William Styron
překlad: Radoslav Nenadál

SOPHIINA VOLBA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

"Takže teď už, Stingo, chápeš," řekla mi Sophie toho prvního dne v parku, "jak mi Nathan zachránil život. Bylo to fantastické! Já, tehdy tak hrozně nemocná, omdlím, skácím se, a vtom přijde on - jak vy mu říkáte? - princ Charming, ten ze Šípkové Růženky, a zachrání mi život. A víš, bylo to tak snadné, jako nějaké čarování, jako by měl kouzelnou hůlku a mávl s ní nade mnou, a já potom byla za chvilku úplně uzdravená."

"Jak dlouho to trvalo?" zeptal jsem se. "Mezi tou dobou…"

"Myslíš po tom dni, co mě našel? Hm, chvilku, skoro to nebylo nic. Dva tři týdny, tak nějak. Allez! Jdeš pryč!" Hodila kamínkem po největší a nejútočnější labuti, která se odvážila až na náš piknikový plácek u jezera. "Jdeš pryč! Tuhle nenávidím, co říkáš? Un vrai gonif. Pojď sem, Tadeuszi." Pomlaskávala na svého pošramoceného oblíbence a lákala ho na zbytky sladkého rohlíku. Vyvrženec, celý rozcuchaný a se ztraceným pohledem křivých očí, se kolébal kupředu a při jejích slovech klofal zobákem po drobtech. Poslouchal jsem Sophii napjatě, i když jsem v blízké budoucnosti očekával jiné důležité události. Mé nadcházející dostaveníčko s božskou dívkou Lapidusovou způsobilo, že jsem se zmítal mezi vytržením a obavami, a snad právě proto jsem se pokoušel potlačit obě citové krajnosti a vypil několik plechovek piva, čímž jsem překročil vlastní zákaz pití alkoholu ve dne nebo během pracovní doby. Ale potřeboval jsem něco, čím bych utlumil své monumentální očekávání a čím bych dokázal zpomalit pádící tep v žilách.

Podíval jsem se na hodinky a s dusivým napětím jsem zjistil, že mě od té chvíle, kdy zaklepu na dveře u Leslie, dělí pouhých šest hodin. Do dálky nad oceán uplývaly mraky jako smetanové chuchvalce hrající duhovými barvami disneyovské výroby, a grošovaly světlem a stínem naši malou travnatou výspu, na níž Sophie hovořila o Nathanovi, já poslouchal a ze vzdálených brooklynských tříd sem dunivě doléhala s úpornou vytrvalostí dopravní vřava, tlumeně, jako nějaká neškodná slavnostní kanonáda. "Nathanův bratr se jmenuje Larry," pokračovala. "Je to báječný člověk a Nathan ho zbožňuje. Hned druhý den mě za Larrym zavedl do jeho ordinace ve Forest Hills. Larry mě dlouho prohlížel a pamatuju si, že během prohlídky pořád říkal: ‚Myslím, že Nathan musí mít pravdu - je to pozoruhodné, jaký ten chlap má v medicíně instinkt.' Ale Larry to nevěděl naprosto určitě. Prostě se domníval, že Nathan musí mít s tou nedostatečností, kterou jsem podle něho trpěla, pravdu. Byla jsem tehdy tak strašně bledá. Když jsem mu vylíčila všechny příznaky, domníval se, že to nemůže být nic jiného. Ale samozřejmě, Nathan musí mít pravdu. A tak mi smluvil s jedním svým přítelem schůzku, byl to spécialiste v Kolumbijské nemocnici, presbyteriánské. To je doktor na nedostatečnost - ne…"

"Lékař specialista na nedostatečnost způsobenou špatnou stravou," doplnil jsem podle vlastního odhadu.

"Ano, přesně tak. Ten doktor se jmenoval Warren Hatfield a studoval před válkou s Larrym medicínu. Prostě ještě ten den jsme jeli spolu s Nathanem za dr. Hatfieldem do New Yorku. Nathan si půjčil od Larryho vůz a zavezl mě přes most do Kolumbijské nemocnice. Já se ti, Stingo, na tu cestu s Nathanem do nemocnice moc dobře pamatuju. Larryho vůz je décapotable - víš, má sundávací střechu - a já jsem si celý život, ještě co jsem jako malá vyrůstala v Polsce, přála jet v takovém autě, jak jsem to viděla v biografu. Taková pošetilá touha, ano, jet v otevřeném autě, ale stalo se to, byl nádherný letní den a já jela s Nathanem, slunce se schylovalo k západu a já měla vítr ve vlasech. Bylo to tak podivné. Byla jsem pořád ještě nemocná, ale cítila jsem se tak dobře! Totiž jako bych věděla, že mi určitě bude dobře. A všechno díky Nathanovi.

