Danielle Steelová
překlad: Eva Hauserová

ZÁŠŤ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 6.

Jízda autobusem z Dwightu do Chicaga trvala necelé dvě hodiny. Když Grace odcházela z věznice, dostala sto dolarů. A než se David přestěhoval na západ, zařídil jí v bance malý běžný účet, na kterém bylo pět tisíc dolarů.

Zbytek byl uložen na spořitelním účtu a Grace si slíbila, že se ho nedotkne.

Neměla vůbec představu, kde má v Chicagu bydlet nebo kam má jít. Úřadům musela udat místo, kam se chystá, a její jméno dostal úředník v Chicagu, který měl na starosti odsouzené v podmínce. Do dvou dnů se u něj měla hlásit. Dostala jeho jméno, adresu a telefonní číslo. Jmenoval se Louis Marquez. A jedna z dívek ve Dwightu jí poradila, kde má hledat laciný hotel.

Autobusové nádraží v Chicagu bylo v blízkosti ulic Randolph a Dearborn. Hotely, které jí doporučila spoluvězeňkyně, byly od něj vzdáleny jen několik bloků. Když ale Grace uviděla, jaké typy lidí obývají okolní ulice, přešla jí chuť se tam ubytovat. Potloukaly se tu prostitutky, byly tu hodinové hotely a na pultu recepce jednoho z hotelů, do kterého vstoupila, lezli dokonce dva švábi. Zazvonila na recepčního.

„Chcete to na den, na noc nebo na hodinu?“ zeptal se a smetl šváby stranou. Dokonce ani ve Dwightu to nebylo s nečistotou takhle strašné.

„Máte taky ceny na týden?“

„Jasně. Za týden je to pětašedesát dolarů,“ řekl bez mrknutí oka. Grace se to zdálo drahé, ale nevěděla, kde jinde by to měla zkusit. Najala si na sedm dní místnost s vlastní koupelnou ve čtvrtém poschodí a pak vyšla ven, aby nalezla nějakou restauraci, kde by si mohla něco sníst. Hned ji zastavili nějací dva bezdomovci a chtěli po ní drobné. Prostitutka stojící na rohu si ji prohlížela a divila se, co pohledává ve zdejších končinách takové dítě. Nikdo netušil, že tohle „dítě“ se právě vrátilo z Dwightu. Přestože to tu vypadalo tak sešle, Grace byla ráda, že je konečně na svobodě. Moci znova chodit po ulicích, dívat se na oblohu, vejít do restaurace nebo obchodu, koupit si noviny nebo časopis, jet autobusem, to všechno jí připadalo ohromné. Večer si dokonce zaplatila vyhlídkovou jízdu po Chicagu a krása tohoto města ji překvapila. Nazpátek do hotelu si najala taxík a připadala si marnivě.

Prostitutky i pasáci ještě stáli na svých místech, ale ona si jich nevšímala. Vyzvedla si klíč a odešla nahoru. Zamkla dveře svého pokoje a pustila se do četby novin. Hledala tam zprostředkovatelny práce. Příštího dne se s novinami v ruce vydala do ulic a začala s hledáním.

Navštívila tři agentury a všude chtěli vědět, jaké má zkušenosti, kde předtím pracovala a kde všude byla. Řekla jim, že pochází z Watseky, že tam absolvovala první stupeň vysoké školy a má kursy těsnopisu a psaní na stroji pro sekretářky.

Přiznala, že nemá žádné zkušenosti a tedy ani žádná doporučení, a dozvěděla se, že bez nich jí místo sekretářky pravděpodobně nenajdou. Možná by mohla být zaměstnaná jako recepční, číšnice nebo prodavačka. Otevřeně jí řekli, že ve dvaceti letech a bez praxe nebo doporučení toho nemá moc co nabídnout.

„Uvažovala jste o dráze modelky?“ zeptala se jí žena v druhé agentuře ve snaze nějak jí pomoci. Načmárala jí na lístek dvě jména. „Jsou to agentury pro modelky. Možná byste s nimi měla promluvit. Jste ten typ, který chtějí.“

Usmála se na Grace a slíbila, že pokud se objeví nějaká místa, která nevyžadují zkušenosti, zavolá jí do hotelu, ale nedávala jí velkou naději.

Pak se Grace vydala za úředníkem, pověřeným dohledem nad odsouzenými s podmínkou. Setkání s ním jí ale připadalo jako návrat do Dwightu, nebo ještě hůř. Bylo to nesmírně deprimující a tentokrát s ní nebyly Luana a Sally, aby ji chránily.

Louis Marquez byl malý, umaštěně působící mužík s korálkovýma očkama, velkou pleší a s knírem. Když uviděl, jak k němu Grace vstupuje do kanceláře, nechal všeho a překvapeně si ji prohlížel. Nikdy ve své kanceláři nespatřil dívku, která by vypadala takhle. Trávil většinu svého času s feťáky, prostitutkami a občas s překupníky drog. Málokdy se zabýval nezletilými a ještě méně často lidmi odsouzenými za tak velké zločiny, jako byl ten její. Nikdo z nich ale nevypadal tak hezky a upraveně jako ona.

