Eduard Štorch

LOVCI MAMUTŮ
Román z pravěku
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DÍL PÁTÝ
NA BÍLÉ SKÁLE

HOCH A MAMUT

Hubený chlapec, do temna opálený, s velikou rozkoší olizoval konec větve, kterou držel v ruce. Před chvílí vyhrábl se svým druhem ze skalní skuliny medovou plástev lesních včel. Oba odběhli se sladkou kořistí dosti daleko, ale několik včel přece za nimi přiletělo. Hoch se ohnal dřevem a běží dále. Ohlíží se. Kam se poděl jeho věrný druh Veverčák? Kam jen utekl?

Jak lahodný je med! Nevídáno o nějaké včelí žihadlo!

Ej! Ted ucítil palčivé bodnutí na krku. Hoch se dal do běhu, aby unikl zuřícím včelám. Přeskočil balvan a pak se jen kmitl mezi borovicemi na Černé skále.

Po Veverčákovi ani stopy. Ten se bojí včel! Jak se mu Kopčem vysměje u večerního táboráku!

„Seběhnu dolů a tam se v jezeře ochladím,“ pomyslil si hoch a podrbal si nahé tělo na palčivých místech. Znova se rozběhl, seskočil do úpadu, rozhrnul smrkové mlází — a překvapen stanul jako bez ducha.

Před ním se válí ohromný mamut s mohutnými zahnutými kly, na tři metry dlouhými. Bahnisko bylo rozválené a rozryté, okolní křoviny rozmačkané.

Mamut vyskočil a natáhl dlouhý chobot do výše. Hoch stojí několik kroků před huňatým tlustokožcem a svírá v ruce větev, jako by se chtěl touto nepatrnou zbraní bránit hroznému obru. Mamut zakýval hlavou a drží chobot neustále pozdvižený. Oba tak na sebe chvíli hledí bez pohnutí. Chlapci se zdá, že mamutova očka nehledí zle a že snad přece ujde zhoubě. Och ty strašné nohy!

Jako duby, jejichž kmen odrostlý lovec sotva obejme, vystupují ze země a rozmačkávají vše, na co dopadnou. Hoch si mžikem připamatoval, jak lovci při táborovém ohni často vzpomínají na děsnou záhubu nešťastných druhů rozlícenými mamuty…

Avšak tento mamut není zlý, neublíží Kopčemovi. Hledí skoro dobrácky — jako jezevec, který jej, probouzejícího se, ondy očmuchával…

„Nech Kopčema, mamute!“ prosebně šeptá hoch a ustrašeně pohlíží na stojícího velikána. Náhle sebou mamut pohnul, sklonil hlavu a vykročil proti chlapci. Hoch se okamžitě obrátil, hodil dřevem na zem a drápal se na strom. Nemohl dobře lézt, kmen byl příliš tlustý a nebylo čeho se rukama zachytit. Štěstí že mamut uvázl nohama v bahně. Nežli se přikolébal, vylezl Kopčem tak vysoko, že mohl dosáhnout na vyčnívající suk. Pak už to šlo nahoru dobře. Hoch se přidržoval větví a vyšplhal skoro až do vršku. Srdce mu tlouklo, tváře měl rozehřáté a tělo odřené, až se leckde krev řinula. Ohromné zvíře nepomýšlí na útok. Uklidněný mamut se pokojně pase na okolním porostu, chobotem vytrhává chumáče trávy, láme větve stromů a požírá i celé malé smrčky. Zachutnala mu i borovice, na které se tiskne zajatý hoch, a ulamuje z ní větve.

Od jezera se rozlehlo sloní troubení. Mamuti se svolávají k večernímu společnému koupání v jezeře.

Chlapec na stromě snad ani nedýchá. Ach kdyby jen věděl, zda se opět vrátí k táborovému ohni, k statečné tlupě a k ostatním klukům! Rád bude poslouchat pokyny zkušených lovců, ochotně půjde i v noci na dříví, nikomu nebude do lůžka strkat žhavé oharky ani víckrát nebude uplakanou Žabku držet pod vodou, až by se zakuckala, nikdy už nenahází do ohniště oříšky, aby se jejich výbuchy všichni polekali. — — Jako že se jmenuje Kopčem, nebude zdárnějšího kluka v tlupě nad něho! Ach jen kdyby byl opět v ležení!

Nakonec hoch už zlostně vykřikl:

„Pryč, mamute chlupatá! Odejdi od Kopčema!“

Opět se ozvalo temné sloní troubení.

