Danielle Steelová
překlad: Eva Hauserová

KŘÍDLA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 16.

Cassie zůstala doma až do jednatřicátého prosince, a pak se s Billym vydali společně do Los Angeles. Jejich odlet všechny ostatní velmi rozrušil. Většina členů rodiny se s nimi přišla na letiště rozloučit, dokonce i malá Annabelle a Humphrey. Cassie chtěla strávit Nový rok s Desmondem. Když přistáli, už na ni čekal na runwayi. Měl na sobě námořnicky modrý plášť, který mu povlával ve větru, a za zády mu zapadalo slunce. Vypadal hezky, byl vysoký a velmi elegantní, měl kultivovaný, aristokratický vzhled a společně tvořili nápadně krásný pár.

Desmond křepče vyšplhal do kokpitu a překvapil ji tím, že ji políbil na rty a usmál se na ni, ještě než stačila opustit své sedadlo. Zdálo se, že ani moc nevnímá Billyho, který se přitom s úsměvem podíval jinam.

„Ahoj, slečno O'Malleyová… stýskalo se mi po tobě…“

„Mně po tobě taky,“ řekla s nesmělým úsměvem. Včera večeřela s celou svou rodinou a všichni si s ní připíjeli na její zásnuby. Všichni byli nadšení představou, že se Cassie už za šest týdnů má vdávat, a všichni chtěli Desmonda poznat. Najednou se stala nejúspěšnějším členem rodiny. Byla z ní teď skutečná hvězda. A na levé ruce se jí třpytil zásnubní prsten, jako by to všechno dosvědčoval.

„Mám pro tebe překvapení,“ řekl jí se zářivým úsměvem, když se konečně přivítal i s Billym. Ten si sbíral svoje věci a chystal se vystoupit z letadla.

„Další překvapení už snad ne!“ podivovala se Cassie, celá rozzářená. „Můj život se už celý týden skládá ze samých překvapení.“ Bylo těžké uvěřit, že se zasnoubili teprve před týdnem. Zdálo se, jako by k němu patřila odjakživa. Už si na to zvykla a opravdu se jí to líbilo. Být zasnoubena s Desmondem bylo velmi příjemné.

Když pobývala v Illinois, nutilo ji to vzpomínat hodně na Nicka, ale pokaždé si připomněla, že ji sám žádal, aby se vdala za někoho jiného. Uvědoměle se jí vzdal, zatímco Desmond ji velmi potřebuje a touží po ní. A ona byla pevně rozhodnutá být mu dobrou manželkou. Při té myšlence k němu vzhlédla, usmála se, a on ji znovu políbil a jemně jí přejel po tváři konečky prstů. Zaměstnanci letiště na ně čekali v uctivém odstupu. Všichni už se doslechli tu velkou novinu, že Cassie O'Malleyová se už brzy stane příští paní Williamsovou.

„Tak jaké je to překvapení?“ ptala se zvědavě. Billy je mezitím pozoroval. Williams působil dojmem, že je do Cassie velmi zamilovaný, ale Billymu bylo přesto líto Nicka Galvina. Až zjistí, že ji ztratil, bude zdrcený.

„Venku na nás čeká pár přátel,“ vysvětlil jí Desmond a nesměle se usmál. „Bohužel jsem tím byl tak nadšený, že jsem neudržel jazyk za zuby… pár chlapců z AP nás chce společně vyfotografovat. Všichni chtějí být první. Řekl jsem všem, že budeš pryč, ale oni přece jen doufali… prozradil jsem jim, že se večer vracíš, a když jsem sem přijel… tak tady čekali… vadí ti to moc, Cass? Jsi hodně unavená po té cestě? Prostě jsem se neovládl a řekl jsem jim, že jsme se zasnoubili… jsem na to tak pyšný…“ Působil teď chlapečtěji a zranitelněji než kdy předtím. Při jiných příležitostech vypadal jako skutečný magnát a choval se jako nelítostný byznysmen, ale teď připomínal malého chlapce a Cassie ho toužila obejmout.

„To je v pořádku. Já jsem tím taky nadšená. V Illinois jsem o tom všem vyprávěla. Myslím, že kdyby tam byli nějací novináři, obléhali by náš dům od rána do večera.“ Vstala a chystala se vystoupit z těsné kabiny i se svým zavazadlem, záznamem letu a mapami. Desmond jí zavazadlo galantně vzal z ruky. Pak se podíval na Billyho, jako by si na něj teprve teď vzpomněl.

„Víš, myslím, že by se teď s námi mohl ukázat i tvůj navigátor,“ řekl Cassii. „Přidejte se, prosím, k nám,“ pokynul s úsměvem Billymu, ale ten byl v rozpacích.

„Nechci se nějak vtírat.“

„Ale vůbec ne,“ trval Desmond na svém. Cassie se mezitím česala a líčila si rty rtěnkou.

Desmond vystoupil z letadla jako první a Cassie hned za ním.

Jakmile se objevila, vypadalo to, jako by se rázem rozzářila stovka žárovek, až ji to skoro oslepilo. Oba s Desmondem zamávali vesele reportérům, a pak ji Desmond přede všemi objal a políbil ji. Když s ním sestoupila na runway, s ohromením zjistila, že tu na ně čeká nejméně dvacet fotografů. Billyho si ani nevšimli.

„Kdy bude ten velký den?“ vykřikl reportér z L.A. Jimes a fotograf z Pasadena Star News se tlačil dopředu, aby získal další snímek. Reportéři z New York Times udělali ještě další dva snímky a novinář ze San Francisco Chronicle chtěl něco vědět o tichomořské cestě a o jejich líbánkách.

„Počkejte přece… ne všichni najednou,“ usmíval se na ně přátelsky Desmond. „Ten velký den je na svatého Valentina… tichomořská cesta se bude konat v červenci… a své líbánky nebudeme trávit v Jitřence.“ Tak pojmenoval Cassiino letadlo, určené pro tichomořskou cestu.

Pak zodpověděli ještě nejmíň stovku dalších otázek a po celou dobu stál Desmond vedle Cassie a smál se a žertoval s novináři.

Cassie se mezitím snažila zorientovat v tom zmatku a pochopit, co se to vlastně děje.

„Myslím, že to je všechno, chlapci,“ řekl jim Desmond konečně přátelským tónem. „Moje nevěsta má za sebou dlouhý let. Musíme se vrátit domů, aby si odpočinula. Díky, že jste přišli.“

Když snoubenci nastupovali do svého Packarda, novináři ještě pořídili další fotografie. Billyho svezl jeden člen personálu letiště. Cassie jim na odjezdu ještě znovu zamávala. Přes noc se z ní stala nevěsta roku a miláček celé Ameriky.

„Zdá se to být tak zvláštní, viď?“ zeptala se Desmonda. Stále se snažila se s tím nějak vyrovnat. „Chovají se, jako bychom byli nějaké filmové hvězdy. Všichni jsou z toho celí vedle.“ Cestou domů ji lidé zastavovali na ulici, jen aby se zeptali na tichomořskou cestu, a to ještě ani nevěděli, že se zasnoubila.

„Lidé zbožňují pohádky, Cass,“ řekl jí Desmond tiše, když ji odvážel domů. Seděla vedle něj a on ji pohladil po koleni.

Opravdu mu tady chyběla. „A je hezké, když jim člověk může nějakou pohádku poskytnout.“

„Asi ano. Ale pro mě je divné to, že tou jejich pohádkou mám být právě já. Vždyť jsem jenom obyčejná holka, nijak jsem se nezměnila… ale oni se chovají, jako by… já nevím… jako bych byla někdo jiný, koho ani neznám… a chtějí o mně vědět všechno, jako by se chtěli stát součástí mého života.“ Působilo to na ni skoro dojmem, že by ji chtěli vlastnit. A při té myšlence se cítila nesvá. Jednoho večera se to snažila vysvětlit svému otci a ten jí připomněl, že po tichomořské cestě to všechno bude ještě horší.

Jen ať se podívá na cenu, kterou za to musel zaplatit chudák Lindy… unesli a zabili mu malého synka… cena slávy může být děsivá. Pat ale doufal, že ji Desmond ochrání.

