Danielle Steelová
překlad: Eva Hauserová

ZÁŠŤ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 7.

Dívky, které v pronajatém domě bydlely, spolu vycházely báječně. Nikdy se nehádaly o účty, každá platila svůj díl nájemného a chovaly se k sobě mile. Kupovaly si vzájemně malé dárky a byly velkorysé, co se týkalo nákupů jídla.

Všechno bylo uspořádáno skutečně dokonale. Grace nebyla nikdy v životě šťastnější. Každý den ji napadalo, zda je to všechno skutečnost nebo jestli se jí to jen zdá.

Ostatní dívky se jí dokonce snažily dojednávat schůzky s muži, ale Grace všechny podobné návrhy odmítala. O potraviny se ráda rozdělila s ostatními, ale o muže, které jí dohazovaly, neměla zájem. Netoužila chodit s nikým na schůzky, nechtěla si komplikovat život. Ve svých dvaceti letech byla naprosto spokojená, když mohla večery trávit doma a číst si knížky nebo se dívat na televizi. I tyto maličkosti pro ni představovaly ohromnou svobodu, hotový dar, a nic víc si od života nepřála. Byla si jistá, že netouží po vztahu s žádným mužem. Už pouhá představa něčeho takového jí naháněla strach. Netoužila po tom, aby měla nějakého přítele, a nevěděla, jestli po tom vůbec někdy v životě zatouží.

Její spolubydlící ji kvůli tomu napřed škádlily, ale pak si udělaly závěr, že před nimi nejspíš něco skrývá. Dvě z nich najisto usoudily, že se Grace schází s nějakým ženatým mužem, zvlášť když začala trávit mimo domov pravidelně všechny pondělní a čtvrteční večery a celé neděle. Ve všední dny odcházela přímo z práce, převlékla se tam, a domů se vracela nejčastěji po půlnoci.

Uvažovala o tom, že by jim řekla pravdu, ale nakonec usoudila, že jejich domněnka o ženatém milenci je pro ni docela výhodná. Alespoň ji nechaly na pokoji a nesnažily se ji už seznamovat se svými známými. Z hlediska toho, jak si přála uspořádat svůj život, to bylo dokonalé.

Pravda byla taková, že to, co dělala během těchto svých pravidelných zmizení, bylo srdcem i duší jejího života. Jakmile se zabydlela v domě s ostatními dívkami, začala hledat nějaké místo, kde by mohla třikrát týdně pracovat. Ne kvůli penězům, ale proto, aby nějak oplatila to dobré, co v životě dostala. Měla pocit, že má příliš velké štěstí a nesmí nechat na holičkách ty, kdo potřebují její pomoc. Něco takového vždycky sama sobě slibovala, když ležela v noci ve vězení na kavalci a povídala si se Sally nebo když cvičila s Luanou.

Trvalo jí celý měsíc, než našla vhodné místo, kde mohla dobrovolně pracovat. Neznala nikoho, kdo by jí toto centrum doporučil, ale četla o něm řadu článků a v televizi také zhlédla pořad pojednávající o útulku St. Mary's. Bylo to krizové centrum pro ženy a děti, sídlící v jednom starém pískovcovém domě. Když tam Grace poprvé přišla, nepříjemně ji překvapilo, v jakém je stavu. Ze stěn se olupovala malba a z objímek tu visely holé žárovky. Všude kolem běhaly a křičely děti a bydlely tu desítky žen. Většinou vypadaly chudě, některé byly těhotné a všechny byly v zoufalé životní situaci. Všechny je spojovalo to, že byly zneužívány a týrány, některé tak strašně, že jen o vlásek nepřišly o život. Mnoho z nich mělo jizvy, u jiných se kruté zacházení podepsalo na jejich zdraví nebo už prošly různými dobročinnými či nápravnými institucemi.

