Eduard Štorch

LOVCI MAMUTŮ
Román z pravěku
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NA MAMUTA

Oheň byl udržován po celou noc: nesměl nikdy vyhasnout. Ráno Kukačka vypravovala, co se jí při ohňové stráži v noci přihodilo. Hyena se vplížila do ležení a popadla okousanou nohu mladého tura, před časem uloveného. Zaběhla tuhle do údolí.

„Tam za tím olšovím se zastavila,“ ukazovala dívka.

Lovci prohlíželi půdu okolo tábora a vskutku našli stopy hyeny. Už chňapli oštěpy a palice a běželi dolů po stopě.

„Hej!“ vzkřikl Mamutík mocným hlasem.

Rozohnění lovci se mžikem zarazili s nohama podťatýma.

„Sem!“ kázal náčelník a silně se rozkašlal. Přemáhal se a nedával na sobě znát, jak jím třese zimnice. Lovci nehlesnuvše vraceli se na Bílou skálu.

Po skrovné snídani táhla tlupa k jezeru ohledat mamutí cestu. Údolím vede pěšina zvěří vyšlapaná k vodě. Unavený vůdce nemluvil, jen bystře pozoroval stopy.

„Eka — eka — eka!“ řekl lovcům. To znamenalo: Prvý, druhý, třetí mamut!

Když pak prohlédl stopy kolem vyvráceného dubu, řekl: „Mamuti — ruka!“ a ukázal roztažené prsty jedné ruky. Je tu tedy pět mamutů. Lovci rozčilením sotva dýchali a očekávali náčelníkovy rozkazy.

Řídký jehličnatý prales je promíchán sem tam listnatým porostem. Rosa se chvěje na zeleném lupení. Vyplašený výr vzlétl nad koruny stromů. Hejno drobných ptáků, rozpustile štěbetajíc, zlobí ho tak, že vážný výr kvapně vyhledává úkryt v odlehlých houštinách.

Náčelník vedl loveckou tlupu lesem vzhůru na hřeben kopce a tam pak zatočil kolem ostrohu, jako by mířil někam k nedalekým pískovcovým skálám.

Ale brzo se pochod zastavil. Ukázal na veliký dolík, vymletý vodou, kterým právě procházela mamutí stezka.

„Zde past!“ prohlásil náčelník a usedl na vyvrácený strom. Dva tucty silných paží se dalo ihned do práce.

Lovci vybírají písek, hlínu i kameny, dloubají a ryjí silnými dřevy, až z nich stékají potůčky potu. Jáma se zvětšuje. Náčelník pobízí k usilovné práci a posílá na Bílou skálu, aby i ženy a dívky přišly na pomoc.

Mamutík zálibně pohlíží na statečné pracovníky. Ani by se nezdálo, že hubení muži mají tak značnou sílu a vytrvalost. Tuku na sobě takřka nemají, ale jejich svaly jsou pružné, tuhé a stahují se na pažích jako silné provazy. Většinou jsou nazí; jen někteří mají kolem pasu přivázanou kožešinu — více pro chloubu nežli pro potřebu. Jejich hnědá těla, větrem i deštěm ošlehaná, jsou velmi otužilá. Dospělí muži jsou po všem těle porostlí řídkou srstí; jen jizvy strašných ran z loveckých zápasů jsou holé. Bez jizev nikdo v tlupě není. Však by bylo hanba, kdyby dospělý lovec neměl na těle svědectví o hrdinných bojích s dravou zvěří. Vždyť i některé ženy se honosí umělými jizvami. Mají totiž na obličeji a na prsou vyříznuty kousky kůže a tyto rány, zasypávány dřevěným popelem, hrbolovitě vyvstaly a jsou teď trvalou ozdobou zmužilých dívek a žen.

Dva muži tu právě valí z jámy veliký kámen. Jejich rozevřené rty odhalují silný chrup; zejména špičáky značně vyčnívají. Námaha vtiskuje obličejům zuřivý výraz. Tenké nohy obou mužů se opřely do mělké hlíny. Je vidět, že nemají tak plná lýtka jako pozdější lidé usedlí. A když prsty u nohou klouzají hlínou, ukazuje se, jak mají palec značně odloučený od ostatních prstů, takže povstává velká mezera.