Pamatuju se, bylo časné odpoledne. Nikdy jsem předtím ještě na Manhattanu nebyla, leda podzemní drahou večer nebo v noci, a teď jsem poprvé viděla za denního světla z auta řeku a ty neuvěřitelné manhattanské mrakodrapy a na jasném nebi aeroplány. Bylo to tak majestátní, tak nádherné a vzrušující, myslela jsem, že se rozpláču. Po očku jsem se dívala po Nathanovi: mluvil hrozně rychle. O Larrym a všech těch báječných věcech, co vykonal jako doktor. A pak hovořil o medicíně a prý teď že by se vsadil o cokoli, že má pravdu s těmi mými potížemi a jak že se to dá vyléčit a tak dále. Ani nevím, jak bych měla vylíčit ten svůj pocit, když jsme jeli po Broadwayi a já se na něho dívala. Myslím, že byste tomu řekli - jak? - ohromení, ano, to je to pravé slovo. Ohromení nad tím, že tenhle kouzelný, jemný a přátelský muž se tu prostě najednou objevil a že je tak starostlivý a vážně mu záleží na tom, abych se uzdravila. Byl to můj zachránce, Stingo, přesně tak, a já jsem nikdy předtím žádného zachránce neměla.

A samozřejmě měl pravdu, víš. V Kolumbijské, tedy v té nemocnici, jsem zůstala tři dny a dr. Hatfield mi udělal všechny testy a ty prokázaly, že se Nathan nemýlil. Mám hluboký nedostatek železa. Jistě, chybí mi prý ještě pár dalších věcí, ale ty nejsou tak důležité. Hlavně jde o železo. A po všechny tři dny, co jsem tam byla v té nemocnici, mě chodil Nathan denně navštěvovat."

"A jak ti z toho všeho bylo?" zeptal jsem se.

"Z čeho?"

"Víš, nechci být moc vlezlý," pokračoval jsem, "ale tys mi vylíčila jedno z nejdivnějších a nejkrásnějších seznámení, která jsou jako smršť; v životě jsem nic takového neslyšel. Nakonec, když se to tak vezme, vždyť se ani pořádně neznáte. Ty skutečně přece Nathana ještě neznáš, nevíš, jaké ho vedou motivy, vedle toho, že ho tak zřetelně k sobě přitahuješ, abych řekl aspoň tohle." Odmlčel jsem se a pak pomalu pokračoval: "Podívej, Sophie, znovu ti to povídám, zaraz mě, jestli začínám být trochu moc osobní, ale vždycky jsem uvažoval, co se to vlastně v ženské mysli odehraje, když se objeví takový fantasticky podmanivý a přitažlivý chlap a - hm, abych použil zas ten stejný výraz, úplně ti vezme půdu pod nohama."

Chvíli mlčela s roztomile zamyšlenou tváří. Pak řekla: "Víš, po pravdě řečeno, byla jsem strašně zmatená. Už jsem totiž tak dlouho - víš, tak hrozně dlouho nic - jak to jenom říct - s žádným mužem, rozumíš, co myslím, s žádným mužem žádný vztah neměla. Ani mi na tom totiž zvlášť nezáleželo, tahle součást mého života pro mě nebyla tak důležitá, protože zatím jsem měla plné ruce práce s tím, jak dát dohromady celý svůj ostatní život, především zdraví. A v tom okamžiku jsem si uvědomovala jenom jedno: že mi je Nathan zachraňuje. A o tom, co se stane později, jsem ani moc nepřemýšlela. No, někdy sice opravdu uvažuju, co jsem Nathanovi za to všecko dlužná, ale víš - a tohle je teď dost zvláštní, Stingo -‚ to nejdůležitější se týkalo peněz. To mě na všem nejvíc mátlo. Peníze. V noci jsem tam v té nemocnici ležela, nespala a pořád a pořád o tom přemýšlela. Podívej, máš tady vlastní pokoj. A dr. Hatfield musí stát stovky dolarů. Jak to kdy zaplatíš? Měla jsem hrozné fantazie. V jedné z těch horších jsem si představovala, jak si jdu vypůjčit k dr. Blackstockovi a on se mě ptá proč a já mu musím vysvětlovat, že potřebuju zaplatit to léčení, a dr. Blackstock se strašně rozčílí, že se dávám léčit od nějakého specialisty v nemocnici. Nevím proč, ale já mám dr. Blackstocka moc ráda, jenže tomu Nathan nerozumí. No nic, prostě jsem se ho nechtěla dotknout, a přitom na mě chodily kvůli těm penězům takové hrozné sny…

Ne, není třeba něco zatajovat. Nathan všechno nakonec zaplatil - někdo musel -‚ ale tou dobou, kdy to platil, už jsem si kvůli ničemu těžkou hlavu dělat nemusela ani se za nic stydět. Zkrátka a dobře, to už jsme totiž do sebe byli zamilovaní, a ostatně zase tolik peněz se platit nemuselo, protože Larry samozřejmě nevzal nic a dr. Hatfield už si pak taky nic nepočítal. Byli jsme do sebe zamilovaní a já se uzdravovala, protože jsem brala spousty těch pilulek se železem, a to bylo nakonec všechno, co jsem potřebovala, abych rozkvetávala jako růžička." Zarazila se a lehýnce se uchichtla. "Zatracené sloveso!" vybuchla upřímně rozdurděná a napodobujíc Nathanovy kantorské způsoby. "Ne rozkvetávala, ale rozkvetla!"

