Ludvík Souček

PEVNOST BÍLÝCH MRAVENCŮ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

STARÝ LIU

 

„Ano, je to on,“ řekl potěšeně Lao Liu, Starý Liu, když jsem vyňal s kapsy košile nefritový obrázek s řezbou jelena. Vzal jsem si ho s sebou do Prahy, ačkoli mne poručík Solta upozorňoval na jeho vzácnost. Jeho šetrná duše asi neschvalovala takové riziko.

„Je to on, milý mladší bratře! Dobře že jste ho přinesl. Nežli jsem si vás řádně prohlédl, pochyboval jsem dokonce o vaší totožnosti. Velmi jste se změnil, příteli. Opravdu!“

Starý Liu, drobný, šedivý stařík ve volném plátěném obleku a s brokátovou čepičkou, připravoval citlivými, štíhlými prsty čaj na přenosném samovaru. Seděli jsme v jeho rozměrném stanu pokrytém maskovací sítí jako dělostřelecké baterie nebo jiné vojenské mašinky, schopné vyvolat u nepřátelských letců nekalé úmysly. Bylo to jistě docela šikovné zařízení proti vedru – zatím jsem nevěděl, zda tím Lao Liu sledoval ještě jiné cíle.

„Obřad přípravy a pití čaje, řečený sado a vypracovaný už velmi dávno ctihodným mnichem Rjúsanem,“ vysvětloval slabým, třaslavým hlasem Lao Liu, zatímco drobil do maličkých šálků čajové lístky promíchané jasmínovými květy, „vyžaduje soustředěnou pozornost a čas, milý mladší bratře. Tvrdím, že i sám spěch vyžaduje čas, nemyslíte? škoda jen, že zde nemáme dobrou vodu. Ne,“ vztáhl ruku jako odmítnutí mé nevyslovené otázky, „a tak jsem to ovšem nemyslel. Moji průvodci nalezli pramen velmi dobré a zcela jistě nezávadné pitné vody, ale čaj, můj mladší bratře, čaj se nespokojí ani s tou nejlepší, není-li zvláštní shodou okolností pro toto jemné umění stvořena. Víte, že podle ctihodného mistra Rjúsana je nejlepší vodou pro přípravu čaje ta, která ihned po vytrysknutí z posvátného nitra země překapala po lotosovém listu?“

Chvílemi jsem Starého Liua, bzučícího klidně a pokojně jako včela, přestával vnímat. Bylo mi dobře, rozhodně lépe než v posledních dvou nebo třech rozčilujících dnech. Nucený odpočinek na dně maňásku Bratříčka slonů mne pomohl zbavit únavy nočního usilovného pochodu lesem, i když se na nás ustavičně vrhala hejna moskytů a černých bodavých much, na první pohled k nerozeznání podobných našim mouchám domácím. Zanedlouho jsem však ke svému upřímnému zděšení poznal tse-tse, přenášející strašlivou spavou nemoc. Vzhledem k tomu, že mne poštípaly alespoň na dvaceti místech, mohl jsem jen doufat, že v tomto kraji spává nemoc ještě (nebo už) není rozšířena.

Také prostředí, ve kterém jsem se tady, uprostřed divočiny, ocitl, bylo svrchovaně uklidňující. Starý Liu se se svými nosiči a průvodci usadil před několika hodinami k dočasnému pobytu v trnité ohradě, kraalu (zde se mu říkalo „donga“), uprostřed rozsáhlé světliny, kde prales přecházel ve step, postříkanou tu a tam skupinami baobabů a akácií a mezi nimi tečkami zeber, pakoňů a oryxů. Nepřibližovali se na dostřel a téměř ani na dohled. Doby, kdy Afrika byla rájem důvěřivých divokých zvířat, přicházejících si zvědavě prohlédnout každé auto a každý stan i prchající jen před domorodými lovci, jsou už nenávratní ty tam.

Do svého plátěného domku s důmyslnou hliníkovou konstrukcí umístil jednak skladiště cennějšího zboží, které vyměňoval za kůže, slonovinu nebo domorodé výrobky jejichž cena se za pár posledních desetiletí na světověn trhu zestonásobila – patrně aby ušetřil své statné průvodce zbytečného pokušení –, jednak svou ložnici, vybavenu (až na skládací polní židle a moskytiéru) téměř stejně jako pokojíky domečků někde na ulici Van Fu Tien v Pekingu Se závěsy, několika figurkami z bronzu, jedním nebo dvěma svitkovými obrazy a ovšem i se vším potřebným pro ušlechtilý obřad sado. Celý stan byl provoněn dýmajíc tyčinkou kadidla, zastrčenou do nádobky ve zkřížených dlaních jednoho obzvláště optimisticky se tvářícího bronzového Buddhy.

Také Bratříček slonů, Jagongua, se tvářil nadmíru spokojeně. Snad měl radost, jak dobře splnil svůj úkol. Pohrdl skládací židlí a usadil se na patách poblíže vchodu do stanu, před nímž zanechal zbraně. Lao Liu se k němu choval se zřejmou úctou a respektem, které „si také docela zasloužil.