Slunce bylo již nad Petřínem, když vůdce dovolil odpočinek. Bylať vykopána již veliká jáma. Pracujícím velice posloužilo, že mohli použít starého, vodou vymletého dolíku, který jim hodně usnadnil těžkou dřinu. Ženy a děti nalámaly větve a pokryly jimi jámu. Navrch naházely hlínu, trávu a listí.

Tlupa upravila pak poněkud ještě okolí jámy do přirozeného stavu a vesele se vracela do tábora na Bílou skálu. Mamutík se cestou opíral o dlouhou hůl. Strážné ženy zatím připravily ze zbytků skrovný oběd pro vyhladovělé muže. Snědí všecko, co je, neboť vbrzku uloví mamuta a pak bude všeho dost.

Mamutík odmítl pokrm. Pokašlával a pohlížel k lesu, jako by už očekával, že je kořist v pasti. Když viděl, že je všude klid a ticho, obešel vrchol skály a starostlivě prohlížel kabonící se západ. Děti bezstarostně skotačí nebo labužnicky vyřizují morek z rozštípaných kostí. Muži leží nehybně a pozorují hejno divokých kachen nad jezerním ostrovem. Teplé sluníčko příjemně zahřívá unavené lovce. Sem tam některý z nich pronáší obavu, kolikrát asi ještě slunce přejde oblohou, nežli se jim podaří ulovit mamuta. Doufají však, že zkušený vůdce vybral pro skrytou jámu nejlepší místo. Mamutí stádo se zde jistě zdrží delší dobu, když je tu dosud nikdo nevyrušil a pastva je všude v hojnosti. Od pískovcových skal k lesní výšině se zatím prodírá lesem mladý, asi třicetiletý mamut a houpavě běží vyšlapanou už stezkou dolů k vodě. Cestou trhá smrkové a jedlové větve a pochutnává si na nich; pryskyřičná příchuť je mu velmi příjemná. Najednou hup! — a je v jámě! Zařval zlostí a zadupal po zlomených větvích.

Lovci na Bílé skále vyskočili. Zaslechli řev chyceného mamuta. Všecka únava z nich spadla a úprkem běží k lapací jámě. Děti i ženy za nimi. I Kopčem pospíchá, co může; jen chvílemi se zastavuje a nabírá dechu.

Radostí nad vydatným úlovkem dali se všichni do bujného tance kolem jámy. Nechali mamuta, až znaven odpočíval. Zatím si připravili hromadu těžkých kamenů, jimiž pak umdleného zajatce ubili. Potom naskákali do jámy, jako dravci se vrhli na zabitého a chlemtali krev, prýštící z ran. Někteří hned ostrými pazourkovými štěpinami rozdírají mamutovo tělo a rvou z něho kusy masa. Zaznívají divoké výkřiky radosti. Všichni se těší na hody.

Avšak nedošlo k nim.

Churavějící náčelník tlupy, svíraje bolestí ústa, přišoural se k jásajícím a několika výkřiky, podobnými štěkům útočícího vlka, kázal jim vynést vytrhané kusy masa, napíchané jíž na holích, a schovat se před bouří.

Západní obloha je zatažena hnědým mračnem. Za chvíli již větve třeští a stromy se ohýbají. Vichr žene spousty jemného prachu, zdviženého z vyschlých kalovišť po severoněmeckém ledovci i z našich plání, a sype jej jako sníh v nejhustší chumelenici. Podobný je asi samum na Sahaře. Nakonec se spustil strašný liják za rachotu hromů.

Po bouři si lovci vytírají prach z očí a vylézají z úkrytů. Je vidět vysoké závěje žlutého prachu, z něhož nyní déšť činí bláto; jen větru vystavená místa zůstávají holá. Mamut je zasypán, jáma zpola zanesena.

Lovci sebrali aspoň zachráněné kusy masa a šli do ležení na Bílou skálu chystat večeři. Zde však zatím oheň uhasí…!