"To je něco neuvěřitelného," poznamenal jsem, "jak tě vzal do parády. Nathan měl být doktorem."

"Chtěl být," podotkla tiše po chvilce mlčení, "tolik si přál být doktorem." Opět se odmlčela a bezstarostnost nedávného okamžiku se rozplynula v melancholii. "Ale to je jiná historie," dodala a přes obličej jí kmitl zasmušilý starostlivý výraz.

Ihned jsem vycítil změnu nálady, jako by šťastné vzpomínky na první společně prožité dny zastínilo (a možná to způsobila moje poznámka) vědomí něčeho jiného - čehosi znepokojivého, bolestivého, podivného. A právě v tom okamžiku jako by její tak náhle proměněnou tvář zahalil s dramatickou působivostí, kterou začínající romanopisec v mé osobě skutečně ocenil, ten nejčernější stín, vržený těžkými, podivně zbarvenými mraky, jež na chvíli zastínily slunce a sáhly na nás podzimním chladem. Náhle se zachvěla jako v křeči, zvedla se a pak se postavila zády ke mně, vší silou svírajíc holé lokty v jakési podivné předtuše, jako by jí ten jemný lehký vánek pronikal až do kostí. Při pohledu na její zachmuřený výraz a gesto jejích rukou jsem si nemohl nevzpomenout na mučivou situaci, v jaké jsem je zastihl sotva před pěti večery, a zároveň jsem si opět uvědomil, kolik musím o tomto mučivém vztahu ještě pochopit. Bylo tu tolik záhadných zákmitů a záblesků. Třeba Morris Fink. Co mělo znamenat to politováníhodné laciné divadlo, jehož byl svědkem a které mi vylíčil - ta krutost, kterou spatřil na vlastní oči? Sophie ležící na zemi a Nathan ji bije? Jak to sem do toho všeho zapadá? Jak se to srovnává se skutečností každého následujícího dne, kdy jsem měl možnost vidět Sophii a Nathana pohromadě a kdy slovo "okouzlení" by bylo působilo jen jako chabá náhražka přívlastku označujícího jejich vztah? A jak se z toho člověka, na jehož něžné a láskyplné chování Sophie čas od času při našich rozmluvách vzpomínala s takovým rozcitlivěním, až se jí oči zalévaly slzami - jak se z toho světce a citlivého přítele mohla stát živá inkarnace hrůzy, tak jak jsem to viděl přednedávnem na prahu Yettina domu?

Raději jsem se tou otázkou nechtěl ani obírat a udělal jsem dobře, protože duhový mrak zatím uplynul na své cestě k východu o kus dál a kolem nás se zase rozlila sluneční záře; Sophie se usmála, jako by paprsky slunce rozptýlily její chvilkovou chmuru, pak hodila Tadeuszovi poslední kůrku a řekla, že bychom se měli vrátit k Yettě. S jistým vzrušením dodala, že Nathan koupil na večeři láhev fantastického burgundského a že musí ještě zajít na Church Avenue do supermarketu A&P koupit k vínu nějaké dobré bifteky, až tohle odbyde, dodala, lehne si, pěkně se uvelebí a celé odpoledne bude pokračovat ve svém monumentálním zápase s Medvědem. "Hrozně ráda bych se s panem Ví-li-je-mem Faulknerem setkala," prohlásila, když jsme se pomalu vraceli k domovu, "a řekla mu, jak to udělal pro Poláky strašně těžké, když neví, kdy má skoncovat větu. Ale Stingo, jak ten člověk jen dovede psát! Úplně mám pocit, že jsem v Mississippi. Stingo, vezmeš nás někdy s Nathanem na Jih?"