Předtím už si koupila dvě sukně, tmavomodré šaty, ve kterých se chtěla ucházet o zaměstnání, a černý kostým s růžovým saténovým rolákem.

Když ho navštívila, měla na sobě tmavomodré šaty, protože si celý den hledala práci, a velice ji bolely nohy z lodiček na vysokých podpatcích.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se. Působil trochu zmateně, protože si myslel, že Grace musela vejít do nesprávné kanceláře. Zároveň ho ale velmi zaujala a byl rád, že ji tu má.

Aspoň měl nějaké rozptýlení.

„Jste pan Marquez?“

„Ano?“ Mlsně po ní přejel zrakem a nemohl věřit svému štěstí. Když sáhla do kabelky a vytáhla povědomé formuláře podmíněného trestu, oči se mu rozšířily údivem. Zběžně je přehlédl a pak se na ni znova zadíval. Nemohl uvěřit tomu, co v nich stálo. „Vy jste byla ve Dwightu?“ Klidně přikývla.

„Tam je to dost tvrdé,“ zatvářil se opravdu překvapeně. „Jak jste tam přečkala celé ty dva roky?“

„V klidu,“ usmála se. Na svůj věk působila velice zkušeně a vyrovnaně. V tmavomodrých šatech vypadala tak kultivovaně a elegantně, že bylo těžké uvěřit, že jí je teprve dvacet.

Člověk by ji odhadoval spíš na pětadvacet. A pak se Marquez zatvářil ještě překvapeněji, když si přečetl, za co byla odsouzená.

„Cože, úmyslné zabití? Porvala jste se se svým klukem?“

Nelíbil se jí tón, jakým se jí na to ptal, ale odpověděla velice klidně. „Ne. Šlo o mého otce.“

„Aha,“ tohle se mu líbilo. „S váma je lepší si nic nezačínat, co?“ Neodpověděla a on si ji jen měřil malýma očkama.

Uvažoval o tom, jak daleko teď může zajít. „Máte teď kluka?“

Nebyla si jistá, co mu na to má odpovědět, ani proč se na to ptá. „Mám přátele.“ Myslela na Luanu a Sally. Teď to byly jediné přítelkyně, které na celém světě měla. A samozřejmě Davida, ale ten teď byl daleko v Kalifornii. Stále ještě na ni silně doléhala ztráta Molly. Žádné další přátele neměla.

Nechtěla ale, aby si o ní myslel, že nikoho nemá.

„Máte tu příbuzné?“

Tentokrát zavrtěla hlavou. „Ne, nemám.“

„Kde bydlíte?“ Na tyto věci měl právo se jí ptát a ona to věděla. Řekla mu jméno hotelu a on přikývl a poznamenal si ho. „To není zrovna dobré sousedství pro dívku, jako jste vy. Je tam spousta prostitutek. Možná jste si toho všimla.“ A pak dodal se zlomyslným zábleskem v oku: „Jestli vás chytěj, tak se hned vrátíte na další dva roky do Dwightu. Být vámi, radši bych si takhle nepřivydělával.“ Měla chuť mu vlepit facku, ale ve vězení se naučila nenechat se unést a být trpělivá.

Neřekla nic. „Hledáte si práci?“

„Už jsem byla ve třech agenturách a hledám taky v novinách. A mám ještě další tipy. Zítra si je chci ověřit, ale sem jsem raději zašla nejdřív.“ Nechtěla se tu ohlašovat se zpožděním, protože pak by jí mohl dělat potíže. A rozhodně neměla v úmyslu se vrátit zpátky do Dwightu. Na dva roky ani na dvě minuty.

„Mohl bych vám dát nějakou práci tady,“ uvažoval. Moc by se mu líbilo mít tady takovou dívku, jako byla ona, a byl vůči ní v ideální pozici. Grace se ho bude k smrti bát a udělá pro něj, cokoli po ní bude chtít. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc se mu to líbilo. Ale Grace už teď byla příliš zkušená. Nespadla z višně a nehodlala skočit Louisi Marquezovi na špek.

Ty doby, kdy byla tak naivní, už byly pryč.

„Díky, pane Marquezi,“ odpověděla nevzrušeně. „Pokud mi některý ten tip na zaměstnání nevyjde, ozvu se vám.“

„Když nenajdete práci, můžu vás poslat zpátky,“ řekl významně a ona se přinutila mu na to neodpovědět. „Nezapomínejte, že vás můžu odrovnat, kdykoli budu chtít. Neseženete práci, nedokážete se sama živit, zfetujete se, nedodržíte podmínky. Mám spoustu možností, pro které vás tam můžu poslat zpátky.“ Grace už byla zvyklá, že ji někdo stále vydíral, vyhrožoval jí a chtěl jí zničit život kvůli tomu, aby dělala to, co chtěl on. Nešťastně na něj upírala pohled a myslela na to, jaký mizera to je. Sáhl do zásuvky svého pracovního stolu a podal jí plastikový pohárek s víčkem. „Dejte mi vzorek. Dámská toaleta je přes chodbu hned proti kanceláři.“

„Teď hned?“

„Jasně. Proč ne? Šlehla jste si snad něco?“ Bylo na něm vidět, že si dělá naděje, že snad Grace podlehne jeho vydírání.

