroval podivnou skutečnost, že Šéf nevezme záznamový pásek na Zemi sám a že, což bylo ještě pozoruhodnější, mluví o Centrální jako o Instituci cizí, ne-li dokonce protivné a odsouzeníhodné, ačkoli byl jedním z jejich předních činitelů. Zatím si nechal otázky pro sebe. Lépe je nechat Šéfa vymluvit.

„Ti kolohnáti jsou sice cvoci, ale mysleli to dobře, rozumíte? Byla to vlastně jejich první interstelární cesta a jako na potvoru při ní narazili zrovna na Capax 37, nacpaný jadernými výbušninami..."

„Počkejte, počkejte, Šéfe - tomu nerozumím. Nešlo by to trošku popořádku?"

„Šlo - jenomže bychom asi nudili slečnu. Tohle není polyvizní masírování mozku, to je docela obyčejná skutečnost, rozumíte?" řekl Šéf nerudně.

„Jděte si koupit lízátko. Nebo meloun," navrhl Mart Kaře a zakryl si ubohou hlavu zkříženýma rukama. „Ať se konečně všechno dozvím, slečno Karnová."

Kara jen pohrdavě odfrkla a přisedla na širokém lehátku blíže k Martovi.

,Jsou z Ramosu," nechal se přece jen oblomit Šéf. „Slyšel jste o tom hnízdě něco?"

Mart jen zavrtěl hlavou.

„Vidíte, já taky ne - musel jsem si nechat vyhledat v archivu Horu patřičné údaje. Moc jich tam není - kdysi kolonizovaná planeta, asi před třemi sty lety byla prý kolonie totálně zničena sopečným výbuchem - což je ostatně skoro pravda. Nějaký idiot tam udělal průzkum jen tak z rychlíku. Ramos byl odepsán ze seznamu pravidelného zajištění a basta. Omluvou pro toho mamlase, ať je mu země lehkou, je, že Ramos asi skutečně vábně nevypadá. Velký sotva jako Merkur ..."

„To je vidět na nich," poznamenal Mart. „A hodně daleko od mateřské hvězdy. Bude tam pořádně šero."

„Samozřejmě, to vidí na první pohled každý trouba," odsekl pomstychtivě, když si povšiml obdivného Kařina pohledu, věnovaného Martovi. „Nenamáhejte se s poučováním, Marte, už vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Sopečný výbuch byl sice pořádný, ale kolonii přece jen úplně nezničili. Zbylí Terránci na Ramosu zůstali bez kosmických prostředků a bez přísunu, protože se už nikdy nikdo neobtěžoval průzkum opakovat."

„No nazdar . .. !" poznamenal Mart.

„Přesně tak. Legrace jako v márnici. Ti chlapi ale přežili i za nejhorších podmínek, Marte. Začali se starat sami a dotáhli to se zaťatými zuby až k docela slušnému technickému stupni vývoje. Myslím, že to nemá obdoby v galaktických dějinách. Například tady s Hepteridou to rozhodně nemůžeme srovnávat. Na Ramosu nejsou žádní čarodějníci, žádné kejkle s hopsáním po horách a s rozžhavování vlastního pupku, Marte. Šli na to docela poctivou technikou, makali, učili další generace... Nechtěl jsem jim moc podkuřovat, ostatně to vůbec nečekají, ale pasáci to určitě jsou."

„Ohromné! Jejich původní řeč, kterou si přinesli ze Země, se za ta staletí vlastně vůbec nezměnila. Neměla příležitost. Byli jako Robinson na pustém ostrově - a ten tam asi taky moc nových výrazů nepochytil."

„A tak si nakonec postavili i kosmickou loď ...," pokračoval Mart jako v pohádce.

„Tak to už ne, mládenče. Zázraky zase chtít nemůžeme a nesmíme. Byli rádi, že se dohrabali k vlastní výrobě skromnějších mašinek pro místní dopravu, a bohatě jim to stačilo. Ramos ostatně ani nemá přírodní zdroje pro stavbu kosmických korábů. Spousta základních surovin tam chybí."

„Pak tedy nechápu ..."

„Pochopíte za okamžik. Našli v odlehlé části Ramosu hvězdice."

„Viděl jste je, Šéfe?"

„Měl jsem už to potěšení. Poznali, že na Ramos jaksi nepatří, že se nehodí do tamější fauny. Jejich zoologové to potvrdili podle krevních rozborů a nevím z čeho všeho. A zoopsychologové došli k názoru, že jde o jakýsi polointeligentní druh živočichů, který není na Ramosu domovem.

„Tedy import z kosmu," řekl sám pro sebe Mart. „Ale jak je potom možné, že na Zemi o hvězdicích nikdo nevěděl, a pokud vím, dodnes ani neví?"