„Teď jim opravdu patříš, Cass,“ řekl jí Desmond, jako by tomu věřil. A ještě podivnější bylo, že se s tím byl zřejmě ochoten smířit a přistoupit na jejich hru. „Chtějí tě. Nebylo by fér se před nimi skrývat. Chtějí se podílet na tvém štěstí. Je hezké, když jim člověk může něco takového dát.“ Desmond se vždycky vyjadřoval tak, jako by byl veřejnosti velmi zavázán.

Cassie přesto nebyla připravená na tak intenzivní zájem novinářů, jaký o ni projevovali po celých následujících šest týdnů až do svatby. Všude ji sledovali a fotografovali ji -, v hangáru, v kanceláři, jak prochází s Billym rozpisy cesty a mapy, před jejím bytem, na cestě do práce, v obchodních domech, při nákupech svatebních šatů a ovšem pokaždé, když se někde objevila s Desmondem.

Brala teď s sebou všude Nancy Firestonovou a někdy se dokonce snažila maskovat velkým kloboukem nebo pomocí šátku a tmavých brýlí. Novináři ji však stále vytrvale pronásledovali.

Pronikali do jejího soukromí nouzovými východy a po římsách, spouštěli se z plátěných stříšek, číhali v křoví nebo v autech. Počátkem února už měla Cassie pocit, že ji doženou k šílenství, protože se kdykoli a odkudkoli mohl vynořit fotograf, snažící se ulovit její snímek. A Nancy jí teď kupodivu příliš nepomáhala.

S ničím. Přestože obvykle projevovala velký organizační talent, teď najednou působila mnohem odtažitěji než dřív. Zdálo se, že se nápadně málo zajímá o podrobnosti Cassiiny svatby. Desmond Cassii řekl, aby si s tím nedělala starosti, a dal slečně Fitzpatrickové a jedné z asistentek sám přesné pokyny, aby zařídily většinu detailů kolem obřadu. Cassie měla dost práce už jen s tím, aby zvládala nápor novinářů současně s přípravou na tichomořskou cestu. Nechtěl, aby se příliš rozptylovala tím, že by ještě organizovala vlastní svatbu.

Když se s ním ale Cassie pokoušela promluvit o Nancy Firestonové, ujistil ji, že určitě nejde o nic vážného. Snažila se mu vysvětlit, že má v poslední době dojem, jako by se na ni Nancy zlobila, a neměla tušení, z jakého důvodu by to mohlo být. Nancy teď dokonce bývala podrážděná a odměřená, a to všechno od chvíle, kdy s Desmondem oznámili své zasnoubení. Cassie si to nedovedla nijak rozumně vysvětlit. Nancy s ní teď trávila mnohem méně času, a když ji jednou Cassie pozvala na večeři, odmítla a trvala na tom, že musí jít domů a pomáhat Jane s domácími úkoly.

„Nevím, co se to s ní děje. Cítím se kvůli tomu hrozně. Někdy mám dokonce pocit, že mě nenávidí.“ Nikdy se nesblížily natolik, jak Cassie doufala při prvním setkání, ale vždycky spolu vycházely dobře a vzájemná spolupráce jim oběma byla příjemná.

„Ta svatba jí asi vadí,“ usoudil Desmond s racionalitou muže, který se snaží analyzovat situaci. „Asi jí to připomíná její vlastní manželství. A tak se raději stáhla do ústraní, protože se bojí, že by to v ní vyvolalo příliš mnoho smutných vzpomínek, kdyby všechno prožívala s tebou. Asi ji to nutí myslet na jejího manžela,“ usmál se na svoji nevěstu. Byla tak mladá a spousta věcí by ji nikdy nenapadla. „Jak jsem ti říkal, pracuj prostě s paní Fitzpatrickovou.“

„To budu. A určitě musíš mít pravdu. Cítím se jako hlupák, že mě tohle nenapadlo.“ Když se příště s Nancy setkala, uvědomila si, že Desmondovo vysvětlení se na tuto situaci přesně hodí.

Nancy jí skutečně několikrát odpověděla nápadně stroze a zdála se vůbec odměřená, když ji Cassie žádala o radu v některých podrobnostech kolem svatby. Od této chvíle se tedy Cassie z ohledů na Nancy řídila Desmondovou radou a udržovala si od ní odstup.

Snažila se ze všech sil, aby nějak zvládla novináře sama, ale někdy to bylo opravdu nemožné.

„Copak si už nikdy nedají pokoj?“ nemohla Cassie popadnout dech jednoho dne, když vběhla do Desmondova domu přes kuchyň a zhroutila se vyčerpaně do křesla. Snažila se přestěhovat sem pár věcí ze svého bytu a někdo to zřejmě musel vypátrat.

Reportéři sem přijeli hromadně, až se kvůli nim nemohla dostat do dveří, a rozpoutali tu opravdový zmatek.

Desmond vyšel o půl hodiny později před vstupní dveře a oni ho okamžitě oblehli. Nakonec přesvědčil i Cassii, aby vyšla ven a pózovala s ním pro několik snímků, aby z toho vyvázli. Uměl s nimi výborně jednat. Vždycky jim poskytl právě tolik, aby byli spokojení.

„Jste už nervózní?“ vykřikl na ni jeden z reportérů. Cassie se usmála a přikývla.

„Bojím se hlavně, že mě budete takhle pronásledovat i ve svatební den,“ odsekla mu a oni se zasmáli a začali na ni povykovat.

„Určitě přijdeme!“

Za chvíli se Desmond s Cassii vrátili dovnitř a reportéři odešli a vrátili se až ráno.

Den před svatbou přijeli její rodiče a Desmond jim rezervoval apartmá v hotelu Beverly Wiishire. Žádná z Cassiiných sester nakonec nedorazila. S tolika dětmi by to znamenalo příliš složitou organizaci. Cassii proto příjemně překvapilo, když Desmond požádal Billyho, aby mu šel za svědka. Svatby se měli skutečně zúčastnit jen jejich nejbližší. Otec ji měl vést k obřadu, i když se konal pouze před soudcem. A Cassie požádala Nancy Firestonovou, aby šla za svědka jí. Nancy se nejdřív snažila odmítnout s tím, že by to správně měla být jedna z Cassiiných sester. Nakonec si s ní Desmond ale promluvil a ona pak souhlasila. Vybrali pro ni šedé saténové šaty, zatímco Cassie měla krásně vypracované bílé šaty ze stejného materiálu, od Schiaparelliho. K nim si dala udělat malý klobouček s krátkým bílým závojem a měla mít kytici, složenou z bílých orchidejí, konvalinek a bílých růží.

Desmond jí věnoval šňůru perel po své matce a nádherné perlové a diamantové náušnice.

„Budeš nevěsta roku,“ řekla její matka pyšně, když si ji v hotelu prohlédla. Měla v očích slzy a pomyslela si, že Cassii to nikdy tolik neslušelo. Byla oslňující a velmi rozrušená. „Jsi tak krásná, Cass,“ vydechla Oona a pak pyšně dodala: „Pokaždé, když se podívám do nějakých novin nebo časopisu, tak tam vidím tvůj snímek!“

Svatební den se jim vydařil podle očekávání. Fotografové, reportéři a štáby filmových týdeníků čekali před úřadem soudu, kde se měl obřad konat. Byli zde přítomni dokonce i zástupci mezinárodního tisku. Když svatebčané odjížděli a vraceli se do Beverly Wiishire, kde Desmond uspořádal v soukromém salonku malou recepci, zástup přihlížejících na Cassii házel rýži a květiny. I před hotelem a v jeho hale čekaly davy novinářů a zvědavců, protože někdo prozradil tisku, že se bude slavit právě tady.

Desmond pozval asi tucet přátel. Bylo tu několik jeho nejvýznamnějších konstruktérů, hlavně ten, který navrhl Cassiino letadlo pro tichomořskou cestu. Byly zde i různé významné osobnosti a nevěsta mezi nimi působila jako filmová hvězda. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou Desmond kdy v životě viděl, a když spolu tančili valčík Na krásném modrém Dunaji, celý zářil.