„Ne,“ řekla rozhněvaně. „Ale proč ten vzorek chcete? Nikdy jsem neměla problémy s drogami.“

„Měla jste problémy s vraždou. Byla jste v lapáku. A teď máte podmínku. Mám právo po vás chtít cokoli, co budu považovat za nutné. A teď chci analýzu moči. Tak poslechnete, nebo to odmítnete? Víte, že za to bych vás moh poslat rovnou zpátky do lapáku.“

„Dobře, tak ano.“ Vstala, vzala kelímek a zamířila ke dveřím do chodby. Přitom si říkala, jaký to je zlomyslný prevít.

„Normálně by na vás měla dohlížet moje sekretářka, ale dnes odešla dřív. Příště při tom budete pod dohledem. Tentokrát vám to odpustím.“

„Díky.“ Podívala se na něj se stěží skrývanou zuřivostí.

Tenhle odporný mužík ale nad ní měl moc, stejně jako všichni ostatní v jejím životě, jako rodiče. Frank Wills, policisté ve Watsece, dozorčí ve Dwightu a dokonce i potvory jako Brenda a její kamarádky, dokud ji nezachránily Luana se Sally.

Teď ji ale nezachrání nikdo. Musí se chránit sama a postavit se tomuhle hnusnému oplzlíkovi čelem.

O pět minut později se vrátila s kelímkem naplněným až po okraj a postavila ho do vratké polohy na jeho pracovní stůl. Nedovřela víčko a doufala, že se mu obsah rozleje po desce stolu.

„Vraťte se do týdne,“ řekl jí ležérně a znova si ji se zjevným zájmem celou prohlédl. „A oznamte mi, pokud se přestěhujete nebo si najdete práci. Neodjíždějte z tohoto státu. Nevzdalujte se nikam, aniž byste mi to řekla.“

„Dobře. Díky.“ Vstala a šla ke dveřím. Když odcházela z jeho kanceláře, po očku pozoroval její štíhlé boky a dlouhé nohy. Pak vstal a vylil její moč do výlevky. Nechtěl dělat žádný test na drogy. Chtěl ji jen ponížit a dát jí najevo, že ji může přinutit, aby udělala, cokoli se mu zlíbí.

Když se Grace vracela autobusem zpátky do hotelu, byla ještě celá rozzuřená. Louis Marquez zosobňoval všechno, s čím se celý život potýkala, a tentokrát nehodlala svůj boj vzdát. Nedovolí, aby ji poslal zpátky. To radši zemře.

Večer si prošla Žluté stránky a vyhledala si chicagské agentury modelingu. Líbil se jí návrh ženy ze zprostředkovatelny práce, aby to u nich zkusila, ale jako modelka pracovat nechtěla. Myslela si, že by tam možná mohla najít místo recepční nebo úřednice. Měla dlouhý seznam míst, která chtěla zkusit, a přála si jen, aby věděla, které z nich by bylo nejlepší. Neměla ale žádnou možnost, jak se to dozvědět. Musela je prostě obejít.

Příštího dne vstala v sedm a ještě měla na sobě noční košili a čistila si zuby, když uslyšela, že jí někdo buší na dveře. Přemýšlela, kdo by to mohl být. Musí to být některá prostitutka, pasák, nebo si někdo spletl pokoj. Přehodila si přes noční košili osušku a otevřela dveře, s kartáčkem na zuby v ruce a s tmavě měděnými vlasy rozpuštěnými po ramenou. Za dveřmi stál Louis Marquez.

„Ano?“ V prvním okamžiku ho skoro nepoznala, ale pak si vzpomněla.

„Přišel jsem se podívat, kde bydlíte. To patří k mé práci.“

„To je od vás opravdu hezké. Vidím, že taky vstáváte časně,“ řekla, ale tvářila se rozzlobeně. Co si ten člověk myslí?

Choval se stejně jako její otec; jen při tom pomyšlení se celá rozechvěla.

„Nevadí vám přece, že jsem sem přišel?“ zeptal se úlisně.

„Chtěl jsem se ujistit, že opravdu bydlíte tady.“

„Ano, bydlím,“ odpověděla chladně a držela dveře otevřené. Nehodlala ho pozvat dál nebo za ním dveře zavřít.

„A jestli mi to vadí nebo ne, to záleží na tom, co máte v úmyslu tu dělat.“ Chvilku se mu pevně dívala do očí.

„Jak to myslíte?“

„Vy víte, jak to myslím. Proč jste sem přišel? Podívat se, kde bydlím? Dobrá, to jste viděl. A dál? Nemám v plánu podávat snídani.“

„Nesnaž se mě přechytračit, ty jedna malá čubko. Můžu si s tebou dělat, co chci. Na to nezapomínej.“

Jeho tón způsobil, že se jí v duši něco zlomilo. Přistoupila k němu blíž a se zuřivým výrazem přiblížila svůj obličej až k jeho. „Posledního mužského, který mi přesně tohle říkal a taky se podle toho choval, jsem zastřelila. Na to zase nezapomínejte vy, pane Marquezi. Je vám to teď jasné?“ Byl rozzuřený, ale zároveň ho tím odzbrojila a on si toho byl vědom.