„Velmi jednoduše," pásl se Šéf na jeho údivu. Oni to totiž, mládenče, nebyli terránští kosmonauté, kteří ty potvory na Ramos dopravili, ale někdo úplně jiný. V oblasti, kde se hvězdice pohybovaly a pomalu vymíraly hlady - říkají, že to jsou bytosti sice příjemné a přátelské, ale strašně náročné a mlsné - našli naši milí holohlavci kosmickou loď, kterou nikdo nikdy ani na Zemi ani na terránských planetách nepostavil, Marte."

„Je to naprosto jisté?"

„Naprosto," přikývl pyšně Šéf. „Nenamáhal jsem se až sem na Hepteridu nadarmo, kamaráde! Teď máme konečně důkaz, že nejsme sami. Lepší než nějaké otesané kameny a skalní malůvky. O kosmické lodi budou naši moudří páni vědci sotva prohlašovat, že vznikla jako hříčka přírody. Chtěl bych vidět ty jejich obličeje ...."

„A co dál?" přerušil ho nedočkavě Mart.

„Loď tam určitě stála dost dlouhou dobu - byla nakonzervovaná a dost rafinovaně schovaná, takže objev byl víceméně náhodný. Někdo si ji tam schoval pro strýčka Příhodu a pak už se nevrátil. Jinak si to nelze vysvětlit. Snad nějaká epidemie decimovala posádky dvou lodí tak, že pak kosmonauté sotva stačili obsadit jednu. A hvězdice museli ovšem vyložit, ať se živí, jak umějí. No - a nevrátili se. Alespoň hezkých pár desítek let ne - tak dlouho tam totiž, jak se domnívají ti klackové z Ramosu, loď trčela. Trvalo jim dost dlouho, než ji prostudovali a seznámili se s řízením - a pak se pustili na cestu. Asi jako Robinson, který si udělal nebo nalezl loď. Byla to trochu frajeřina, ale ... Na Ramosu asi není moc do skoku, Marte."

„Myslela jsem si vždycky, že kosmické lodi odněkud z neznámých částí vesmíru budou vypadat docela jinak než naše," vmísila se poprvé do hovoru Kara. „To v polyvizi..."

Mart jí stiskl ruku, aby zabránil katastrofě. Jakákoli zmínka o polyvizi působila na Šéfa jako rudý šátek kombinovaný s bodnutím banderillou ověšenou prskavkami na býka.

„Na přibližně stejném stupni vývoje bude technika zaměřená k témuž cíli, přibližně stejná všude v kosmu a v kterékoliv galaxii, slečno," odpověděl Šéf mentorsky. „To se týká pěstního klínu, jímž jste tak dovedně praštila Stama, hrnčířského kruhu i kosmické lodi. Kde platí fyzikální zákony, lze dříve nebo později nalézt nejvýhodnější tvar výrobku. A ten také dříve nebo později všude nalezen bude."

„Promiňte," špitla Kara pokorně, jako by se v shromáždění pravoslavných dopustila prvotřídního kacířství. „Nechtěla jsem vás rušit."

Ani Šéf nebyl tak zcela obrněn proti tomuto pohledu a dobrácky mávl rukou.

„Nic se nestalo! Startovali nedávno a napíchli si to k nejbližšímu sektoru, kterým je čirou náhodou zrovna tenhle Sco X/3. Moc daleko se pouštět nemohli, protože jejich - totiž lépe řečeno vypůjčená - loď je technicky trochu pozadu za terránskými, umožňuje jen zcela krátké lineární posuny mimoprostorem, a to ještě s mimořádným zatížením pro posádku. V systému Zelené hvězdy se setkali s Capaxem 37, naloženým plutoniovými hlavicemi a bez posádky. Nevěděli, co si o tom myslet, a chtěli ho přivést k nejbližší planetě, náhodou k Hepteridě, jenomže, to se ví, rozuměli zatím kosmonautice jen o málo více než koza petrželi a bouchli s ním o zem. Odřízli havarijní vysílačku a nálože pro jistotu přeložili na tu svou rachotinu, protože jim bioindikátory prozradily přítomnost jakýchsi tvorů v jeskyních, u nichž museli předpokládat inteligenci. A jaderné nálože v blízkosti živočichů, kteří si s nimi nedovedou přiměřeně poradit, vedou jen a jen k malérům ..."

„...o čemž by mohl vypravovat pan Lot a obyvatelé Sodomy a Gomory," poznamenal chorobně sečtělý Mart, „jestli měli pozdně novověcí romantikové špetku pravdy. Ale nenechte se rušit, Šéfe. Co bylo dál?"

