Eduard Štorch

U VELIKÉ ŘEKY
Dobrodružství dávných lovců na Vltavě
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ZÁPAS NA HRADIŠTI

„Vidíte ho, Sokola!“

„Jak je silný!“

Ženy, které na Libušáku právě vařily a pekly večeři, pokřikovaly s obdivem na Sokolí oko, jenž se vracel s chyceným býčkem.

Mladý tur, uštván a zemdlen, dal se vést jako ovečka. Sokolí oko byl také nesmírně unaven, ale když viděl, že všechny ženy na něho pohlížejí, poplácal býčka na hřbetě a vypjal své otužilé tělo, jako by se vracel z procházky. Na několika místech byl zakrvácen a pomazán blátem. Psi vyplazují jazyky a pletou nohama.

Sokolí oko dovedl býčka do dobytčí ohrady, kde byla chována zvířata ne zcela ochočená. Krotký dobytek domácí se pásl volně na pastvinách pod dozorem rodové stráže. Ženy měly radost, že uprchlý býček byl opět nalezen, neboť stáda divokého skotu již velice prořídla a jen málo turů se toulá ještě nablízku po lesích. Rod musí spoléhat hlavně na vlastní chov dobytka. Hojnost dobytka je pýchou sokolího rodu.

Sokolí oko se líbí ženám svou statečností a vytrvalostí.

„Dokud takoví budou naši mladíci, bezpeční jsme před nepřáteli, bez hladu přečkáme kruté zimy arodový dobytek se bude množit!“ volaly ženy.

„Ale Sokolí oko ještě neví, co se zatím stalo!“ vzpomněla Plačtivá sokolice.

„Neví; kdo mu to řekne? Sokolí oko shoří hněvem, až se doví, že mu za jeho nepřítomnostiuloupili sestru. Jako že jsem Hrdá sokolice, jistě se ještě teď rozběhne za lupiči! Takovou pohanu nesnese žádný Sokol.“

„To víme, že Sokol pomstí únos, ale teď večer přece nepoběhne do hradiště za lupičem!“

Ženy si vzrušeně vypravovaly o dnešní příhoďě. Až vaření zanedbávaly. Teprve na vybídnutí vyhladovělých mužů honem pospíchají.

U každé skupinky chatrčí plápolá společný oheň a na něm ženy opékají, co muži nalovili. Prchavá sluka narovnala na zvláštní ohníček několik tuctů oblázků, asi jako vejce velikých. Pak přinesla v košíku z vrbového proutí kusy masa a několik ryb. Každý kousek zabalila do listí. Sotva byla hotova, dříví v ohni zatím už shořelo; kameny byly žhoucí. Prchavá sluka rozestřela část žhavých kamenů vedle dohořívajícího ohníčku, nakladla na ně zelené balíčky a přikryla je ostatními kameny. Všecko to pak zasypala zemí, aby ani pára neunikla. Za čtvrt hodiny bude maso výtečně upečeno. Hrdá sokolice s několika dívkami vařila maso v jámě. Dělala to tak, že vyhrabanou jámu obložila kusem kůže a nanosila tam několik hrnců vody ze studánky. Do vody vhodila maso a přidávala rozpálené kameny tak dlouho, až se voda skoro vařila a maso změklo. Plačtivá sokolice a Štíhlá volavka vařily v sousední jámě žaludovou polévku s lososem. Štíhlá volavka přinesla žaludy v košíčku spleteném z kořínků smolné jedle. Jindy vařily polévku obilnou s rozvařenou pšenicí nebo s ječmenem.

Některým mužům trvalo to vaření příliš dlouho i házeli zatím zemské ořechy do horkého popela a hltavě je požívali.

Připravenou polévku nabíraly ženy do hrnečků a mis. Děti musí čekat, až co pro ně v jámě zbude; to si smějí vylovit.