Přišel sem právě proto, aby zjistil, kolik mu toho projde a jak moc se ho Grace bojí. Luana ale byla dobrá učitelka a Grace na jeho hru nepřistoupila.

„Měla by sis dávat pozor na pusu,“ upozornil ji zlomyslně a u dveří ještě chvilku váhal. „Nemysli si, že budu baštit pitomý kecy od nějakýho pankáčskýho spratka, kterej zastřelil svýho tátu. Třeba si myslíš, že jsi drsňačka, ale to tě přejde, až si ta tvoje hubená malá prdelka půjde díky mně odsedět další dva roky do Dwightu, a nemysli si, že to neudělám.“

„Než to zkusíte, měl byste radši mít opravdový důvod, Marquezi, nebo nikam nepůjdu. Nemyslete si, že mi stačí, že se objevíte v sedm ráno v mém hotelu.“ Oba přesně věděli, proč sem přišel. Právě mu přesně popsala, o jakou hru se chtěl pokusit, a on to dobře věděl. Ve skutečnosti ho překvapila. Myslel si, že se vyděsí daleko snáz, a dost ho to zklamalo. Za zkoušku to ale stálo, a kdyby Graceina obrana někdy ochabla, hodlal toho hned využít a dostat ji.

„Můžu pro vás ještě něco udělat? Chcete, abych vám zase načurala do skleničky? Ráda to udělám.“ Významně se mu podívala do očí a on už neřekl ani slovo. Mlčky se otočil a pospíchal ze schodů hotelu ven. Ještě s ní neskončil. Bude k němu muset docházet po celé dva roky, a tak má spoustu času, aby ji ještě potrápil.

Když odešel, Grace si oblékla černý kostým s růžovým rolákem a zvlášť pečlivě si upravila vlasy a celý zevnějšek.

Chtěla vypadat přesně tak, aby se mohla ucházet o místo v agenturách modelingu. Toužila působit dokonalým dojmem a být sebejistá a dobře oblečená, ale zas ne příliš nápadná, aby nekonkurovala modelkám.

V prvních dvou agenturách si jí ani pořádně nevšimli a řekli jí, že nemají žádná volná místa. Jako třetí se rozhodla navštívit agenturu Swanson's na Lake Shore Drive. Vešla do luxusně zařízené haly, ve které všude po stěnách visely zvětšeniny fotografií jejich modelek. Veškeré prostory byly navrženy významným módním architektem a Grace byla v tomto prostředí dost nervózní. Vzápětí ji zavolali do jedné z kanceláří, aby se setkala s Cheryl Swansonovou. Ta měla ve zvyku osobně poznat všechny zájemce o práci ve své firmě a stejně tak její manžel Bob. Všichni zaměstnanci u Swansonů měli styl. Jejich modelky byly nejlepší ve městě a objevovaly se ve filmu, na fotografiích i v různých reklamách. Všechno v této agentuře vyzařovalo úspěch, vybraný styl a vkus. Když se Grace rozhlédla po kanceláři, kde čekala na Cheryl, byla zvlášť ráda, že má na sobě kostýmek v chanelovském stylu.

Za okamžik vešla do místnosti dlouhým krokem vysoká tmavovlasá žena. V týle měla úhledný drdůlek, na sobě elegantní černé šaty a na nose velké brýle. Nebyla líbivě hezká, ale měla v sobě něco velice poutavého.

„Slečna Adamsová?“ Usmála se na Grace a v mžiku ji zhodnotila pohledem. Ta dívka se jí zdála být hodně mladá a ztrémovaná, ale vypadala moc hezky a bylo znát, že je bystrá. „Jsem Cheryl Swansonová.“

„Dobrý den. Děkuji, že jste byla ochotná se se mnou setkat.“ Grace si s ní potřásla přes pracovní stůl rukou a pak se posadila. Cítila, že jí hruď začíná svírat astma, a modlila se, aby právě teď nedostala záchvat. Začínalo na ni už doléhat, že tak dlouho bezvýsledně obcházela různá místa v chladném počasí, žádala o vstupní pohovory a pak se snažila přemlouvat své případné zaměstnavatele, aby ji přijali. Dělala to už skoro týden a zatím jí nesvitla žádná naděje.

Věděla, že jestli během příštího týdne nesežene práci, Louis Marquez jí s potěšením začne dělat potíže.

„Slyšela jsem, že se zajímáte o místo recepční,“ podívala se Cheryl na lísteček, který jí připravila sekretářka. „To je u nás důležité zaměstnání. Pro naše návštěvy jste první obličej a první hlas, se kterým se setkají. Je to jejich první kontakt s naší agenturou. Je důležité, aby všechno, co budete dělat, reprezentovalo naši agenturu, to znamená to, co děláme, kdo jsme a o co usilujeme. Znáte naši firmu?“ zeptala se, sundala si brýle a prohlížela si Grace podrobněji. Viděla, že má dobrou pleť, ohromné oči a krásné vlasy. Když se na ni dívala, napadlo ji, zda se prostě jen nepokouší o dráhu modelky tím, že chce takříkajíc vstoupit zadními dveřmi. Ale to by možná ani nemusela. „Zajímáte se o práci modelky, slečno Adamsová?“ Možná jí ani o nic jiného nejde. Grace ale rychle zavrtěla hlavou. Rozhodně si nepřála mít zaměstnání, při kterém by ji osahávali různí mužští a mysleli by si, že jen proto, že dělá modelku, ji dostanou snadno do postele, nebo aby ji fotografové nutili zaujímat různé pózy v plavkách nebo i bez nich. Kdepak, něčemu takovému se chtěla obloukem vyhnout.