„Nic moc. Pochopitelně se rozhlédli trochu lépe, nežli až dosud v předpokládané zcela pusté, prázdné a nesličné periferii Galaxie. A potom ovšem našli váš Hydrus na orbitě kolem Hepteridy. Taky prázdný a pustý."

„Takže si řekli, že jim nějaký dobráček nadělil do punčochy další nebo vlastně už třetí kosmický koráb," doplnil Stam.

„Takže začali docela vážně uvažovat o možnosti, že se s terránskou civilizací děje něco moc podivného a že by bylo lépe vyčkat, sledovat cvrkot a držet se zatím stranou, dokud nebude jasné, co a jak. Považuji to celkem za rozumné stanovisko," řekl Šéf útočně a podíval se kolem sebe, zda se někdo odváží mu odporovat. Nikdo se neodvážil. Stam jen podotkl:

„Pak ovšem nechápu, proč zničili pobočný člun Hydru a v něm chudáčkovi Tobiášovi jeho ustavičně zlobící mašinky. A kde je vůbec Hydrus?"

„Hydrus je na cestě k Ramosu. Doufejme, že tam s ním přistanou šikovněji a že si ho tam Aslan vyzvedne v lepším stavu než Capax. Zrovna tam vedle dojednávali podrobnosti a protokolují zničení vašeho člunu. Jednomu mladému mamlasovi z Ramosu se utrhla ruka, když byl pověřen vedením raketoplánu, a bral sám sebe moc vážně. Napřed uzemnil paprskovým paralyzátorem vašeho nenahraditelného chudáčka Tobiáše a toho druhého parazita lidské společnosti, jehož jméno si rozhodně nehodlám zapamatovat..."

„Jedinečný Péťa. Petr Pritt," poučil ho Mart.

„Nemusel jste se namáhat. Když zjistili, že tam jsou lidé, trochu zpanikařili a ten pošuk poslal do vašeho člunu jednu raketu s klasickou hlavicí, aby zakryl stopy zlého činu. Bůh ví, co ho to napadlo."

„Bojové rakety jim také odkázali záhadní strýčkové, co jim přenechali kosmickou loď?"

„Ne. To je jejich výrobek. Mají na Ramosu v oceánech nějaké potíže s čímsi podobným obrovským žralokům, co jim občas žere plavce i s loděmi. Musí udržovat jejich stav na únosné výši. Tohle je prý nejúčinnější prostředek."

Mart si vzpomněl na surrealistickou siluetu rozervaného člunu, zprohýbané titanové pláty a vyhořelé sekce. Rybičky z Ramosu musejí být asi k pomilování, podobně jako fredegarské supersépie. Časem se na ně musí podívat na vlastní oči.

„Inu, stalo se, stalo," pokračoval Šéf. „Potom zpanikařili všichni a rozhodli se zahrát to do autu. Tobiáše a toho... toho ..."

„Péťu Pritta."

„Ano. Předvedli jim jenom hvězdice, aby vyvolali dojem, že se z vesmíru vykulila nějaká docela cizí loď, a umožnili jim útěk. Samozřejmě že všechno nakonec prasklo díky Aslanovi, který se tu objevil, než mohli zmizet."

„Nechápu, proč s sebou vezli ty ohavné hvězdice," řekla Kara štítivě. „Já vím, že jsou možná inteligentní, ale ty jejich hrozné obličeje ..."

„Neporadili se včas s vámi o kosmetických úpravách, madame," odpověděl Šéf kousavě, „to byla chyba. Tak abyste věděla, právě tohle byl jeden z mála bodů pro ně. Jinak za ta staletí ztratili schopnost, jak se zdá, vyhýbat se malérům. No - ani se moc nedivím... Oni totiž ty hvězdice s hroznými obličeji, co se vám tak nelíbí - já myslím, že jim to, chudinkám, drásá srdce - vezli s sebou, aby je usadili na nějaké vhodnější planetě, než je Ramos. Tam jim zřejmě nijak zvlášť nesvědčí. A víte, co je zajímavé, Marte?"

„Dám se poddat," řekl Mart povolně.

„Ta loď, co jim spadla z nebe, byla asi původně zařízena především na přepravu hvězdic. Všechno tomu nasvědčuje. Bůhví, proč a kdo je vozil od hvězdy ke hvězdě. Je vlastně divné, že jsme se s nimi ještě nesetkali."

„Co není, může být," zafilozofoval si Stam. „Teď už jenom ..."

Než mohl dokončit svou myšlenku, vpadl dovnitř Aslan následovaný Ligem. Aslan byl tak fascinován přítomností Kary, že zakopl o koberec a málem se jí složil k nohám, nad čímž Ligo pobaveně zabublal. Konečně odtrhl zrak od zázraku Galaxie.

