Eduard Štorch

LOVCI MAMUTŮ
Román z pravěku
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ZA OHNĚM

V podvečer dojeli plavci k podbabskému břehu. Kocábku zatáhli do rákosí a stezkou, kterou zvěř k vodě vyšlapala, stoupali na břeh. Po několika krocích Mamutík vyrazil ze sebe hvizd a jíž oba leží ukryti pod keřem. Na břehu stojí mohutný zubr s mládětem. Přední nohy zaryty do země, hlavu k zemi přikloněnou, ohon natažený — tak tu čeká, připraven rozsápat celý svět. Mládě úzkostlivě bečí. Uplynulo několik okamžiků strnulého ticha. Z nekonečných lesních houštin, tady se počínajících, rozlehlo se táhlé zařvání a veliké kočkovité tělo se vyplížilo ze stínu o několik kroků blíž. „Lev!“ zachvěli se lovci.

Nejstrašnější šelma všech dob, velikánský lev jeskynní, chystá se uloupit zubří mládě. Lev šárecký je největším postrachem lovců kolem pražského jezera. Jeho doupě nikdo neviděl. Doposud každého slídíče i bezděčného poutníka, který se přiblížil ke skálám u nynějšího Čertova mlýna, jedinou ranou své přesilné tlapy srazil k zemi a pak rozsápal. Šárecká tlupa se před ním třásla; už tři lovce jí letos zahubil. Musila z Divoké Šárky odejít a přeložit tábořiště opodál, do prostrannějšího údolí u nynější Jenerálky.

Lev se opět rozeřval. Skály za jezerem vracejí temnou ozvěnu. Zubr couvá a málem by byl již hochovi šlápl na nohu. Oba lovci musili vyskočit. Vzkřikli jakoby před smrtí. Lev uskočil, bije ohonem do země; spatřil oba lovce…

Vtom na jednu stranu pádí zubr s teletem, na druhou stranu, do vody, Mamutík s hochem. Oba se bez dechu vrhli do rákosí, zoufale je rozhrnujíce. Dosáhli loďky, zarejdili dále do jezera, a lehnuvše si do kocábky, ani se nehýbali, Vyhnilý kmen plove na vodě.

Lev šárecký se za stálého vrčení plíží podél břehu. Chvílemi poskočí, rozhlédne se, zařve a leze dál.

Už i poslední červánky na západě uhasly a tma zatopila vrchy, když se oba lovci odvážili opět na břeh. Vylezli na táhlý hřeben a sestupovali hustým porostem do šáreckého údolí. Oba mají s sebou zbraně, kamenné palice z tvrdého buližníku, který se tu v okolí hojně vyskytuje. Hrubě přitlučené kameny mají přivázané sobími šlachami ke svazku prutů.

Šárecká tlupa již dávno odpočívá v svém tábořišti. Oba lovci vyčkávají v houštině; až po dlouhé době, když se nic nehýbá, přilézají blíže.

Tu mezi čtyřmi ochrannými ohni spí unavená šárecká tlupa. Kolem ohnišť se válejí opálené a rozštípáno zvířecí kosti, pazourkové úlomky i škrabadla a klepadla kožešin. Odnětí ohně znamená i odnětí loveckého zdaru. Proto každá tlupa střeží svůj táborový oheň před cizincem. Odvážný Mamutík může odnětí ohně zaplatit i smrtí. Stačilo by šlápnout na suchou větvici nebo zakopnout o štěrk — a nastal by zoufalý hon na život a na smrt. Levhart se neplíží tišeji než pružný Mamutík, který po všech čtyřech dolézá neslyšně až k samému ohni. Štěstí že právě nikdo ze Šáreckých nevstal přikládat; byl by uviděl, jak mezi spícími prolézá tmavé tělo cizince a jak Mamutík obratně vytahuje větev pěkně ohořelou a hned letem raněné sajky uhání do lesních houštin.

Ve spěchu si ani nepovšiml, že Kopčem vytáhl také ohořelou větev z druhého ohně a že do ohniště něco hodil. Namáhavé pospíchá nahoru přes kopec. Chvílemi myslí, že již slabostí padne a víc nevstane.

Kopčem se prodírá vzhůru strmou strání. Je všecek poškrábán trním a větvemi mlází. Každý běží jinou cestou, aby se aspoň jednomu podařilo utéci, kdyby byli pronásledováni. Kopčem sklouzl po hladké trávě, ale zachytil se o nějaký pichlavý keřík. Horší bylo, že se mu při pádu ulomil ohořelý kus větve. Zbyl mu na konci klacku jen malý kousek žhavý. Opatrně jej rozfoukával, a když viděl, že z něho vyskakují plaménky, spokojeně si mlaskl a hnal se na temeno hřebene. Tam se mu na malé světlině mihla jakási ohnivá jiskra.