„To vůbec ne. Chci pracovat v kanceláři.“

„Možná byste měla mířit výš,“ podívala se znova na lístek, „Grace... možná byste o dráze modelky měla uvažovat. Vstaňte.“ Grace se neochotně postavila a Cheryl velice potěšilo, jak je vysoká. Grace ale působila dojmem, jako by se měla každým okamžikem rozplakat nebo vyběhnout s křikem z kanceláře.

„Nechci dělat modelku, paní Swansonová. Chci jen vyřizovat telefonáty, psát na stroji nebo pro vás vykonávat různé pochůzky, nebo cokoli podobného... ale modelku dělat nechci.“

„Ale proč? Většina děvčat po kariéře modelky úplně šílí.“

To ale nebyl případ Grace. Chtěla normální zaměstnání, normální život, normální rodinu. Nechtěla začít svůj nový život honbou za vzdušnými zámky.

„Nechci být modelkou. Chci něco, co by bylo... tak nějak... solidnější,“ konečně našla to pravé slovo.

„No dobrá,“ řekla Cheryl s lítostí, „máme tu volné místo, ale myslím, že je to strašná škoda. Mimochodem, kolik je vám let?“

Grace uvažovala o tom, že by jí neřekla pravdu, ale pak si to rozmyslela. „Dvacet. Absolvovala jsem první stupeň vysoké školy. Umím psát na stroji, ale ne nejrychleji. A budu se moc snažit a pracovat velice usilovně, to vám slibuju.“ Prosila o tu práci a Cheryl se tomu musela usmát. Ta dívka vypadá tak senzačně. Je opravdu škoda, aby jen zvedala telefony.

Na druhé straně měla přesně styl, jaký pro Swanson's potřebovali. Vypadala jako jedna z jejich modelek.

„Kdy u nás můžete začít?“ podívala se na ni Cheryl a mateřsky se na ni usmála. Grace se jí líbila.

„Dneska. Třeba hned. Kdykoli si přejete. Právě jsem přijela do Chicaga.“

„Odkud?“ zeptala se se zájmem. Grace jí nechtěla prozradit, že pochází z Watseky, pro případ, že by slyšela o vraždě jejího otce, ani jí nechtěla říci, že právě přijela z Dwightu, protože Cheryl mohla vědět, že tam je věznice.

„Z Taylorville,“ zalhala tedy. Bylo to městečko vzdálené tři sta kilometrů od Chicaga.

„Máte tam rodiče?“

„Oba rodiče mi zemřeli, když jsem byla na střední škole.“

Bylo to dostatečně blízko pravdě, ale zároveň dost neurčité, aby jí to nezpůsobilo žádné potíže.

„Máte vůbec nějaké příbuzné?“ zeptala se Cheryl Swansonová. Vypadalo to, že má o Grace starost. Grace ale zavrtěla hlavou.

„Žádné.“

„Normálně bych od vás požadovala doporučení, ale když nemáte ještě žádnou praxi, nemá to asi smysl, že? Stačí mi hezký dopis ze školy, kde jste studovala, abych viděla, co ve vás je. Vítejte v naší rodině, Grace.“

Její nová nadřízená vstala a vřele jí sevřela paži na uvítanou.

„Doufám, že tu s námi budete dlouho, dlouho šťastná, aspoň pokud si to nerozmyslíte s tou prací modelky,“ zasmála se. Nabídli jí místo recepční za sto dolarů týdně; to přesně Grace chtěla.

Cheryl ji provedla kancelářemi a představila ji všem zaměstnancům firmy. Bylo tu šest agentů a tři sekretářky, dvě účetní a několik dalších lidí, u kterých Grace přesně nepochopila, co dělají. Na konci chodby ji Cheryl zavedla do přepychové kanceláře s nábytkem potaženým šedou semišovou kůží a představila ji svému manželovi. Oba vypadali, že jim je kolem pětačtyřiceti, a Cheryl už Grace pověděla, že se brali před dvaceti lety a nemají žádné děti. Řekla jí, že modelky jsou pro ně jako jejich vlastní děti.

Bob Swanson si zpoza svého pracovního stolu Grace dobře prohlédl a věnoval jí vřelý úsměv, takže si tu začala připadat doopravdy jako ve vlastní rodině. Pak vstal, obešel stůl a potřásl jí rukou. Měřil asi metr devadesát a měl výrazné, ostře řezané rysy, tmavé vlasy a modré oči, takže vypadal jako filmová hvězda. V dětství vystupoval v dětských rolích v Hollywoodu a později oba s Cheryl dělali manekýny v New Yorku. Pak se přestěhovali do Chicaga a založili tu vlastní podnik.

