Ludvík Souček

PEVNOST BÍLÝCH MRAVENCŮ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PŘÍZRAK SMRTI

 

Mýtina vypadala jako scéna ze strašidelného filmu. Všude se kývali a troubili Jagonguovi bratříčci. Velice neelegantním pohybem, jakoby sražené, se po prašné cestě přihnaly i twigy, stádečko žiraf. Maličké, sotva metr vysoké mládě upalovalo za nimi. Zdálo se mi, že jsem na okraji pralesa, za tančícími slony, zahlédl na okamžik i pravěký obrys mrzutého strýce nosorožce, který si zlostně odfrkl nad tím hemžením a s bojovně vztyčeným ocáskem se zase ponořil, do houští. Přísahat bych na to nemohl.

V každém případě jsem měl, alespoň prozatím, od přívětivého pana Barnarda pokoj. Panstvo z hospody U nosorožce horempádem opustilo potápějící se koráb krčmy se sraženými sloupy a pořádně pocuchanými rákosovými stěnami, naskákalo do landroveru a nepohodlně odjelo (několik mužů stálo na stupátkách nebo sedělo na rozložité kapotě) směrem k místu, kde přistála Cesna.

Teprve teď jsem si, třeba v šeru, mohl prohlédnout svého z nebe spadlého pomocníka a zachránce, Bratříčka slonů,, Jagonguu. Byl to štíhlý, vysoký černoch, ozbrojený svazkem lehkých vrhacích oštěpů s ošklivě vypadajícími harpunovými hroty a dlouhým kopím. Na krku měl ozdobný řetízek spletený ze sloních žíní, silných jako žížaly, přes rameno brašnu, která kdysi, za druhé světové války, chovala plynovou masku a zřejmě byla zkušeným mazákem odhozena hned při prvním delším pochodu. Oblečen byl ve velmi obnošené šortky. Abych byl úplně přesný, na nohou měl Jagongua cosi na způsob sandálů vyříznutých ze starých pneumatik a důvtipně připevněných ke kotníkům koženými řemínky.

Díval se na mne pobaveně a s pýchou, jako by očekával – a na to měl, ví bůh, plné právo – pochvalu za svůj výkon, opravdu hodný Bratříčka slonů.

„Pospěš si, bwana…,“ zašeptal. „Tembo už nebudou tančit dlouho a Tlustý muž se s ostatními brzy vrátí. Musíme co nejrychleji k Lao Liuovi. Jistě už tě netrpělivě čeká, bwana.“

„Můžeme jít, Bratříčku slonů,“ ujistil jsem ho. „Nemám, co bych si s sebou bral.“

„Tím lépe, tím lépe,“ pokýval Jagongua hlavou, až se mu pečlivě upravené vlasy, po způsobu loveckých kmenů v týlu svázané, zatřásly. Na rozdíl od pastevců z kmene Fulbů a Massajů nenosil náušnice. Pochopitelně; v pralese číhá trochu moc zákeřných větviček. „Les nás uživí, bwana! Cožpak se nepamatuješ, jak jsme putovali od Hory, která se chvěje, až k posádce poručíka Trampa?“

Nepamatoval jsem se vůbec na nic, jenže teď nebyl čas na vysvětlování. Jagongua mne popadl za loket a vedl nejkratší cestou k okraji pralesa, vysílajícímu na mýtinu jako přední hlídky nízké mimózové stromy a skupiny trnitých keřů. Museli jsme jít kolem trosek beden, které sloni při svém nezapomenutelném útoku rozházeli a rozšlapali jako krabičky zápalek. Veden náhlým nápadem sklonil jsem se a zaštrachal v jedné velmi bytelné krabici, pobité na ochranu proti všudypřítomným termitům mosazným plechem. Víko odlétlo pod náporem bratříčka tembo.

Vytáhl jsem spoustu drobných plochých pouzder, zapečetěných a opatřených pestrou značkou proslulé firmy General Elektric, GE, vyrábějící elektronická a všelijaká jiná zařízení. Ve všech pouzdrech byly germaniové diody, balené po deseti kusech. Každá krabička představovala docela pěknou částku.

