Eduard Štorch

BRONZOVÝ POKLAD
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Po Veliké řece

Skrčkovi se šlo lehce. Byl veselý jako sýkorka v houští I do zpěvu se dal. Včerejší zlá příhoda ho naučila vážit si života.

Málo chybělo - a dnes už by Skrčka nebylo.

A svět je přece jen krásný. Kudy jde, vítají ho zpěvem ptáci, stromy ho šuměním pozdravují, slunce ho teple hladí po tváři...

Hochův obličej přelétl mráček. Netopýr je pryč... Ztratil se mu při útěku. To veverka a tchoř byli chytřejší; jakmile dosáhli lesa, když prchal od hranice - šup! vlezli do kabely, a tak si je zachránil. Musí se s nimi zase potěšit. Vždyť mu zachránili život!

Skrček usedl na vyvrácený smrk a hrál si se zvířátky. Veverka po něm lezla. Postavila se mu na rameno a tahala ho za ucho. Tchoř se protáhl podpaždím a skočil do trávy. Skrček se za ním podíval, a hle - tchoř nese v hubě žábu.

„Jen si pochutnej, Šmejdile! Však se také musím po něčem ohlédnout! Ještě jsme dnes nejedli... Vida, tuhle jsou zralé jahody!

Veveřičko, pojď také na jahody. Jé, ty jsou dobré!“

Tchoř sežral žábu a dva plže a zalezl pod větev ležícího smrku.

„Chce se ti spát, viď, Šmejdile?“ řekl Skrček. „Však tě vezmu za chvilku zase do torby a pohovíš si.“

Skrček si pochutnával na jahodách, ale jeho trýznivému hladu nestačily. Byl by se rád zakousl do něčeho vydatnějšího. Když si po chvíli narovnával záda, zdálo se mu, že mezi lískovými křovinami zahlédl nějakého většího ptáka.

„Kdyby to tak byl jeřábek!“ pomyslil si a potichu šel k blízké lesní světlině. Vyhnul se zarostlé mokřině, obešel houštiny a uviděl krásnou, svěží loučku, plnou bílých kopretin. Skoro uprostřed sám a sám stojí nádherný veliký dub. Jeho spodní větve sahají téměř k zemi a vrchol se tyčí vysoko do oblak. Z dubu znělo ptačí šveholení a hned rozproudilo ve Skrčkovi ptáčnickou krev. Zapomněl na všecko a jen s upjatýma očima se pomalu blíží k mohutnému stromu.

Kavky přeletují z větve na větev a honí špačky. Rámusí dost. Skrček přistoupil ještě blíž k dubu a už mohl dobře rozeznávat jeho četné obyvatelstvo.

V dolejších větvích koruny uviděl dvě nepořádná hnízda holubů hřivnáčů; samice v nich seděly na vejcích. Skrček se rozmýšlel, má-li hnízda vybrat, ale pak si řekl, že vejce jsou jistě již nasezená. A co to létá tuhle okolo? Skrček se zalíbením pohlížel na ptáka, který svižně kroužil nad pestrou lužinou.

„Bojíš se mě, viď?“ řekl mu potichu Skrček a lehl si do trávy.

Pták ihned přiletěl k dubu, zachytil se kmene asi uprostřed koruny a vklouzl do dutiny.

„No, poštolka! - a krmí mladé...,“ znalecky poznamenal mladý ptáčník. „Počkám, až zas vyrazí na lov... Je tu tak hezky! Jen kdyby tu tak bylo ještě něco dobrého na zub!...“

Ozvalo se škrtavé „kr-krrr!“ a nad hochovou hlavou se bystrým letem mihl krásný modrý pták. V rozpáleném ptáčníkovi se až dech zatajil: vždyť je to vzácný host - mandelík!

Skrček rozčilen točil hlavou za mandelíkem, v obavách, aby plachého pernatce nezaplašil. Ale mandelík se usadil na suchou větev, vyčnívající na samém vrcholku dubu. Jistě má tam nahoře hnízdo.

Za chvilku se odpočinutý mandelík rozletěl znovu nad lučinu a Skrček mohl pohodlně vidět, jak v prudkém letu sbírá ze země luční kobylky a cvrčky, brouky i odpočívající můry. Obdivoval se obratnosti krásného ptáka, který sebere kobylku, aniž se dotkne trávy. Skrček by tu byl vydržel ležet celý den. Nebyl nadarmo synkem Číhavého medvěda. Ale zakručení v břiše mu připomenulo, že se musí postarat o nějaký oběd. Přivoněl ještě dlouze k bujnému trsu mateřídoušky a vrátil se do lesa. Když obcházel mokřinu, našel tu zřejmě čerstvé stopy po četné kančí rodině. Půda sešlapaná, rozválená a rozrytá. Skrčkovi by se velmi hodila vepřová pečínka, ale řekl si, že se raději vyhne zuřivé staré bachyni, s níž nejsou žádné žerty, když vede selata.