Provoz centra řídil doktor Paul Weinberg, mladý psycholog, který Grace trochu připomínal Davida Glasse. Po první návštěvě v centru Grace zjistila, že se jí zase začalo bolestně stýskat po Molly. Moc ráda by si s ní promluvila a vyprávěla by jí všechny své nové zážitky. Už pouhý pobyt v tomto centru na ni hluboce působil. Pracovali tu převážně dobrovolníci, placených zaměstnanců tu bylo jen poskrovnu. Většina z nich tu pracovala v rámci stáží, které byly součástí studia psychologie, a někteří byli profesionální ošetřovatelé. Ženy a děti, žijící v krizovém centru, potřebovaly lékařskou péči, psychologickou pomoc, nějaké místo k bydlení, ošacení, něžnou a láskyplnou péči, potřebovaly podanou ruku, která by je vytáhla z propasti, ve které se ocitly. Grace chodila do St. Mary's každý týden a připadalo jí to tu jako světélko naděje, které pro tyto lidi září z temnoty. Bylo to místo, kde se uzdravovaly duše, kde se z lidských trosek stávali znovu celí lidé. Aspoň natolik, jak to ještě bylo možné.

Už jen vědomí, že jim prospívá, Grace pomáhalo. Její celý život měl najednou smysl už jen díky tomu, že sem docházela. Dobrovolně pracovala ve třech sedmihodinových směnách týdně, což byl ohromný závazek. Grace ale cítila, že na tomto místě nachází klid a mír a může zde přinášet klid a mír i dalším lidem. Ženy i děti, které tu pobývaly, prožily hodně podobné věci jako ona sama. Byly tu těhotné čtrnáctileté dívky, které znásilnil jejich vlastní otec, bratr nebo strýc, sedmileté děti se zastřeným, nepřítomným pohledem, i ženy, které nevěřily tomu, že ještě někdy budou svobodné. Byly to oběti násilí, většinou ze strany manželů, kteří je týrali.

Mnoho z nich zažilo týrání a zneužívání už v dětství a pokračovaly v opakování tohoto cyklu s vlastními dětmi, ale nevěděly, jak se z tohoto bludného kruhu vymanit. A to se je právě láskyplní pracovníci St. Mary's snažili naučit.

Když byla Grace v St. Mary's, neznala únavu. Někdy pracovala se ženami, ale nejraději měla děti. Sezvala je vždycky k sobě, chovala je na klíně a vyprávěla jim příběhy, které si vymýšlela, nebojím četla. Během večerů a nocí je brala k lékaři, aby se podíval na jejich zranění, nebo jen na běžné prohlídky nebo injekce. Dávalo to jejímu životu mnohem větší smysl. A někdy ji to také trápilo. Strašně ji to mučilo, protože to všechno tak dobře znala.

„Člověka to zrovna bodá do srdce, že?“ poznamenala jedna z ošetřovatelek týden před Vánoci. Grace právě ukládala do postýlky dvouletou holčičku. Vlastní otec jí způsobil poškození mozku a teď byl ve vězení. Bylo zvláštní, že tento otec je ve vězení, zatímco jejího otce, který se dopouštěl téměř stejných špatností, dodnes lidé pokládali za hrdinu.

„To ano. Jsou to hrozné případy. Ale tihle ještě mají štěstí.“

Grace se usmála. Znala dobře, jak to chodí. Až příliš dobře.

„Jsou aspoň tady. Už nejsou tam, kde je týrali a ubližovali jim. Aspoň to pro ně už skončilo.“ Opravdovou lítost cítila tehdy, když se některé z žen a dětí vracely zpět. Některé ženy prostě nedokázaly žít bez mužů, kteří je týrali, a do svých nešťastných domovů s sebou braly i děti. Některé utrpěly nová zranění, jiné i zemřely a některé z nich se ze svých prožitků nikdy nezotavily, přestože navenek nebyly jejich rány znát. Jiné ženy se ale dokázaly přece jen poučit a začít nový život. Pochopily, jak si udržet zdraví a duševní rovnováhu. Grace strávila mnoho hodin tím, že s nimi hovořila, říkala jim o možnostech, jaké mají, o svobodě, jakou mají na dosah ruky, jen si ji vzít.

Všechny byly velice vyděšené, zaslepené vlastním utrpením a dezorientované vším, čím musely projít. Grace musela myslet na to, v jakém stavu byla sama před necelými třemi roky, když se ocitla ve vazbě a Molly se snažila ji přimět, aby se jí svěřila. Grace tohle všechno dělala vlastně pro ni, aby oplatila jiným něco z lásky, kterou jí Molly dávala.