Muži si lámou chléb do řídké polévky. Chléb je sice tvrdý a často skřípe mezi zuby, ale je výživný a všem chutná. Hospodyně zadělávaly ovesnou mouku vodou, někdy i mlékem, a uhnětly ji v těsto, které pak tence rozestřely. Nařezaly z něho koláčů a pekly je na rozpáleném kameni. Děti si rády natírají tento chléb medem lesních včel. I kvašený chléb byl vynalezen brzy, když zkyslé těsto, které zbylo v nečisté míse, dalo podnět ke kvašení v těstě nově zadělaném. Koláče se pekly v horkém popelu.

Právě byla na Libušáku rozdávána večeře, když Sokolí oko přiběhl rozbouřený a s očima planoucíma.

Už se dověděl!

„Upokoj se, synu! Veliký je tvůj hněv, avšak nepoddávej se mu nepředloženě! Pojď, uradíme se!Věz, že všechen rod je s tebou zajedno!“

Sachem kráčel k posvátným hrobům předků a Sokolí oko poslušně za ním. Ale ani slova nepromluvil.

Kolem ohňů zavládlo ticho. Všichni pohlížejí k rodovému pohřebišti i obětišti, kde pod rozložitým dubem hovoří sachem s rozhněvaným mladíkem.

Za chvíli se oba srozuměli a vrátili se vážně doprostřed odpočívajícího lidu. Tam přede všemi sachem ještě jednou připamatoval mladíkovi rodový zákon, podle něhož musí nejbližší příbuzný pomstít lup ženy, a to vyzváním lupiče k zápasu na život a na smrt. Jen veliké dary by ještě mohly lupiče zachránit před pomstou.

„Jdi a bojuj slavně! Stal se únos rodu našemu, uloupena nám žena, Bílá sokolice, tvoje sestra.Jaká to byla pracovnice! Pomáhala rýt políčka, sklízela úrodu, drhla klasy na kamenném drtidle a zrní pražila, udržovala oheň a jídla připravovala, pletla sítě rybářské i koše z proutí, sbírala po lese plody, kopala hlínu pro chýši a stavěla ji ze silných větví. Ty sis mohl hledět jen lovu a opatřovat dobytek. Proto Sluky i Volavky i Tetřevi a vzdálené Vrány rádi přicházejí za ženami do rodu sokolího, že tu máme takové dívky, obeznalé ve všem hospodářství. Ale pro lupiče kupeckého, který jako liška pokradmu přichází a osamělou dívku k sobě zavleče, aby náš rod únosem pohanil, nemáme u nás dívku! Nenecháme mu Bílou sokolici, ty půjdeš únos pomstít!

Kdybys nešel a skrýval se doma, baby by se ti smály, žádná dívka by s tebou nemluvila, tvá matka by plakala a naříkala, že dala život synovi tak zvrhlému, a všechen rod Sokolů by se tě štítil. Jsi Sokol, budeš bojovat! Kdyby na hradišti odmítli zápas s tebou, nuž, vrať se a Sokol sebere všecky své drápy i zobce a potáhne na zpupné kupčíky. Hoj, všichni potom půjdeme s tebou před bránu pevného hradiště!“

Sachemova řeč se všem líbila a Libušákem zahučela hlučná pochvala. Sokolí oko vyskočil na kámen a zvolal:

„Slyš mě, rode Sokolů! Sokolí oko jde zápasit s lupičem své sestry. Ale nejdříve připravípovinnou oběť na otcovském hrobě. Snad poslední to moje oběť!“

Zástup se hrnul za Sokolím okem k nedalekým hrobům.

Byl rozdělán slavnostní oheň. Když se obec shromáždila, Sokolí oko přiložil na oheň a přivlekl ovci. Kamennou sekerou ji uhodil do hlavy a pod krk jí vbodl ostrou kost.