„Jsi úchvatná, má drahá,“ řekl jí hrdě a pak se usmál ještě radostněji. „Kdo by si byl pomyslel, že ten skřítek umaštěný od oleje, kterého jsem nalezl pod letadlem před necelými dvěma lety, se promění v takovou krasavici. Přeju si, abych měl tvůj snímek z toho dne… nikdy na to nezapomenu.“

Klepla mu do ramene svou kyticí a šťastně se zasmála. Její rodiče je přitom dojatě pozorovali.

Byl to dokonalý den a Cassie si po Desmondovi zatančila i se svým otcem a pak s Billym. Ten si pro tuto slavnostní příležitost koupil nový oblek a moc mu to slušelo. Svůj pobyt v L.A. si skvěle užíval, zvlášť když teď vydělával tolik peněz. A také se těšil z báječného létání v letadlech, která si po celý svůj život toužil vyzkoušet.

„Máte skvělou dceru, paní O'Malleyová,“ řekl Desmond vřele své nové tchyni. Cassie jí koupila modré šaty, které měly stejnou barvu jako její oči, a k nim klobouček. Oona vypadala velmi hezky a hodně připomínala Cassii.

„Má velké štěstí,“ odpověděla Oona plaše. Byla tak okouzlena Desmondovou elegancí a kultivovaností, že s ním sotva dokázala mluvit. On se k ní ale choval velmi zdvořile a přátelsky.

„To já mám velké štěstí,“ odporoval jí. O chvilku později pronesl Pat přípitek a popřál jim, aby společně strávili mnoho šťastných let a měli hodně dětí.

„Ale to až po tichomořském letu!“ upřesnil Desmond a všichni se zasmáli. „Pak ovšem třeba okamžitě!“

„Výborně!“ souhlasil Pat pyšně.

Desmond se rozhodl, že sem na chvíli vpustí novináře, aby je mohli všechny vyfotografovat. Stejně se celou dobu tísnili v hale a on soudil, že bude lepší mít situaci pod kontrolou. Vpustili je sem všechny najednou, celý dav, a umožnili jim získat velmi hezké snímky nevěsty, jak tančí nejdřív s Desmondem a pak se svým otcem. Hodně je zaujalo, že za první světové války Pat býval leteckým esem, a Cassie jim o tom vyprávěla řadu podrobností, protože věděla, že tím Pata potěší.

Pak konečně v dešti okvětních lístků růží a rýže nastoupili do čekající limuzíny. Cassie teď měla na sobě smaragdově zelený kostým a velký klobouk, což později na fotografiích vypadalo skvěle, a Desmond ji lehce zvedl na rukou a odnesl ji do limuzíny. Když odjížděli pryč, oba mávali ze zadního okénka, a Oona jim také zamávala a přitom plakala. Vedle ní stál Pat a i on měl slzy v očích.

Novomanželé strávili noc v hotelu Bel Air a příštího rána odletěli do Mexika, kde měli jen pro sebe celou pláž na ostrůvku Mazatlánu. Desmond tu pronajal celý hotel jen pro ně.

Byl malý a poskytoval dokonalé soukromí. Pláž byla zářivě bílá, slunce jasně svítilo a hřálo, ale stále tu vanul lehký vánek, a v noci jim pod okny hráli serenádu mexičtí mariachis.

Cassie nikdy v životě nebyla na romantičtějším místě. Řekla to, když spolu leželi na pláži a povídali si, a Desmond jí připomněl, že některá z míst, která má navštívit na své cestě, budou ještě půvabnější a exotičtější.

„Já ale asi nebudu trávit moc času ležením na plážích,“ smála se, „natož s tebou. Budeš mi opravdu chybět.“

„Budeš dělat něco nesmírně důležitého pro letectví, Cassie. To má přednost před čímkoli jiným,“ řekl jí pevně, tónem, jakým se mluví s dítětem, které je nepozorné při domácím úkolu.

„Nic není důležitější než my dva,“ opravila ho, ale on zavrtěl hlavou.

„Nemáš pravdu, Cass. To, co se chystáš udělat, bude mít nesmírný, dalekosáhlý význam. Lidé si budou tvé jméno pamatovat ještě nejméně po sto letech. Budeš pro ně vzorem. Budou po tobě pojmenovávat letadla a konstruovat podobná, jako to tvoje. Dokážeš, že přes obrovské plochy oceánu se dá létat bez rizika, když k tomu má člověk správné letadlo. Ovlivníš statisíce lidí a jejich myšlenek. Ani na chvilku si nesmíš myslet, že tohle není ze všeho nejdůležitější.“ Říkal to tak vážně a s takovým patosem, že se až zdálo, že jde o něco víc než jen o létání. A Cass někdy napadalo, že tomu Desmond připisuje až příliš velký význam, jako by šlo o nějakou hru, která najednou přestala být zábavná a stala se tak strašně důležitou, že na ní začaly záviset lidské životy. Její život samozřejmě na úspěchu této hry závisel, a stejně tak život Billyho, ale přesto… vždycky to chápala především jako radostnou a zábavnou věc. On ale ne.

„Stejně jsi pro mě důležitější než cokoli jiného.“ Překulila se ve svých nových bílých plavkách na břicho a podepřela se lokty.

Desmond se na ni podíval a usmál se.

„Víš, jsi příliš krásná,“ řekl a pozoroval jemnou prohlubeninu mezi jejími ňadry. Měla velmi vzrušující tělo. „Rozptyluješ mě.“

„To je dobře,“ odpověděla spokojeně, „protože to potřebuješ.“

„Ty jedna svůdnice,“ sklonil se k ní a políbil ji. Za chvilku se spolu vrátili do hotelu. Oba udivovalo, jak snadno si na sebe navzájem zvykli. Cassie se ho nejdřív bála, jako všeho, co souviselo s fyzickou láskou, ale on ji překvapil tím, že ji k ničemu nenutil a první společnou noc v Bel Air strávil pouze tím, že ji objímal, hladil a mluvil s ní o jejich životě, snech a budoucnosti. Bavili se dokonce i o tichomořském letu a o tom, co pro ně pro oba znamená.

Díky tomu se s ním znovu začala cítit volně, tak jako vždycky předtím. Teprve když následujícího odpoledne dorazili do hotelu v Mexiku, dovolil si ji svléknout. Jemně z ní stáhnul šaty a pak jen stál a díval se na její nádherné tělo. Byla vysoká a štíhlá, s vysoko posazenými oblými ňadry a útlým pasem, který přecházel v křivku úzkých, ale půvabných boků, a nohy měla skoro tak dlouhé jako on sám. Pomalu a opatrně si ji vzal a během uplynulého týdne ji zasvětil do všech nádherných požitků, které poskytovalo spojení jejich těl. Jako všechno, dělal i tohle s dokonalou znalostí věci a s výjimečnou precizností. A ona na to byla připravená a přála si to. Chtěla být jeho manželkou, žít pro něj, milovat se s ním a dokázat mu, že k němu někdo cítí opravdovou lásku.

Byla zdravá, mladá, plná života a vzrušující. On byl mnohem zdrženlivější, ale ona ho pobízela do výšin vášní, na které už dávno zapomněl. A Desmond se přistihl, že se raduje z tohoto nečekaného přílivu mládí a nespoutanosti, jenž mu přinášela.

„To jsem o tobě nevěděl,“ řekl jí ochraptěle potom, co se to odpoledne milovali, „ty jsi nebezpečná.“ Milování s ní se mu nesmírně líbilo, mnohem víc, než očekával. Měla v sobě vřelost a upřímnost, která ještě zesilovala její smyslnost. Cassie ho překvapovala a dojímala.

„Možná že bych měla nechat létání a mohli bychom jednoduše zůstat v posteli a dělat děti,“ řekla, ale hned přitom v duchu zasténala sama nad sebou při pomyšlení, že je zrovna taková jako její sestry. Přemýšlela, jestli je potkalo právě tohle, bylo tak snadné podlehnout přirozenému běhu života, poddat se osudu v náručí milovaného muže a rozplynout se v radostech těla i v jejich přirozených důsledcích.

