Rex Stout
překlad: Otakar Lanc

POJDI JAKO PES
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3.

Už nepršelo a vítr také ustal. Když jsem vystoupil z taxíku na konci Arbor Street, šel jsem k domu číslo 29. Plášť jsem měl přehozený přes ruku. Za záclonami v okně v přízemí se svítilo, ale v oknech ostatních pater a v suterénu byla tma. Vstoupil jsem do vestibulu, prohlédl jsem si štítky na poštovních schránkách a na zvoncích. Četl jsem odzdola: Talento, Meegan, Aland, Chaffee. Stiskl jsem zvonek nad jmenovkou Meegan, v ruce jsem sevřel kulatou kliku a čekal. Nic se neozvalo.

Pokusil jsem se zakroutit klikou, ta se však neotočila. Znovu jsem dlouze stiskl zvonek a čekal jsem o něco déle. Čtyřikrát jsem se opřel do dveří a pokusil jsem se tak dostat dovnitř. Nepodařilo se.

Opustil jsem vestibul a srazil se se dvěma páry lidí, kteří stáli na chodníku a oči upírali střídavě na mne a na vchod do domu. Vyměnili mezi sebou pár slov, rozhodnuti, že nebudou brát na vědomí, že zrovna na ně upírám oči, a odešli. Zapřemýšlel jsem o tom, že bych mohl stisknou zvonek u jmenovky Victora Talenta, advokáta, který bydlí v přízemí a v jehož oknech se svítilo, ale dal jsem přednost chvíli čekání na Meegana, se kterým jsem už měl cosi do činění. Udělal jsem deset kroků k požárnímu hydrantu a opřel se o něj. Nebyl jsem tam ani tak dlouho, abych pocítil potřebu změnit víc než párkrát pozici, když zhaslo světlo v přízemí, po chvíli se otevřely dveře vestibulu a nějaký muž vyšel ven. Vydal se směrem ke mně. Když mne míjel, vrhl na mne letmý pohled a pokračoval v chůzi. Napadlo mne, že žádnému obyvateli tohoto domu pravděpodobně nemůže být za daných okolností dovoleno úplně volně se pohybovat v noci městem. Porozhlédl jsem se po okolí domu a samozřejmě, sotva ten člověk udělal nějakých třicet kroků, z výklenku na druhé straně ulice se odlepila postava a vydala se za ním. Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou. Já bych čekal ještě o deset kroků déle, než bych se za ním vydal. Saul Panzer by si počkal ještě o deset víc, to je ovšem nejlepší žijící sledovač vůbec. Jak jsem tam tak stál a měl výhrady k špatně prováděnému sledování, najednou mne napadlo, že policie by mohla Meegana držet další dvě hodiny nebo taky celou noc, dokonce že už třeba dávno chrápe doma ve své posteli. Odlepil jsem se od hydrantu a namířil jsem si to směrem, kterým odešel ten člověk. Byl už o celý blok domů dál.

Přidal jsem do kroku a začal ho dohánět. Kousek za nárožím ulice jsem se dostal na úroveň policejního špeha, který šel po protějším chodníku, nevěnoval jsem mu však pozornost. Měl jsem pocit, že objekt mého zájmu poněkud zrychlil, a tak jsem také přidal do kroku a rychleji za ním vyrazil. U další křižovatky jsem byl už na jeho úrovni. Když slyšel, že ho docházím, podíval se po mně přes rameno, ale nezpomalil. Oslovil jsem ho. "Victor Talento?"

"Nebudu to komentovat," utrousil a pokračoval v chůzi. "Děkuji za kompliment," řekl jsem, "ale já nejsem reportér. Jmenuji se Archie Goodwin a pracuji pro Nero Wolfa. Když se na chvilku zastavíte, ukáži vám svoje doklady."

"Nejsem zvědavý na vaše doklady."

"Fajn. Pokud jste si jenom vyšel ven, abyste nabral vzduch do plic, pak nebudete zvědavý ani na to další. Ale není-li tomu tak, pak zájem určitě mít budete. Zachovejte klid, prosím, a neotáčejte se, protože v patách máte poldu z oddělení vražd a v tu chvíli by věděl, že jsem vám o něm řekl. Je na druhé straně ulice, třicet metrů za vámi."

