Rex Stout
překlad: Alice Vavřínková

VRAŽDA MEZI KOVBOJI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I.

Cal Barrow stál u ocasu koně a v prstech svíral pletence lasa, které bylo zaháknuto za hrušku kovbojského sedla. Své šedomodré oči - alespoň to z nich, co bylo zpod přivřených víček vidět - upíral přímo na mě. Mluvil klidně a potichu. Otevřenými dveřmi sem pronikal hluk, který vydávala skupinka vpředu, ale já mám dobré uši. "Nemusíme to zase moc dramatizovat," řekl. "Chtěl jsem se vás jenom zeptat, jak mám v tomhle městě stáhnout z kůže jednu krysu." Abych to uvedl tak, jak to skutečně znělo, musel bych napsat: "Chtěl sem se vás enom optat, jak mam v tomle městě stáhnout z kůže ednu krysu," ale to je moc složité, a tak zvukovou stránku věci ponechám odteď na vás, jestli se tím chcete zatěžovat. Konečky prstů jsem přejížděl nahoru a dolů po nablýskaném třmenu, aby si případní pozorovatelé domysleli, že se bavíme o sedlu. "Řekl bych," já na to, "že je to dvounohá krysa." A pak jsem přidal na hlasitosti, protože klenutou chodbou právě procházela brunetka v kovbojském oblečení jménem Nan Karlinová. Měla na sobě růžovou hedvábnou košili odhalenou u krku a běžné levisky. Zamířila ke dveřím na terasu a zvedala přitom podpatky svých módních botek, aby zdolala perský koberec, za který Lily Rowanová vyplázla čtrnáct tisíc dolarů.

Zvedl jsem hlas, aby nemusela napínat uši, kdyby byla zvědavá. "Jistě," řekl jsem a promnul v prstech kůži, "vy byste tu kůži dokázal zpracovat tak, aby byla jemná, ale proč se to sedlo nevyrábí z jemné kůže rovnou?" Ale možná, že vás matu, protože perský koberec s květinovým vzorem v několika barvách není vhodné místo na ustájení koně, takže bych to měl radši vysvětlit. Ten kůň byl dřevěný. Sedlo měl dostat vítěz soutěže v chytání do lasa, která měla začít za hodinu. Zmíněný koberec o rozměrech 6x10 metrů ležel na podlaze obývacího pokoje v bytě Lily Rowanové, který se nacházel na střeše desetipatrové budovy na Šedesáté třetí ulici mezi třídami Madison a Park Avenue na Manhattanu. Bylo pondělí, tři hodiny odpoledne. Skupina na terase se tam právě odebrala z jídelny, aby si tu vypila kávu. Hlavní chod oběda představovaly dva tucty mladých tetřevů, které sem doletěly z Montany na křídlech vyrobených člověkem, jelikož ta jejich jim přestala sloužit. Jak jsme se pomalu sunuli obývákem na terasu, odvedl mě Cal Barrow stranou a řekl, že se mě chce zeptat na něco osobního. Odbočili jsme tedy, abychom si prohlédli to sedlo.

Když Nan Karlinová zmizela, nemusel Cal Barrow ani tlumit hlas, protože jej vůbec nezvedl. "Jo, dvounohá," přikývl. (Znělo to "dvojnohá".) "Musím se zeptat někoho, kdo zná tohle město, řekl jsem si. A tenhle chlápek Goodwin je ten pravý. Dělá tady detektiva a měl by to znát. A můj kamarád Harvey Greve mi řekl, že jste v pohodě. Budu vám říkat Archie, můžu?"

"Tak jsme se dohodli u stolu. Jenom křestní jména."

"To mi vyhovuje." Pustil laso a sevřel zadní rozsochu sedla.

"Tak se vás ptám. Jsem trochu rozčílený. Doma bych se nemusel ptát nikoho, ale tady si připadám jako zatoulané tele. Už jsem byl v Calgary a Pendletonu, ale tady na Východě jsem nikdy před touhle srandou nebyl. Hm. Tahle akce - Světová čísla rodea. Podle toho, co jsem do téhle chvíle viděl, bych mohl mít šanci." Vyslovil to "ro-de-ja" s přízvukem na "de". Přikývl jsem. "Měli bychom si dát s ostatními kávu. Ale k té kryse. Kolik kůže z něho chcete stáhnout?"

"Naměřím si spravedlivý díl." Zablýsklo se mu v očích. "Dost, aby si to pořádně olizoval, než se mu udělá strup. Potíž je v téhle zatracené akci. Nechci to zvorat hned napoprvé, co jsem tady. Kdyby to nemuselo být, zvládl bych to levou zadní. Měl bych ho nechat, aby mě vyprovokoval."

"Cožpak vás už nevyprovokoval?"