Když jsem vešel do svého pokoje a opět se mě při těch prudce útočících představách Leslie Lapidusové zmocnil ochromující nepokoj, pocit Sophiiny živé přítomnosti jako by pomalu začínal ustupovat, až zmizel úplně. Bláhově jsem se domníval, že to odpoledne, kdy tikot hodin měřil prchající čas mezi přítomností a naším dostaveníčkem, mi má obvyklá pracovní kázeň a schopnost soustředění dovolí pokračovat přesně podle každodenní rutiny, což znamenalo napsat dopisy přátelům na Jih nebo si dělat poznámky do zápisníku nebo se prostě uvelebit na posteli a číst. Zrovna jsem se začetl do Zločinu a trestu, a i když ten ohromující myšlenkový rozsah knihy a komplexnost jejího pohledu hluboko srazily mou vlastní ctižádost, již několik odpolední jsem v četbě s užaslým obdivem rychle pokračoval, přičemž velkou část mého okouzlení způsoboval Raskolnikov, jehož trýznivý a nuzácký osud v Petrohradě mi připadal (až na tu vraždu) hrozně podobný mému osudu v Brooklynu. Kniha na mě opravdu měla tak silný účinek, že jsem vlastně teoreticky uvažoval - a nebylo to jen tupé dumání, ale v tom okamžiku jsem o tom přemýšlel vážně, což mě až vyděsilo -‚ jaké by to asi mělo pro mě fyzické a duševní následky, kdybych si dovolil přepych nějaké menší vraždy a řekněme, že bych vrazil nůž do hrudi nějaké nevinné stařeny, v tomto případě někoho jako Yetta Zimmermanová. Spalující vina obsažená v románu mě odpuzovala a přitahovala zároveň, ale každé odpoledne to u mě její přitažlivost na celé čáře vyhrávala. O to větší je to poklona pro Leslii Lapidusovou, která mou mysl a samu mou vůli uchvátila tak neodolatelným způsobem, že tehdy odpoledne se četba nekonala.

Také jsem nepsal žádné dopisy a nevtěloval do zápisníku žádné umné aforistické řádky - pohybující se od sžíravé polohy až do apokalyptických sfér a napodobující stylem to nejhorší z Cyrila Connollyho na jedné straně a z André Gida na straně druhé -‚ čímž jsem si chtěl zajistit dodatečnou kariéru autora deníku. (Už před dávnou dobou jsem spoustu těchto výronů své mladé duše zničil a ponechal si jen asi sto stránek, které pro mne měly nostalgickou vzpomínkovou hodnotu, mezi nimi i poznámky o Leslii s traktátem o devíti stech slov, až překvapivě vtipným na deník jinak silně zatížený pocitem Angst a přehlubokými myšlenkami - traktátem o relativních přednostech, zřetelných koeficientech tření, vůní a dalších vlastností různých mazání, jichž jsem užíval, když jsem praktikoval Tajnou neřest, přičemž u mě na celé čáře vítězily mýdlové vločky značky Slonová kost rozpuštěné ve vodě teploty lidského těla.) Ne, přes všechno nutkání svědomí a přes kalvinistickou pracovní etiku a skutečnost, že jsem ani zdaleka nebyl unavený, ležel jsem na posteli, natažený na zádech, nehybný jako člověk na pokraji vyčerpání, omráčený vědomím, že z horečky, kterou jsem poslední dny měl, mi začalo cukat ve svalech a že bych skutečně mohl docela vážně onemocnět, a sice venerickou extází. Byl jsem v podstatě šest stop dlouhou ležící, eroticky krajně dráždivou plochou. Pokaždé když jsem pomyslel na Leslii, nahou a svíjející se v mém náručí, k čemuž mělo dojít již v nejbližších hodinách, začalo mi srdce divoce skákat, což, jak jsem již řekl, by pro staršího člověka mohlo být krajně nebezpečné.

Když jsem tam ležel v té lízátkově růžové záři svého pokoje a vteřiny odpoledne líně uplývaly, k mému chorobnému stavu jako by se začala přidávat ještě jakási pološílená nevíra. Je nutno mít na mysli, že má čistota byla vskutku téměř nedotčená. To podněcovalo můj smysl pro útěk do snů. Nejen že jsem si to měl konečně s nějakou dívkou takříkajíc "rozdat", ale nastupoval jsem cestu do Arkádie, do země Beulah, do sametově černých hvězdnatých končin daleko za Plejádami. Zrovna jsem vzpomínal (kolikrát jsem si už ty zvuky vybavoval!) na ty průhledné neslušnosti, které Leslie vyslovila, a přitom - hledáček v mé mysli ohledával každičkou rýhu jejích vlhkých šťavnatých rtů, její zařící řezáky, dokonalý výtvor ortodontického řemesla, a dokonce i ten zrádně dráždivý flíček pěny na kraji štěrbinky - připadalo mi to jako nejfantastičtější sen, že ještě dřív, než slunce dokončí svou východní okružní dráhu a opět vzejde nad zálivem Sheepshead, ta ústa budou - ne, nemohl jsem si dovolit pomyslet na sladké hlaďounké rty a čím že budou v nejbližší budoucnosti zaměstnány. Těsně po šesté hodině jsem se vyhrabal z postele, osprchoval se a oblékl svoje letní bavlněné šaty, vyndal z pokladnice Johnson & Johnson dvacetidolarovou bankovku a vyplul z pokoje za svým největším dobrodružstvím.