„Už jsme to našli, Šéfe," hlásil. „Mluvil pravdu. Ty plutoniovky byly automaticky odpáleny ohromně šikovným zařízením, reagujícím na jaderné nálože cizích kosmických lodí. Takový detektor, řekněme. Asi měli pánové, co stavěli tuhle loď, špatné zkušenosti se sousedstvem."

„Neblázněte, Aslane," zavrčel Šéf. „Kosmické války a podobné nesmysly si nechte pro alkoholické halucinace, které vás stejně k stáru neminou. A nemalujte mi tu čerta na zeď, člověče! Země má i tak dost svých starostí - ale jedno je jisté: musíme je najít. Za každou cenu."

„K službám ochotná Výzkumná skupina," poklonil se Aslan teatrálně. „Uděláme, co bude v našich skromných silách."

Se zvuky podobajícími se probublávání sopečného plynu magmatem signalizoval svůj diskusní příspěvek Ligo.

„Za chvíli začneme překládat ty nálože z Capaxu," zahudroval. „Na Horu jim bude líp. A já budu mít klid," skončil mimořádně dlouhý a obsažný projev.

Šéf kývl, a podíval se na hodinky a povstal.

„Pomalu by tu měla být pomocná loď ze Země," řekl. „Horus teď musí na Ramos, aby měly dušičky v Centrální pokoj, a na Hydrus ať se raději podívají technici, jestli si s ním ty holohlavé dětičky náhodou nehrály a nepokazily něco. Vaše vyhnanství končí, panstvo," podíval se směrem ke Kaře a Martovi. „Země vám zanedlouho otevře svou pohostinnou náruč. Říká se to tak, či ne?"

Mart opatrně vstal a zjistil, že to jde docela dobře, ba i bez pomoci Kary, jinak ovšem docela příjemné. Všichni vyšli dlouhou chodbou, kterou kdysi Kara a Mart vstoupili do podzemí Hepteridy, na plochý, balvany tu a tam potečkovaný břeh. Mart viděl v dálce, u samé čáry příboje, vznášedlo, které je sem před necelými třemi dny (je to vůbec možné? tak málo!) přineslo z Prvého kontinentu od nešťastných polyvizních hvězd, hepteridských turů a kterým sem před několika hodinami (to je tak dlouho) dopravil Šéfa.

„Tak si myslím, že je nás tu už regiment," zahučel Šéf, stíně si rukou oči. Teď i ostatní spatřili dvě tmavé tečky, rychle se zvětšující, dva pobočné čluny, které zřejmě spustily kosmický koráb, setrvávající někde na oběžné dráze a neviditelný v paprscích Zeleného slunce. Za chvíli bylo možné i pouhým okem rozeznat štíhlé, proudnicové obrysy člunů.

Menší z nich měl; zřejmě naspěch - přeťal v rozporu se všemi předpisy elegantní křivku přistávacího manévru většího člunu a rychle se přiblížil ke skupině, dokonce až příliš rychle. Automaty zřejmě pracovaly na samých hranicích možností povelového systému. Šéf svraštil obočí - takové frajeřinky nikdy neviděl rád. Potom vytřeštil oči.

Z člunu se vypotácel nejprve nenahraditelný chudáček Tobiáš s ruční kamerou (nazývanou od samého pravěku polyvize „handka") a. vzápětí za ním nezničitelný, neprůstřelný a nerezavějící parazit lidské společnosti Péťa.

Kara radostně vyjekla, popadla Marta za ruku a rozběhla se k oběma hvězdám, které zatím zaujaly pracovní postavení, přičemž Tobiáš jaksi ze zvyku předvedl malé pantomimické představení na téma UBOHÝ - KAMERAMAN - JEMUŽ - NEBYL - PŘIDĚLEN - ASISTENT - ČILI - POSKOK a manifestačně vrávoral pod kamerou, vážící sotva tolik jako papírová krabice s párem sandálů.

Už po několika krocích Kara zjistila, že Péťa Pritt cosi volá a zjevně svrchovaně nespokojen poskakuje a mává rukama. Zanedlouho pochopila, o čem je řeč.

„Pusťte ji!" hulákal Péťa. „Pusťte ji, vy... vy... vy, jak se vůbec jmenujete! Koukejte vymáznout z obrazu! Rozumíte?"

Kara z hvězd se držela Marta ještě silněji a vlekla ho za sebou, což se stalo konečně zjevným i záhadnému intelektuálovi Péťovi.

„Karo, co jste mi to udělala ... ?" zakvílel hlasem Františka z Assisi, s nímž jsme se však seznámili již v úvodu.