Eduard Štorch

U VELIKÉ ŘEKY
Dobrodružství dávných lovců na Vltavě
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

SOKOLÍ OKO

Uplynulo zase sto let, snad několik set let --kdo může říci.

Na Libušáku v Libni odpočívají ženy po namáhavé polní práci.

Plačtivá sokolice nadrobila kousek chleba a rozhodila jej. Po chvíli přiletěli dva skalní holubi, sezobali několik drobtů a plaše ulétli.

„Nemusilo být nepřátelství, pravda, ale proč tehdy Červený medvěd nesložil smírné dary?“rozhorleně vypravovala Hrdá sokolice. „Nikdy se nestalo, aby náš rod Sokolů nechal pohanu beztrestu. Kam přijde Sokol, všude je vážen a nikdo se mu neopováží ublížit. A proč? Protože každý ví, že kdyby se Sokolovi stala urážka nejmenší, všechen sokolí rod se krvavě pomstí za svého nejmenšího člena. Naši bratři bezpečně chodí po lesích, na Ládví i tam za ty kopce. A když cizí lovci najdou pod stromem spícího Sokola, neublíží mu, ani luk mu nevezmou, ani sekeru z pásu nevytáhnou, neboť Veliký duch všude provází naše muže a strach před pomstou všeho sokolího rodu padne na cizí lovce, takže odejdou jako lišky od nalíčeného oka. Rod, na jehož území by se našla mrtvola Sokolíka, je stižen pomstou rodovou. Krevní msta právě dodává síly a odvahy našim mužům, i když se sami v lesích za zvěří honí. Vědí, že v každém z nich loví, bojuje, vítězí i urážku a smrt cítí všechen rod. Sokol se nikdy nebojí, protože rod se nebojí!“

Plačtivá sokolice se napila mléka z černého hrnce a obrátila se k Hrdé sokolici:

„Já bych dětem palicí hlavy rozbila, kdybych věděla, že snesou rodovou pohanu! Máme ještě doststatečných mužů, kteří dovedou ztrestat Červeného medvěda i celý medvědí rod. Až měsíc znova svou tvář zemi ukáže, vyjdou naši muži a přivedou červeného medvěda. Pak vystrojíme veselé hody.“

„Ano, Červený medvěd se dostane do ohně!“ potvrzovaly všecky ženy.

„Však i náš rod žije v nepřátelství s Medvědy,“ připojila Prchavá sluka, kterou si za jelena apět bobřích kožichů koupil Výskavý sokol, „neboť Medvědi oloupili jednoho z kupců, s kterými nášrod uzavřel krevní přátelství a kteří sídlí na našem hradišti. Sluka chrání kupce; kdo kupcům ublížil, Slukám ublížil.“

„I Volavky smluvily přátelství s kupci na našem hradišti,“ dodává Štíhlá volavka z osady podBohdalcem, ležící na východ od Vyšehradu. „Byla jsem tam při slavnosti přátelství, ještě nežjsem přišla do vašeho sokolího rodu. Viděla jsem, jak si Veliký kupec z hradiště rozřízl ruku a nakapal krev do misky s vodou a jak do téže misky i náš volavčí sachem krve nakapal. Pak oba vypili společnou krev přátelství. Ale špatnými bratry se ukázali kupci z našeho hradiště. Berou obilí z našich sýpek, odvádějí dobytek, kdykoli potřebují, a volavčí žena ani dívka není před nimi jista. Věru, zrádci jsou! A když jednou je naši muži, statečné Volavky, provázeli na cestě daleké a nebezpečné, když se zbožím šli, hle! co udělali psi: při nepřátelském útoku všichni utekli a naše Volavky nechali ubít! Zrádci jsou. Ale už hněv roste a uvidíte, že se Volavka rozčepýří, roztáhne křídla a ostrým zobákem do jejich hradiště vrazí. Volavka je statečný rod a faleš trestá!“

„Ale ani zde nejsi mezi bázlivci, Štíhlá volavko, jež vlasy tukem napouštíš! Sokol je přecenejsilnější rod u Veliké řeky.“

„Neupírám, ale Volavka je bystře k ráně hotova a rázem po nepříteli skočí; Sokol však spí, kdyžČervený medvěd jej urazil drzým lovením zvěře u posvátného stromu. Sokol čeká, až měsíc znovu zemi ukáže celou svou tvář, Sokol se krčí jako jezevec v doupěti a jako bobr zalézá pod vodu, místo aby vyletěl a volal: 'Kde je nepřítel, kde je červený medvěd, ať ho zabiji!' Sokol se bojí Medvěda...“

„Cos to řekla, podškubaná Volavko?! Sokol že se bojí? Kdy se koho bál? Sachemovi tě odevzdáme,aby potrestal takovou opovážlivost!“

Uražené Sokolice na znamení pohany strhly Štíhlé volavce tkanou suknici, kterou byla oděna, a posmívajíce se poskakovaly okolo nahé Volavky.