„Vždycky jsem si myslela, že o hodně přicházejí, když se vdávají tak mladé a mají tolik dětí,“ vysvětlila mu, když vedle sebe leželi v posteli s těly horkými, vlhkými a uspokojenými. „Teď už si ale dovedu představit, jak se to stane. Je tak snadné dát věcem volný průběh, být prostě ženou, být vdaná a mít děti.“

Desmond ale zavrtěl hlavou. „Tohle nebude nikdy tvým osudem, Cass. Ty jsi určena k tomu, abys vykonala mnohem větší věci.“

„Možná. Zatím.“ Když to říká on. Právě teď si ale připadala, jako by nebyla určena k ničemu jinému než pro jeho objetí, a po ničem víc netoužila. Tohle jí stačilo. Chtěla prostě být jeho navždycky. Náhle ji uvedl do tajů tělesné lásky, což byl svět, který předtím vůbec neznala, a líbilo se jí to. „Ale jednou bych ráda měla děti.“ A on jí odpověděl, že jestli si to bude přát, pak je on bude chtít také.

„Ale nejdřív tě čeká spousta jiných úkolů. Musíš vykonat důležité věci,“ připomněl jí znova tónem učitele. Cassie se usmála, otočila se, aby se na něj podívala, a líně a pokušitelsky mu přejížděla prstem po těle.

„Dovedu si představit některé velmi důležité věci,“ prohlásila šibalsky a Desmond se usmál a nechal ji, aby dělala, co chce.

Výsledky byly nevyhnutelné. A slunce už zapadalo nad jejich opuštěným ostrůvkem, když se od sebe vyčerpaně odpoutali a připadali si jako kusy vyplaveného dřeva, unášené bez života oceánem.

„Tak jaké byly líbánky?“ volali na ně při návratu reportéři, postávající na trávníku před jejich domem. Jako obvykle se jim nějak podařilo zjistit, kdy se Williamsovi budou vracet, a když limuzína přijela k domu, hned se k ní vrhli. Cassie se občas divila, že se novináři vždycky tak přesně dozvědí, kde s Desmondem právě jsou a kam pojedou.

Dveře jejich domu byly rovněž zablokované reportéry, a tak se Desmond jako obvykle na chviličku zastavil a promluvil k nim, a oni si mezitím udělali spoustu snímků. Jeden z nich, který se příští týden objevil na obálce časopisu Life, zachytil Desmonda, jak přenáší Cassii přes práh.

Od tohoto okamžiku ale líbánky pro Cassii skončily. Byli pryč po dva idylické týdny, ale hned první ráno ji Desmond vzbudil už ve tři a ve čtyři se vrátila k tréninkům ve své Jitřence.

Časový rozvrh příprav byl vyčerpávající a Cassie s Billym si všechno procházeli nejméně tisíckrát. Simulovali všechny možné nehody, vzlétali a přistávali s jedním motorem, pak se dvěma, létali s oběma motory vypnutými a zkoušeli si přistávání na nejkratší možné dráze a v divokých bočních větrech.

Také simulovali přistání ve všech možných podmínkách, od obtížných až po skoro nemožné. K tomu vykonávali lety na dlouhé vzdálenosti, trvající mnoho hodin. A když někdy právě nelétali, procházeli si různé plány a rozpisy, klimatické mapy a tabulky spotřeby paliva. Setkávali se s konstruktéry a strojaři a od mechaniků se učili provádět všechny možné typy oprav.

Billy trávil dlouhé hodiny nácvikem zacházení s vysílačkou a Cassie v trenažéru, kde se učila létat bez vidu, jen podle palubních přístrojů, za jakýchkoli podmínek.

Oba s Billym létali pilně a výborně, tvořili spolu skvělý tým a v dubnu už dělali kousky, které by oslnily na kterékoli letecké přehlídce. Každodenně spolu trávili čtrnáct hodin. Desmond vozil Cassii do práce ve čtyři ráno a vyzvedával ji každý večer přesně v šest. Odvezl ji domů, kde se vykoupala, a pak spolu snědli rychlou večeři. Potom se uchýlil do své pracovny s kufříkem plným poznámek a plánů na tichomořský let a v poslední době také se žádostmi o víza. Musel zajistit i to, aby na každé zastávce dostali palivo. A samozřejmě už také vyjednával smlouvy na články a knihy, které pak vydají. Obvykle jí různé papíry nosil také k nahlédnutí, včetně informací o počasí na různých místech světa, o důležitých nových vynálezech a novinkách v letectví, nebo o tom, na které oblasti si bude potřeba během cesty dávat zvláštní pozor vzhledem k napětí ve světové politice. Bylo to, jako by Cassii každý večer čekaly domácí úkoly, a po dlouhém dni, stráveném létáním, na ně většinou už neměla náladu.

Čas od času by byla ráda šla s Desmondem na večeři do nějakého podniku nebo do kina. Byla jednadvacetiletá dívka a on s ní jednal jako s robotem. Chodili spolu jedině na důležité společenské akce, na kterých se podle Desmondova názoru bylo třeba ukázat.

„Copak už nemůžeme dělat vůbec nic, co by nesouviselo s tou tichomořskou cestou?“ postěžovala si mu jednoho večera, když jí přinesl k prostudování zvlášť tlustou hromadu papírů a požádal ji, aby se na ně okamžitě podívala.

„Teď ne. Bavit se můžeš příští zimu, pokud nebudeš mít v plánu další velký let. Ale teď se musíš věnovat tomuhle podniku,“ odpověděl jí pevně.

„Nic jiného už neděláme,“ kňourala a on na ni vrhl nesouhlasný pohled.

„Chceš snad skončit jako Hvězda Plejád?“ zeptal se jí rozzlobeně. Tak se jmenovalo letadlo Earhartové a Cassie už někdy měla po krk toho, jak jí tohle pořád opakoval.

Vzala si od něj ty papíry, vyšla nahoru a přibouchla za sebou dveře své studovny. Později se mu za to omluvila a on jako vždycky projevil velké porozumění.

„Chci, abys na to byla po všech stránkách připravená, Cassie, abychom opravdu nic neopomenuli.“ Oba si ovšem uvědomovali, že některé věci se prostě předvídat nedají, například nečekané bouře nebo problémy s motorem. Jinak ale Desmond myslel úplně na všechno a promýšlel i ty nejmenší detaily.

Dokonce i na Pata udělalo velký dojem, když mu Cassie vyprávěla o přípravách na cestu. Desmond byl pravý génius plánování a přesnosti. A ještě víc v oboru public relations. Přestože své plány vůči ní tak neúprosně prosazoval, leželo mu na srdci její bezpečí a přál si, aby cestu v pořádku přežila.

Jako odměnu za všechnu usilovnou práci ji vzal koncem dubna do San Franciska na romantický víkend. Cassii se to nesmírně líbilo, až na to, že jakmile dorazili na místo, ukázalo se, že jí tady Desmond domluvil tři rozhovory.

V květnu jejich publicita radikálně zesílila. Každý týden teď měli tiskové konference a ve filmových týdenících se objevovaly záběry, jak Cassie létá. S Billym teď vystupovali všude, od rádia až po ženské kluby. Uzavírali smlouvy pro různé reklamy a pózovali pro fotografy. Někdy měla pocit, že už nemá vůbec žádný vlastní život, a vlastně ho opravdu neměla. A čím usilovněji pracovali, čím víc se jejich velká cesta přibližovala, tím méně času Cassie trávila s Desmondem. Ten dokonce někdy večer zašel na pár hodin do svého klubu, aby si trochu vydechl. A koncem května si už po většinu večerů četl ve své pracovně noviny tak dlouho, až tam usnul.

Měla toho už plné zuby, a tak ho požádala, zda by mohla v květnu odjet na víkend domů, aby si trochu odpočinula. Velmi se jí tím ulevilo. Byla šťastná, že znova vidí své rodiče. Tentokrát to znamenalo, že netrávila s Desmondem své narozeniny, ale on jí před odjezdem věnoval krásný safírový náramek a řekl jí, že příští padesátery narozeniny budou jistě trávit spolu. Proto Cassie neměla pocit, že by to byla nějaká tragédie, když přijde o jednu společnou oslavu. Teď před velkou cestou stejně byla příliš napjatá, než aby se z oslavy příliš radovala. A v těchto dnech se zdálo, že jsou si s Desmondem stále vzdálenější. Nezajímal se o nic jiného než o tichomořskou cestu.