„Říkala jsi, že bude dělat recepční,“ zeptal se své ženy, „nebo je to nová modelka?“ Široce se na ni usmál a Grace měla pocit, jako by konečně nalezla domov. Byli to opravdu milí lidé.

„Přesně to jsem říkala taky.“ Cheryl se na něj také usmála a bylo zřejmé, že se mají vzájemně rádi a že se jim společně dobře pracuje. „Je ale tvrdohlavá, trvá na tom, že chce jen kancelářskou práci.“

„Jak to, že jste tak chytrá?“ zasmál se Bob Swanson a podíval se zase na Grace. Byla to opravdu hezká dívka a jeho žena měla pravdu. Mohla by být úspěšná jako modelka.

„Nám to trvalo hodně dlouho, než jsme to pochopili, a hodně jsme za tu zkušenost zaplatili.“

„Prostě vím, že bych v tom nikdy nebyla dobrá. Jsem nejradši, když mohu zůstat za scénou a starat se, aby všechno správně fungovalo.“ Tak jako zvládala práce v matčině domě nebo ve skladu ve Dwightu. Měla organizační talent a byla ochotná pracovat dlouhé hodiny a dělat cokoli, co bude třeba, aby všechny úkoly zvládla, jak náleží.

„Tak tedy vítej v našem podniku, Grace. Můžeš se dát do práce.“ Sedl si znova za stůl a zamával jim oběma na rozloučenou. Pak se ještě chvíli za nimi díval, jak se vzdalují chodbou. Říkal si, že na té dívce je něco zajímavého, ale nebyl si jistý, co to může být. Vždycky byl pyšný na to, že co se týče lidí, má jakýsi šestý smysl.

Cheryl požádala dvě sekretářky, aby vzaly Grace pod křídla a ukázaly jí, jak funguje telefonní systém a různá kancelářská zařízení. Kolem poledního se zdálo, jako by tu Grace byla odjakživa. Předchozí recepční odešla před týdnem a od té doby museli vystačit s dočasnými záskoky. Všem se ulevilo, že mají konečně k ruce někoho schopného, aby vyřizoval telefonáty, sjednával schůzky a registroval termíny. Byla to složitá práce a občas vyžadovala spoustu manévrování, ale na konci prvního týdne si Grace byla jistá, že to zaměstnání přímo zbožňuje. Dokonale jí sedělo.

Když se Grace na konci týdne hlásila u Louise Marqueze, neměl si nač stěžovat. Měla dobrou práci a slušný plat. Vedla solidní život a plánovala si, že jakmile najde malý byt, přestěhuje se. Moc ráda by bydlela blíž svého pracoviště, ale byty v okolí Lake Shore Drive byly hrozně drahé. Jedno odpoledne si Grace právě prohlížela inzeráty v novinách a hledala nějaký byt, když se před recepčním pultem začaly spolu bavit čtyři modelky, čekající na výsledek jednoho výběru.

Grace byla vždycky celá unesená z toho, jak jsou krásné a jak dokonale se umí upravit. Měly nádherné vlasy, dokonalé nehty, byly vždycky nalíčené jako od profesionálů a jejich oblečení pozorovala se závistí. Přesto si stále nepřála dělat stejnou práci jako ony. Nechtěla zpeněžovat svůj vzhled nebo svoji přitažlivost, nebo na sebe vůbec přitahovat tenhle typ pozornosti. Prostě by se s tím nedokázala vyrovnat a dobře to věděla. Po všem, co ve svém životě prodělala, teď její další život závisel na tom, aby k sobě nepřitahovala pozornost. Přestože jí bylo teprve dvacet, tohle už neměla zájem měnit. Nic jí nebylo příjemnější, než když nebyla ve středu pozornosti. Modelky ji ale vždycky zatahovaly do svých hovorů. Teď právě mluvily o tom, že by si pronajaly řadový domek, na který se už byly podívat. Grace se to zdálo být skvělé, ale mimo její možnosti, protože mluvily o tisíci dolarech. Domek ale měl pět ložnic a ony potřebovaly jen čtyři. Možná dokonce méně, protože jedna z nich uvažovala o sňatku.

„Potřebujeme do party ještě někoho,“ řekla jí dívka jménem Divina zklamaně. Vypadala skvěle a pocházela z Brazílie. „Nemáš zájem?“ zeptala se Grace mimochodem, ale Grace si nedovedla představit, že by s nimi bydlela nebo že by si mohla dovolit platit podíl na tak vysokém nájemném.

„Opravdu hledám ubytování,“ řekla upřímně, ale hned smutně dodala: „Myslím, že si ale nemůžu dovolit tak vysoké nájemné jako vy.“

„Když to budeme dělit pěti, je to jen dvě stě,“ řekla věcně dvaadvacetiletá německá modelka Brigitte. „Můžeš si to dovolit, Grace?“ Grace se moc líbil její přízvuk.