„To jistě náčelník!“ pomyslil si a zaskučel znamení tlupy. Ihned uslyšel tichou odpověď. Mamutík na něho počkal. Těžce dýchá a oči mu horečně planou. Avšak nepoddává se slabosti. Vykoná svůj úkol — nebo padne. Vzchopil se a přidržel svůj hořící klacek k ohořelému dřevu Kopčema. Spojením vznikl pěkně planoucí ohníček. Rozpálená dřeva jim už tak snadno neuhasnou. Mamutík i Kopčem běželi teď společně. Doufali, že už vyvázli z nebezpečí. Jsou už dosti daleko a tlupa u ohňů asi pořád spí.

Najednou se údolím ozvaly praskavé rány drobných výbuchů.

„Co je to?“ polekal se Mamutík a ostražitě naslouchal.

Kopčem se hihňá.

Opět několik ran.

Kopčem se směje ještě víc.

„To ty, Kopčeme?“ podezíravě se vyptává Mamutík.

„Kopčem — pár oříšků — do ohniště…,“ vyznal se hoch šibalsky a zastříhal ušima. Ale už se skrývá před rozezleným Mamutíkem, jenž mu chce žhavou větví někde na těle připálit kůži.

„Kopčem — nerozvážný kluk, ne mladý lovec!“ kárá Mamutík hocha, který svým šprýmem jistě probudil celou tlupu ze spaní.

Kopčem utíká teď po svahu k Vltavě. Je veselý, už se neobává, že by šárečtí lovci mohli spatřit jejich ohnivé větve. Ovšem, kdyby byly oříšky vybuchly dříve, mohla teď být zlá štvanice. A Mamutík by to nevydržel — napadlo nyní hocha. Ale už se vše podařilo, jsou kryti hřebenem kopce a nemusejí teď ani tolik pospíchat. Kopčemova větev se pěkně rozhořela, ani foukat nemusí. A Mamutík se už jistě nezlobí.

Udýchaný Kopčem, s nohama do krve otlučenýma, se zastavil a počkal na znaveného Mamutíka. I jemu se ohořelý kus větve odlomil, ale ještě zbývá dost. Mají oheň — jsou spokojeni.

„Mamutíku,“ začal Kopčem, „to moc hezké: strážce ohně spí u ohniště — najednou buch! buch! — dostane žhavým oříškem do nosu — hihihi!“

„Šibale!“ řekl Mamutík a zatahal hocha za ucho. Moc to nebolelo, ale Kopčem schválně plačtivě křičel.

Dole u řeky vyhledali ukrytou kocábku. Než vsedli, roznítili v úkrytu na břehu ohníček. Když bylo dost žhavého uhlí, utrhl Kopčem kus drnu, nahrnul na něj uhlíky a nesl jej v obou rukou do loďky. Neviděl dobře, kam šlápne, a jak udělal na vratké lodici dva kroky, zhoupla se s ním kocábka a Kopčem sletěl po hlavě do hluboké vody. Žhavé uhlí zasyčelo…

Kopčem uměl dost dobře plavat, proto se brzo zase vyhrabal na břeh. Dívá se žalostně na vodu a smutně pofňukává. Drn s ohněm je na dně Vltavy…

„Nu půjdeme znova pro oheň!“ naoko vážně řekl Mamutík.

Kopčem zaplakal.

Mamutík se shýbl a foukal do několika zbylých uhlíků, které ještě s nouzí shrabal po ohníčku na břehu.

Kopčem se obrátil od jezera a uviděl, co Mamutík dělá. Hned se rozveselil, přiskočil k němu a velmi opatrně rozfoukával ohníček.

Přitom se Mamutík rozkašlal a dlouho se nemohl utišit.

Tentokrát přenesl Kopčem ohníček bez nehody.

Dva plavci jedou tichou nocí po jezeře.

Na východě ještě obloha ani nebledla, když dojížděli pod Bílou skálu. Nahoře se již na ně dívá starý Huňáč, jejž v noci tolik mrazilo, že nemohl spát. Uviděl na lesklé jezerní hladině plout polopotopený kmen a na něm dva maličké černé pahýly — to jsou oni! Avšak ohýnek žádný není vidět… A vystydlý Huňáč tak touží po příjemném ohřátí!

Lodice konečně přistála pod skálou.

Větve houštin zachrastily a v ležení na Bílé skále se objevili dva znavení poutníci. Huňáč je potichu uvítal; nechce budit spáče, když oheň nenesou.

Ale smějící se Kopčem již rozfoukává žhavé uhlíky na drnu, který dosud skrýval. Huňáč radostí zavýskl, tlupa se probouzí.

Oheň plápolá a v ranním chladu všichni spěchají se ohřát.