Na chodbě (závažné okamžiky mého života byly v mé paměti často doprovázeny ostře viděnými obrazy z nejbližšího okolí) se vehementně dohadovala Yetta Zimmermanová s tím chudákem slonem Moishem Muskatblitem.

"To si říkáte bohabojný mladý člověk, a tohle mi přitom děláte?" téměř na něho Yetta řvala hlasem naplněným spíš krutou bolestí než skutečnou zlostí. "Že vás okradli v podzemní dráze? Dala jsem vám lhůtu pět týdnů, abyste mi zaplatil nájemné - pět týdnů, že jsem tak velkorysá a taková dobračka od srdce -‚ a vy na mě přijdete s takovou báchorkou. Myslíte si, že jsem nějaká pitomoučká fajgele a že vám na tu povídačku skočím? Ha-háá!" To její "Haháá!" bylo majestátní a vyjadřovalo takové pohrdání, že jsem viděl, jak sebou Moishe, tlustý a upocený, ve svém černém eklesiastickém mundúru doslova trhl.

"Vždyť je to pravda," bránil se. Slyšel jsem ho mluvit poprvé a jeho nedospělý hlas - mluvil falzetem - přesně odpovídal jeho obrovité sulcovité postavě. "Je to pravda, vykradli mi kapsu, na stanici podzemky v Bergen Street." Jako by byl ochoten se v tu chvíli rozplakat. "Byl to černoch, takový malý drobný černoch. A jak ten to vzal fofrem! Vyběhl po schodech nahoru dřív, než jsem mohl vykřiknout. Podívejte se, paní Zimmermanová…"

Při jejím novém "Ha-háá!" by se snad i týkové dřevo scvrklo. "Já že bych měla uvěřit takovéhle povídačce, a ještě k tomu od skororabína? Minulý týden jste mi řekl - minulý týden jste mi přísahal, že ve čtvrtek odpoledne budete mít čtyřicet pět dolarů. A teď na mě vyrukujete s nějakým kapsářem!" Yettina podsaditá postava se celá v jakémsi válečném postoji vysunula kupředu, ale já jsem opět cítil, že svým chováním spíš jen nahání hrůzu, než skutečně hrozí. "Já tenhle barák vedu třicet let a ještě nikoho jsem nevyhodila. A jsem na to hrdá, že jsem odtuď nikoho nevykvartýrovala, leda jednoho, v roce 1938, takovej pošahanej ojsvorf to byl, přistihla jsem ho v dámskejch kalhotkách. A po tomhle všem, pámbu mi pomáhej, musím teďko vyhodit skororabína!"

"Prosím vás!" pištěl Moishe s prosebným výrazem v očích.

Cítil jsem se jako vetřelec, a tak jsem se snažil kolem nich proklouznout nebo přesněji řečeno proklouznout mezi jejich tělesnými masivy a jen jsem přitom cosi zaševelil na omluvu, ale to už jsem zaslechl Yettino: "Aj, aj! Kam spěješ, Romeo?"

Uvědomil jsem si, že to způsobil asi můj letní bavlněný oblek, čerstvě přinesený z čistírny a lehce přiškrobený, mé ulíznuté vlasy a bezpochyby především vodička po holení značky Royall Lyme, kterou jsem na sebe, jak mě najednou napadlo, naplácal tak rozhazovačně, že se ze mě musela linout vůně jako z tropického háje. Jen jsem se usmál, neřekl jsem ani slovo a sunul se dál ve snaze uniknout jak tomu zmatku, tak Yettině lehce necudné pozornosti.

"Vsadím se, že dneska večer se nějaké holčičce opravdu splní velkej sen!" řekla a zasmála se chraptivým hrdelním smíchem.

Mával jsem na ni v dobrém rozmaru, vrhl jsem pohled na toho ustrašeného ubožáka Muskatblita a už jsem vyklouzl do příjemného červnového večera. Když jsem pospíchal po ulici k podzemní dráze, slyšel jsem za sebou ještě jeho chabé pištivé protesty, přerušované štěrkovitě drsným ženským hlasem, bez přestání zuřivě kvákajícím, hlasem, který však přece jen slábl a začal se nést lehčím tónem promíjivé trpělivosti, z čehož jsem si vyvodil, že Moishe asi sotva dostane z Růžového paláce vyhazov. Yetta, jak jsem zjistil, byla v jádru srdce dobračka a řečeno idiomem z jiné vyjadřovací séfry, byla to balbatyšn lady.