Připadalo jí to absurdní, bylo jí dvaadvacet a byla vdaná za jednoho z nejvýznamnějších mužů světa. Sama byla jednou z nejobdivovanějších žen vůbec, a přesto se cítila neklidná a nešťastná. Desmond nemluvil o ničem jiném než o tichomořské cestě, nepřál si nic jiného, než aby se o ní všude psalo, a od Cassie chtěl jedině to, aby pózovala pro fotografy a trávila patnáct hodin denně létáním. Čekala od života něco víc. Desmond ale jako by si vůbec neuvědomoval, že je Cassie také živá bytost.

A svým způsobem ani nebyla. Z jejich života zmizelo všechno, co by jen připomínalo milostný vztah. Existovala pro ně jen cesta a nekonečné přípravy na ni.

„Už mám toho zatraceného lítání nad hlavu,“ stěžovala si Billymu po cestě domů. Rozhodl se, že s ní poletí na prodloužený víkend do Illinois. „Přísahám, že někdy už to všechno začínám úplně nenávidět.“

„Jakmile se vydáme na cestu, budeš se cítit líp, Cass. To čekání je vždycky nejhorší.“ Tichomořská cesta měla začít za pouhých pět týdnů a oba už začínali cítit napětí. A k tomu byla teď Cassie vdaná tři a půl měsíce, ale měla pocit, že si s Desmondem jsou vzdálenější než před svatbou. Jejich společné večery rozhodně nebyly ani trochu romantické. Na to myslela, když mířili k východu, ale Billymu se o tom nezmínila.

Místo toho se bavili o tiskových konferencích, které Desmond připravil v L.A. a v New Yorku. Chtěl, aby se cestou zpět zastavili a také udělali rozhovor v Chicagu, ale s tím Cassie zatím nesouhlasila.

„Páni, je to vyčerpávající, co?“ usmála se na Billyho, když byli v půli cesty. Byla šťastná, že se vrací domů. Potřebovala se se jít s rodiči.

„Řekl bych, že později, s odstupem času, nám bude připadat, že to všechno stálo-za to,“ povzbuzoval ji Billy. Cassie pokrčila rameny, ale přece jen jí to zvedlo náladu.

„To doufám.“

Chvíli letěli mlčky a pak se na ni podíval. V poslední době působila unaveně a nešťastně. Domníval se, že na ni doléhá neustálý tlak ze strany novinářů. On to měl s nimi o mnoho snazší. Cassii ale přímo zbožňovali, neustále po ní pásli a Desmond se nikdy nepokoušel ji před nimi chránit. Naopak, měl novináře rád.

„Není ti něco, Cass?“ zeptal se jí Billy po chvíli. Byla pro něj jako mladší sestra nebo nejlepší kamarádka. Trávili spolu každodenně skoro všechen čas a nikdy se nehádali, nikdy spolu nepromluvili ostřejším tónem, ani netrpěli ponorkovou nemocí z toho, že jsou stále spolu. Věděl, že na tichomořské cestě bude Cassie ideální společnicí, a byl tím šťastnější, že si ho vybrala.

„Ale ne… nic mi není… teď se zrovna cítím líp. Prospěje mi, když se podívám domů a setkám se s rodinou.“

Přikývl. Minulý týden byl v San Francisku a setkal se tam se svým otcem, který na něj byl velmi pyšný. Věděl, jak mnoho pro Cassii znamená rodina. A právě teď je potřebovala, stejně jako Billy potřeboval svého otce. Když tady tak spolu seděli sami v letadle, najednou se jí zatoužil zeptat na něco, o čem s ní dřív nikdy nemluvil. Ale teď se Cassie zdála být velmi uvolněná.

„Máš nějaké zprávy od Nicka?“ zeptal se jí pokud možno neutrálně. Cassie se dlouho mlčky dívala ven na mraky a pak jen zavrtěla hlavou.

„Nedal o sobě vůbec vědět. Přál si, abychom se na sebe nevázali. Myslím, že dostal to, co chtěl.“

„Ví, co se stalo?“ zeptal se jí Billy tiše. Bylo mu stále ještě líto, že těm dvěma to nevyšlo. Nick byl báječný chlap a Billy vždycky cítil, jak moc ho Cassie miluje. Věděl to už od prvního dne, kdy ty dva poznal. Byli zkrátka jeden pro druhého stvořeni.

„Myslíš to o mně a Desmondovi?“ zeptala se, a on přikývl.

„Ne. Protože mi nechce psát, řekla jsem si, že nakonec se to stejně dozví. Nechtěla jsem mu psát jen kvůli tomu, abych mu to oznámila.“ Také mu nechtěla psát a vychýlit tím jeho duševní rovnováhu. Něco podobného může člověka rozrušit natolik, že se ve stíhačce dopustí osudové chyby, a to si nepřála. „Teď už to musí vědět. Vím, že si občas píšou s tátou.“ Nikdy se ale Pata nezeptala, jestli mu to prozradil. Pořád pro ni bylo příliš bolestné i jen na to pomyslet. Když přelétali nad Kansasem, podařilo se jí Nicka zase vypudit z mysli.

Jakmile v Illinois přistáli, vrhli se k nim novináři, kteří už tu na ně čekali. Byli tu na Patově letišti už od rána. Cassie pochopila, že už nikdy nebude mít klid, nebo aspoň ne před tichomořskou cestou, která už se blížila.

Chovala se tak, jak po ní vždycky chtěl Desmond: věnovala jim hodně času, aby mohli udělat spoustu snímků, uspokojila je tím, že odpověděla na některé jejich otázky, a pak všechno ukončila prohlášením, že už se nemůže dočkat, až se setká s maminkou.

Její otec ji tu už očekával a pózoval s ní také pro fotografie, a stejně tak Billy. Pak konečně reportéři odešli, Cassie si ulehčeně vydechla a spolu s Billym naložili svá zavazadla do otcovy dodávky. Pat se na ni s úsměvem díval a prohlížel si ji. Cassie si ale všimla, že její otec nevypadá dobře.

„Jsi v pořádku, tati?“ Působil trochu zašedle v obličeji a jí se to nelíbilo. Pomyslela si ale, že to možná bude jen chřipka. Věděla, že matka ji prodělala, když se vrátili z Kalifornie. A Pat pracoval na svůj věk velmi těžce. Zvlášť teď, když u sebe neměl Nicka, ona s Billym také odešli, a Chris… Musel se spoléhat jen na najaté síly a na kočovné piloty, kteří se toulali od letiště k letišti.

„Nic mi není,“ ujistil ji nepřesvědčivě, ale pak se s úzkostí podíval na svoji dceru. Oona mu řekla, že by jí to měl oznámit telefonicky, ale on si nebyl jist, jak jí to říci. Teď se o tom ale už musí dozvědět. Pat tu velkou novinku o Cassii zatím Nickovi neřekl. A Nick se to kupodivu nedozvěděl ani od nikoho jiného.

Dorazil sem ovšem teprve včera večer.

„Děje se něco?“ vycítila jeho rozpaky. Billy si nic neuvědomoval a díval se z okna na známou krajinu.

„Je tady Nick,“ vyhrkl a díval se přitom přímo před sebe na silnici.

„Opravdu? A kde bydlí?“ znejistěla Cassie.

„U sebe. Ale myslím, že se k nám dříve či později přijde podívat. Tak jsem si myslel, že bych tě radši měl varovat předem.“

„Ví o mém příjezdu?“ Pat zavrtěl hlavou a Billy ji zkoumavě pozoroval. Také slyšel, co jí právě otec řekl, a doufal, že to Cassii příliš nerozruší.

„Zatím ne. Přijel včera pozdě večer. Je tu jen na pár dní. Zatím jsem neměl příležitost mu to říct.“ Netroufala si zeptat se ho, jestli Nickovi prozradil, že je vdaná.

Neříkala už nic a za chvilku se ocitla v náruči své matky.