"Zachovám se podle vaší rady," řekl tlumeným hlasem a pokračoval v chůzi stále stejným krokem.

"To je zajímavé. Má to být váš dobrý skutek pro dnešní den?"

"Ne. Jsem tu na průzkumu pro pana Wolfa. Aby nevyšel ze cviku, vyšetřuje jednu vraždu a já se tu trochu rozhlížím okolo. Myslel jsem, že po sdělení něčeho tak závažného byste mi mohl taky něco zajímavého říct. Pokud jste jenom na procházce, zapomeňte na to a já se vám omlouvám, že jsem vás vyrušil. Pokud jdete za něčím, do čeho byste nerad dával někomu nahlédnout, možná byste mohl využít dobré rady odborníka.

Touto noční dobou v této části města jsou jenom dva osvědčené způsoby, jak se zbavit špeha, a já vás do nich milerád zasvětím." Půl bloku si to nechával projít hlavou a já jsem šel pořád vedle něj. Potom se ozval. "Mluvil jste o dokladech."

"Správně. Můžeme se na chvíli zastavit pod příští lucernou. Policajt se bude dál zdržovat v patřičné vzdálenosti." Zastavili jsme se. Vytáhl jsem peněženku a nechal jsem ho, aby si prohlédl moji licenci detektiva a řidičský průkaz. Byl advokát a mým dokladům se věnoval důkladně. Peněženku jsem strčil zpátky do kapsy. "Byl jsem si samozřejmě vědom, že bych mohl být sledovaný," konstatoval. "Jistě."

"Měl jsem v úmyslu udělat určitá preventivní opatření. Asi se to nepodaří - vidím, že to není tak jednoduché, jak by si člověk myslel. Nemám s něčím takovým žádné zkušenosti. Kdo si najal Nero Wolfa, aby se pustil do vyšetřování?"

"Nevím. Svěřil mi jenom, že se potřebuje udržet ve cviku."

"Pokud postupuje kvalifikovaně, no prosím." Stál a měřil si mne očima ve světle lucerny. Byl asi o tři centimetry menší než já a o něco starší, na břiše začínal nabírat na váze. Měl tmavou pokožku a tmavé oči, z tváře mu vyčnívala skoba nosu. K ničemu jsem ho nepobízel. Asi jsem měl štěstí, když jsem se za ním jen tak zkusmo vydal. On se chytil a teď o tom přemýšlí. Ale to už je jeho problém. "Mám schůzku," řekl. Čekal jsem, co mi řekne dál. "Volala mi jedna žena a dohodl jsem si s ní setkání," pokračoval. "Můj telefon může být odposlouchávaný."

"To pochybuji. Nebývají tak rychlí."

"Taky doufám. Ta žena nemá nic společného s tou vraždou stejně jako já, cokoli ovšem udělám a s kýmkoli se setkám, se stává podezřelým. Nemám nejmenší právo vystavit ji nějakým potížím a zároveň nemám nejmenší jistotu, že se mi podaří toho člověka setřást." Zazubil jsem se na něj. "A mne taky ne."

"Chcete říct, že i vy mi půjdete v patách?"

"Jistě, abych nevyšel ze cviku. Rád bych věděl, jak si budete počínat." Na oplátku se na mne také zazubil. "Jak vidím, Goodwine, tak nezůstáváte své pověsti nic dlužen. Budete však jenom ztrácet čas, protože ta žena nemá s tou vraždou vůbec nic společného. Měl jsem si však víc rozmyslet, než jsem souhlasil s tím, že se s ní setkám. Nepůjdu tam. Je to jenom tři bloky odsud. Možná, že byste tam mohl zajít vy a říct jí, že nepřijdu a že se s ní spojím zítra. Co tomu říkáte?"

"Dobře, jestli je to jen tři bloky odsud, udělám to pro vás. Ale jen pokud vy se na oplátku zastavíte na kus řeči u Nero Wolfa. Něco za něco."

Zvažoval to. "Dnes v noci už ne."

"Dnes v noci by to bylo nejlepší."