„Jo, když přestanu jíst.“ Znamenalo to vzdát se půlky svého příjmu, takže by jí už nezbývalo moc na jídlo, zábavu nebo na jakékoli jiné potřeby, které by mohla mít. A velice nerada by sahala na svoji finanční rezervu, i když věděla, že v případě nutnosti to udělat může. Ale možná že bydlení na hezkém místě, v dobrém sousedství a mezi slušnými lidmi by za to stálo. „Ráda bych si to rozmyslela.“

Jedna ze dvou amerických modelek se zasmála a podívala se na hodinky. „Výborně. Máš čas na rozmyšlenou do čtyř hodin. Musíme se tam jet ještě jednou podívat a oznámit majitelům své rozhodnutí do půl páté. Chceš tam jet s námi?“

„Moc ráda bych jela, jestli se tady budu moci uvolnit. Musím se zeptat Cheryl.“ Když to Cheryl uslyšela, byla nadšená.

Vyděsilo ji, když se dozvěděla, že Grace bydlí v podřadném hotelu a hledá nějaký byt. Dokonce jí nabídla, aby nějakou dobu bydlela s ní a s Bobem v jejich bytě na Lake Shore Drive, než si najde něco svého, ale Grace to odmítla.

„Díky Bohu!“ vykřikla Cheryl a skoro Grace vystrčila ze dveří s ostatními. Byly to příjemné dívky a Cheryl si pomyslela, že kdyby s nimi Grace bydlela, možná by se pod jejich vlivem také rozhodla pro práci modelky. Cheryl se této myšlenky zatím nevzdávala, ale na druhé straně už přišla na to, že Grace má výjimečný organizační talent a že je pro ně i v recepci pravý poklad.

Ukázalo se, že řadový domek je nádherný. Měl pět velkých ložnic, tři koupelny, slušně velikou kuchyni, patio a níže položený obývák s výhledem na jezero. Bylo tam všechno, co si každá z nich přála, a odpoledne podepsaly smlouvu o pronájmu. Grace tam jen tiše stála a dívala se na krásný dům. Nemohla ani věřit, že to je teď její domov. Byl částečně zařízený gaučem, několika křesly a jídelním nábytkem, a ostatní dívky tvrdily, že mají dost věcí, aby dům naplnily. Grace stačilo, aby si koupila postel a nějaký nábytek do své vlastní ložnice.

Bylo to neuvěřitelné. Najednou měla práci, domov i přátele.

Když tu tak stála a dívala se ven na jezero, vhrkly jí slzy do očí. Odvrátila se a předstírala, že si prohlíží patio, aby ostatní dívky neviděly, že pláče.

Marjorie, jedna z jejích nových spolubydlících, za ní vyšla ven. Všimla si výrazu silného pohnutí v Graceině obličeji a měla o ni starost. Marjorie byla taková kvočna skupiny a ostatní ji často škádlily, když se kvůli nim příliš zneklidňovala. Bylo jí pouhých jednadvacet, ale byla nejstarší ze sedmi dětí. „Není ti něco?“ zeptala se Grace. Grace se po ní ohlédla a uviděla, že Marjorie má výraz skutečné starosti a soucitu. Grace povzdechla a usmála se přes slzy. Nedokázala je skrýt.

„Jenom... tohle všechno je jako sen... nic víc jsem si nikdy nepřála. Je to ještě mnohem lepší, než o čem jsem kdy snila.“

Přála si jen, aby to tak mohla ukázat Molly. Ta by tomu snad ani neuvěřila. To ubohé, bídné, všemi deptané stvoření, jakým byla dřív, začalo rozkvétat, a to i v ponuré pustotě věznice ve Dwightu. A teď má svůj nový život, celý nový svět, je to prostě jako sen. David a Molly měli pravdu. Když to takhle vydrží dost dlouho, ošklivé věci z minulosti zůstanou navždycky za ní. A teď je konečně překonala.

Jen před pár dny poslala Luaně a Sally pohlednice se zprávou, že se jí vede dobře a Chicago je ohromné. Ale protože je obě dobře znala, měla podezření, že jí nikdy neodepíšou.

Přesto si přála, aby věděly, že je v bezpečí, má se dobře a dospěla do bezpečného přístavu. A že na ně nezapomněla.

„Před chvilkou jsi vypadala tak rozlítostněně,“ vyptávala se jí dál Marjorie, ale Grace se teď jen usmívala.

„Jsem prostě moc šťastná. Jako by se mi uskutečnil ten nejkrásnější sen.“ Marjorie by nikdy nepochopila, jak hluboká to je pravda. Grace si nepřála, aby se některá z jejích spolubydlících někdy dozvěděla, že zabila svého otce a byla ve vězení.

Chtěla, aby to všechno zůstalo za ní, uzavřeno v minulosti.

„Pro mě je to taky jako sen,“ svěřila se Marjorie. „Moji rodiče byli tak chudí, že jsem se musela dělit o jediný pár hezkých bot se svými dvěma mladšími sestrami. A protože měly menší číslo nohy, máma vždycky kupovala jejich číslo. Nikdy jsem nebydlela v tak hezkém domě. A teď si to můžu díky Swansonovým dovolit.“ Ve skutečnosti to bylo díky jejímu hezkému zjevu a ona to věděla. Plánovala si, že po vypršení smlouvy se přestěhuje do New Yorku a bude pokračovat v dráze modelky tam, nebo dokonce v Paříži. „Je to zvláštní, viď?“

„Je to nádherné.“

Obě dívky se ještě chvíli bavily a Grace se pak vrátila do hotelu a sbalila si věci. Nevadilo jí spát na podlaze, než jí přivezou nábytek. Nehodlala už ale strávit ani jedinou noc v tomhle laciném hotelu, zabíjet šváby a poslouchat plivání starců a splachování záchodů. Hned nazítří hotel opustila a cestou do práce nechala zavazadla ve svém novém domově.