Avšak ta drobná scénka, tak vypjatě židovského charakteru - působila jako recitativ z nějaké komické opery v jidiš -‚ ve mně trochu vyvolala obavy z některých drobností provázejících mé kvapem se blížící setkání s Leslií. V příjemně prázdném voze linky BMT jsem se kodrcal na sever a snažil jsem se začíst do brooklynského Orla s jeho úzce lokálními starostmi, až jsem se vzdal, a jak jsem přemýšlel o Leslii, napadlo mě, že jsem ještě v životě nepřekročil práh židovské domácnosti. Jaké to bude? uvažoval jsem. Najednou mi začalo dělat hlavu, jestli jsem patřičně oblečený, a v mysli mi vyvstala jakási mlhavá představa, že bych snad měl mít na hlavě klobouk. Ale ne, bodejť klobouk, ujišťoval jsem se, ten se přece nosí do synagogy (je to skutečně tak?), a v tu chvíli mi před očima kmitl obrázek tak dobře známého chrámku ze žlutých cihel, pod jehož střechou měla v mém rodném virginském městě útulek Kongregace Rodefa Sholema. Ta tichá synagoga se staženými žaluziemi v oknech a s pochmurným litinovým portálem a vyrytým reliéfem hvězdy Davidovy stála šikmo přes ulici naproti presbyteriánskému kostelu - tak dobře známého obrazu toho zděného stavení z blátivě hnědého pískovce s břidlicovou střechou, jež se stalo motivem dominujícím v americké architektuře třicátých let -‚ kde jsem se jako dítě i jako výrostek věnoval svým povinnostem nedělních bohoslužeb, a právě ta synagoga jako by pro mě ve své hrůzné tichosti ztělesňovala všechno, co bylo na Židech a židovství a jejich kabalistickém, v kadidlovém oparu stopeném náboženství to izolované, mysteriózní a nadpřirozené.

Možná že to bude připadat poněkud podivné, ale Židé sami mi takovou mystickou hrůzu nenaháněli. V běžných vrstvách civilního života rušného jižního města se dokonale asimilovali, chovali se přátelsky a běžně se podíleli na všem: jako obchodníci, lékaři, právníci, v celém spektru úspěšného měšťáctva. Zástupce starosty ("vicestarosta") byl Žid; velká místní střední škola si nesmírně považovala svá vzorná vítězná mužstva spolu s oním rara avis, fantasticky úspěšným a obávaným atletickým trenérem, který byl také Žid. Ale viděl jsem též, jak se osobnost Židů a celé jejich já náhle dovede proměnit. Z jasné záře dne a z vřavy obchodu najednou Židé před mýma očima mizeli do své domácí karantény a do ústraní podivných asiatských rituálů - se záhadným ovzduším kadidlového oparu, beraních rohů, obětin, tamburín a zahalených žen, tklivých žalmů a kvílivých nářků čarodějek věštících smrt, vše zpívané navíc podivným mrtvým jazykem; a tohle začalo působit malému jedenáctiletému presbyteriánkovi potíže.

Byl jsem myslím příliš mladý a nevědomý, abych rozpoznal souvislost mezi judaismem a křesťanstvím. Stejně tak jsem si nedovedl uvědomit jeden groteskní, dnes zřetelný paradox: že tehdy po nedělní škole, když jsem tam stál na chodníku a pošvidrával na ten hrozivě přísný svatostánek na protější straně ulice (mozek jsem měl ještě celý jako omámený tupě únavným příběhem z třetí knihy Mojžíšovy zvané Leviticus, jíž mě násilím nakrmil panensky vyhlížející bankovní úředník jménem McGehee, jehož vlastní předkové uctívali v dobách Mojžíšových na ostrově Skye stromy a vyli na měsíc), jsem vlastně právě absolvoval kapitolu staré nesmrtelné a věčně se odvíjející historie právě toho lidu, na jehož modlitební stánek jsem hleděl s hlubokou podezíravostí, pociťuje při tom slabé mrazení jakési nedefinovatelné hrůzy. Posmutněle jsem uvažoval o Abrahámovi a Izákovi. Panebože, jaké věci, které nesmějí spatřit denní světlo, se asi v té pohanské svatyni dějí! A to o sobotách, kdy dobří křesťané žali strojky své trávníky anebo nakupovali v obchodním domě Sola Nachmana. Jakožto začátečník v biblických vědách nedělní školy jsem toho o Židech věděl poměrně hodně a zároveň strašně málo, takže jsem si skutečně nedovedl udělat obrázek o tom, co se odehrává v Kongregaci Rodefa Sholema. Ve své dětské fantazii jsem si představoval, že troubí na šofar, jehož nezkrotné drsné tóny se rozléhaly stojatou atmosférou zachmuřených prostor, v nichž se rýsovala stará archa a hromada pergamenových svitků. Skloněné ženy, podle židovského rituálu se zahalenými tvářemi a v žíněných košilích, hlasitě vzlykaly. Nezpívaly se žádné vzrušeně dojemné nábožné písně, ozývval se tu jen monotónní zpěv, v němž se s tvrdou úporností věčně opakovalo slovo "adenoid". Tmou kmitaly přízračné kostěné amulety jako prehistoričtí ptáci a všude bylo vidět rabíny s kulatými čepičkami na temeni, kteří kvíleli guturálním jazykem slova svých barbarských rituálů - obřezávání kozlů, pálení volů, vyvrhování novorozených jehňat. Co jiného si mohl takový malý chlapec pod dojmem knihy Leviticus myslet? Nedovedl jsem pochopit, jak mohla moje zbožňovaná Miriam Bookbinderová anebo Julie Connová, ta byla pro všechny idolem, takovouhle šábesovou atmosféru přežít?