"Ne. Zůstanu doma."

"Zítra dopoledne v jedenáct?"

"Ano, to by šlo."

"Výborně." Řekl jsem mu adresu. "Pokud ji zapomenete, je v telefonním seznamu. Teď mi dejte instrukce." Z kapsy vytáhl pořádnou ruličku bankovek a oddělil z ní dvacetidolarovku. "Protože vystupujete jako můj prostředník, máte právo na odměnu." Znovu jsem se zazubil. "Na advokáta je to docela hezký nápad, já však nejsem vaším agentem.

Dělám pro vás něco, protože jste mne o to požádal, a očekávám, že se budete revanšovat. Kde máte tu schůzku?" Ruličku bankovek zastrčil do kapsy. "Ať je tedy po vašem. Žena se jmenuje Jewel Jonesová a čeká nebo na mne má čekat na rohu Christopher a Grove Street." Podíval se na náramkové hodinky. "Měli jsme se tam setkat o půlnoci. Jedná se o středně vysokou a štíhlou tmavovlásku s tmavýma očima, vypadá velice dobře. Vysvětlete jí, proč jsem nemohl přijít a že se jí zítra ozvu."

"Jasné. Uděláte lépe, když se vydáte opačným směrem, a tak zaměstnáte toho policajta, co vám je v patách. A neohlížejte se." Chtěl mi potřást rukou a dát tak najevo dík za to, jak jsem mu pomohl, to by však bylo stejně zlé, jako si od něj vzít dvacet dolarů, protože do příští půlnoci ho může Wolfe obvinit z vraždy, a tak jsem dělal, že jsem si toho nevšiml. Zamířil na východ, zatímco já na západ, čímž jsme se rozešli a já jsem se ani trošku nepokusil zahlédnout policajta, který nás sledoval. Chtěl jsem se jen ujistit, že nepatři zrovna k těm prozíravým a nezměnil objekt svého zájmu. Musel jsem však vyčkat až do okamžiku, kdy jsem došel na Christopher Street. Zabočil jsem za roh, ušel šest metrů a zmizel za schodištěm k domu. Jenom vršek hlavy mi vyčuhoval a pomalu jsem počítal do sta. Prošel kolem mne jeden pár a rychlým krokem nějaký chlapík, ale ten policajt se neobjevil. Sel jsem dál ke Grove Street, přešel jsem křižovatku, ale žádnou ženu, která by tu postávala a čekala, jsem neviděl. Pokračoval jsem tedy v chůzi, po chvíli jsem se vrátil a prošel znovu místem schůzky. Bylo už osm minut po půlnoci a dělal jsem už páté kolečko, když na rohu zastavilo taxi, nějaká žena z něj vystoupila a taxi odjelo. Přiblížil jsem se. Světlo nebylo dostatečné, ale jak se zdálo, odpovídala popisu. Přikročil jsem k ní a zeptal jsem se: "Paní Jonesová?" Zastavila se. "Od Victora?" dodal jsem. Stočila hlavu tak, aby mi viděla do obličeje. "Co jste zač?" Vypadala, že jí to trochu vyrazilo dech. "Posílá mne za vámi Victor se vzkazem, musím se však přirozeně ujistit, že jednám s patřičnou osobou. Už jsem vyslovil polovinu jména, teď je řada na vás."

"Co jste zač?" Zakroutil jsem hlavou. "Vy mluvte první nebo vám nic neřeknu."

"Kde je?"

"Nic vám neřeknu. Počítám do deseti a potom odcházím. Jedna, dvě, tři, čtyři..."

"Jmenuji se Jewel Jonesová. On se jmenuje Victor Talento."

"Pašák. Teď už vám to řeknu." Udělal jsem to. Protože byla celá žhavá dovědět se všechno o vzniklé situaci, začal jsem tím, jak jsem se opíral o hydrant před číslem 29 na Arbor Street a podrobně jsem jí vylíčil, co se dělo potom, samozřejmě včetně uvedení svého jména a postavení. Když jsem skončil, měla ve tváři pořádně podmračený výraz. "Krucifix," řekla procítěně. Pohnula se a vzala mne za ruku. "Pojďte a posaďte mne do taxíku." Nehnul jsem se. "Rád bych to udělal, ale obrátilo by se to proti mně.