"Jo, ale to vynechám. Myslel jsem, že byste mně a jemu mohl tak trochu poradit. Máte auto?" Řekl jsem, že ano. "Tak až tady skončíme, mohl byste nás vzít do auta a ukázat nám nějaké pěkné místečko, třeba u řeky. Někde tady musí něco být. Stejně by bylo lepší, kdybyste byl u toho, protože kdybych trochu ztratil hlavu a začal být nějak moc tvrdý, mohl byste mě zarazit. Když budu rozčílený, mohl bych se do něho zakousnout."

"Nebo bych mohl zarazit jeho, kdyby bylo potřeba." Znovu se objevil ten záblesk. "Doufám, že to byl vtip. Nerad bych měl dojem, že jste to myslel vážně." Zazubil jsem se na něho, Archie na Cala. "Jak to mám, k čertu, vědět? Neřekl jste mi, jak se jmenuje. Co když je to Mel Fox? Je silnější než vy a v sobotu večer jsem ho viděl v Madison Garden povalit a svázat mladého býka za dvacet tři vteřin. Vám to trvalo třicet jedna."

"Ten můj byl vzteklejší. Sám Mel to řekl. Ale stejně, to není on. Je to Wade Eisler." Vyhrnul jsem obočí. Wade Eisler by nedokázal svázat dojnici ani za dvacet tři hodin, ale zato nashromáždil deset milionů dolarů, víceméně, a byl hlavním sponzorem Světových čísel rodea. Kdyby se proslechlo, že ho jeden z jeho soutěžících kovbojů stáhl z kůže, byl by to pěkný malér, takže nebylo divu, že Cal Barrow toužil po nějakém pěkném místečku u řeky. Vyhrnul jsem to obočí a navíc sešpulil rty.

"Ouvej," řekl jsem. "Radši to nechte být, aspoň týden, dokud rodeo neskončí a nerozdají se ceny."

"Ne, pane. Sice bych strašně rád, ale musím to mít vyřízené. Dneska. Ani nevím, jak jsem se udržel, když jsem sem dorazil a uviděl ho tady. Byla by to od vás velká laskavost, pane Goodwine. Tady ve vašem městě. Uděláte to?" Začínal se mi líbit. Obzvlášť se mi líbilo, že se mi nesnaží vlichotit tím, že by to přeháněl s tím "Archiem". Byl o trochu mladší než já, ale ne o moc, takže v tom nebyla úcta k mému stáří. Nebyl to zkrátka žádný fušer. "Čím vás vyprovokoval?" zeptal jsem se. "To je moje osobní věc. Neříkal jsem, že to vynechám?"

"Ano, ale já to vynechat nemůžu. Neříkám, že budu hrát, když mi to řeknete, ale určitě do toho nepůjdu, když mi to neřeknete. Ať už se toho zúčastním, nebo ne, můžete se spolehnout, že to vynechám - nebo si to nechám pro sebe. Jako soukromý detektiv mám velkou praxi v tom, nechávat si věci pro sebe." Šedomodré oči mě napjatě sledovaly. "Neřeknete to nikomu?"

"Přesně tak."

"Ať už mně pomůžete, nebo ne?"

"Správně."

"Včera večer k sobě vlákal jednu dámu tím, že jí řekl, že pořádá večírek, ale když tam přišli, žádný večírek se nekonal, a on se ji pokusil dostat. Viděl jste ten škrábanec, co má na tváři?"

"Ano, všiml jsem si."

"Není moc silná, ale je dost živá. Naštěstí si jenom odřela kůži na uchu, když se uhodila hlavou o roh stolu."

"Toho jsem si všiml také."

"Takže si myslím, že by měl přijít o větší -" Zarazil se. Plácl rukou do sedla. "Zatraceně, já jsem nemožný. Teď víte, o koho jde. Chtěl jsem to vynechat."

"Nechám si to pro sebe. Ona vám to řekla?"

"Ano, pane. Dneska ráno."

"Řekla to ještě někomu jinému?"

"Ne, pane. Neřekla by to nikomu. Nemám na ní vypálenou svou značku, to nemá nikdo, ale možná jednoho dne, až se trochu usadí a já budu mít svou vlastní ohradu plnou dobytka... Viděl jste ji na mustangu." Přikývl jsem. "To jsem viděl. Těšil jsem se, že ji uvidím zblízka, až z něho sleze, ale teď se od ní samozřejmě budu držet dál. Nechtěl bych přijít o kůži." Pustil sedlo. "Řekl bych, že to říkáte jen tak. Nemám na ni žádný nárok. Jsem její přítel a ona to ví, to je celé. Před pár lety jsem měl na ranči dole v Arizoně na starosti měšťáky ze Západu a ona dělala fotky do hotelových novin a tak nějak jsme si spolu rozuměli. Řekl bych, že se jí tu a tam hodím. Nevadí mi to, dokud mám před sebou nějakou naději. Teďka jsem její přítel, a to mi vyhovuje. Možná by byla překvapená, kdyby věděla, jak -" Sklouzl pohledem za mě a já se otočil. Z terasy vcházel do pokoje Nero Wolfe. Nevím, čím to je, ale mimo domov vypadá vždycky tlustší. Řekl bych, že asi tím, že jsem zvyklý vídat jeho rozměry v interiéru starého domu z hnědého pískovce na Západní třicáté páté ulici. A tady byl - hora valící se na nás. Promluvil za chůze. "Mohu vás přerušit?" Dopřál si dvě vteřiny na námitky, a když se mu žádných nedostalo, pokračoval. "Omlouvám se, pane Barrowe."