Teď, o deset let později, jsem sice byl prost takových předsudečných představ, ale ne zas natolik, abych přec jen trochu nepociťoval obavy, co při své první návštěvě v židovské domácnosti najdu chez Lapidusová. Těsně předtím, než jsem vystoupil z podzenmí dráhy na Brooklyn Heights, jsem zjistil, že uvažuju o fyzických aspektech místa, které jsem měl navštívit, a že si je podobně jako kdysi tu synagogu spojuji s představou ponurého temna. To už ale nebyla výstřední fantazie mého dětství. Rozhodně jsem neočekával něco tak neutěšeného jako špinavé průchozí byty, o jakých jsem čítal v některých povídkách z židovského života dvacátých a třicátých let; věděl jsem, že rodina Lapidusových musí být světelná léta vzdálená od čtvrtí brlohů stejně tak jako od štetlu. Nicméně taková je již přetrvávající síla předsudku a zaujatosti, že jsem maně předvídal příbytek jakési až dusivě pohřební atmosféry. Představoval jsem si potemnělé místnosti obložené temným ořechovým dřevem a zařízené těžkým dubovým nábytkem přísného misijního slohu; na stole jsem čekal menoru s úhlednou řadou svíček - nezapálených, zatímco někde poblíž bude na stolku tóra nebo možná talmud otevřený na stránce, kterou právě před chvílí podroboval zbožnému zkoumání některý lapidusovský senior. Přestože jsem si představoval příbytek úzkostlivě čistý, čekal jsem, že bude zatuchlý a nevětraný, takže sem bude z kuchyně vanout pach připravované gefilte fiš, a v té kuchyni bude možno letmo zahlédnout stařičkou paní s šálem - Lesliinu babičku -‚ která se bude bezzubě usmívat nad kastrolem, ale bude mlčet, protože nebude mluvit anglicky. V obývacím pokoji bude převládat chromovaný nábytek připomínající sanatorium. Také jsem čekal jisté obtíže při hovoru s Lesliinými rodiči - matka dojemně přetloustlá, jako bývá většina židovských matek, stydlivá, nedůvěřivá, spíš mlčenlivá, otec bude přístupnější a příjemnější, ale bude schopen hovořit pouze o svém obchodě, tvarovaných plastických hmotách, a jeho hlas bude silně poznamenán guturálami a palatálami jeho mateřštiny. Budeme upíjet manischewitzské a uždibovat chalvu, zatímco moje přesycené chuťové buňky budou toužit po láhvi schlitzu. Potom však vlak podzemní dráhy s duněním dorazil do stanice Clark Street na Brooklyn Heights a ten můj hlodající prvořadý zájem - kde, přesně v které místnosti, na které posteli či pohovce dojde v tom stísněném puritánském ovzduší mezi mnou a Leslií k naplnění naší nádherné dohody - náhle ustoupil v mé mysli do pozadí.

Nechci líčení svých prvních reakcí na dům Lapidusových přehánět, zvláště jak se jevil v protikladu k mé předem dané představě. Ale skutečnost je taková (a ještě po tolika letech mi v hlavě ten obrázek září jasně jako zbrusu nový cent), že dům, v kterém Leslie žila, byl tak módní a elegantní, že jsem kolem něj celý zkoprnělý několikrát prošel. Nechtělo se mi věřit, že tenhle dům na Pierrepont Street skutečně odpovídá číslu, které mi Leslie dala. Když jsem si tím nakonec byl jist, zůstal jsem tu stát v dokonalém obdivu. Byla to vkusně restaurovaná vila z hnědého pískovce v neoklasicistním stylu a byla z ulice trochu posunuta dozadu, zasazená do nevelkého zeleného trávníku s půlměsícem štěrkové příjezdové cesty. Na ní právě v tu chvíli stál zářivě čistý a nablýskaný cadillac syté, vínově karmínové barvy, zřejmě dokonale udržovaný, jaký by klidně mohl ihned stát na výstavě v autosalonu.