Pojedeme do kanceláře Nero Wolfa."

"Pojedeme? Vy jste se zbláznil."

"Ale nezbláznil. Podívejte, vy a Talento jste si sjednali schůzku na rohu ulice, ale máte nějaký důvod, proč nechcete být spolu dnes v noci viděni. Musí to být něco velice naléhavého.

Připouštím, že ta naléhavost nemusí mít nic společného se zavražděním Philipa Kampfa, mohla by však mít a určitě je třeba se na to podívat. Nechci postupovat svévolně. Mohu vás zavézt na oddělení vražd k seržantovi, který se jmenuje Stebbins a můžete to projednat i tam. Nebo se spolu vydáme za panem Wolfem. Domnívám se, že dáte přednost panu Wolfovi, ale rozhodněte se sama." Rychle jí to zapalovalo. Když jsem mluvil, chvilku si mne měřila zlým pohledem, ten však postupně jihl a stával se milým. Znovu mne vzala za ruku, tentokrát oběma rukama. "Popovídáme si o tom spolu," řekla hlasem, kterým by mohla rozmrazovat ledničky. "Proti tomu bych nebyla.

Někam si zajdeme."

"Pojďme," řekl jsem a vykročili jsme. Její ruka se mi důvěrně zavěsila v podpaží. Šli jsme směrem k Sedmé avenue, ale nedošli jsem daleko, když nás dojel taxík. Zamával jsem na něj a nasedli jsme. "Devět set osmnáct na Třicáté páté západní," řekl jsem řidiči a ten vyjel udaným směrem. "Co to je?" dožadovala se slečna Jonesová. "Dům Nero Wolfa," sdělil jsem jí. Chudák holka nevěděla, co má dělat. Kdyby mi začala nadávat, že jsem krysa, nijak by jí to nepomohlo. Kdyby začala kopat a křičet, stačilo prostě taxikáři dát adresu policejního oddělení vražd. V lepším případě mohla vsadit na to, že mne obměkčí, a kdyby na to měla dostatek času, řekněme čtyři nebo pět hodin, mohla i uspět, protože pro to měla dostatek předností.

Nepřemlouvala mne však a ani se se mnou nepřela, jenom mi řekla, že jsem typ muže, kterému by se se vším svěřila, a že bych jí určitě uvěřil a porozuměl jí. Potom ještě dodala, že by byla ochotná jít se mnou kamkoli a udělat všechno, co jí poradím, protože si je jistá, že bych nezneužil příležitost... Jenomže nebylo dost času. Taxi přirazilo k obrubníku a já už měl pro řidiče připravenou bankovku. Vystoupil jsem, podal jsem jí ruku a vedl jsem ji po sedmi schodech ke dveřím našeho domu a ocenil, že neztrácí energi na zbytečně hlučné protesty. Zazvonil jsem. Klíč by mi stejně nebyl moc platný, protože dveře jsou jistě zajištěné řetízkem. Za chvíli nás zalilo světlo nad schody a vzápětí se otevřely dveře. Postrčil jsem ji dovnitř a následoval ji. Za dveřmi stál Fritz.

"Pan Wolfe je u sebe v pokoji?" zeptal jsem se. "Ne, je v kanceláři." Fritz přejel slečnu Jonesovou pohledem, kterým obdaří každou neznámou ženu vstupující do tohoto domu. Jeho mozek stále sledoval možnost, třebaže mizivou, že by některá mohla Wolfa okouzlit a ten by zatoužil po manželství. Když jsem ho požádal, aby ji doprovodil do přední místnosti, a sám jsem odložil klobouk a plášť na věšák, přešel jsem halou a vstoupil do kanceláře. Wolfe seděl za stolem a četl.

Uprostřed místnosti, na nejlepším koberci v domě, který Wolfe před lety dostal za poskytnuté služby od jednoho arménského obchodníka, který se dostal do velké bryndy, se válel pes, stočený do klubíčka. Pozdravil mne pozdvižením hlavy a poklepáním ocasu do koberce. Wolfe mne pozdravil tím, že zvedl oči od knihy a něco zamumlal. "Někoho jsem přivedl," oznámil jsem. "Než ji představím, chtěl bych..."