Ke mně: "Poděkoval jsem slečně Rowanové za pozoruhodný oběd a vše jí vysvětlil. Abych mohl pozorovat představení, musel bych se naklonit přes parapet a na to není moje postava stavěná.

Když mě teď odvezete domů, budete do čtyř zpátky." Mrkl jsem na zápěstí. Tři deset. "Přijdou ještě další lidi a Lily jim řekla, že tu budete. Budou zklamaní."

"Fuj. Nemám nic, čím bych tuto zábavu obohatil." Vůbec mě to nepřekvapilo, ve skutečnosti jsem to čekal. Dostal to, pro co sem přišel, tak proč by tu otálel? Přivedli ho sem tetřívci. Když jsem se jednou před dvěma lety vrátil z měsíční návštěvy u Lily Rowanové na ranči, který koupila v Montaně (kde jsem se náhodou seznámil s Harveym Grevem, přítelem Cala Barrowa), jediná podrobnost mého pobytu, která Wolfa zaujala, bylo jídlo, které jsem mu popsal - mladí tetřívci. V oné roční době, na konci srpna, jsou asi deset týdnů staří a živí se hlavně horskými borůvkami. Řekl jsem mu, že byly chutnější než kterýkoli pták, jakého kdy Fritz uvařil, dokonce chutnější než křepelka nebo sluka lesní. Samozřejmě, jelikož jsou chráněni zákonem, může vás jedno sousto přijít až na pět dolarů, pokud vás při jejich lovu čapnou.

Lily Rowanová nezachází se zákony stejným způsobem, jako s nimi zacházel její otec, když hromadil těch sedmnáct milionů dolarů, které jí zanechal, ale záleží pouze na ní, jestli je bude brát v úvahu nebo ne. Takže když se dozvěděla, že Harvey Greve přijíždí do New Yorku, aby se tu zúčastnil rodea, a rozhodla se, že pro některé účinkující uspořádá večírek, a řekla si, že by bylo hezké nakrmit je mladými tetřívky, stala se ze zákona pouze překážka, kterou lze snadno přeskočit.

Jelikož patřím mezi její přátele a ona to ví, je všechno jasné. Připojím pouze stručný záznam scény, která se odehrála v kanceláři v přízemí starého domu z hnědého pískovce. To bylo ve středu v poledne. Wolfe četl za svým stolem Timesy. Já za svým právě dotelefonoval, zavěsil a otočil se. "To je zajímavé," řekl jsem. "To byla Lily Rowanová. Jak už jsem vám řekl, v pondělí odpoledne jdu na soutěž v chytání do lasa, která se koná u ní doma. Po Šedesáté třetí ulici pojede kovboj na koni a další kovbojové se ho budou snažit chytit z terasy jejího střešního bytu do lasa. Je to třicet metrů vysoko. Nikdy předtím se nic takového neuskutečnilo. První cena bude sedlo se stříbrnými třmeny." Zavrčel: "Zajímavé?"

"Tohle ne. To je jenom hra. Ale pár jich přijde předtím na oběd, v jednu hodinu. Já jsem pozvaný. Právě telefonovala do Montany. V sobotu odpoledne dorazí letadlem dvacet mladých tetřívků, možná víc, a Felix je přijde připravit k obědu. Jsem rád, že tam půjdu. Je to škoda, že vy a Lily spolu nevycházíte - od té doby, co vás polila tím parfémem."

Odložil noviny, aby se na mě zamračil. "Nepolila mě parfémem." Mávl jsem rukou. "Byl to její parfém." Sebral noviny, předstíral, že přečetl další odstavec, a zase je položil. Vysunul jazyk přes rty. "Nechovám k slečně Rowanové žádnou zášť. Ale nebudu se o pozvání doprošovat." ,Jistěže ne.

K tomu byste se nesnížil. Ne -"

"Ale můžete se mě zeptat, jestli bych je přijal."

"Přijal byste je?"

"Ano."

