Eduard Štorch

BRONZOVÝ POKLAD
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Tři kupci

Pod velkými vltavskými proudy, nedaleko ústí křivolaké Kocáby, je pěkná, slunná rovinka, jako stvořená k táboření unavených plavců, kteří buď již propluli nebezpečnými peřejemi a zde odpočívají, nebo se teprve chystají vzhůru proti vodě a sbírají síly na překonání divých proudů. Na palouku je postaveno několik prostých stanů. Na větvích do kruhu zabodnutých a nahoře do špičky svázaných je rozprostřeno několik kůží, které chrání obyvatele stanu před deštěm. Tato skrovná obydlí stačí kupcům i jejich družinám, aby jim poskytla přístřeší na několikadenní zastávce po dlouhém putování.

Za paloukem se vypíná terasovitý stupeň se skupinou několika velikých smrků. Stromy jsou podivně prořezány; některé větve jsou úplně odseknuty, jiné jen v polovině a jiné zase jsou ponechány neporušené. Vznikly tím nápadné stromovité tvary, podobné z dálky fantastickým figurám, odlišujícím se na prvý pohled od obyčejných stromů. Zkušený poutník arci ví, že to jsou památeční stromy, přisekané do zvláštních tvarů, aby byly buď nápadnými ukazovateli cesty, nebo pomníky neobyčejných událostí. A poněvadž zde cestu ukazovala dostatečně sama řeka, jsou tyto stromy nad paloukem zajisté znamením pamětihodných událostí, nejspíše šťastného překonání nebezpečných proudů. Snad každá kupecká karavana zanechala tu po sobě na památku jeden přisekaný strom.

Veliká popeliště u těch památníků svědčí, že tu asi bývají přinášeny hojně děkovné oběti Velikému duchu za šťastnou cestu.

Přední skupina stanů náleží proslulému kupci Keltovi, jenž sem po proudu přijel z poledních krajin se svými sluhy a s hochem Skrčkem z rodu medvědího.

Druhá skupina stanů, rozložená až pod samými památečními stromy, náleží bohatému kupci Vindovi, jenž postupoval od půlnoci proti proudu Veliké řeky a nyní zde odpočívá. Loďstvo obou kupců je dobře přivázáno k břehu a stráže obcházejí bedlivě celý tábor ve dne i v noci.

Oba kupci jsou zřejmě přátelé, neboť sedí na kamenných sedátkách u společného táborového ohně. Třetí čestné sedátko tady připravené zůstává prázdné, neobsazené. Družiny obou kupců, sluhové, plavci a nosiči, pokud nejsou zaměstnáni službou strážní, kuchařskou nebo opravami, obstupují táborový oheň v uctivém kruhu. Někteří pletou provazy.

„Obávám se, Vinde, že se našemu Jestřábovi něco přihodilo.

Přísahali jsme přece slavnou přísahu Velikému duchu, že se na tomto pro nás tak památném místě všichni sejdeme každá tři léta, pokud budeme živi... Jestřáb nepřišel ani tehdy před třemi léty, ani nyní.

Jeho popel snad odpočívá někde v hrobě a na jeho mohyle roste travička.“

„I já tak smýšlím, milý Kelto, druhu věrný. Pospíchal jsem, abychv ujednanou dobu byl na místě, neboť mě prahy u velikých ostrovů velmi zdržely. Jednu lodici jsem tam zanechal rozbitu... Už jsem myslil, že mě letní slunovrat zastihne u těch ostrovů, avšak napjali jsme všechny síly a na dlouhých provazcích jsme táhli čluny, až nám ramena krvavěla. Ale přijeli jsme včas. Slunovrat právě nastal, avšak Jestřába tu nemáme! Škoda tak statečného muže! Jaký on byl silák!“

„Ano, Vinde, není druhého jemu rovného. Jak tenkrát v těch rozvodněných proudech pro nás zápasil, nedbaje vlastního života!

Och, nerad vzpomínám na ty strašné chvíle... Rozbité lodi, dříví, rance, pytle soli, balíky látek, kožešiny, měchy s jantarem a bronzy - vše v divé směsi vířilo v pěnivých vlnách! Naši lidé tonuli a my sami se bezmocně potáceli v drtících proudech a čekali jen, o kterou skalinu si hlavu roztříštíme...“

„Já jsem už nějakým nárazem ztratil vědomí a jen chvílemi jsem byl hřmícím proudem vyhazován na povrch vírů, jistě bych býval už víc nevydýchl.“

„Jen našemu junáckému Jestřábovi děkujeme za své životy! Když jsme se pak, šťastně zachráněni, tady u ohně hřáli, Jestřáb ještě lovil zbytky našeho zboží a s několika sluhy zbylými naživu o nás bratrsky pečoval...“

„Tehdy jsme přisekali tenhle veliký smrk a zapřísáhli se, že se tu vždycky po třech letech v čas slunovratu sejdeme, abychom vzpomínali společně onoho dne hrůzy, smrti i šťastného zachránění... A vskutku jsme se tu za tři léta sešli, ale jen my dva... Patrně i letos marně čekáme na Jestřába. Už asi nepřijde...“

„Nu, ještě den počkáme a pak se zas, milý Vinde, rozejdeme.