Oheň uhasí! Oheň uhasí!

Veliké neštěstí! Běda, běda!

Všichni se sběhlí, aby viděli mamuta, a vichr zatím rozmetal ohniště a prachem a deštěm udusil oheň. Není ohně, aby mohli maso upéci…

Lesem se rozléhá žalostné úpění. Celá tlupa naříká.

Kopčemovi tekou po tvářích slzy upřímného bolu. Hluboce pociťuje neštěstí, jež tlupu postihlo tak neočekávaně. Vzpomíná, jak se jim těžko žilo bez ohně tenkrát v jeskyni nebo loni, když jim potok zalil ohniště. Jak se tehdy zaklínali, že si budou oheň opatrovat, aby jim už nikdy neuhasí! A s jakými obtížemi se pak domohli nového ohně! Teď jsou opět bez ohně a nikdo neví, zdali kdy nějak získají nový… Běda tlupě!

Avšak letos je Kopčem již dosti velký; přihlásí se, že oheň přinese… Ano, učiní to, dá tlupě oheň!

Je přece silný, statečný i dost chytrý — a tělo už ho nic nebolí…

Přibíhá jeho věrný druh Veverčák. Je také ubrečený. Kopčem ho přivolává znamením k sobě. Poví mu o svém nápadu. Veverčák je spolehlivý kluk, nejlepší ze všech v tlupě. Nic nezkazí. Půjdou spolu hledat nový oheň… Kopčem se ničeho nebojí a nasadí i život, bude-li třeba!

Lovci hledají viníka, který svou nedbalostí způsobil tlupě takové zlo. Zlobí se na něho a vyhrožují mu, třebaže ještě nevědí, kdo uhasnutí ohně zavinil. A již někdo zavolal: „Vlčice dnes strážkyní ohně!“

K vyhaslému ohništi se dere rozlícený Rváč a mává silným obuškem:

„Kde je, kde je? Rváč potrestá, náčelník — bláto!“

Našel schoulenou Vlčici a uhodil ji, že se skulila až k okraji skály. K Vlčici přiskočilo děcko a blýskalo nenávistně očima po surovém Rváčovi.

Ostatní lovci přitom jen slabě mručeli. Je to souhlas s ukvapeným Rváčovým činem, nebo projev nelibosti, že se Rváč plete do pravomoci náčelníkovy?

Rváč popadl schoulené děcko za ruku a smýkl jím dolů. Vtom do něho prudce ze strany vrazil Mamutík, že se až sám zapotácel. Rváč nenadálým nárazem vzal převahu, sesmekl se z okraje skály a spadl kousek dolů; tam se zadržel v úžlabí vyčnívající skalky. Bledý Mamutík dosedl těžce na své sedátko u ohniště.

Ustrašené děcko leží na okraji skály a drží se omráčené mámy.

Rváč vylezl nahoru a zle se šklebí. Usedl stranou, pořád si něco pro sebe brumlá a hladí své odřené údy. Nikdo si ho nevšímá.

Tlupa tedy jeho čin neschvaluje.

Starší lovci usedli kolem náčelníkova balvanu a radili se, co počít. Náčelník ukazoval, že nelze mokré uhlíky rozfoukat, že oheň je nadobro pryč. Nemají ani ohnivý kámen na křesání!

Starý Huňáč se ujal slova a něco vykládal poradnímu sboru; přitom ukazoval někam za vodu do dálky. Odhalila se mu kožešina a slunce osvítilo lovcovy staré rány na zádech a na hrdle. Rada mužů nejspíš shledala jeho řeč moudrou, neboť se při ní ozývalo pochvalné mručení. Také náčelník souhlasně přikyvoval hlavou.

Huňáč povstal znova a nabídl se, že jako loni i nyní opět půjde pro oheň k cizí tlupě za velikou vodu. Tentokrát však to lovci nepřipustili. Je tu několik mladších mužů, nebojících se nebezpečí — ať ti také jednou ukážou, co dovedou!