Bratříček slonů byl, jako většina černých lovců, neobyčejně zdvořilý a trpělivý. Neřekl ani slovo, když jsem odtrhával pečeť z jedné krabičky a přesvědčoval se, zda v ní jsou opravdu diody, a ne například opium nebo heroin, v téhle části světa velice oblíbený artikl. Byly tam však diody, jedna vedle druhé, pečlivě srovnané a uchycené za přívodní dráty, vycházející z jejich pozlacených patek jako drobní pavoučci. Zalovil jsem v další rozbité bedně – i tady byl všelijaký elektrický materiál, byť i tentokrát ne právě diody, několik panelů s tranzistory, drobné potřeby, dráty, konektory, celé krabice signálních žárovek. Vypadalo to, jako by Pán bílých mravenců byl vášnivým radioamatérem, nebo alespoň kutilem.

Jagongua se kolem sebe neklidně rozhlížel. Jeho bratříčkové se pomalu z paseky kolem zříceniny hospody U nosorožce vytráceli a nehlučně, jako stíny obrovských duchů, mizeli v pralese.

„Bwana…,“ zašeptal vyčítavě.

Ne – tuhle příležitost jsem opravdu nemohl promeškat. Snad právě tady najdu klíč ke své zapomenuté minulosti. K práci, kterou jsem zřejmě pro nepříjemného šprýmaře Barnarda a pro jeho šéfa dělal. Čím dále tím více jsem cítil, že se zkrátka musím do těchto měsíců prokousat. Vnímal jsem to tím nutkavěji, čím podezřelejší se mi tu všechno zdálo.

„Bwana.“ opakoval znovu Bratříček slonů, „čas ubíhá. Noc je krátká – a pak…“

„Myslíš. Jagonguo, že se za námi Tlustý muž pustí do pralesa?“

„Ne, bwana, on docela určitě ne. Ale zanedlouho se vrátí lovci Buganda a Meru. Ti nás budou pronásledovat. Pán bílých mravenců je také jejich pánem. A Lao Liu už určitě netrpělivě čeká. Slyšíš?“

Z velké dálky se ozývalo jednotvárné hučení a mumlání, tak vzdálené, že jsem ho dlouho vůbec nezaznamenal. Mnoho kilometrů od nás hovořilo lokali. Jagongua napjatě poslouchal: „Starý… žlutý… muž… čeká… Bratra…,“ překládal. „U… Stříkajících… vod… Starý… žlutý… muž… volá… a… je… netrpělivý…“

Zatímco Jagongua poslouchal zprávu bubnového telegrafu, zahaleného ještě dodnes pro všechny Evropany neproniknutelným tajemstvím (ačkoli řada synů domorodých bubeníků – tohle povolání se totiž v Africe dědí – vystudovala na evropských univerzitách), otevřel jsem rychle a nešetrně třetí bednu. Víko bylo jenom trochu pootevřené.

Nezbylo nic jiného než bednu zdvihnout a pořádně s ní bouchnout o zem. Nebylo to snadné, vážila alespoň padesát kilogramů, ale nakonec se dobrá věc podařila. Víko, přidržované silnými zámky, odpadlo a na suchou, zaprášenou trávu se vysypala hromada jakýchsi kovových předmětů, pečlivě nakonzervovaných vazelínou, vesměs podivného tvaru. Vypadaly jako součásti nějakého svrchovaně složitého stroje. Sebral jsem dva nebo tři dílce, které mi padly do ruky a které vypadaly, že se jakžtakž vejdou do kapes. Jagongua si se zřejmou úlevou oddychl.

„A teď rychle, bwana!“

Několika skoky jsme se ocitli pod mimózovými stromy a pak už v téměř naprosté tmě pralesa, zdůrazněné ještě tu a tam lucerničkami obrovských světlušek, poletujících po keřích okraje houštin. Hlouběji byl už hluboký prales tvořící někde vysoko nad námi takřka neproniknutelnou spleť větví a cizopasných lián, v „přízemí“ bezmála holý, pokrytý jen nezdravě bledým kapradím, nevyžadujícím slunečního světla. Což ovšem neznamená, že jsem cokoli kolem sebe viděl. Klopýtal jsem jen za Jagonguou. Vedl mne za ruku. Podle všeho měl oči jako kočka, nebo lépe a podle afrického pořekadla řečeno, jako slon. Však byl jejich bratříčkem.