"Ji? Všichni nájemníci toho domu jsou muži! To mne mohlo hned napadnout, že přitáhnete nějakou ženskou!"

"Pokud ji nechcete vidět, mohu ji vyhnat. Já ji vlastně taky uhnal." Pokračoval jsem, aniž bych to moc rozváděl, ale uvedl jsem všechny podstatné momenty. "Mohl jsem ji vzít do jednoho místa, které znám a kde bych ji zmáčkl sám, ale bylo by to dost riskantní," řekl jsem na závěr. "Stačilo pouhých šest minut v taxíku a dokázala ve mne vyvolat pocity - no, řekněme bratrské. Chcete, abych ji sem přivedl nebo ne?"

"Zatraceně!" Očima sjel zpátky ke knize aneodtrhl je, dokud nedokončil odstavec. Na stránce udělal oslí ucho a knihu odložil. "No tak dobře, přiveďte ji." Zašel jsem ke spojovacím dveřím do přední místnosti, otevřel je a vyzval ji: "Prosím, paní Jonesová, pojďte dovnitř." Když šla kolem mne, obdařila mne toužebným úsměvem, který by mne jistě vzal za srdce, kdybych nevěděl, že jde pouze o hru. Vstoupila a v té chvíli se pes vztyčil, začal sebou vrtět a vydávanými zvuky jí dával jednoznačně najevo radost.

Postavil se proti ní, natáhl k ní hlavu, aby neměl daleko pro její pohlazení, a vrtěl ocasem tak rychle, že bylo vidět jen rozmazanou čmouhu. "Jak se vám daří, slečno Jonesová? Já jsem Nero Wolfe. Jak se jmenuje ten pes?" Vsadil bych se, že se cítila dobře. Přítomnost psa pro ni byla velkým a přijemným překvapením. Bez nejmenší známky nervozity natáhla ruku a jemně psa pohladila, rozhlédla se kolem, všimla si křesla z rudé kůže, šla a sedla si do něj. "Není to divná otázka, kterou mi hned kladete?" řekla, aniž by si stěžovala. "Vy se ptáte mne, jak se jmenuje ten pes."

"Ale fuj," projevil Wolfe svoje znechucení. "Nevím, co tím chcete dát najevo, ale z toho, co vím od pana Goodwina, bych hádal, že tím chcete říci, že důvodem vaší schůzky s panem Talentem byly vaše osobní záležitosti, které nemají nic společného s panem Kampfem nebo jeho smrtí, a že jste pana Kampfa znala jenom málo a povrchně nebo vůbec ne. Ten pes však něco takového vylučuje. Patřil panu Kampfovi a zřejmě vás velmi dobře zná. Takže jste pana Kampfa dobře znala.

Pokud se pokusíte něco takového popřít, pak pan Goodwin a další zkušení lidé vydolují na vás všechno z minulosti i z přítomnosti, a to bude pro vás velice nepříjemné bez ohledu na to, že pokud jde o tu vraždu či jiné hříchy můžete být docela nevinná. A to by se vám jistě nelíbilo. Jak říkáte tomu psovi?" Podívala se ke mně a naše oči se setkaly. V dobrém osvětlení jsem musel uznat, že popis a hodnocení této ženy, který mi dal Talento, byl výstižný. Vypadala ,velice pěkně'.

Nebyla krasavice ani ošklivá. Upoutávala více tím, co z ní vyzařovalo, než tím jak vypadala. Nebylo v ní nic, co by musela upravovat podle potřeby, dokonce ani teď, když musela být velice zaměstnaná rozhodováním, jak si se vším dál poradit. Trvalo jí jenom několik vteřin, než se rozhodla. "Říká se mu Bootsy," řekla. Pes, který jí ležel u nohou, zvedl hlavu a zavrtěl ocasem.

"Bože můj, to připomíná čističe bot," zabručel Wolfe. "Nemá jiné jméno?"

"Pokud vím, tak ne."

"Vy se jmenujete Jewel Jonesová?"