„Jak to jde?“ zastavil se u ní jednou pozdě večer Paul Weinberg, hlavní psycholog a vedoucí celého programu. Pracoval společně s dobrovolníky i placenými zaměstnanci u příjmu nových příchozích. Většina z nich sem přicházela v noci.

Dorazily sem poraněné, vyděšené, s ranami na těle i v duši, a potřebovaly všechno, co jim zdejší tým mohl poskytnout.

„Není to špatné,“ usmála se na něj Grace. Neznala ho moc dobře, ale byl jí od pohledu sympatický. A oceňovala, jak usilovně a obětavě tady pracuje. Toho večera poslali dvě ženy do nemocnice a Paul je tam sám odvezl, zatímco Grace převzala péči o jejich děti. Obě měly po čtyřech dětech a ty teď už všechny usnuly. „Je to rušná noc.“

„To bývá těsně před Vánoci vždycky. Vypadá to, že všichni se během volných dní zblázní. Když má někdo sklony bít svou ženu a děti, udělá to právě o svátcích.“

„To snad není pravda! Dávají si snad inzeráty? Zbiju vaši ženu na počkání, do Vánoc vám zbývá už jen šest dní, neváhejte?“ Byla unavená, ale přesto měla dobrou náladu. Tahle práce se jí moc líbila.

„Něco na ten způsob,“ usmál se na ni a nalil jí kávu. „Uvažovala jste někdy o tom, že byste tuhle práci dělala na plný úvazek? Myslím jako placené zaměstnání.“

„Vlastně ne,“ řekla upřímně, ale ta otázka jí zalichotila.

Upila kouřící kávy. Paul měl stejné kudrnaté vlasy jako David Glass, stejné laskavé oči, ale byl vyšší a hezčí. „Dřív jsem uvažovala o tom, že bych studovala psychologii. Nejsem si jistá, jestli mám k téhle práci potřebné vlohy. To, co tu dělám, se mi ale líbí. Na těch lidech mi záleží a těší mě představa, že třeba dokážeme změnit jejich životy. Myslím, že zatím mi úplně stačí dělat to jako dobrovolnice. Nemusím za to být placená. Tu práci zbožňuju.“ Znova se usmála a zdálo se, že si ji Paul pozorně prohlíží. Zajímala ho.

„Jste v té práci moc dobrá, Grace. Proto jsem se vás na to ptal. Měla byste o tom studiu psychologie opravdu uvažovat, až budete mít čas.“ Měl z ní ten nejlepší dojem a velice si ji oblíbil.

Té noci pracovala až do dvou. Přišlo ještě šest dalších žen a stejný počet ji požádal o propuštění. Když bylo všechno zařízeno, Paul Weinberg jí nabídl, že ji sveze domů. Grace mu za to byla vděčná, protože byla opravdu vyčerpaná.

„Dnes v noci jste byla ohromná,“ vyjadřoval jí vřelý obdiv a ona mu poděkovala. Byl překvapený, když viděl, kde bydlí. Většina lidí z Lake Shore by se neobtěžovala pracovat dobrovolně třikrát týdně u St. Mary's. „Proč to děláte?“ zeptal se jí, když zajeli před její dům. „Tady bydlí dobře situovaní lidé, Grace. Jste snad bohatá dědička?“ Zasmála se té otázce a věděla, že ji škádlí, ale že je také zvědavý. Byla velice zajímavá mladá žena.

„Dělím se o domek se čtyřmi dalšími dívkami,“ odpověděla. Byla by ho pozvala dovnitř, ale bylo příliš pozdě. Minulo už půl třetí. „Musíte se k nám někdy přijít podívat, jestli se utrhnete od St. Mary's.“ Chovala se k němu přátelsky, ale on vycítil, že s ním neflirtuje. Chovala se k němu jako k bratrovi, ale on se o ni rozhodně nezajímal jen platonicky.