Prales byl plný zvuků. Občas se mi zdálo, že se blízko nás prosmýklo mezi suchými liánami a nízkým porostem velké, těžké tělo, ale Jagongua si ničeho nevšímal. Jednou jsem se zarazil jako přibitý do země – cosi zařvalo hlasem gigantické volské žáby: Búm-búm-búúúúm-m-m! To nebylo ani chechtání bláznivých hyen, děsící každého nováčka na safari, ani basový řev lva, ale zlé, útočné zaskřehotání příšery, o jejíž totožnosti jsem neměl ani potuchy, následované hlubokým zachrochtáním. Bratříček slonů zřejmě vytušil moje leknutí.

„Pštros, bwana. Jde pít a setkal se s bradavičnatým, vepřem. Oba blázni se straší navzájem‘…,“ šeptal mi do ucha.

Kdoví jak to všechno věděl. V budoucnosti jsem se nejednou přesvědčil, že Jagongua vždy přesně ví, o čem mluví, a nikdy se nemýlí – snad s výjimkou úvah o Mšimba--Mšambovi, pámbíčkovi s očima velkýma jako jezero, který se občas přežene v oblaku větrné smrště nad svými pokornými dítkami…

Nemyslím, že by sandály z automobilových plášťů byly zvlášť vhodnou obuví pro noční cestování pralesem – moje polobotky se však hodily ještě daleko méně. Po několika hodinách klopýtání, kdy mne před pádem alespoň stokrát zachránila (a v další stovce případů nezachránila) Jagonguova paže, jsem cítil, že už mám sil namále. Následky překonané nemoci se hlásily. Sotva jsem pletl nohama. Jagongua mne už nevedl za ruku – podpíral mne.

„Ještě chvíli, bwana… Ještě malou chvíli, opravdu… Musíš to vydržet! Za dvě hodiny svítá a lovci se vydají po našich stopách. Já bych jim unikl snadno, dovedu pralesem chodit jako tembo i v noci a plést pronásledovatelům cestu. Ty, bwana, chodíš jako pakúň. Může tě sledovat každé dítě…“

Co bylo dál, to si pamatuji jako zážitek ze sna. Padal jsem a vstával, zdá se mi, že mne jednou, když se nedaleko nás ozvalo zlostné odfrkování, Jagongua na několik minut opustil. Opřel jsem se o kmen stromu a v okamžiku usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal, byl bych to však rozhodně vydržel daleko déle. Bratříček slonů mne probudil podle afrického zvyku stisknutím palce.

„Kaferský buvol, bwana. Musel jsem ho odvést pryč. Nemáme čas se s ním zdržovat.“

„Jsi ohromný kluk, Jagonguo,“ zabreptal jsem těžkým jazykem. „Kaferský buvol, nejobávanější zvíře Afriky, a ty ho vodíš jako pejska. To se ti tedy namouduši moc povedlo…“ Pak jsme klopýtali dál.

Konečně se před námi počalo rozjasňovat. První paprsky svítání, které v tropech přichází vždy tak náhle jako vytažení opony, prosvětlovaly prales před námi. Souvislý strop spletených korun stromů a cizopasných rostlin řídl, opět se na houpavé, mokré a hnilobou páchnoucí půdě objevovaly rostliny s květy a zanedlouho i keře. Tápali jsme v šeru křovinami. Zcela nezúčastněně jsem cítil, jak mi dlouhé trny trhají šaty. Vůbec mi to nevadilo – jen jsem se v duchu divil, jak asi takovou pichlavou štrapaci prožívá polonahý Jagongua, vlastnící jediné šortky…

Po několika krocích se před námi zaleskla vodní hladina – nevelká říčka, napůl skrytá baldachýnem stromů sklánějících se korunami z obou břehů až téměř do poloviny proudu. Jagongua zaštrachal pod převislým břehem a vytáhl odtud malý dlabaný člun, podobající se tvarem neumělému maňásku a jen o málo větší. Byl jsem tak unavený, že jsem ani patřičně neocenil jeho fantastickou orientační schopnost, jež mu umožnila projít několik desítek kilometrů nočním pralesem a strefit se téměř na metr do cílového místa.

„Lehni si na dno loďky, bwana! Je vratká. A já musím dávat trochu pozor na hrochy. Nemají rádi, když je někdo ruší…,“ usmál se Bratříček slonů omluvně. „Za chvíli budeme v bezpečí, i když nám lovci lidí půjdou po řece vstříc.“

„Jak by mohli vědět, kudy jdeme?“ nechápal jsem.