Zase oheň! Sláva ohni!

Plameny vysoko šlehají. Jdou-li šárečtí časně na lov, mohou uvidět oheň planoucí na Bílé skále. Oba smělí plavci jsou zahrnováni zaslouženou pochvalou.

Mamutík se však neraduje s ostatními. Leží schoulen a kašle. Chvíli se třese zimou a chvíli ho zalévá pot. Dráp a Huňáč přenášejí chorého náčelníka k ohništi a na plochou skalinu mu stelou kožešiny. Mamutíkovi je teď čím dál větší a větší zima a žádá si více kožešin. Ďarga ho ošetřuje a dává mu na tělo nahřáté kameny, zabalené do kožešin.

Konečně se Mamutík zbavil třesavky a usíná. Ďarga sedí stále u něho a dává mu občas teplé kameny do lůžka.

Houžňák volá na Rváče: „Pojď se také ohřát!“ - Rváč jen zabručel: „Není zima, nechci!“

Starý Huňáč vzal kus uschovaného masa a zahrabal jej do žhavého popela — mohl jíst jen maso dobře upečené; syrové již nerozkousá. Tvrdí, že maso upečené v popelu lahodí slanou příchutí. Sůl tehdy neznali.

Přitom vypravoval: „Dávno. Já malý. My bez ohně. Bouřka zalila všecko. Nepekli jsme. Nehřáli nohy. Prásk! Uštípl se kousek slunce. Projel mrakem jako šíp. Zařval více než stádo chycených mamutů. Zakousl se do buku a roztrhl jej. Já jsem se svalil. Vstal jsem — strom hořel. Moc ohně bylo!“

Tak blesk pomohl tlupě tenkrát k ohni. Podobně se od blesku seznámili s ohněm prvotní lidé už v nejstarší době.

Lovci hledí mlčky do ohně; je jim hezky. V klidu spokojeně vychutnávají velikou radost ze šťastné Mamutíkovy výpravy. Mají náčelníka, jakého jim každá tlupa může závidět. Veverčák dal Kopčemovi herdu do zad: „Tak už přece povídej, jak jste to provedli!“ A lovci hned přidávají: „Chceme slyšet Kopčema!“

Houžňák přistrčil Kopčema blíž k jasnému ohni. A hoch vypráví a rukama ustavičně rozkládá. Tlupa napjatě poslouchá noční příběh.

Obloha na východě bledne. Nedaleko už zapípal ptáček.

Když vyšlo slunce, rozběhla se tlupa na lov. Libeňští lovci jsou chlapíci. Třebaže jsou opatřeni nedostatečným loveckým náčiním, pomáhají si vždy při lovu chytrostí a vytrvalostí. Znají dobře zvěř a způsob jejího života. Dovedou vyslídit stopy, umějí se opatrně a nepozorovaně přiblížit ke zvířeti a pak mu s úžasnou obratností a neohrožeností zasadit smrtelnou ránu, že okamžitě klesne, nebo je aspoň tak poranit, že se již nemůže vrhnout na protivníka a rozsápat ho. Každý z lovců vyniká zvláště v něčem. Dlouhý Nohahnát, jemuž jednou suchá větvička při prodírání smrkovým mlázím vypíchla oko, dovede voláním, pískáním, vrkáním, pištěním, mňoukáním a jiným způsobem znamenitě napodobovat zvířecí hlasy a tak kořist přivolat nebo na místě upoutat. Zejména srny a laně dovede přivábit, pískaje na tenký lupen březové kůry. Vlčí dráp s vlasy svázanými na hlavě do kštice umí nejlépe trhat sobí šlachy na nitky a splétat z nich oka a sítě na lapání zvěře a ryb. Nejchytřeji chytá lední lišky a rosomáky do pasti. Vymyslil si takovouto past:

Nadzvedne těžký vyvrácený kmen a podepře jej kusem dřeva tak, aby již malým nárazem na podporu kmen spadl. Na podpěrné dřevo přiváže kus masa jako vnadidlo. Když se šelma do návnady zakousne, je hned kmenem rozmačkána.

On vždycky ví, kde třeba políčit na vlky, medvědy, hyeny, nosorožce, on vyslídil i mamutí stezku k jezeru, na níž se včera skutečně lov podařil. Nechodí jinak než s pořádným kyjem, který má na konci suk, aby mu dodával pádnosti.

Náčelník sám vyniká nad všecky dovedností, jakou umí z pazourkového valounku odštěpovat ostrohranné nožíky a přitloukat sekyry z pazourku, rohovce, křemene nebo jiného vhodného kamene. Hotovou palici nasadí na dřevěné, třeba naštípnuté topůrko, jež pak pevně obváže a stáhne. Také jenom on vybere nejlepší větev na lučiště; je pružná a neláme se.