„Občas se dostanu i někam jinam,“ usmál se. „A co vy? Co děláte vy, když právě nepomáháte ženám a dětem v krizi?“ Chtěl o ní vědět víc, přestože bylo tak pozdě a oba byli velice unavení.

„Pracuju v agentuře pro modelky,“ řekla tiše. Svoji práci měla ráda a byla na ni pyšná. Zvedl obočí.

„Jste modelka?“ Nepřekvapilo ho to, jen mu připadalo podivné, že dívka, která musí strávit spoustu času péčí o vlastní osobu, by věnovala tolik času jiným lidem. Protože Grace skutečně dávala ze sebe hodně, ženám i dětem. Zkoumavě si ji prohlížel.

„Pracuju v kanceláři,“ usmála se, „ale moje spolubydlící jsou modelky, všechny čtyři. Jen někdy přijďte a seznamte se s nimi.“ Pokoušela se mu tak naznačit, že sama o něj zájem nemá. Ani o žádného jiného muže. Napadlo ho, zda nemá nějakého přítele, ale nechtěl se jí na to ptát.

„Velice rád bych k vám někdy přišel,“ řekl s důrazem.

Vlastně to ale nebylo potřeba. Grace přece pracovala třikrát týdně v St. Mary's a on jí byl vždycky nablízku.

Na Štědrý večer si vzala službu navíc a šokovalo ji, kolik žen se sem během večera a noci uchýlilo. Neúnavně pracovala a dostala se domů až ve čtyři hodiny ráno. Příštího dne dokázala jít do Swanson's na obvyklou vánoční oslavu pro fotografy a modelky. Bylo to příjemné a Grace se ke svému vlastnímu překvapení dobře bavila. Šla tam společně se svými spolubydlícími. Jediná věc, která se jí nelíbila, bylo to, že Bob s ní šel několikrát tančit a přitom se jí zdálo, jako by ji k sobě trochu moc tiskl, a ačkoli by na to nemohla přísahat, jednou jí připadalo, že jí schválně přejel prsty přes ňadro, když se natahoval po předkrmu. Ujišťovala se ale, že to byla jen náhoda a že Bob si toho ani nevšiml. Jedna z jejích spolubydlících ale později ten večer poznamenala něco, co jí začalo dělat starosti. Byla to Marjorie, mateřská kvočna, která si všimla, že všechno není tak docela v pořádku. Pořád na ně na všechny dohlížela a znala už Bobovy triky, protože s ním měla vlastní zkušenosti.

„Jestlipak tě strýček Bobby dnes večer zpracovával?“ zeptala se Grace a ta se zatvářila udiveně.

„Co tím myslíš? Choval se jen přátelsky. Vždyť jsou Vánoce.“

„Božínku, ty jedna svatá prostoto,“ zasténala Marjorie, „snad nevěříš tomu, co říkáš.“

„Nemluv hlouposti.“ Grace ho hájila, protože si nedokázala představit, že by Bob podváděl Cheryl. Bylo ale jisté, že byl neustále obklopen pokušením v podobě krásných dívek.

„Nebuď naivní. Přece si nemyslíš, že je jí věrný, nebo ano?“ přidala se k jejich rozhovoru Divina. „Loni mě honil celou hodinu kolem kanceláře. Skoro jsem si zlomila nohu, jak jsem zakopla o ten jeho zatracený konferenční stolek, když jsem před ním utíkala. No ano, strýček Bob se nám, děvčatům, hodně věnuje, a vypadá to, že jeho příští terč jsi ty.“

„Sakra.“ Grace se na ně dívala se zděšením. „Trochu mi to tak připadalo, ale pak jsem si řekla, že si to jen namlouvám. A možná že to opravdu nic nebylo.“

„V tom případě jsem si to namlouvala taky,“ zasmála se Marjorie. „Myslela jsem, že z tebe snad na místě strhá šaty.“

„Ví to o něm Cheryl?“ zeptala se Grace nešťastně. Rozhodně nechtěla, aby byla při něčem takovém přistižena, a neměla vůbec v úmyslu ho povzbuzovat nebo s ním mít dokonce poměr. Nechtěla mít poměr vůbec s nikým. V žádném případě ne teď, a možná nikdy. Prostě to nepatřilo k věcem, které od života chtěla.