Vzal svá zvířátka zase do torby a namířil, kam mu stín stromů ukazoval - k půlnoci. Cestou snědl skoro celý pěkný, zdravý hřib. Ostružiny vyplivl, nebyly ještě dost zralé. Ani lískové oříšky nebyly k jídlu; teprve zakládaly na bílá jadérka, jakoby ve vatičce uložená. Skrček už začínal být mrzut: hlad ho trápil. Nezbude asi, nežli aby šel k řece nalovit si ryb. Zahnul ke kopci, pod nímž byla Veliká řeka.

Huš! před Skrčkem vzlétla rodina tetřívků. Skrček si bleskem strhl z hlavy ovinutý prakový svazek a hodil jím po ptácích. Myslil, že vyplašení ptáci poletí vzhůru ke korunám stromů, ale zmýlil se - tetřívci se jen málo zvedli a neletěli daleko. Prakový svazek prudce vymrštěný letěl do výše, rozestřel se ve vzduchu jako paví ocas a zanikl někde v koruně vysoké sosny, kde se zapletl. Skrček se mrzutě zašklebil. Avšak ihned se mu obličej rozjasnil, když zpozoroval, že se tetřívci usadili nevysoko na větvích a volali tichým, žalostným hlasem.

Jeho metací prak je ztracen, avšak on si přece pomůže. Naděje na dobrý oběd ho naplnila čilostí. Rychle si našel dlouhou větev a tiše se plížil až pod ustrašené tetřívky. A tu se mu podařilo holí jednoho tetřívka srazit. Zasáhl sice i druhého, ale málo - ten uletěl s ostatními. Skrček skočil na tetřívka a kousl ho do hlavičky.

Za chvíli se tetřívek opíkal nad malým ohýnkem.

Skrček se pak dlouho olizoval.

Posilněn pečínkou, statně vykročil. Musí přece včas donést svému rodu důležitou zprávu!

Cesta byla velmi namáhavá. Sotva zlezl stráň, skoro neprostupně zarostlou, hned se ukázal nový příkrý vrch. Není jim konce! Drobné kamení se sesulo Skrčkovi pod nohama; hoch sjel ze stráně a překulil se rovnou do pichlavých trnek.

Mrzutě pohlížel na své podrápané nohy. Klouby levé ruky krvácely. Setřel si krvavou hlínu z ran a obešel trnité houští ostružin; konečně sestoupil až dolů k široké, proudící řece.

Rybičky rozčeřily hladinu u břehu, jak prchaly před hochem, když postoupil až k okraji řeky. Díval se za nimi, jak ve zmatku zasvítily bílými bříšky, až se pak opodál zase uklidnily. Skrček vlezl po kolena do vody a omyl si ruce. Chladivá voda mu byla velmi příjemná. I obličej si namočil.

Neměl ve zvyku se umývat; nikdy se čistotě neučil. Doma v rodě nikomu nevadila špína na těle a nikoho ani nenapadlo, aby se čistil mytím. Bylo-li na rukou nebo jinde na těle špíny na vrstvy a škraloupy, stačilo jim vždycky seškrábnouti je ostrým kamenem nebo na ně plivnout a setřít chomáčkem trávy. Voda přicházela na jejich těla, leda když někdy zmokli nebo při koupání. Skrčka ani nenapadlo, aby se řádně umyl, ale líbilo se mu ve vodě. I odhodil vše, co měl na sobě, a hlasitě hekaje, pohroužil se do vody. Zaplaval si k nedaleké skalce ve vodě a vylezl na ni.

Vyhříval se na teplém skalisku, vyhřátém sluncem. Skrček nebyl zvlášť dobrý plavec, proto odpočíval, než se dal zase nazpět. Po chvíli skočil do vody, až se za ním hladina zavřela, a hrabavými pohyby plul k břehu.

Koupel ho pěkně osvěžila; Skrček si tu velmi liboval. Nechtělo se mu opět lézt přes neschůdné vrchy, lépe bylo zde, u vody.

Balvany u břehu ho znova vylákaly do vody, aby se k nim brodil a sedal si na jejich nejvyšší vrcholy.

Veliká řeka tiše plyne a nad její ozářenou hladinou strmí vysoké kopce, všecky lesnaté. Jen někdy vykukovaly z porostu skály a příkré srázy pokryté zříceným kamením. Vrány přeletěly řeku a volaly na Skrčka.

Ale Skrček vránám neodpověděl, ač jindy to nikdy nepromeškal.

Upoutal ho pohled na veliký smrk, jenž se tu mezi skálami točil pomalu ve víru. Skrček slezl až do vody, ale zarazil se před hlubinou. Natahoval ruce, aby plovoucí strom zachytil. Najednou něco žbluňklo a vedle stromu se ukázala na vodě zvlněná kola.

„To byla vydra!“ vyletělo ze Skrčka, a už přitahoval vrcholek smrčku k sobě. Strom byl těžký, nicméně Skrček jej přece pomalu táhl, až se kmen dostal k němu. Hoch se vyšvihl na plovoucí kmen a přešel jej po celé délce až ke kořenům, jež křivolace vyčnívaly z vody jako veliká chapadla vodní nestvůry.

Náhle Skrčka něco napadlo.