"Ano. Zpívám v nočním klubu Flamingo, teď ale zrovna nemám práci." Udělala malé gesto, velice půvabné, kterému však musel tentokrát odolávat Wolfe, ne já.

"Věřte mi, pane Wolfe, o vraždě nevím vůbec nic. Kdybych cokoli věděla, co by vám mohlo pomoci, pak bych vám to velice ráda řekla, protože jsem si jistá, že jste mužem, který má porozumění pro lidi a který by nechtěl nikoho ranit, když to není nutné." Nebylo to doslova totéž, čím předtím krmila mne. Doslova určitě ne. "Snažím se porozumět," řekl Wolfe suše. "Znala jste pana Kampfa intimně?"

"Ano, myslím, že ano." Usmála se, jako se na sebe usmívají ti, kteří si vzájemně rozumějí.

"Nějakou dobu ano. V poslední době, v posledních dvou měsících však ne."

"S tím psem jste se setkala v jeho bytě na Perry Street?"

"Správně. Skoro celý rok jsem tam dost často chodila."

"Vy a pan Kampf jste se pohádali?"

"Ale ne, my se nehádali. Prostě jsem se s ním přestala vídat. Měla jsem jiné - byla jsme velice zaměstnaná."

"Kdy jste ho viděla naposledy?"

"No - myslíte intimně?"

"Ne. Vůbec."

"Před dvěma týdny, v nočním klubu. Přišel tam jednou nebo dvakrát a mluvil tam se mnou."

"Ale nehádali jste se?"

"Ne, nebylo kvůli čemu se hádat."

"Nenapadá vás nikdo, kdo by ho zavraždil nebo proč?"

"Opravdu nikdo." Wolfe se zády opřel v kresle. "Znáte intimně pana Talenta?"

"Ne, pokud máte na mysli jsme však přátelé. Bydlila jsem u něho."

"S panem Talentem?"

"Ne s ním." Byla trochu šokovaná. "Nikdy nežiji s nějakým mužem. Měla jsem byt v prvním patře."

"V čísle dvacet devět na Arbor Street?"

"Ano."

"Jak dlouho? Kdy?"

"Skoro celý rok. Odstěhovala jsem se odtamtud - počkejte - asi tak před třemi měsíci. Mám malý byt na Devětačtyřicáté východní ulici."

"V tom případě znáte i ostatní nájemníky? Pana Meegana, pana Chaffee a pana Alanda?"

"Ross Chaffee a Jerry Aland, ty dva znám, ale Meegana ne. Kdo to je?"

"Nájemník z toho domu na Arbor Street. Byt v prvním poschodí." Přikývla. "No jistě, to je byt, kde jsem bydlela." Usmála se. "Doufám, že mu tam spravili ten stůl. To byl jeden z důvodů, proč jsem se odstěhovala.

Nemám ráda zařízené byty, vy ano?" Wolfe protáhl obličej. "V zásadě ano. Rozumím tomu tak, že teď máte vlastní nábytek. Obstaral vám ho pan Kampf?" Zasmála se, spíš uchichtla, v jejích očích poskakovaly plamínky. "Jak vidím, tak jste Phila Kampfa neznal."

"Tak vám ho tedy neobstaral?"

"Obrovské velké NE."

"A co pan Chaffee? Nebo pan Aland?"

"Ani ten, ani onen." Pokračovala velice seriózně. "Podívejte, pane Wolfe. O ten nábytek se mi postaral jeden můj přítel, ale tohle téma dáme teď stranou. Archie mi řekl, že se zajímáte o tu vraždu, a já jsem si jistá, že nebudete mít moc velký zájem na tom, abyste se pídil po něčem, čím byste se dostal na kobylku mně a nějakému mému příteli, a tak zapomeňme na ten nábytek." Wolfe na to přestal naléhat. Přeskočil na jiné téma. "Vaše schůzka na rohu ulice s panem Talentem - o co se jednalo?" Přikývla. "Přemýšlela jsem o tom. O tom, co vám řeknu, pokud se mne na to zeptáte, protože bych byla velice nerada, kdybyste si myslel, že jsem pitomá, ale myslím, že to tak zatím vypadá. Telefonovala jsem mu, když jsem v rádiu slyšela o Philovi, že byl zavražděný, tam na Arbor Street. Věděla jsem, že tam bydlí Victor, a prostě jsem se ho chtěla zeptat, co o tom ví."