Billy jí odnesl dovnitř zavazadla a Pat ho ubytoval v Chrisově pokoji. Ještě tu všude byly jeho věci a působilo jako šok, když sem člověk vešel a uviděl je. Cassie se rozhlédla po místnosti a bodlo ji u srdce. Měla dojem, jako by se Chris měl každou chvíli vrátit domů.

Jen si vybalila ve svém dívčím pokoji a matka už pro ně měla připravenou večeři. Bylo to teplé, jednoduché jídlo, jaké měla Cassie nejraději, smažené kuře, kukuřice opékaná na dřevěném uhlí a bramborová kaše.

„Kdybych tady bydlela, za chvíli bych neprošla dveřmi,“ prohlásila Cassie spokojeně mezi dvěma sousty.

„A já taky,“ usmál se Billy šťastně a Ooně to polichotilo.

„Ale zhubla jsi,“ vyčetla Cassii a zatvářila se ustaraně. Billy to ale hned vysvětlil.

„Pracujeme teď hodně tvrdě, paní O'Malleyová. Patnáct hodin denně provádíme testovací lety. Létáme na dlouhé vzdálenosti přes celou zemi a snažíme se do července vyzkoušet a ověřit všechno, co se dá.“

„To rád slyším,“ poznamenal Pat.

Když Oona sklidila ze stolu a předložila jim ještě domácí jablkový koláč s domácí vanilkovou zmrzlinou, uslyšeli na verandě kroky a Cassie měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Dívala se do talíře a musela se přinutit násilím, aby vzhlédla k Nickovi, který vešel do dveří. Nechtěla se s ním vůbec setkat, ale věděla, že se tomu nevyhne. A když se na něj podívala, vyrazil jí dech. Slušelo mu to líp než kdy předtím, vlasy měl černé až do modra a obličej s jasnýma modrýma očima měl do tmava opálený. Jakmile ho spatřila, skoro se hlasitě nadechla úžasem a pak se dokrvava začervenala. Nikdo z přítomných se nepohnul a neřekl ani slovo.

Zdálo se, že si všichni uvědomují, co teď musí přijít.

„Vpadl jsem sem nevhod?“ zeptal se Nick rozpačitě. Vycítil napětí, panující v místnosti. A pak si všiml Billyho. „Ahoj, ty kluku! Tak jak se máš?“ Obešel místnost, aby si s ním potřásl rukou. Billy vstal a usmál se na něj. Pořád měl pihovatý obličej a oči mu svítily radostí, že vidí Nicka.

„Všechno jde skvěle. A co ty, Sticku?“

„Začíná ze mě pomalu být Anglán,“ a pak se podíval na Cassii a jejich pohledy se setkaly. Její oči byly plné smutku a v jeho pohledu byl údiv. Stýskalo se mu po ní víc, než by si byl přál.

„Ahoj, Cass,“ řekl tiše. „Vypadáš dobře. Asi se dál připravuješ na tichomořskou cestu, co?“ Poslední filmový žurnál, který viděl, se o tom zmiňoval, ale ten byl už pět měsíců starý. V Homchurchi měli vzhledem k situaci trochu zastaralé zprávy. Poslední rok Nick stále létal, každou chvíli, hodinu, vteřinu. Kromě toho jen vytahoval těla mrtvých žen a dětí z hořících budov Londýna. Byl to tvrdý a zlý rok, ale Nick měl aspoň pocit, že dělá prospěšné věci. Bylo to lepší než sedět taky, vyšťourávat si ze zubů kukuřici a čekat na zásilku pošty do Minnesoty.

Oona mu nabídla dezert a on se trochu rozpačitě posadil ke stolu. Pořád cítil, že tady něco přerušil, nemohl si nevšimnout, že jsou z něj všichni v rozpacích. Nevěděl ale, jestli si to jen nenamlouvá, a tak se začal přátelsky bavit s Billym a Patem. Cassie mlčela. Pak odešla do kuchyně, aby pomohla matce. Nakonec se ale musela vrátit a všichni ještě dojídali dezert. Sama se svého jablečného koláče ani nedotkla, přestože Oona věděla, že ho zbožňuje. Pat cítil přesně, co se v ní děje. A Billy také. Jedině Nick netušil oč jde.

Když dojedl, zapálil si cigaretu, vstal od stolu a protáhl se.

Také hodně zhubl a vypadal teď mladě, šlachovitě a velmi zdravě.

„Půjdeš se projít?“ zeptal se Cassie jako by nic. Přesto bylo v jeho otázce znát napětí. Uvědomoval si, že něco je v nepořádku, a chtěl se jí na to zeptat sám. Najeden děsivý okamžik ho napadlo, zda se nezamilovala do Billyho. Nick nebyl doma skoro celý rok, od Chrisovy smrti. Byl to podivný rozmar osudu, že se sem vrátil právě teď, když sem přijela na návštěvu i Cassie. Jako vždycky byl ale moc rád, že ji vidí. A co víc, její přítomnost mu naplňovala duši světlem a povznášela ho. Toužil po tom, aby mohl Cassii políbit, ale ona se záměrně držela zpátky a on si to uvědomoval. Pomyslel si, že se asi na něj stále zlobí. Schválně jí po celý rok nenapsal. Nechtěl, aby se na něj vázala. To, co jí řekl, když se viděli naposledy, myslel vážně.

„Je něco v nepořádku, Cass?“ zeptal se jí konečně, když došli k potoku na vzdáleném konci Patových pozemků. Do té chvíle nepromluvila ani slovo.

„Vlastně ne,“ řekla tiše. Snažila se na něj nedívat, ale nakonec se jeho pohledu nevyhnula. Nedokázala se dívat pořád stranou.

Bez ohledu na to, co si během uplynulého roku říkala o tom, že se dokáže citově upnout k jinému muži, že jí na Desmondovi záleží, a že on ji potřebuje, věděla teď beze vší pochybnosti, že je stále zamilovaná do Nicka, ať už ji on také miluje nebo ne. Tak to mezi nimi prostě bylo. Desmonda by ale nikdy nezradila. Vzpomínala si, co jí řekl otec, když mu oznámila, že si ho chce vzít.

A teď byla odhodlána dodržet manželský slib, i kdyby ji to mělo zabít. A uvědomila si, že to by se mohlo stát, když se teď podívala na Nicka. Při pouhém pohledu na něj ji bodalo u srdce.

„Co se děje, zlatíčko?… mně to můžeš říct… ať je to cokoli, vždyť jsme odjakživa kamarádi.“ Sedl si vedle ní na dlouhou kládu a vzal její ruce do svých. Pak se podíval dolů a uviděl to.

Tenký zlatý kroužek na prsteníčku její levé ruky. Tentokrát si na návštěvu domů nevzala svůj zásnubní prsten, jen snubní kroužek bez diamantu. Tím bylo řečeno vše. Podíval se jí do očí a ona přikývla. „Ty jsi vdaná?“ Díval se na ní, jako by ho právě udeřila.

„Jsem,“ odpověděla smutně. Navzdory všem vysvětlením, které sama sobě dávala, a přes to, že jí stále vštěpoval, aby se na něj nevázala, měla teď pocit, že ho zradila. Mohla přece jen počkat, ale neudělala to. „Vdala jsem se před třemi měsíci… byla bych ti to oznámila… ale tys mi nikdy nenapsal… a nevěděla jsem, jak ti to říct…“ Po tvářích jí pomalu stékaly slzy a hlas se jí zadrhl.

„Kdo je to…?“ Nick si najednou uvědomil, že i Billy působil dojmem, že je v rozpacích, a kromě toho přijeli na návštěvu spolu. Nick měl vždycky pocit, že ti dva by se k sobě hodili, Billy měl přesně správný věk. Tohle si pro ni přál, ale přesto ho ta představa nesmírně zraňovala, až mu vhrkly slzy do očí. „Je to Billy?“ zeptal se přiškrceně. Snažil se, aby to znělo důstojně a vyrovnaně. Cassie se ale tentokrát přes slzy zasmála a jemně odtáhla ruku z jeho sevření.

„Samozřejmě že ne.“ Pak dlouho váhala a dívala se jinam.