Nemeškaje skočil do vody, vylezl na břeh a sebral všecky své věci. Brodil se opět k smrku, otočil jej kořeny k sobě a pověsil na ně vše, co měl. Vylezl na kmen a pln hrdé odvahy si řekl: „A teď pojedu!“

Sedl si obkročmo na kmen, a - strom tiše stál. Skrček ulomil větev a vší silou se odstrkoval od skalky.

Zpočátku se strom ani nepohnul, ale za chvíli se objevil výsledek hochova vytrvalého úsilí. Veliký strom se zvolna vzdaloval od skalky. Vrchol smrku byl zachycen proudem a Veliká řeka počala unášet našeho odvážného plavce nádherným údolím k půlnoci.

Skrček si liboval. Nic mu nevadilo, že se kmen chvílemi kolébal, až jej vlny zalévaly. I když občas seděl úplně ve vodě, oči mu pořád jiskřily požitkem z nádherné plavby. Jeho „loď“ se dostala už značně od břehu, až téměř doprostřed široké řeky, a plula teď dosti klidně. Lesnaté stráně po obou stranách se pomalinku přibližovaly, míjely ho a zase v dálce se ztrácely v ohybech krásné řeky.

To je něco jiného než drápat se po skalnatých stráních a prodírat se ostružinami! pochvaloval si malý plavec a nic se nebál, že se překulí do vody.

Pojede takhle až domů!

V jedné zatáčce řeky dostal se strom s hochem ven z hlavního proudu do postranního vířivého zákrutu. Téměř se zastavil a počal se otáčet.

Skrček přitom pohlédl zpět do dálky, odkud sem připlul.

Zachvěl se leknutím!

Na lesklé hladině Veliké řeky plují nějaké lodi...

Na nich jsou lidé - kdo je to?

Běda! Běda! Skrček je pronásledován!

Lesní bojovníci, nechytivše uprchlíka v lese, vydali se za ním po vodě. Och, tu jim neunikne! Nelze se schovat ani utéci...

Skrček se snažil zoufalou silou veslovat větví, aby dostal kmen zase do proudu, ale ač námahou zrudl a oči mu vylezly až na čelo, strom zůstal na místě a jen se točil... Nepřátelské lodice se rychle blížily.

Napřed pluje člun obsazený bojovníky. Na žerdi vlaje červený praporec. Pak ještě tři nebo čtyři lodi - mezi nimi jedna zvláště veliká.

Skrček nemá čas, aby si vše prohlédl. Je zmaten, neví, jak by se zachránil. Skočí-li do vody, budou jej nepřátelé mít dříve, nežli dopluje k břehu. Jistě ho už zpozorovali. Nedá se snadno přemoci! Posmívaný, slabý Skrček ukáže, že je z rodu medvědího!

Rychle oškubal větev a s holým klackem v ruce vystoupil na kolébající se kmen. Se zaťatými zuby a s planoucím hněvem v očích očekával nepřítele.

Hoch stojící na plovoucím kmeni vzbudil pozornost přijíždějících plavců. Jedna lodice po druhé zatáčely ke Skrčkovi, takže ho úplně obklopily. Ale kupodivu - nikdo z cizích plavců nejeví nepřátelský úmysl.

Skrček sklonil napřažený klacek. Jeho oči, dříve děsem zaslepené, nyní lépe pohlédly na cizince.

„Vždyť to jsou kupci!“ vykřikl jásavě.

Cizí plavci se zasmáli.

Skrček odhodil větev a poskakoval na plovoucím kmeni, jako by se rozumem pominul. Křičel, jásal, výskal a kupci mohli nechat oči na podivném jeho tanci, jímž se znovu radoval ze života. Skrček posílal horoucí pozdravy slunci, oblakům, stráním, lesům, vodě a jeho vzrušené skřeky se nepodobaly žádným lidským slovům.

Když se utišil, zavolal naň kupec, statný, zkušeně vypadající muž, sedící na největší lodi. Skrček nerozuměl. Kupec zavolal v jiném jazyce, a tu hoch odpověděl: Jsem Skrček z rodu Medvědů dole na této řece, u velikých ostrovů...“

„Znám tvůj rod,“ vážně pravil kupec, „pomohl mi při jedné cestě spravit porouchané lodi. - Nuž, co médle, hochu, zde prodléváš, tak daleko od rodových ohnišť?“

„Prchám ze zajetí a rád bych domů!“ upřímně pověděl Skrček.

„Nuž, pojedeš tedy s námi! Zajeďte špičkou lodi k tomu hochovi!“

Skrček sundal z kořenů smrku visící kožešinu a kabelu a radostně skočil do lodi. Kupec mu pokynul, aby přisedl k němu, a poslouchal příběhy, které mu Skrček vyprávěl. Lodi zase pluly uprostřed řeky jedna za druhou. Vpředu člun s červeným kupeckým praporcem. Daleko vzadu po vodní hladině zvolna se pohybuje polopotopený smrk... Na jeho kořání, vysoko vyčnívajícím, sedí veverka.

Plující kmen se přiblížil k pobřežním skaliskům. Veveřička, hup!, přeskočila na suchou zem. Na kolébajícím se kmeni sem tam pobíhá tchořík Šmejdil...