Kopčem je srdnatý hoch, ale ještě nezakusil tolik strachu jako nyní, jsa zajat na borovici. A zažil již mnoho nebezpečných příhod na poutích světem a sám již ulovil mnohou drobnou zvěř. I své jméno má po lovecké příhodě. Dobře si ještě pamatuje — před dvěma sněhy to bylo — jak si ještě v jiné zemi daleko odtud hrál s dětmi u lesa a našel stopu mladého srnčete. Hoši se hned rozběhli po stopě a po dlouhém hledání konečně dopadli spící srnče. Kopčem i ostatní hoši se na ně vrhli a v zápase s nimi ho srnče koplo, dříve než je zadávil. Od té doby jmenovali v tlupě drobného lovce „Kopnut srnčetem“, nebo zkrátka svou řečí jen zadrmolili něco, co znělo asi „Kopčem“. A to jméno mu zůstalo. Krásné doby prvních lovů!…

Mamuti opět zatroubili.

Strom sebou mocně zakýval. Koruna se schýlila k jedné straně. Mamut lámal chobotem silnou větev a utrhl ji.

V tom okamžení borovice švihla korunou a nebohý hoch sletěl ze stromu na zem. Bez výkřiku. Se zaťatými zuby čekal, až ho mamut rozšlape. Ale mamut se rozběhl s ulomenou větví a ztratil se mezi stromy. Běžel dolů k vodě, k volajícímu stádu.

Kopčem ležel na zemi a pomalu se sbíral. Tělo ho brnělo a při každém pohybu bolestně zaúpěl. Nicméně přece se vzchopil a táhl pomalu na Koráb, aby se horem dostal k své tlupě, tábořící na Bílé skále.

Od vrcholu Korábu zahnul k Rokosce; tam přišel již na povědomou pěšinu, mlázím prošlapanou, vedoucí k tábořišti. Zde vyrazil proti hochovi divoký pes. Hnal se s tučnou kostí v hubě a utíkal přímo po pěšině. Pes položil kost na zem, a vyceniv zuby, upřeně pozoroval chlapce. Kopčem by byl jindy bez rozmýšlení snadno zahnal osamělou šelmu, ale teď byl tak zesláblý, že sotva stál na nohou. Proto ustoupil z pěšiny, a že neměl síly, aby hodil kamenem, učinil aspoň několik pohybů, jako by kameny házel. To stačilo. Pes popadl kost a ubíhal s ní po cestičce dolů. Kopčem se mohl vléci dále domů.

Jak daleko je dnes do tábora! Nikoho z tlupy nebylo v lese vidět. Nikdo nedovede Kopčema do ležení. To jsou asi všichni — i Veverčák — kolem ohně u večeře. Ani kdyby křičel, nikdo ho neuslyší. Kopčem se v duchu utěšuje, jak je dobře, že ho nehoda nestihla na pochodu tlupy za zvěří. Nestačil by druhým v namáhavé pouti, někde by nejspíš zůstal — myslí však, že by jej náčelník přece snad nenechal někde ležet napospas vlkům… Jak je dobře, že tu na Bílé skále táborový oheň vytrvale šlehá a že náčelník o další cestě ani nemluvil!

Tlupě se zalíbilo zde u Vltavy. Pražské jezero, všecky kotliny naplňující, poskytuje hojný lov ryb a v lesích po okolních kopcích je mnoho zvěře.

Libeňští lovci žijí tu spokojeně již od jara a doposud nepomýšlejí změnit své loviště, ač jinak jest jim domovem všechen tehdejší svět. Putovali z nynějšího Charvátska přes veliké stepi k Váhu na Slovensku, pak na Moravu, i dále za zvěří na sever a zase nazpět. Nic je nepoutá trvale k půdě. Neznají zemědělství, tedy ani obilí, nemají domácí zvířata, ani psa, nedovedou užívat jiných zbraní než těch, které jim přímo poskytuje sama příroda, a jen trochu je přizpůsobují potřebě. Kovy ovšem ještě vůbec neznají.

 

Tlupa si našla v Libni příhodné stanoviště. Táboří zrovna nad jezerem, na srázném vysokém kopci, z něhož lze daleko dohlédnout. Jsou tu na pokraji rozsáhlých stepí, šířících se k severu a k východu, z nichž zvěř chodívá dolů k vodě po vyšlapaných stezkách.

Libeňský člověk je pánem pražského jezera, jehož pahorkovité břehy stěží za den obejde. Za vodou, v šáreckém údolí, žije tou dobou také nějaká lovecká tlupa, která v slujích Divoké Šárky nalezla příhodný úkryt před dravci a zimní nepohodou. I šárecká tlupa činí časté výpravy k jezerním břehům, kde se v rozsáhlých mokřinách, táhnoucích se od Podbaby až k Letné, povalují hojní nosorožci a vzácnější tu již mamuti. Obě tlupy se vyhýbají setkání a doposud mezi nimi nebylo vážnější srážky. Je tu dost místa pro obě tlupy, oddělené od sebe širokým údolím veliké řeky. Nežli se Kopčem s bídou dobelhal na Bílou skálu, setmělo se.