"Dobrá. Požádala mě, abych vás pozval, ale měl jsem obavy, že byste odmítl, a já bych nerad zranil její city. Řeknu jí to." A natáhl jsem se pro telefon. Popisuji tu příhodu, abyste rozuměli tomu, proč se po kávě zvedl a odešel. Nepřekvapilo mě tedy, když k nám přistoupil a přerušil nás, ale naopak mě to potěšilo, protože se se mnou Lily vsadila o deset dolarů, že se nezdrží ani na kávu. Nechal jsem ho tam s Calem a šel na terasu. Začátkem podzimu vystavuje Lilyina přední terasa obvykle na odiv sezónní květiny, které zdobí parapet a zeď přístavby, a plochu terasy krášlí keře rozestavěné tu a tam ve velkých nádobách. Ale toho dne byl parapet prázdný a místo keřů, které by překážely při točení lasem, tu stály půlmetrové trsy pelyňku v květináčích. Pelyněk dorazil po dráze a ne letadlem, ale stejně, ta část Lilyiny osobnosti, která ho objednala a zaplatila za něj, je od té mé na hony vzdálená. Až to bude číst, nebude to pro ni žádná novinka. Rozhlédl jsem se kolem. Lily byla ve skupince, která seděla vpravo, na jedné straně Wade Eisler a na druhé Mel Fox.

Elánem se nemohla rovnat těm dvěma kovbojským dívkám, co tam byly, Nan Karlinové v růžové hedvábné košili a Anně Casadové, dívce s tmavou pletí, černými vlasy a černýma očima ve žluté halence. Ale byla tu jako hostitelka, a tím i mimo soutěž. V situacích, které si elán žádaly, ho měla plno. Ostatní čtyři stáli u parapetu vlevo - Roger Dunning, pořadatel rodea, v civilních šatech, jeho žena El en, bývalá kovbojka, také bez kostýmu, Harvey Greve v hnědé košili, manšestrákách, kovbojských botách a červeném šátku přes ramena a Laura Jayová. Jelikož jsem se na Lauru díval z profilu, viděl jsem, jak jí mezi prameny vlasů prosvítá náplast. Její vlasy měly přesně tu samou barvu jako med z tymiánových luk, který Wolfe dostává z Řecka. U stolu mi řekla, že ji shodil kůň a ona se přitom odřela, ale teď jsem věděl, že to bylo jinak.Když jsem poodstoupil, abych mohl Lily říci, že odcházím, ale vrátím se včas na představení, podíval jsem se po straně na kulatý, buclatý obličej Wada Eislera. Škrábanec, který začínal asi dva centimetry pod jeho levým okem a táhl se šikmo dolů téměř ke koutku úst, nebyl moc hluboký a podle odhadu Cala Barrowa už nějakých patnáct hodin zasychal, ale nijak k jeho vzhledu nepřispěl. Wade Eisler rozhodně nevypadal na svou pověst donchuána. Patřil k těm newyorským postavám, o kterých se mluví, a měl docela dobrou reputaci jako obratný podnikatel, ale včera večer si moc obratně samozřejmě nepočínal - aspoň podle Laury Jayové, jak říkal Cal Barrow. Neandrtálský způsob dvoření může mít něco do sebe, pokud se nedá nic jiného dělat, ale kdybych to někdy zkoušel, měl bych víc rozumu a nevybral si k tomu děvče, které dokáže za pár vteřin chytit do lasa a svázat neposedné tele. Když jsem řekl Lily, že budu zpátky včas na představení a těším se, že vyhraju toho dřevěného koně, vrátil jsem se do obýváku. Wolfe a Cal obdivovali sedlo. Řekl jsem Calovi, že si to rozmyslím a dám mu vědět. Došel jsem do haly, vyzvedl Wolfův klobouk a hůl, sešel za ním o poschodí níž do desátého patra a přivolal výtah. Sjeli jsme dolů a zvládli pěšky ty dva bloky, kde jsem zaparkoval sedan, který Wolfe zaplatil, ale já ho vybral. Jistěže by bylo jednodušší jet taxíkem, ale Wolfe nenávidí všechno, co má kola. Jet v cizím vozidle, které by řídil cizí člověk, by bylo ztřeštěné, se mnou v autě, které jsem sám vybral, je to pouze nerozumné. Když jsem na Park Avenue v okolí Padesátých ulic zastavil na červenou, otočil jsem hlavu a řekl: "Pojedu zpátky autem, protože bych ho mohl potřebovat. Možná budu muset něco vyřídit pro jednoho kovboje. Jestli k tomu dojde, asi se nevrátím domů na večeři."

"Pracovní záležitost?"

"Ne, osobní." Zavrčel. "Máte volné odpoledne, jak jsme se domluvili. Jestli je ta záležitost osobní, mě se to netýká. A vzhledem k tomu, že vás znám, věřím, že z toho nebude žádný malér."

"Já taky." Naskočila zelená a já dupl na plyn.