Od Korábu se ozval křik a štěkot. Dolů k Libušáku pádí splašený býček. Ženy na Libušáku se rozutekly do křovin.

Štíhlá volavka vstala. Zuřící býček se hnal přímo k ní.

„Uteč, uteč!“ volali na Volavku muži, kteří pronásledovali uprchlé dobytče. Štíhlá Volavka držela v jedné ruce kámen a v druhé jelení paroh, kterým prve zrývala půdu. Býček ji chtěl nabrat na rohy, ale statečná žena ho uhodila kamenem a pak ho parohem bodla do krku, až býček odskočil, a již byla připravena k nové ráně. Ale už tu byli psi a se štěkotem vyskakovali na býčka a již tu byli také muži - první Sokolí oko -a chytil býčka za hlavu do oka dlouhého řemenu. Muži stáli okolo s obušky -a hrozili zdivočelému zvířeti. Ale býček se ještě nedal. Rozběhl se znova. Muži drželi řemen, ale navázaný řemen v uzlu povolil a býček svobodně uháněl k Rokytce. A znovu nastala honba. Pak se někteří muži už vraceli. Jen Sokolí oko neumdléval a se svými psy byl neustále býčkovi v patách.

Ukryté ženy na Libušáku vyběhly z křovin a opět vesele a přívětivě volaly na Štíhlou volavku. Zalíbila se jim její statečnost. Znovu ji oděly a zahrnovaly chválou. Hrdá sokolice jí dala ze svého náhrdelníku provrtanou mušli a Plačtivá sokolice tuto skořápku navlekla na ukroucený provázek, přidala k tomu ze svého šperku dvě okrouhlé kostěné destičky s vyrytými hvězdicovitými čárami a všecko zavěsila Volavce na hrdlo.

Ženy se daly opět do práce. Plačtivá sokolice vyrývala přiostřenou holí dolíčky pro semena. Prchavá sluka vkládala do každé jamky po zrnku. To byla lehká práce, neboť muži již dříve půdu připravili. Na zimu tu vykáceli stromy a vyklučili křoviny; všecko dříví potom zapálili, aby popelem zúrodnili půdu. Na jaře pak orali. Pluhem jim byla větev se silným výhonkem, který ostře přisekali, takže se pluh podobal naší jedničce: 1.

Kratším ostrým koncem táhli brázdu v zemi. Když bylo pole zoráno, všecku další práci vykonávaly už ženy samy. Zejména ještě jeleními parohy nakypřovaly a drobily půdu. Polí bylo na Libušáku několik, ale všecka byla neveliká; spíše to bylyzáhony než pole. Na jednom byla zaseta pšenice, na jiném dvojřadý ječmen - Medvědi už seli také šesti-řadový ječmen --ale nejvíce bylo zaseto prosa. Proso byla plodina nejoblíbenější. Krajní záhony byly osety nízkým, hrubým lnem.

Sklizené obilí vyšlapal dobytek, neboť cepy tehdy ještě neznali. Zrní náleželo společně všem, kteří pracovali na poli, a ukládali je přes zimu do jam v zemi. Dříve než nasypali zrní do jámy, ohněm ji vypálili, aby stěny ztvrdly. Zrní pak přikryli slámou a navrch naházeli hlínu. Cizí ruka se toho nedotkne. Jen v největší nouzi si každý může zásobárnu otevřít a vzít z ní tolik obilí, kolik právě potřebuje. V lese, tam kde se nyní rozkládá Karlín, ozvaly se výkřiky.

Zuřivý jelen doráží na černovlasou dívku, která se brání holí. Na zemi se válejí dva napolo překocené košíčky s jahodami a jinými lesními plody, mezi nimi vykukuje i několik hříbků. Opodál na stromě druhá, o něco mladší dívčina se drží větve a ustrašeně křičí. Černovlasá dívka by se sotva byla ubránila. Ale přišla jí pomoc.

Přibíhá statečný mladík, Sokolí oko, se dvěma psy. Prorážejí houštiny, přeskakují dolíky a padlé kmeny. Jelen vztyčil hlavu; uviděl nového soupeře. Sokolí oko napřáhl sekeru a řítí se k jelenu. Jelen zadupal, ohnal se po psu a - dal se na útěk. Zmizel v lese. Mladé děvče se pustilo větve a skočilo na zem. Už nekřičelo.

Sokolí oko setřel pot s tváří a prohlíží si neznámou sličnou černovlásku.