V poledne si zaběhla koupit postel a nějaký další nábytek na Michigan Avenue. Koupila si dokonce i dva malé obrazy.

Slíbili jí, že jí v sobotu všechno dovezou, a Grace hodlala do té doby spát na koberci.

Nikdy v životě nebyla šťastnější a v práci jí šlo všechno skvěle. Když se ale v pátek hlásila u Marqueze, zjistila, že s ním bude mít problémy. Něco na ni měl a přímo se v tom vyžíval.

„Přestěhovala ses,“ obvinil ji a ukázal na ni prstem, jakmile vešla do jeho kanceláře. Na podobnou příležitost čekal už dlouho. O jejím přestěhování se dozvěděl jen díky tomu, že se znova zastavil v jejím hotelu a bylo mu řečeno, že v úterý odsud odešla nadobro.

„No a? V čem je problém?“

„Neoznámilas mi to.“

„Podmínky stanovují, že jsem povinna vás uvědomit o přestěhování do pěti dnů. Přestěhovala jsem se před třemi dny a uvědomuji vás o tom právě teď. Je to tak v pořádku, pane Marquezi?“ Šel po ní a ona to věděla. V tomto případě ale nebyl v právu, v tom se Grace nemýlila. Měla pět dní na to, aby mu oznámila změnu bydliště, a stěhovala se teprve v úterý.

„Tak jakou teď máš adresu?“ zavrčel na ni a připravil se, že si ji zapíše. Jakmile se na něj podívala, uvědomila si, co se bude dít.

„Znamená to, že mě tam budete chodit kontrolovat?“ zeptala se ustaraně a on se na jejích rozpacích přímo pásl.

Líbilo se mu, když ji mohl zahnat do úzkých, nachytat ji nepřipravenou a pokud možno ji co nejvíc vyděsit. Vzbuzovala v něm ty nejprimitivnější sexuální instinkty.

„To můžu. Mám na to právo, víš? Máš snad co skrývat?“

„Ano. Vás.“ Podívala se na něj a Marquezovi zrudla celá pleš.

„Co tím chceš říct?“ Odložil pero a podrážděně si ji měřil.

„Chci říct, že mám čtyři spolubydlící, které zrovna nemusí vědět, kde jsem strávila poslední dva roky. O to jde.“

„Chceš říct, že nevědí, že jsi byla zavřená pro vraždu?“

Teď přímo zářil. Měl proti ní zbraň. Mohl jí vyhrožovat, že všechno prozradí jejím spolubydlícím.

„Myslím, že přesně tak jsem to mínila. Ovšem z vašich úst to zní zvlášť pěkně.“

„Taky to pěkné je. Řek bych, že by je fascinovalo, kdyby se dozvěděly, jak to s tebou bylo. A mimochodem, co myslíš tím, že ty spolubydlící jsou čtyři? To zní jako pelech plný kurev na telefonu.“

„To by se vám líbilo.“ Nebála se ho, jen jí trochu dělal starosti a cítila k němu intenzívní odpor. „Jsou to modelky.“

„To říkají všechny.“

„Jsou registrované u agentury, ve které pracuju.“

„Tím hůř. Ale tu adresu stejně potřebuju... pokud ovšem nechceš, abych tě poslal zpátky.“ V obličeji měl zase výraz očekávání.

„Proboha, Marquezi.“ Pak mu adresu řekla a on zvedl jedno ze svých odpudivých malých obočí.

„Lake Sbore Drive? Jak to budeš schopná zaplatit?“

„Dělíme se na pět dílů, a tak mě to stojí přesně dvě stě dolarů měsíčně.“

Neměla v úmyslu mu prozrazovat, že dostala nějaké peníze od Franka Willse. Neexistoval naprosto žádný důvod, proč by to Louis Marquez měl vědět. A vzhledem k výši svého platu si při troše šetření mohla nové bydlení dovolit.

„Tam se teda budu muset podívat,“ zavrčel Marquez a Grace pokrčila rameny.

„Přesně to jsem od vás čekala. Chcete se domluvit na určitou dobu?“ zeptala se s nadějí. On ale nebyl nakloněný tomu, aby jí takhle vycházel vstříc.

„Ne, jen se někdy zastavím.“

„Výborně. Jenom mi překazte aspoň jednu laskavost,“ podívala se na něj nešťastně, „neříkejte jim, kdo jste.“

„A co bych jim měl říct?“

„To je mi jedno. Řekněte jim třeba, že mi prodáváte auto. Cokoli. Ale neříkejte jim, že jsem v podmínce.“

„Radši by ses měla chovat, jak náleží, Grace,“ podíval se na ni významně a Grace pochopila, jak to myslí. Z nějakého důvodu jí ten ošklivý mužík v té chvíli připomněl Brendu.

Měla svázané ruce. A tentokrát nemá za zády žádnou Luanu, která by ji zachránila.