„Nemoc, se kterou jste se vrátil domů, tedy smazala vzpomínky na Pána bílých mravenců, můj mladší bratře?‘ otázal se znenadání Liu, nalévající světlounce žlutý čaj do tří šálků bez oušek. „Také vzpomínky na mne se vám ztratily v ohni horečky? Promiňte, zdá-li se vám moje otázka nevhodnou. Promiňte starému muži, mladší bratře…“

Sotva jsem popadl dech.

„Je tomu tak, Lao Liue – ale jak jste se to dozvěděl…?“

Starý pán se nad vonnými párami čaje usmál jako dobrý čaroděj provádějící nějaké obzvláště podařené zaříkávání.

„I kámen padající z hory by se měl pokusit vyzvědět cíl svého pádu,“ řekl poučně, „jinak se mu při občasném povyskočení může zdát, že se vznese až do nebes, nemyslíte‘ Dozvěděl jsem se o vaší nemoci daleko dříve, nežli mi přátelé oznámili zprávy bubny lokali. Nebylo toho ostatně ani třeba – stačí se na vás podívat, můj mladší bratře, jak si prohlížíte mne i všechno kolem sebe, ačkoli jste to tu dobře znával. A přece jste to vy,“ pokýval šedou hlavou, „jste. Ano, jste, o tom není vůbec pochyby.“

„Já… já jsem tu byl? U vás, Lao Liue?“

Stařec se na mne po očku podíval, pohladil si brokátovou čepičku na stříbrných vlasech a potřásl hlavou: „Tady? Tady u Stříkajících vod nikdy, můj mladší bratře. Ale setkali jsme se už. Snad by bylo předčasné chtít násilně trhat závoje zastírající vaši mysl. Ani nevím, zda tyto závoje…“

Odmlčel se.

„Chtěl jste něco říci, Lao Liue?“

„Nene,“ odpověděl rychle, „nic důležitého. Bohužel jste při své cestě za vlastní minulostí začal odvíjet lano z nejnešťastnějšího konce. Vlastně bychom dnes měli vyvěsit nad domem velkého papírového kapra na počest bohyně Kwanin, která se na něm ráda projíždí nebesy, příteli. Je to skoro zázrak, že jste se sem dostal. Poněkud obtížnější bude a opět promiňte starci, že mluví bez obalu – dostat vás do bezpečí. Bojím se, že ani tam, kde jste byl ještě donedávna bezpečný, nenajdete příliš klidu.“

„Máte asi pravdu, Lao Liue. Pokud jsem měl možnost poznat Barnarda a… a… a toho chlapa s hroznýma očima v AOUN HOUSE v Bejrútu: zapomněl jsem už, jak se jmenuje…“

„Debbas, můj mladší bratře. Muhhamad Debbas. Alespoň v Bejrútu. Jak se jmenuje jinde ve světě, zatím nevím.“

„Ano, máte pravdu, Debbas. Odporný typ. Tak tedy opravdu se i já obávám, že mi asi moc pokoje nedají.“

„Zdá se, že kámen začíná poznávat svah, po kterém se vydal na cestu,“ zasmál se Liu slabě, spíš očima než rty. „To může být počátkem změny k dobrému. Věřím, že se mí podaří přece jen pro vás nalézt nějaké útočiště, můj mladší bratře, kde nad vámi jako jarní mračna klidně proplují první nebezpečná léta. A pak – kdo z nás vidí do budoucnosti?“

„Ale já přece nechci odejít, Lao Liue!“ řekl jsem tak prudce, div jsem si nepolil trenýrky – trosky kalhot, roztrhaných a zablácených, se zatím pokoušel dát do pořádku sluha Starého Liua – vroucím čajem. ,,Já se chci znovu dozvědět všechno o Pánu bílých mravenců. A o Přízraku smrti. Dnes za svítání jsem ho na vlastní oči viděl.“

„Opravdu?“ povytáhl Lao Liu přemítavě bílé obočí a pohlédl tázavě na Jagonguu, který sklopil oči.

„Opravdu, Starý žlutý muži…,“ hlesl.

„Domnívám se, že maskovací síť,“ pokynul Lao Liu pootevřeným vchodem stanu, „není nejhorší ochranou proti Přízraku smrti, i když snad není schopna odvrátit všechno nebezpečí. Setkáte-li se však náhodou ještě jednou, mladší bratře, s Přízrakem smrti, s puškou v ruce…“

„Nemám ani kapesní nůž, natož pušku,“ poznamenal jsem.

„Zanedlouho budete mít obojí,“ pokračoval nevzrušeně Lao Liu. „Mám podobných věcí dost a dost. Tak tedy přihodí-li se vám to, nestřílejte, smí-li vám starý člověk na sklonku života radit. Pak totiž Přízrak smrti obvykle zabíjí, rychle a nemilosrdně.“

Odmlčel se na okamžik. „Já jsem to viděl. Ale Přízrak smrti není pro nás největším nebezpečím. Pravé nebezpečí začíná teprve tam, za řetězem hor…,“ ukázal směrem k východu.