Planoucí oheň ozařuje tábořiště libeňské tlupy. Je chráněno před větrem a poněkud i svrchu pod převislou skálou. Ženy připravují unaveným lovcům večeři. Pečou maso nad žhavými uhlíky. Děti skotačí na trávníku. Náčelník sedí na kameni blízko ohně a pokašlává. Je tam jeho čestné místo, jež nikdo nesmí obsadit. Při samém ohni je místo starších lovců: nikdo z mladíků nebo dětí se neopováží zaujmout jiné místo, nežli mu přísluší.

V dolíčku vyplněném horkými oblázky starostlivá Ďarga peče náčelníkovi ryby, které byly uloveny ráno v jezeře.

Lovci mnoho nemluví. Úsečně si sdělují denní příhody. Chce-li kdo co říci, mluví zcela tiše. Ostatní ho poslouchají pozorně, nerušíce ho. Teprve když domluví, začne druhý. Náčelník, v poslední době nějak churavý, doposud nepromluvil, dobře však slyšel všecko. Hlavní novinou je, že se k jezeru přitoulalo stádo několika mamutů: byli asi v sousední krajině rušeni z klidu a přišli sem.

Mamutíkova tlupa toho léta ještě neulovila mamuta. A jak rádi by se zmocnili aspoň jednoho, aby si zajistili nadlouho blahobyt a tvrdou slonovinu mohli vyměnit za nedostávající se již pazourkové valounky, potřebné k hotovení ostrých kamenných nožů a hrotů.

Zítra bude veliký den lovu! Třeba se řádně posilnit.

Kdosi zahoukal od lesa. Vylomený zub vyskočil a odpověděl znamením libeňské tlupy. Od lesa se znova ozvalo zahoukání, jaksi trhavé a málo zvučné.

Lovci okamžitě ztichli a bez dechu poslouchají. Volající hlas jim připadá nezvyklý a cizí. Kdo to asi je?

„To není náš!“ míní lovci.

Jen Veverčák pln vzrušení volal úzkostlivě:

„To Kopčem! Slyším hlas raněného. Něco se stalo. Běžme!“

Několik lovců se rozběhlo dolů. Veverčák napřed. Starostlivé matky přehlížejí své děti. Vskutku — jediný Kopčem chybí. Náčelník popošel několik kroků a pohlížel dolů do lesního šera. Obává se zlé nehody; Kopčem je přece čiperný hoch a vyrůstá z něho statečný mladý lovec. Nečetná tlupa by bolestně pocítila úbytek nadějné síly. Nyní jest jí třeba každé paže, aby zaopatřila potravu hladovějícím členům.

Za chvíli přinesli lovci bezvládného hocha. Složili ho před náčelníka. Kopčem otevřel oči a usmál se na zaraženého Veverčáka.

„Potlučen!“ prohlásil náčelník, když odřeného hocha omakal, a dodal: „Brzo dobře!“

Uspokojivé mručení zahlučelo tlupou a lovci hned hádali, co se asi Kopčemovi přihodilo.

„Vybíral vrány?“

„Spadl z Černé skály?“

Huňáč vykládal, že se Kopčem snad někde pokusil o velkou zvěř a zle pochodil. Jiní lovci smýšleli podobně a měli hochovi velmi za zlé, že přestoupil lovecký zákon, který hlásá: Nikomu není dovoleno lovit zvěř samostatně!

Náčelník přikázal nebohého chlapce nakrmit a poručil, aby Ďarga vkládala upečené ryby Kopčemovi do úst. Sám náčelník si vzal jiné maso, ač bylo trochu tuhé a obtížně se žvýkalo. Kopčem sténal, nicméně s chutí přijímal teplé jídlo. To je dobré znamení, že se hochovi nestalo nic vážného. Když se najedl, přistoupil k němu opět náčelník a pravil káravě:

„Kopčem, neopeřený ptáček, spadl z hnízda!“

Hoch odpověděl jediným slovem: „Mamut!“

„Hej-juh, hé!“ užasle zvolali lovci a seskupili se hned kolem hocha. Kopčem musil vypravovat, co se mu přihodilo.

„Ošklivý mamute, my ti dáme!“ vyhrožuje Veverčák do lesa.

„Počkej, zlý mamute, brzo bude slunce svítit na tvou mrchu!“ volala zlostně bezzubá Vrba, nejstarší žena v tlupě.

Lovci sesedli se kolem ohně a rokovali o zítřejším lovu. Pokašlávající náčelník hleděl do plamene a rozvažoval.

Stará Vrba přinesla namočenou liščí kožešinu a položila ji Kopčemovi na prsa. I hlavu mu občas namáčela.

Jinak si Kopčema už nikdo nevšímal.

Chladný větřík zavál od jezera. Kdo byl dále od ohně, přikrčil se do kožešiny a tiše ležel. Nahé děti zalezly do rozestřené suché trávy. I Kopčem usnul okřívajícím spánkem. Měsíc obráží svůj lesklý kotouč v jezeře, jehož protější břehy v párách splývají s oblohou.