Konečně k němu znovu vzhlédla. Musí mu to říci. „Je to Desmond.“

Teplý noční vzduch se nejprve naplnil nekonečným tichem, a pak se ozval nevěřícný výkřik, velmi podobný výkřiku bolesti, když Nick náhle porozuměl. „Desmond Williams?“ Jako by Cassie kolem sebe měla deset jiných mužů se stejným křestním jménem. Díval se na ni, bez sebe zuřivostí, a ona přikývla. „Proboha, Cassie… jak můžeš být takový blázen? Říkal jsem ti to přece! Proč si sakra myslíš, že se s tebou oženil?“

„Protože chtěl. Nicku,“ řekla nazlobeně. „Potřebuje mě. Miluje mě, svým způsobem.“ Teď už ovšem věděla lépe než kdokoli jiný, že v jeho životě neexistuje místo pro nic jiného než pro letadla a práci.

„Ten přece nemá vztah k nikomu jinému než ke svým letovým manažerům a štábům filmových zpravodajů, a ty to dobře víš. Neviděl jsem sice žádný filmový žurnál, který by byl novější než pět měsíců, ale vsadil bych se, že tu svatbu s tebou využil do posledního chloupku a že jsi strávila pózováním pro fotografy více času než Garbo.“

„Ta cesta bude zahájena už za pět týdnů, Nicku, tak co bys čekal?“

„Čekal bych od tebe, že ti to bude líp myslet, že ho budeš vidět takového, jaký skutečně je. Je to šarlatán a pokrytec a já jsem to poznal hned ten den, kdy jsem ho uviděl poprvé. Ten tě využije, až z tebe vymačká i to poslední, nebo tě nechá lítat, až se z toho zhroutíš nebo se nabouráš do stromu v letadle, které na tebe bude příliš. Záleží mu jen na jednom: na publicitě pro tu jeho zatracenou továrnu. Ten člověk je stroj a génius na propagaci, ale to je všechno. Chceš mi snad říct, že ho miluješ?“ Teď už na ni křičel a ona se od něj odtáhla, když tu před ní stál a urážel jejího manžela.

„Ano, miluju ho. A on miluje mě. Pořád na mě myslí. A stará se o… no, jistěže se stará o svá letadla a o tichomořskou cestu, ale dělá všechno pro to, aby zajistil moji bezpečnost.“

„Jako co? Že tě vysílá s vodovzdornými kamerami a s posádkou potápěčů? Ale jdi, Cassie, dej pokoj. Chceš mi říct, že nevyužil váš sňatek k maximální publicitě? Nic z toho jsem neviděl, ale dovedu si to představit. Vsadím se, že když jsi o svatbě odhazovala kytici, spadla přímo do objektivu některého foťáku.“

„No a co má propána být?“ Nick byl blíž pravdě, než sám tušil, ale Desmond přece Cassii vždycky nabádal, aby s novináři ochotně spolupracovala a aby s nimi měla trpělivost, protože jsou důležitou částí jejich života i její velké cesty. Cassie si ale byla jistá, že kvůli tomuhle se s ní neoženil. To by bylo nechutné, a když slyšela Nicka to říkat, rozzuřila se na něj. Jaké právo má takhle ji kritizovat? Zvlášť když on sám jí skoro rok dokonce ani nenapsal. „Co ti je vůbec po tom?“ vyčetla mu. „Tys mě nechtěl. Nechtěl sis mě vzít, ani mi psát, ani se ke mně vrátit domů, a dokonce jsi mi ani nenechal žádnou naději pro případ, že se vrátíš domů z války. Nechceš nic jiného než si hrát na letecké eso v konfliktech nějakých cizích zemí. Tak si to tedy dělej a mě nech laskavě na pokoji. Nechtěl jsi mě, sám jsi mi to řekl. Chtěl ses se mnou jen občas pomuchlovat, když sem náhodou přijedeš, a pak zase pokračovat ve svém vlastním životě. Dobře, rozhodl ses tak, jdi si tedy po svých. Ale já mám taky právo na vlastní život. A tak ho žiju.“

„Ne, nežiješ,“ řekl nazlobeně, „všechno si to jen namlouváš. Uvidíš, že jakmile bude po tichomořské cestě a on už nebude tyhle pohádky potřebovat, aby jimi krmil tisk, odhodí tě tak rychle, že se nebudeš stačit divit, nebo si tě možná nechá u sebe a bude tě ignorovat.“ To přesně teď Desmond dělal, ale Cassie si byla jistá, že je to jen proto, že má před tichomořskou cestou tolik práce a starostí. Přála si, aby se Nick mýlil.

Pomyslela si, že všechno, co říká, je nespravedlivé, protože je teď rozzuřený a samotnému se mu v životě nikdy zvlášť nedařilo. A pak to ještě zhoršil tím, že postoupil o krok blíž k ní.

Rád by ji vzal do náruče, ale z úcty k ní to neudělal. „Slyšel jsem, že má několik milenek, které má tiše uklizené v ústraní, Cass. Copak ti to ještě nikdo neřekl? Nebo na to musíš teprve přijít sama?“ Řekl to s úmyslem ji ranit, ale zároveň bylo vidět, že tomu opravdu věří.

„To je absurdní. A vůbec, jak ty bys to mohl vědět?“

„Takové věci se přeslechnou. Není to takový svatoušek, jak se tváří, ani tak vzorný manžel,“ dodal smutně. Přál si, aby se s ní byl oženil sám, ale když odjížděl, zdálo se mu to tak špatné a nevhodné. A na tom stále trval. Ale to, že se vdala za Desmonda, nebylo o nic lepší. „Ten chlap je mizera, Cass. Asi tě vůbec nemiluje. Uvědom si to. Je to komediant, jen se rád předvádí a rád balamutí lidi. Ty nejsi jeho manželka, jenom ses stala částí toho jeho ohromného cirkusu.“ Když Cassie slyšela Nicka říkat o Desmondovi takové věci, měla chuť ho násilím umlčet. Rozpřáhla se, aby mu vyťala vší silou políček, ale on byl rychlejší než ona. Chytil ji za paži a přitáhl ji k sobě, ale pak se už nedokázal ovládnout. Políbil ji naléhavěji než kdy předtím, daleko smyslněji a vášnivěji, než by si troufal za jakýchkoli jiných okolností. Cassie už ale nebyla malá holčička, byla dospělá žena. Aniž nad tím dokázala přemýšlet, cítila, jak na něj její tělo reaguje, a po nekonečnou chvíli se k sobě s nespoutanou vášní tiskli. Cassie se od něj nakonec odtáhla a slzy se jí kutálely po tvářích. Hluboce se jí příčilo, co se jim právě stalo, nenáviděla sama sebe za to, co mu udělala, ale když se rozhodla vzít si Desmonda, zdálo se to být tak naprosto správné. Zřejmě se však mýlila.

O to teď ale nešlo. Šlo o Nicka a o to, nač už teď neměli žádné právo.

„Cassie, já tě miluju,“ řekl jí Nick naléhavě, když ji znova vzal do náručí, ale tentokrát ji nelíbal. „Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu. Nechtěl jsem ti ale ničit život, nenapadlo mě, že bys udělala takovou hloupost… myslel jsem, že si nakonec vezmeš Billyho.“ Zasmála se té představě a znova si sedla vedle něj na kládu. Myslela na zmatek, který tím vším způsobila. Byla zamilovaná do dvou mužů… nebo možná jen do jednoho… ale byla posedlá jedním z nich a vdaná za druhého.

„Vdát se za Billyho, to by mi připadalo jako vzít si Chrise,“ odpověděla mu smutně.

„A být vdaná za něho?“ zeptal se trochu přiškrceně. Teď to chtěl vědět.

„Všechno bere hrozně vážně,“ povzdychla si, „a teď pracuje jen a jen na té tichomořské cestě. Myslím, že to dělá pro mě. Já nevím. Nicku… připadalo mi, že jednám správně. Možná že jsem udělala chybu. Já prostě nevím.“

„Zruš tu cestu,“ naléhal na ni. „Rozveď se s ním.“ Propadal panice. Byl ochoten udělat cokoli. Třeba se s ní i oženit, kdyby na tom trvala. Ale každou částečkou své bytosti intuitivně cítil, že Cassii hrozí nebezpečí.