„Ať jde Mamutík!“ vykřikl Rváč ze svého ústraní. „Je silný a smělý dost! Haha!“

Všichni věděli, že Mamutík je značně zesláblý několikadenní churavostí a že by stěží snesl namáhavou cestu. Proto lovci okřikli Rváče, aby byl s takovými nápady zticha, že půjdou jiní. A hned se hlásil Dráp, Ukmas, Sova, Koumač, Vylomený zub a v popředí všech Kopčem s Veverčákem.

„A přece půjdu,“ po chvilce váhání rozhodně prohlásil Mamutík. „Sám přinesu oheň — nebo se nevrátím!“

Chvíli kašlal a pak řekl shromážděným lovcům:

„Rváč dobře řekl. Půjdu. Vy zůstanete — Huňáče poslouchat!“

Lovci mezi sebou chvíli hovořili a pak řekli Mamutíkovi:

„Šťastně se nám vrať!“

„Ale s ohněm!“ uštěpačně vykřikl Rváč.

Kopčem a Veverčák zatahali náčelníka za medvědí houni:

„Vezmi nás s sebou!“

Mamutík si je chvíli s úsměvem prohlížel a pak řekl:

„Tys, Kopčeme, chtěl pro oheň tenkrát s Huňáčem, dobrá — půjdeš! Veverčák počká tady. Víc vyzvědačů — víc nebezpečí… Stačíme sami, Kopčeme…! Ďargo, podej mi barvu!“

Ďarga podala Mamutíkovi hrudku mokré hlíny a on namaloval Kopčemovi na čelo i na prsa žluté čáry a kolečka — kouzelná to znamení chránící před nehodami. Stejné čáry namalovala Ďarga i Mamutíkovi.

„Nerada tě pouštím,“ řekla žena nakonec, „jsi ještě tak slabý…“

„Neuškodí mi procházka,“ odvětil pevný Mamutík. „Mám před sebou velký úkol a již cítím, jak do mne vstupuje velká síla. Třeba padnu, ale nevzdám se!“

Za chvíli slézal statečný Mamutík s hochem ze skály dolů k jezeru. Přitáhli uschovanou loďku k vodě a vstoupili do ní. Všichni v táboře na Bílé skále se za nimi dívají. Na nejvyšším místě skály stojí nepohnutě Veverčák a rukou si zaclání oči proti slunci.

 

Tekoucí voda zpočátku brala kocábku, jež byla udělána z vyhnilého kmene, trochu ještě vypáleného, ale pak se oba plavci dále v jezeře dostali do klidné vody, takže mohli rychle postupovat. Seděli obkročmo na kmeni, každý na jednom konci, a veslovali silnými větvemi. V dutině prosté lodice měli uloženy své zbraně.

Jeli až k ostrovu a pak stínem jeho břehů k úžině podbabské. Slunce, které se ještě před západem ukázalo, bouří jakoby očištěné a zjasněné, sklánělo se již za vzdálenými vrchy…

Na Bílé skále je ticho.

Lovci hledí do dálky beze slova.

Starý Huňáč povstal a došel na vrcholek skály, rozepjal ruce a hledí v tvář zčervenalému slunci. Medvědí houně, kterou je oděn, jen řemenem k tělu připjatá, vlaje větrem. Ostatní členové tlupy se v tichu rozsedli a rozložili okolo.

Jakmile se slunce dotklo země, starý lovec se stal o stopu větším, oči mu zaplály a z hrdla mu zaznívají zanícené výkřiky.

Velebí životodárné slunce:

„Slunce mé!

Ty mi dáváš teplo!

Hřeješ údy mé!

Přijď zítra zas!

Ožij mne!

Sviť nám na bohatý lov!

Slunce naše!“

Když sluneční koule zmizela pod obzorem, tlupa ještě bez hlesu pohlížela k západu. Potom všichni vzali kameny a vyklepávali tuhé maso. Když zvláčnělo, žvýkali je a sáli z něho živnou šťávu. Konečně rozestřeli kožešiny a uložili se ke spánku. Veverčák až poslední. Tma je v táboře na Bílé skále. Děti se k sobě choulí jako štěňata.