„Otče můj, obětuji tobě! Když jsi zemřel, hrob jsem ti zde vykopal a kameny jej obložil. Skrčiljsem tvé nohy, aby ti nebylo zima, a hlavu k slunci jsem obrátil. Do hrobu jsem ti dal novou mísu a kančí maso, tvé oblíbené. I džbáneček s mlékem jsem ti k hlavě postavil, abys po smrti neměl hlad. Jak příjemné ti všecko bylo! Nuž, nadýchej se výparu ovčí krve, nuž, pochutnávej si na oběti, kterou tobě strojím!“

Sokolí oko zachytil do misky krev, prýštící ovci z rány, zpola ji vylil na hrob a zpola ji vypil. Potom za pomoci několika mladíků ovci stáhl a rozčtvrtil. Ženy pak opékaly kusy masa nad ohněm a všem dávaly jíst.

Po obětních hodech začala mládež válečné hry kolem ohně. Ženy občas povzbuzovaly zápasníky pronikavým křikem. Sokolí oko vystoupil na povýšené místo a přede všemi tančil svůj válečný tanec. Sokolí oko je statečný mladík. Na hlavě má řemínek a za ním jsou rozstrkána pera sokolí; kolem pasu má bobří kožich. Po rodovém zvyku je tetován, na obličeji, na prsou, na pažích i na nohou má totiž vypíchány do kůže husté řádky, všelijak ozdobně sestavené. Na prsou má vypíchané slunce, na pažích ptáky - sokoly, na nohou hady. Na krku mu visí šňůra provrtaných vlčích zubů. Každý muž se honosí tetováním a v každém rodě je v obyčeji zvláštní ozdoba, takže se podle tetování může poznat rodová příslušnost. Ozdobovat se tetováním vešlo takto v obyčej : V prvotních dobách se lovci pyšnili jizvami, které ukazovaly na četné nebezpečné zápasy s dravými zvířaty nebo na boje s nepřáteli. Který muž byl potrhán a podrápán od medvěda nebo od vlka, byl ctěn jako hrdina. Zato se styděl muž, jehož tělo bylo posavad čisté a neporušené, neboť vypadal jako bázlivec, který před zvěří uteče. Proto později muži schválně napodobovali rány, pořezávali se a popíchávali. Aby pak rány bylo již trvale znát, vtírali do nich dřevěné uhlí. Potom už zapomínali na to, že jizvy znamenají rány z bojů, a dělali si jizvy jen pro ozdobu a sestavovali z nich pásky, hvězdy nebo i podoby zvířat.

Kolem Sokolího oka se utvořil veliký kruh diváků. Ženy jsou napolo zahaleny hrubými vlněnými nebo plátěnými šátky. Muži mají většinou kožešiny. Je vidět, že na čistotu mnoho nedbají. Čím více kdo má oděvu, tím je špinavější. Děti jsou všechny nahé a nejvíc se tlačí dopředu. Sokolí oko zpívá a sekerou točí ve vzduchu:

 „Již stojím připravený k boji,
 Sokolí oko jsem!
 Mne medvěd v lese nepostraší,
 sekeru pevnou mám!
 Když zubr pádí houštinami,
 chvěje se všechen les;
 kdo zastoupí mu k vodě cestu?
 Sokolí oko jen!
 Až přivedu si ráno sestru,
 sejde se všechen lid,
 vždyť nalovíme zvěře hojnost,
 slavit budeme kvas.
 Zpívat budu novou píseň,
 vítěznou, sokolí!
 Nuž, pojďte, druzi, zbraně vzhůru, slavný kde čeká boj!“
 

Pochvalný jásot se rozlehl osadou, když Sokolí oko skončil a mrštil kamennou sekerou k nedalekému stromu takovou silou a tak obratně, že se do něho zasekla. Mezi tancem se připojilo k Sokolímu oku několik mladíků a také tančili, poskakovali a zbraněmi hrozili. Takový byl obyčej, že kdo se chystal do boje, započal válečný tanec a všichni, kteří se k jeho tanci přidávali, zaslibovali se tím jít s ním věrně do boje a pomáhat mu. Sokolí oko si z nich vybral dva statečné mladíky, jejichž jména byla Sokolí zobec a Rychlý sokol!