„To nemůžu udělat. Nicku,“ řekla vážně. „Nebylo by to vůči němu spravedlivé. Oženil se se mnou proto, že mi důvěřoval. Nemůžu od něj jen tak odejít. Teď už jsem mu příliš zavázaná. Vložil do té cesty tolik práce a prostředků, nejen to letadlo…“

Takovou možnost prostě vylučovala.

„Nejsi na to připravená.“

Cassie ale dobře věděla, že připravená je, a důkladně. „Ale ano, jsem.“

„Nemiluješ ho.“ Najednou vypadal velmi mladě a zranitelně.

Přála si, aby na něj raději bývala počkala, ale teď bylo pozdě.

„Nejsem do něj zamilovaná. A nikdy jsem nebyla. On to věděl. Řekla jsem mu to a on to přijal. Ale mám ho moc ráda. Byl na mě příliš hodný, než abych ho nezačala mít opravdu ráda. Nemůžu ho teď zradit. Nicku.“

„A potom? Co bude pak? To s ním vydržíš navždycky?“

„To nevím. Nicku. Na to neexistuje jednoduchá odpověď.“

„Odpovědi jsou tak jednoduché, jak člověk sám chce,“ opáčil tvrdohlavě.

„Přesně tohle jsem ti říkala přede dvěma roky. Nicku, než jsi odjel. A ty jsi mě taky neposlouchal.“

„Někdy se věci zdají složitější, než ve skutečnosti jsou. Sami si je komplikujeme, ale nemuseli bychom,“ poznamenal zkušeně.

„Vdala jsem se za něj. Nicku, a slíbila jsem, že mu zůstanu po boku v dobrých i špatných časech. Ať tě budu milovat nebo ne. Jeho opustit nemůžu jen proto, že ty mi to říkáš.“

„Možná že ne,“ odpověděl Nick napjatě, „ale on tě jednoho dne opustí sám, aspoň citově, když už ne po jiných stránkách. Všechno dělá jen kvůli publicitě. Uvidíš sama, Cass. Já si tím jsem jistý.“

„Možná. Ale zatím jsem jeho dlužnicí. A neporuším svůj slib, ani ho nezradím. Je to můj manžel. Zaslouží si něco lepšího, než abychom ho my dva tady uráželi. Takové věci nedělám.“

Dlouho se na ni díval a pak se zdálo, jako by se schoulil do sebe pod tíhou jejích slov. „Jsi hodná holka, Cass. A on má štěstí. Myslím, že jsem celou dobu byl velký blázen. Myslel jsem si, že jsem pro tebe moc starý… a moc chudý… a moc blázen. A zčásti jsem stejně měl pravdu.“ A pak si neodpustil lacinou poznámku: „Jaké to je, být vdaná za jednoho z nejbohatších mužů světa?“

„Není v tom žádný rozdíl proti tomu, jaké by to bylo, kdybych se bývala vdala za tebe,“ odsekla. „Oba jste rozmazlení kluci, kteří musí mít všechno po svém. Možná že všichni muži jsou stejní, ať jsou bohatí nebo chudí,“ podívala se mu do očí a on se zasmál. Neztratila svého ducha.

„To je tedy zásah přímo na komoru. Měl bych být rád, že jsi pořád stejná, Cass, ale nejsem.“

„Pokus se o to. Stejně nemáme na výběr.“ Musí teď žít tak, jak si to sama vybrala. Kvůli všem zúčastněným. Cassie byla čestná žena. Nick přikývl a pomalu se vydali zpátky. V noci, ozářené světlem hvězd, se vedli za ruce a hovořili spolu. Nick si pozvolna uvědomoval, jaký byl vlastně blázen, chtěl rozhodovat za ní, a podívejme, co z toho vzešlo. Její otec měl pravdu. Když se Nick nechtěl na Cassii vázat a dal jí svobodu, tak se vdala za jiného muže. Ale zrovna zaDesmondaWilliamse… zběsile nenáviděl všechno, co o něm kdy slyšel. A byl do hloubi duše přesvědčený, že Cassii jen využívá. Sama byla příliš mladá a nevinná, než aby si to uvědomovala. Nickovi ale bylo čtyřicet a dokázal Desmonda přečíst stejně jasně jako přední stranu New York Times. A vůbec se mu nelíbily titulky, které na ní viděl.

Cassie mu na verandě popřála dobrou noc, ale už se nepolíbili. Teprve když vešla dovnitř, všiml si Nick v křesle na verandě svého starého přítele, jak tu klidně sedí a pozoruje ho.

„Dohlížíš na mě, kamaráde?“ zeptal se Nick s unaveným úsměvem a sedl si vedle něj do druhého křesla.

„To tedy ano. Řekl jsem Cassii už před několika měsíci, že nechci, aby porušovala své manželské závazky.“

„To taky neudělá. Je to hodná holka. A já jsem blázen. Měl jsi pravdu. Pate.“

„Bál jsem se, že na má slova dojde.“ Pat promluvil ke svému příteli, kterého chránil v předchozí válce už v chlapeckém věku, upřímně jako muž k muži: „Nejhorší je, že tě pořád miluje. Je to na ní znát. Je s ním šťastná?“ zeptal se spiklenecky.

„Myslím, že ne. Přesto si namlouvá, že je jeho velkou dlužnicí.“

„Je mu hodně zavázaná. Nicku. O tom se nedá pochybovat.“

„Ale co když se jí něco stane?“ Nick nechtěl Patovi přímo říci „když se zabije“. Mohlo se to ale stát a oba si to uvědomovali.

„Co mu pak budeme dlužit my?“

„Tohle riziko podstupujeme všichni. Nicku. Vždyť to víš sám. Cassie ví, co chce, a taky ví, co dělá. Jedině, čím si není jistá, jsi ty.“

„Já taky ne. Ani teď bych se s ní neoženil. Nechtěl bych, aby z ní byla vdova.“ Pak se dutě zasmál. „Myslel jsem si, že jsem pro ni příliš starý, ale sakra, ten chlap je skoro tak starý jako já.“

„Všichni jsme blázni. Já jsem si před dvaatřiceti lety skoro nevzal Oonu. Myslel jsem si, že je pro mě příliš dobrá, ale moje máma mi řekla, že jsem blázen, a poradila mi, abych pro ni koupil prstýnek. Měl jsem pravdu. Je pro mě příliš dobrá… a miluju ji dodnes… a nikdy jsem nelitoval, že jsem si ji vzal, ani na jediný okamžik.“ Bylo to víc, než co kdy řekl Ooně, a pro Nicka přišla tahle rada už stejně příliš pozdě. V každém případě aspoň zatím. Ale jestli má Nick pravdu a Desmond se Cassie nakonec zbaví, možná že jednou bude zase volná. Zatím to bylo těžko říci.

Dlouho spolu seděli na verandě a rozmlouvali. Když se konečně zvedli, Nick si všiml, že Pat je trochu zadýchaný. To byla u něj novinka a Nickovi se to nelíbilo.

„Byl jsi snad nemocný, kamaráde?“

„Áále… nic zvláštního… měl jsem trochu chřipku, trochu jsem kašlal… a nějak moc tloustnu, to víš, Oona tak dobře vaří. A tak se občas zadýchám. To ale nic není.“

„Nenamáhej se příliš,“ radil mu Nick a ustaraně stáhl obočí.

„To říkej sám sobě,“ zasmál se Pat, „když celé dny střílíš po Němčourech. Řekl bych, že ty máš daleko víc starostí než já.“

Nick přikývl. Byl Patovi vděčný za všechno, co mu řekl o Cassii. „Dobrou noc, kamaráde. Uvidíme se zítra.“

Nick šel až do své chaty na letišti pěšky. Všechno uvnitř bylo zaprášené. Nebyl doma už celý rok, ale byl to dobrý pocit, být tady. Všechno tu bylo příjemné, až na to, že se Cassie vdala. Pořád tomu nemohl uvěřit. Té noci ležel ve své staré posteli a toužil po ní. Nedokázal uvěřit, že už patří jinému muži… ten sladký obličej… ta holčička, kterou tolik miloval, už není jeho, a nikdy nebude. Patří Desmondovi. Když konečně usnul, po tvářích se mu pomalu koulely na polštář slzy.