„Pán bílých mravenců?“ otázal jsem se.

Přisvědčil.

„Ano. On a zejména bílí mravenci sami, mladší bratře.“

„Nerozumím. Termiti přece nejsou nebezpeční. Rozežírají leda dřevo a papír a ledacos jiného, ale nikdy neútočí! Každý mravenec je přemůže!“

„Ctím vaši moudrost a znalosti, nahrazující šediny,“ sklonil se zdvořile stařec… máte úplně pravdu, pokud jde o bílé mravence, jaké zná celý svět. Ale tito jsou stejně zvláštní jako Přízrak smrti. Seznámíte se s nimi, budete-li si to přát.“

V tom okamžiku jsem si nic nepřál víc. Předsevzetí, že nechci termity nadosmrti vidět, zejména jsou-li v horečnatých vidinách schopni bořit města a odhazovat automobily jako zrnka písku, se s konečnou platností rozplynulo.

„Jsou tady? Nablízku?“

Lao Liu potřásl hlavou. „Vaše paměť je obalena zapomenutím jako kukla bource morušového. Kdyby tu byli bílí mravenci pána jejich říše, nebyl bych tu já. Říkal jsem vám – musíme dál, k horám. Na mapách jsou označeny jako Burroughsova pahorkatina. Moji přátelé z pralesa jim však říkají příhodněji Hory, které se chvějí. Ostatně název pahorkatina je dost nevhodný. Nejvyšší vrcholy dosahují výšky až 2000 metrů. To už je, můj mladší bratře, Afrika…,“ pousmál se znovu černýma očima, obklopenýma jemnou sítí vrásek.

„Půjdete tam?“

„Ano,“ odpověděl pomalu Lao Liu, „myslím, že ani mně, ani vám nic jiného nezbývá. Pro mne a teď už i pro vás na jedné straně a pro Pána bílých mravenců na straně druhé je asi na tomto světě opravdu málo místa. Vyrazíme hned zítra ráno, jestliže jste načerpal dost sil.“

Starý Liu byl přerušen tichým zaškrábáním na plátno stanového vchodu. Vstoupil černý mládenec v bílých šatech, zubící se od ucha k uchu a přinášející docela slušně zalátané, ba dokonce vyžehlené kalhoty, v nichž jsem absolvoval pochod pralesem v milé společnosti Jagonguy a kaferských buvolů. Chvatně a s úlevou jsem do nich vklouzl; v trenýrkách jsem si připadal hrozně nespolečensky oblečený, ačkoli Bratříček slonů na sobě, nepočítám-li náhrdelník ze sloních žíní, neměl ani o chlup víc.

Černý sluha neodešel – podával mi v obou dlaních podivně tvarované kousky kovu, jež jsem vstrčil do kapsy u havarované hospody. Dočista jsem už na ně zapomněl.

Obracel jsem jeden za druhým v prstech – ne, opravdu jsem neměl ani tušení, k čemu by mohly sloužit. Byly všechny zbrusu nové, zřejmě právě opustily továrnu. Nebyly cítit ostrou žíravinou termitů druhu Termes bellicosus, která mne tak udeřila do nosu nad krabičkou s podivným elektronickým zařízením v nemocnici a pomohla mi vzpomenout si alespoň, jak se jmenuji. Také tohle zřejmě byly součásti jakéhosi složitého elektronicko-mechanického aparátu, s kontakty a trpasličími spínači; v jednom srpovitě zakřiveném předmětu byl dokonce uložen miniaturní elektromotorek, menší, nežli bývá v mechanických hračkách.

Lao Liu si zdvořile prohlédl matně lesklé kousky kovu a pak je bez přílišného zájmu odložil na skládací čajový stolek vedle samovaru.

„Jinak jsme s Jagonguou nalezli samé elektronické součástky,“ poznamenal jsem. „Diody, tranzistory a tak.“

Starý Číňan na okamžik přivřel víčka a promnul si suché, štíhlé prsty, až v nich zapraštělo.

„Ano, ano, můj mladší bratře. To, o čem vyprávíte, je skutečný Přízrak smrti Pána bílých mravenců. Ale teď si vy i Jagongua odpočiňte. Budoucnost znají jen bohové, a snad ani oni tak docela ne. Přesto jsem si však jist, že příští dny budeme mít velmi mnoho na práci. Dobrý oddech vám oběma!“

Maskovací sítí pronikalo slunce zlatými dukáty, vrhaný-mi na plátno stanu a na krátkou, teď už sešlapanou trávu dongy. Na východním obzoru jsem za skupinami stromů a tečkami vysoké zvěře viděl v prašném oparu lehce, jako štětcem čínského malíře tuší naznačený obrys Hor, které se chvějí. Někde za nimi byla říše bílých mravenců. A její šéf.