Paul Weinberg jí několikrát volal a zval ji na večeři, ale ona to odmítala. Až na Nový rok, když zase pracovala v St.

Mary's, ji přesvědčil, aby si s ním alespoň na deset minut sedla a snědla s ním sendvič s krocaním masem.

„Proč se mi vyhýbáte?“ obvinil ji, jak tu seděla s pusou plnou krůtího masa. Chvíli trvalo, než mu mohla odpovědět.

„Nevyhýbám se vám,“ řekla mu upřímně. Jenom mu neoplácela jeho telefonáty. Když s ním teď ale jedla sendviče v St. Mary's, cítila se dokonale šťastná.

„Ale ano,“ namítal. „Máte snad někoho?“

„Ano,“ řekla se šťastným výrazem a jemu se protáhl obličej. „Mám St. Mary's, svoji práci a své spolubydlící. Nic víc, ale stačí mi to. To je pro mě víc než dost. Mám sotva čas přečíst si noviny nebo nějakou knížku, nebo jít do kina. Ale líbí se mi to.“

„Možná že potřebujete vzít si tady někdy volno.“ Usmál se na ni, ulevilo se mu, že s nikým nechodí. Považoval Grace za obdivuhodnou dívku a moc rád by ji lépe poznal. Bylo mu dvaatřicet a v životě nepotkal nikoho, jako byla ona. Byla bystrá, zábavná, hluboce jí záleželo na ostatních lidech, ale přesto zůstávala velice plachá a odtažitá. Určitým způsobem se mu zdála velice staromódní, a právě to se mu na ní líbilo.

„Potřebujete se aspoň občas dostat do kina.“ On sám ale také nebyl v kině už několik měsíců. Nějakou dobu se scházel s jednou z ošetřovatelek, ale nějak jim to nevycházelo.

A Grace mu padla do oka od chvíle, kdy začala do St.

Mary's docházet.

„Nechci si brát žádné volno. Moc se mi tu líbí.“ Usmála se na něj a dojedla sendvič.

„A co tu děláte na Nový rok večer?“ zeptal se jí a ona se na něj znova usmála.

„Mohla bych se vás ptát na totéž, nemyslíte?“

„Já tady pracuju,“ prohlásil pyšně.

„Já taky. Jediný rozdíl je v tom, že za to nedostávám plat.“

„Stejně si myslím, že byste měla uvažovat o tom, že byste se tomu věnovala profesionálně.“ Než jí ale mohl říci něco víc, oba je odvolali, každého k jinému naléhavému případu.

Grace v centru zase zůstala pozdě do noci a neviděla Paula až do příštího čtvrtka. Té noci jí nabídl, že ji znova sveze domů, ale ona si vzala taxík. Nechtěla ho nijak povzbuzovat. V neděli u St. Mary's ji ale konečně přimáčkl ke zdi.

„Šla byste se mnou na oběd?“

„Teď?“ zatvářila se udiveně. Právě k nim přišly čtyři nové rodiny, se kterými bylo třeba si promluvit.

„Teď ne. Příští týden. Kamkoli budete chtít. Moc rád bych se s vámi sešel.“ Když se jí na to ptal, vypadal chlapecky a rozpačitě.

„Proč?“ vyklouzlo jí a on se její otázce zasmál.

„Děláte si legraci? Podívala jste se už tenhle týden do zrcadla? Kromě toho jste inteligentní a zábavná, a tak bych vás rád poznal blíž.“

„Nemám toho moc, co bych vám řekla. Vlastně jsem úplně nezajímavá,“ odpověděla a on se znova zasmál.

„Znamená to, že mě odmítáte?“

„Možná,“ řekla upřímně. „Já vlastně vůbec nechodím na žádné schůzky.“

„Jenom pořád pracujete?“ Vypadal pobaveně a ona místo odpovědi jen přikývla. „To je výborné. To by nám to mělo spolu klapat. Já taky pořád jen pracuju, ale myslím, že jeden z nás musí ten bludný kruh prolomit.“

„Proč? Vždyť nám to takhle vyhovuje.“ Najednou se zdála být velice rezervovaná a trochu vyděšená, a to jeho zvědavost ještě vyprovokovalo.