Slib svůj však navždy zachováme a po třech letech se tu opět sejdeme, abychom si pověděli své nové příhody...“

Nedaleko obou kupců mezi služebníky stál Skrček. Poslouchal, co si kupci tak tesklivým hlasem povídají, ale rozuměl jen máločemu. To však pochopil, že ještě na někoho čekají a jsou smutni proto, že dosud nepřišel.

Z okraje lesa zazněl hlas rohu. Několik sluhů se vracelo z lovu a přinášeli kořist. Ihned byly konány přípravy k hojné večeři.

Statní muži vykuchali divokého kance a napíchli jej na rožeň.

Skrček se na ně chvíli díval a pak odešel do lesa. Zastesklo se mu po ztracených zvířátkách. Dal se podél Kocáby utěšeným lesním údolím. Ptáci mu vesele zpívali, datlové ťukali, sojky se hádaly s vránami a veverky mu házely šišky pod nohy.

Skrček měl všude oči, všude uši, nic mu neušlo. Rozuměl všem lesním zvukům a les mu odhaloval všecka svá tajemství.

Skrček miloval les. Byla to láska dětská, neuvědomělá, nicméně horoucí, všecku duši naplňující. Skrček byl v lese šťasten. Nikdo se mu tam neposmíval, nikdo mu neubližoval, naopak, les jej zahrnoval nevýslovnými radostmi, krásami a požitky.

Čím dále Skrček šel, tím více podléhal kouzlu lesa, takže ani nepomyslel na návrat do tábora. Potok se prudce zatáčel, oblévaje úpatí vysokého hřbetu. Skrček byl zlákán lesnatou strání, i opustil bublavý potok a dal se vzhůru do kopce. Doufal, že nahoře najde skalku, z které bude mít daleký rozhled. Snad uvidí v dálce i rodnou kotlinu při velikých ostrovech... Zapotil se, ale vylezl bez odpočinku. Ušel kousek po hřebeni, hledaje volné místo s rozhledem, a tu zaslechl nějaké hlasy!

Kdo by to zde mohl být? Aby to tak byli nepřátelští lesní muži?

Strach přepadl Skrčka, že se ani nemohl dát na útěk.

Po chvilce se přece jen poněkud vzpamatoval a řekl si, že zkusí vypátrat, kdo to je. Hustý les s velikým podrostem mu nedovoloval, aby se mohl skrytě plížit. V případě nebezpečí snadno zmizí. Hlasy se ozývaly zřetelněji.

Skrček se protáhl smrkovým mlázím a najednou před sebou v dolíku uviděl karavanu, kterou v rychlosti odhadl na tři ruce mužů (tj. 3x5 mužů). Z bezradného rozhlížení vedoucího ozbrojence poznal, že tlupa asi v lese zbloudila.

Někteří nesli na zádech zavazadla; měli je přivázána k hlavám řemeny vedenými přes čelo. Těžce se opírali o hole a vypadali unaveně.

Skrček vykřikl.

Tlupa se zastavila.

Skrček běžel dolů. Uvidělť, že čtyři muži nesou někoho na nosítkách - a poznal Sigúla.

„Sigúl!“ zavolal Skrček a řítil se houštím, až se prodral k nosítkám. Překvapení nosiči položili nosítka a všecka tlupa se seskupila okolo hocha. Sigúl otočil hlavu, a spatřiv Skrčka, usmál se bolestně a namáhavě zvedl ruku, jako na pozdrav. K hochovi přistoupil silný, ramenatý muž, ozdobně oděny, s vlasy na skráních šedivými, a v několika jazycích se ho něco tázal.

Skrček vyrozuměl, že se ptá na Velikou řeku. Přikývl a ihned vedl karavanu přes vršek dolů, do žlabu Kocáby.

Postupovali pomalu, neboť Sigúl nesnesl lomcování nosítky. Také nosiči zavazadel byli už notně unaveni a nemohli dobře přes překážky. Dole, podle Kocáby, už to šlo lépe. Tlupa vystoupila z lesa a zastavila se na výšince u památečních stromů. Zatroubili a hlasitě provolali veliky pozdrav.

V tom okamžiku oživl ztichlý tábor na palouku u Veliké řeky.

Rozlehl se jásavý pokřik a z tábora vyběhli tlupě vstříc.

První byli oba kupci. Sotva doběhli k tlupě, vrhli se na ramenatého muže, jenž svou družinu o hlavu převyšoval, a s hlasitými vzlyky jej objímali, divže ho neumačkali.

„Jestřábe drahý, tys živ a zdráv?“

„Jestřábe, buď nám vítán! Přišels přece, pamětliv slavného slibu...“

„Opozdil jsem se - promiňte, přátelé! Našel jsem na cestě tu toho zraněného člověka a musili jsme jít pomalu. A ještě jsme pak ke všemu trochu zabloudili...“

„Jen když jsi šťastně mezi námi, Jestřábe milý! Nuž, pojď do našeho tábora! Vystrojíme dnes slavnou večeři.“

Skrček nesl v misce vodu a podal ji Sigúlovi k ústům.