„Oni také slyšeli bubny, bwana, a vědí, že jdeme za Starým žlutým mužem ke Stříkajícím vodám. Vědí také, že se Jagongua jen nerad plahočí po zemi tam, kde může pohodlně plout…“

Opatrně, centimetr po centimetru jsem se vsoukal do loďky. Připadal jsem si s tváří obrácenou k nebesům, po nichž začala přebíhat perleťová křídla prvních paprsků slunce, skrytého ještě za vzdáleným řetězem rozeklaných hor, jako v rakvi. Snažil jsem se ze všech sil zmenšit na velikost zahradního trpaslíka, aby na chudáka Jagonguu zbyl alespoň kousíček místa.

Bratříček slonů náhle strnul, odhodil oštěpy i kopí a přitiskl si dlaně k ústům. V šeru svítání jsem zřetelně viděl, jak jeho tvář zpopelavěla a jak se roztřásl. Dostihli nás snad lovci lidí? Ne – to nebylo pravděpodobné. A i kdyby; muž, který si v noci dokáže hrát s kaferským buvolem a přivést k hospodě celou zoologickou zahradu, by určitě nepodlehl tak snadno panice.

„Co se…“

„Mlč, bwana, mlč a nehýbej se!“ zašeptal chraptivě Jagongua. Sám se skrčil do trávy na břehu a vytřeštěnýma očima se díval někam nahoru, na oblohu. Mně stínily výhled koruny stromů – ale slyšel jsem. Nad pralesem se ozvalo pleskání, jako kdyby vítr cloumal roztrhanou cirkusovou plachtou, a pak ostré, do morku kostí pronikající zahvízdnutí. Nedovedu ho popsat. Nepodobalo se to ničemu, co jsem kdy slyšel – okamžitě jsem si však vzpomněl na prastarou strašidelnou pověst o pískající komnatě v zámku Iastrae, kde se dlaždice podlahy a stěny vydouvaly v obrovské, příškvary pokryté rty a nelidskou silou hvízdaly Píseň bláznovství zaživa upáleného královského šaška Diana Tiansayho, jehož nenávist ke králi Ernoreovi byla tak mocná, že i po smrti ovládala mrtvou hmotu… To, co se k nám blížilo, nebylo asi o mnoho příjemnější; statečný Jagongua padl tváří k zemí a chvěl se jako v horečce.

A pak jsem viděl. Nad řekou, vlastně úzkým pruhem rozsvěcujících se nebes, který jsem mohl ze dna loďky přehlédnout, se zvláštním, třepetavým a potácivým letem přenesl odporný tvor z horečnatých snů, nestvůrný netopýr s dlouhým holým krkem, blanitými křídly, pleskajícími a vířícími vzduch, až se vrcholky stromů rozkývaly a na zem se snesl celý déšť okvětních plátků orchidejí. Nestvůra měla nejméně deset metrů v rozpětí:– velikostí se blížila docela slušné stíhačce. Byla neskonale větší než největší ptáci – nevyjímaje jejich krále, himalájského orla. V několika okamžicích, kdy se jako pohádkový přízrak vznášela nad námi, jsem zahlédl, jak v tlamě, podobné zobáku a ozbrojené řadou zubů, nese beztvarý, krvavý cár masa.

Jako přírodovědec jsem se ovšem nemohl mýlit. Měl jsem tu čest setkat se osobně s pterodaktylem obrovských, netušených rozměrů, a to několik desítek miliónů let– poté, co měl podle shodného tvrzení všech moudrých a zasvěcených odborníků opustit toto slzavé údolí spolu s dinosaury a ostatními šeredami jurské doby.

Bratříček slonů pomalu vstal a potácivě se opřel o svazek oštěpů.

„Co to bylo, Jagonguo?“ otázal jsem se. „Přízrak smrti, bwana. Někdo brzy umře. Vídám ho občas, ale zatím jsem vždy unikl. Přízrak smrti… Dnes se už nevrátí. Za dne prý někde spí a tráví kořist. Počkej chvilku, bwana – za okamžik vyplujeme.“

Jagongua si třel spánky a popleskával si tváře, z nichž se pomalu ztrácela šedavá, popelavá bledost.

„Odkud ta potvora… chci říci ten Přízrak smrti, přiletěl?“

Bratříček slonů se na mne podivně podíval, jako kdyby se otázce divil.

„Nevíš, bwana? Přece od Pána bílých mravenců. Od pána smrti, bwana…“

Pomalu sestoupil ke mně do loďky a odstrčil ji veslem, vyřezaným ve tvaru vrbového listu, do proudu.