„Propána, proč byste se mnou nemohla jednou prostě jen tak zajít na oběd? Jen to zkuste. Stejně musíte něco jíst. Jestli chcete, přijedu za vámi ve všední den do centra. Jak si budete přát.“ Ona si to ale nepřála. Paul jí byl sympatický, ale nechtěla si dávat schůzky s žádným mužem a nevěděla, jak by mu to řekla.

Nakonec přece jen souhlasila a dohodli se, že spolu půjdou na oběd v sobotu. Ten den mrzlo a oni šli do restaurace La Scala na italské těstoviny.

„Tak, a teď mi řekněte pravdu. Co vás přivedlo do St. Mary's?“

„Autobus.“ Usmála se na něj a vypadala velice dětsky a hravě.

„To je tedy roztomilé,“ poznamenal a pak se najednou zeptal: „Jak jste vlastně stará?“ Odhadoval ji na pětadvacet nebo šestadvacet, protože se chovala k týraným ženám a dětem velice dospěle a zkušeně.

„Je mi dvacet,“ prohlásila hrdě, jako by to byl velký úspěch, a on skoro zasténal, když to uslyšel. Tím se vysvětlovala spousta věcí, nebo si to aspoň myslel. „V létě mi bude jednadvacet.“

„To je ohromné. Teď mám pocit, jako bych chtěl vyloupit kolébku. Mně bude v srpnu třiatřicet.“

„Připomínáte mi hodně někoho, koho jsem znávala, jednoho mého přítele. Teď dělá advokáta v Kalifornii.“

„A vy jste do něho zamilovaná?“ zeptal se Paul Weinberg nešťastně. Věděl, že někde v jejím dosavadním životě musí být klíč k tomu, proč zůstává tak odtažitá. Zčásti to může být způsobeno jejím mládím, ale věděl, že těch důvodů je určitě víc.

Ona mu ale se smíchem vysvětlila, kdo je David Glass.

„Ne, ten je ženatý a má malé dítě.“

„Tak kdo je ten šťastlivec?“

„Jaký šťastlivec?“ zeptala se zmateně. „Už jsem vám říkala, že nikoho nemám.“

„Jste vůbec na mužské?“ Věděl, že je to zvláštní otázka, ale v dnešní době stálo za to ji položit.

„Vlastně nevím,“ řekla upřímně a vzhlédla k němu. Na okamžik mu pokleslo srdce a pak si v jejím výrazu povšiml ještě něčeho jiného. „Nikdy jsem na schůzky nechodila.“

„Vůbec ne?“ Nevěřil jí to.

„Ne. Vůbec.“

„To je ve dvaceti docela rekord.“ Tím víc ho ale lákalo překonat její odpor. „Máte pro to nějaký zvláštní důvod?“ Zatímco se jí tak vyptával, objednali si těstoviny a pochutnávali si na obědě.

„No, myslím, že nějaké důvody mám. Ale řekla bych, že je to hlavně proto, že se mi nechce.“

„Ale Grace, to je přece šílené.“

„Opravdu?“ ohradila se. „Třeba není. Možná že chci prožít svůj život právě takhle. Nikdo jiný nemá právo soudit, co je pro mě správné a co ne.“ Paul se najednou dovtípil, jak to s ní asi je, a uvědomil si, jak bláhový byl. Proto právě přišla do St. Mary's. Aby pomáhala lidem, kteří prožili totéž co ona.

„Máte sama nějaké špatné zkušenosti?“ zeptal se jemně.

Grace mu důvěřovala, ale jen do určité míry. Nechtěla mu prozradit všechna svá tajemství.

„Dalo by se to tak říct. Dost špatné. Ale ne horší než to, co vidíte každý den u St. Mary's. Myslím, že to člověka poznamená.“

„Ale nemusí. Můžete to překonat. Chodíte někam? Myslím k nějakému profesionálovi.“

„Chodila jsem. Byly jsme dobré přítelkyně. V létě zemřela při havárii.“ Litoval ji a také jí to řekl. Působila tak osaměle.