"Takže jste spolu telefonovali."

"Ano, ale nechtělo se mu o tom po telefonu mluvit."

"Proč jste si ale dali schůzku na rohu ulice? Tentokrát to vyznělo víc ironicky. "Pane Wolfe, vy přece nejste pitomec. Ptal jste se mne na nábytek, ne?

Ženská s nábytkem se nemůže ukazovat v nějakých podnicích s chlapem jako je Vic Talento."

"Co je to za člověka?" Mávla rukou. "No, víte, on jde příliš na tělo." Wolfe ji zpovídal ještě po první hodině po půlnoci a já bych mohl všechno do detailu popsat, ale moc byste se toho stejně nedověděli. A Wolfe byl na tom obdobně. Nedokázal ji zavést a dotlačit do kouta. Do domu na Arbor Street nevstoupila dva měsíce. S Chaffeem, Alandem ani Victorem se neviděla týdny a už vůbec ne s Meeganem, protože o něm nikdy ani neslyšela. Neodvážila se ani hádat, kdo by mohl Kampfa zabít. Jedinou věcí, která se vzdáleně dala považovat za určitý výsledek Wolfova hodinového úsilí, bylo její prohlášení, že pokud je jí známo, neexistuje žádný člověk, který by měl nějaký vztah k Bootsymu nebo na něj měl nárok. Pokud existují po zavražděném nějací dědicové, neměla nejmenší potuchu, kdo by to mohl být. Když se zvedla z křesla a chystala se k odchodu, pes vstal také, ona ho pohladila a pes s námi šel až ke dveřím. Šel jsem s ní k Desáté Avenue, posadil jsem ji do taxíku a vrátil jsem se. V kuchyni jsem si nalil sklenici mléka a vzal jsem si ji do kanceláře. Wolfe, který pil pivo, se na mne nemračil. Když pije pivo, málokdy se mračí. "Kde je Bootsy?" zeptal jsem se. "Prosím vás," ohradil se důrazně. "Dobře, dobře," pochopil jsem. "Kde je Jet?"

"Dole ve Fritzově pokoji. Bude spát tam. Vy ho nemáte rád."

"To není pravda, ale klidně si ho vezměte.

Aspoň mne za něj nebudete moci činit zodpovědným, a to mi docela vyhovuje." Upil jsem mléka.

"Koneckonců stejně tu nebude dlouho dělat problémy, protože dopoledne si pro něj přijdou s patřičnými dokumenty z oddělení vražd a odvedou si ho."

"Nepřijdou."

"Nabízím dvacet ku jedné, že tu budou ještě před polednem." Přikývl. "K tomu jsem dospěl také, a tak když jste byl pryč, telefonoval jsem panu Cramerovi. Navrhl jsem mu určitou dohodu a mám pocit, že on také usoudil, že kdyby tu dohodu nepřijal, pes by se mohl ocitnout mimo jeho úřední kompetence ještě před zítřejším dnem, i když jsem mu to takhle neřekl. Mohl jsem v něm však vyvolat tento dojem."

"Měl byste být opatrnější."

"Takže jsme udělali dohodu. Ráno v devět hodin budete se psem v domě číslo dvacet devět na Arbor Street. Budete přítomen pošetilým pokusům, které tam s ním chce dělat policie, a dáte na psa pozor. Pes opustí dům pouze s vámi před polednem a vy ho přivedete zpátky sem. Policie dalších čtyřiadvacet hodin nebude psa k ničemu nutit. V tom domě si možná všimnete někoho nebo něčeho podstatného, co by k odhalení pachatele mohlo přispět daleko průkazněji, než ta roztomilá žena pochybné pověsti. Pokud se u mne zastavíte ještě než odtud ráno odejdete, měl bych pro vás i další návrhy."

"Jste předpojatý," řekl jsem statečně. "Když už o ní tak mluvíte, alespoň se usmějte."