„Dosti nás! Nuž, zítra na cestu bojovnou!“

Druhého dne zrána Sokolí oko a jeho dva přátelé žádali o vstup do hradiště Na zámcích u Bohnic. Položeno na příkré skále nad Vltavou a z pozemní strany chráněno náspem a dřevěnou hradbou, skrývá posvátné hroby a chaty stařešinů slučího rodu. Nyní je sídlem kupecké družiny, která pod záštitou Sluk obchoduje po krajině.

Mladíci ohlásili, co chtějí, a byli bránou vpuštěni. Vstoupil jen Sokolí oko s Rychlým sokolem; třetí Sokol zůstal z opatrnosti před hradištěm, a skryt za keřem vyvýšeného kopečku, pozoroval, co vše se na kupeckém hradišti děje. Kolem obou Sokolů se hned sběhlo mnoho lidu, neboť se po hradišti ve chvilce rozneslo, že bude zápas pro včerejší únos. Strojili tu právě oběd. Na rozžhavených kamenech v popelu nebo v jámách pekli selata. Vnitřek zvířat vyplnili rozpálenými kameny. Nad ohněm sušili maso do zásoby. Opodál na plochých kamenech drtily ženy pražené zrní, které vybíraly z velikého hrnce. Některé děti už jedly rozemleté zrní, poněkud navlhčené vodou nebo mlékem. Sokolí oko se zmužile postavil a hlasitě provolal vyzvání k zápasu. Z řad kupecké družiny vystoupil silný bojovník, který se přihlásil jako uchvatitel dívky Bílé sokolice.

Hned počal zápas. Soupeři se chvíli pozorovali pronikavými zraky. Pak na sebe vzkřikli, plni bojovnosti, jak se potom zpívalo v písni o nich:

„Znám tě dobře, Sokolíku,“ zvolal jako hlasem hromu, „vari, zpátky, mléčná brado, vrať se nazpětmezi ženy, s pejsky hráti kliď se, babo! Nesložím ti žádné dary, skolím já tě, jak tu stojíš: zůstane mi Sokolice!“

Bez bázně a beze strachu Sokolí mu oko pravil: „Tučná slova nejsou mlaty, chlubné řeči nejsoulukem, posměch není ostrou střelou; skutek sám je víc než slova, víc než chlouba platí činy!“

Sotva to dořekli, rozběhli se proti sobě s napřaženými sekerami. Jakmile byli u sebe, oba uskočili stranou, takže se minuli. Zastavili se a očima hrozivě kouleli. Než se Sokolí oko nadál, protivník skočil k němu a chytil ho za ruku, v níž držel sekeru. Ale vtom i Sokolí oko uchopil topor soupeřovy sekery. Zuřivě se tahali o zbraně. Zástup lidu jim ustupoval z cesty a divokými výkřiky je rozohňoval. Zápasníci se dostali až na strmý sráz skal nad Vltavou. Sok chtěl soka svrhnout dolů, ale nakonec sletěli do propasti oba. Výkřik děsu zazněl po Hradišti. Vše se hrnulo ke kraji. Dole bylo vidět, jak ve Vltavě proud unáší oba zápasníky. Jeden, s krvavou ranou na hlavě, se zanedlouho potopil. Druhý s námahou připlaval k břehu.

Za chvíli si Sokolí oko odváděl sestru domů. On sám i Rychlý sokol nesli bohatou kořist zbraní a kožešin poraženého protivníka, které vzali s sebou na znamení vítězství. Obyvatelé hradiště jim nebránili v odchodu, neboť zápas byl podle obyčeje platně rozhodnut. Dlouho se dívali za statečnými mladíky, až se ztratili v bukovém a osikovém pralese. Unos byl ztrestán!