„A co vaše rodina? Pomohli vám?“

Usmála se. Věděla, že Paul jí chce pomoci, ale to dokáže jedině čas. A tušila, že teď si může pomoci jedině ona sama.

„Nemám žádné příbuzné. Není to ale tak hrozné, jak to vypadá. Mám přátele a mám skvělou práci. A všechny ty milé lidi tady v St. Mary's.“

„Rád bych vám pomáhal, jestli si myslíte, že bych mohl,“ ale typ terapie, jakou měl na mysli, Grace naháněl příliš strachu. Ačkoli věděla, že by se jí Paul určitě věnoval jako terapeut, kdyby si to přála, přece jen mu na ní nejvíc záleželo jako na přitažlivé dívce, kterou chtěl získat. A na to nebyla připravená a nebyla si jistá, jestli kdy bude.

„Řekla bych vám, kdybych potřebovala pomoc.“ Usmála se na něj a oba si objednali kávu. Strávili spolu hezké odpoledne, procházeli se po břehu jezera a mluvili o mnoha věcech. Paul už teď ale věděl, že nemá smysl, aby ji pronásledoval. Mohl by ji tím zastrašit. Jakmile začala tušit, co k ní cítí, odtáhla se od něj a začala si od něho udržovat odstup.

„Grace,“ řekl, když ji dovezl před dům, kde bydlela, „nikdy bych ti nechtěl ublížit. Jenom chci být nablízku, kdybys potřebovala přítele,“ a pak se chlapecky usmál. „Samozřejmě by mi nevadilo, kdyby z toho bylo něco víc, ale nechci tě do ničeho nutit.“ A ona je přece tak mladá. V tom je část celého problému. Netroufal by si na ni tlačit, dokud na to nebude sama připravená.

„Díky. Bylo to s tebou dneska moc hezké.“ Mluvila pravdu. Později spolu šli na oběd ještě několikrát. Paul nebyl ochoten se jí úplně vzdát a ona se v jeho společnosti cítila dobře, ale jejich vztah nikdy nepřerostl v něco víc než ve vřelé přátelství. Určitým způsobem zaujal v jejím životě místo Davida, a možná i Molly.

Až do jara se její život, naplněný prací, dobrovolnou činností a přátelstvím se spolubydlícími, odvíjel hladce. Ale pak začal Grace znovu dělat problémy Louis Marquez. Nevěděla to, ale právě se rozešel se svou přítelkyní a chtěl se odreagovat. Začal se ukazovat v domě, kde Grace bydlela. Ostatní dívky ji vždycky kvůli němu škádlily. Nikdy nevysvětlil, kdo vlastně je, a Grace to také neudělala, jenom jim řekla, že je to nějaký kamarád jejího otce. Ale vždycky, když se objevil, kladl všem dívkám spoustu otázek. Neužívají drogy? Líbí se jim práce modelek? Setkávají se při ní s mnoha muži? Brigittu dokonce jednou pozval na schůzku a Grace mu kvůli tomu vyčinila, když se pak šla ohlásit do jeho kanceláře.

„Nemáte právo mi tohle dělat. Nemáte právo k nám pořád chodit a obtěžovat mé přítelkyně.“

„Můžu obtěžovat, koho chci. A kromě toho ta holka na mě dělala půl hodiny oči. Vím, co tyhle holky chtějí. Jen si nedělej iluze, zlatíčko. Není to žádná nevinná panna.“

„To ne, ale taky není slepá,“ vylítla Grace a on se rozzuřil víc než kdy jindy. Když s ním jednala, byla stále odvážnější, protože se choval tak urážlivě.

„Jen mi buď vděčná, že jsem jim neprozradil, že jsi v podmínce a já mám nad tebou dozor, nebo že jsi byla ve vězení.“

„Jestli to uděláte, oznámím to na vás. Budu se s vámi soudit pro poškození svých zájmů a kvůli tomu, že bych ztratila tvář ve vlastním domově a před svými spolupracovníky.“

„Nesmysl. S nikým se soudit nebudeš.“

Nehodlala to udělat, ale jiným způsobem se bránit nemohla. Věděla, že jako většina podobných násilnických typů se i Marquez stáhne, jakmile proti němu sama vystoupí z pozice síly. Po tomto výstupu přestal do domu docházet tak často a Grace se u něj dál každý týden hlásila v kanceláři.