„Jaký je tvůj totem? Snad Volavka, jejíž stateční synové přebývají za tímto kopcem?“

Zavrtěla hlavou.

„Z našeho rodu nejsi. Což jsi sem přišla snad z druhého břehu? K těžkonohým Medvědům či kekousavým Bobrům váže tě tvůj totem?“

„Hihihi! Sokole, máš v křídlech holá brčka, neumíš vzlétnout k slunci, abys jasně viděl, neboťtvé oči jsou oči noční sovy, ne bystrého sokola! Hihihi!“

Dívka ukázala palcem na tři drobné obloučky, které měla vyřezané v kůži, řadou pod sebou od skráně k tváři a podobné i na obou stranách prsou.

„Toje znak medvědí. Heš! --hned jsem si mohl myslit, že z jiného rodu nejsi. Strach ještě teboutřese. Bázlivé jste rody, vy tam na druhém břehu.“

„Hihihi! Sokolík se čepejří, že neviděl na skalisku křepelku, a teď praví, že to byla žába!Hihihi!“

„Nevysmívej se, že jsem tě nepoznal, břitká Medvědice! Však kdybys byla poskočila, hned bych potěžkých nohou Medvědici uhodl. Jak vy se kolébáte! Žížalu předhoníte, ani se neudýcháte!“

„Hej, hej, Sokole! Oškubaný jsi, nelítáš, jenom skřehotáš! Hej!“

A již se pružná Medvědice rozběhla a hup! --přeskočila ostružinový keř, jako když se vlaštovka letem přehoupne.

„Heš! Medvěd hlavou po slunci točí a nohama v blátě vázne! Koukej!“

Sokolí oko se rozběhl na keř ještě vyšší. Přeskočil, avšak padl do trní. Poškrábal se, ale rány na rukou jen olízl.

„Už dost jsem se tu s vámi omeškal. Dobytče hledám, mladého tura, krásného a silného. Utekl námpřed polednem z pastvy. Jako mládě jsme jej divokého chytili do jámy. Od minulého léta jsem jej krotil a již u nás zvykl - vždyť tučnějších pastvin nikde nad naše není!“

„Sokol vzlétne na vrch jedle a rozhlíží se kolem, kde je tur mladý a silný - a nevidí. Medvědicekráčí lesem - a tura vidí. Jdi tudy, před chvilkou běžel kolem těch ostružin k řece!“

„Holá! Za ním! Psi vpřed!“

Dívky narychlo sesbíraly rozházené plody do košíků. V jednom košíčku byly jahody, maliny a ostružiny, v druhém bylo vše ostatní, co les poskytuje: lískové oříšky, ovoce divokých jabloní, bukvice, šípky, žaludy, bezinky, ptačinec, vodní ořechy a houby.

Běžel Sokolí oko, běžely obě dívky a stačily.

Býček se napájel u Vltavy. Přetržený řemen se mu ploužil po zemi. Zdál se opět klidný. Sokolí oko se k němu přibližoval opatrně, ale uschlá sítina přece nevčas zachrastila pod jeho nohou. Mladý tur se obrátil, vyskočil na břeh - ale Sokolík již popadl konec řemenu do ruky. Býček se dal do běhu jako zběsilý. Táhne Sokolíka za sebou po zemi. Sokolí oko nechce pustit řemen, ale býček se mu přece skokem vytrhl a Sokolík zůstal ležet.

Dívky přiběhly a s účastí se ptaly Sokolíka, není-li poraněn. Jen se trochu odřel.

„Vezmi si, Sokole, zobej!“ nabídla černovlasá Medvědice mladíkovi košíček. Sokolí oko si nabralněkolik hrstí jahod. Velice mu chutnaly; občerstvil se.

Dívky nasbíraly velkou otep větví a sítiny a položily ji na okraj u vody.

„Dobrý lov!“ zvolaly pak na Sokolíka a vstoupily do Vltavy. Voda jim sahala po kolena. Vyňalyz košíčků několik jahod a žaludů a vhodily je daleko do vody:

„Veliký duchu, prosíme tě, dej nám šťastný přechod!“

Pak smočily ještě ruce ve vodě a stříkaly za sebe. Nyní mohly již beze strachu postupovat do hloubky. Mladší dívka si sedla na otep a držela oba košíčky, černovlasá Medvědice ji táhla za sebou. Při karlínském břehu je větší proud; dívka se musila vší silou opírat proti proudu. Ale že byla malá voda a brod vyzkoušený, šťastně přešly. Ostatně by se byly nebály ani řeku přeplavat. Sokolí oko se chvíli díval za dívkami, pak se otočil k lesu, poštval psy po býčkově stopě a zvolal:

„Však já tě dostanu!“

Proběhl houštinami a zmizel v temném lese.