Když Brigitte v květnu odjela na třítýdenní pracovní stáž do Tokia, našly si místo ní jinou spolubydlící. Tentokrát to byla Francouzka jménem Mireille. Pocházela z jižní Francie, z Nice, a bylo jí devatenáct. Všichni ji měli upřímně rádi.

Měla vášeň pro všechno americké, zvlášť pro praženou kukuřici a párky v rohlíku. A zbožňovala americké chlapce, kteří ji ovšem měli ještě mnohem raději. Od chvíle, kdy se u nich ubytovala, byla každý večer na nějaké schůzce. Proto se Divina, Marjorie, Allyson a Grace bavily hlavně spolu, když právě neměly jiný program.

Čtvrtého července pořádali Swansonovi oslavu ve svém venkovském domě v Barrington Hilis a všechny modelky se tam vydaly na celý den a na večer. Grace pozvala Paula a tomu se večírek moc líbil, protože měl kolem sebe tolik krásných modelek. Její spolubydlící jí říkaly, že je velice milý, a chtěly vědět, jestli všechen čas tráví s tímto mužem.

„Víceméně ano,“ řekla ostýchavě. A ony jí to schvalovaly.

Potom pro ni ostatní dívky uspořádaly narozeninovou oslavu. Bylo to velké překvapení a pozvaly na ni všechny lidi z agentury a samozřejmě Paula. Byly to její jednadvacáté narozeniny, Pak všichni s Paulem seděli v patiu a Grace musela myslet na to, co všechno se v jejím životě během posledního roku událo. Paul samozřejmě nevěděl, že strávila dvoje své poslední narozeniny ve vězení. A teď tady byla s ním, bydlela s partou krásných dívek a pracovala u modelingové agentury.

Někdy, když na to pomyslela, jí to pořád ještě připadalo omračující. Také musela vzpomínat na Luanu, Sally, Molly a Davida. A se smutkem v duši si uvědomovala, že dělá přesně to, co jí radila Luana. Na minulost příliš nemyslela, jen někdy nechala na prchavý okamžik ve svém srdci vytanout vzpomínky na své kamarádky z vězení. A pak se vrátila do svého současného života. Všichni ti její přátelé už patřili minulosti. Navždy. O Davidovi neslyšela od té doby, co se mu v březnu narodil syn, a konečně přestala psát i Luaně a Sally.

Na žádný z jejích dopisují nikdy neodpověděly.

Vzhlédla a spatřila padající hvězdu. Hned zavřela oči a myslela na ty dvě, a pak si přála, aby to všechno jednoho dne bylo skutečně a definitivně za ní. V této chvíli tady ještě stále byl Louis Marquez a hrozil jí, že prozradí její tajemství jejím přátelům. Stále měl nad ní určitou moc. Grace jen doufala, že jednoho dne bude skutečně svobodná, poprvé v životě, a nebude se už muset nikoho bát.

„Co sis teď přála?“ zeptal se Paul, který si všiml jejího chování.

Nikdy by ji nenutil do vztahu, o který by sama nestála.

Pořád ale doufal, že jednoho dne bude připravená se s ním sblížit. Věděl, co by si při pádu hvězdy přál on sám. Chtěl, aby k němu Grace cítila něco víc.

„Jen jsem vzpomínala na některé své staré přátele,“ usmála se smutně, „a doufala jsem, že jednoho dne budou všechny ty špatné časy jen vzdálenou vzpomínkou.“ Když to řekla, srdce mu zaplavil soucit s ní.

„Copak to ještě není všechno jen vzpomínka?“ Nemohl vědět, jak vzdálené ty špatné časy v jejím životě jsou, nebo zda a jak jsou ještě přítomny. Grace mu to nikdy neřekla a on ji k tomu nenutil. „Copak to ještě není pryč?“ zeptal se jí jemně.

„Skoro,“ usmála se na něj, šťastná, že má takového přítele, „skoro... možná že příští rok.“