Zastavil jsem se na chodníku velmi pěkné, stromy lemované ulice a vychutnával její eleganci, vytvářenou se zjevnou uměleckou inspirací. V podvečerních stínech zářila světla v oknech domu tlumeným světlem, z něhož se linula pohoda, jež mi náhle připomněla některé honosnější domy lemující Monument Avenue dole v Richmondu. Pak mi vulgárnějšími hlubinami mé mysli probleskla myšlenka, že tahle scéna by se hodila coby perfektně vyvedená reklamní fotografie inzerující luxusní vozy Fisher Bodies, skotskou whisky, diamanty anebo cokoli jiného, co by navozovalo představu něčeho výlučného, předraženého a zjemnělého. Ale ze všeho nejvíc mi vila připomínala stylovou a překrásnou metropoli Konfederace - snad poněkud absurdní jižanská asociace, kterou však v rychlém sledu podtrhávaly některé drobnosti, jako byl přihrbený litinový černoušek žokej, který se na mě zubil rozesmátými ústy s růžovými rty, když jsem se blížil k průčelí, a pak upovídaná služka, která mě vpouštěla dovnitř a která na mě působila jako důmyslný vtip. Leskle černá, v uniformě s náběry a volány a s mluvou, která zněla mému neomylně vycvičenému uchu jako jazyk rodačky z kraje mezi řekou Roanoke a Currituck County v hořejším východním cípu Severní Karolíny u jižní virginské pomezní čáry. Když jsem se jí zeptal, přisvědčila a že prý skutečně pochází z vesnice South Mills - a dodala, že "na kventlik zprostředka" blat Dismal Swamp. Pochichtávajíc se mému ostrovtipu, zakoulela očima a řekla: "Tak pojte!" Pak se pokusila o důstojný výraz, našpulila rty a tichým, trochu víc yankeesky znějícím tónem dodala: "Slečna Lapídusová tady bude za okamžíček." Očekával jsem nějaké drahé importované pivo, a už z toho očekávání jako bych byl lehce opilý. V následujícím okamžiku mě Minnie (tak se totiž, jak jsem se dověděl později, jmenovala) uvedla do obrovského obývacího pokoje ústřicové barvy s pohovkami, jež vzbuzovaly dojem rozmařilého pohodlí, mohutnými otomany a téměř hříšně vypadajícími křesly. Všechny kusy byly rozestavěny na vysokém, taktéž bílém neposkvrněném koberci, který vykrýval místnost ode zdi ke zdi. V knihovnách bylo všude plno knih - nebyly to napodobeniny, byly to knihy nové i staré a na některých bylo lehce znát, že je někdo četl. Zabořil jsem se hluboko do křesla se smetanovým jelenicovým potahem, jež stálo uprostřed mezi éterickým Bonnardem a Degasovou studií muzikantské zkoušky. Ten Degas mi byl ihned povědomý, ale nevěděl jsem přesně odkud - až jsem si jej vybavil z filatelistického období svého dětství; viděl jsem jej jako reprodukci na známce vydané Francouzskou republikou. Panebože všemohoucí, pomyslel jsem si a na víc jsem se nezmohl.

Celý den jsem byl samozřejmě ve stavu jakéhosi erotického polovzrušení. Zároveň jsem byl naprosto nepřipravený na takovýhle luxus, jaký mé venkovské oči viděly pouze na stránkách časopisu The New Yorker a na filmovém plátně, ale ve skutečnosti nikdy. Tento kulturní šok - náhlá fúze libida s ukvapenou domněnkou, že tu jde o špinavý, ale uváženě investovaný kapitál - ve mně vyvolával v tom křesle celou směsici znepokojivých pocitů: zrychlený tep, podstatně temnější hektický ruměnec, náhlé slinění a v neposlední řadě spontánní a neobyčejně silné tuhnutí v rozkroku, které mělo trvat celý večer, ať jsem byl kde byl - ať jsem seděl, stál anebo se proplétal mezi večeřícími hosty u Gage & Tollnera, kam jsem vzal o něco později Leslii na večeři. Můj hřebčí stav byl samozřejmě jevem, jenž souvisel s mým velkým mládím, a později se opakoval zřídka (po třicítce na tak dlouhou dobu už vůbec ne). Zažil jsem tento priapismus dřív již několikrát, ale sotvakdy v takové intenzitě a nikdy ne v situacích, jež by neměly výlučně sexuální ráz. (Nejvíc se pamatuji na jeden případ, když mi bylo asi šestnáct let, bylo to na školní taneční zábavě, kde mi jedna z těch chytrých malých koketek, o jakých jsem již mluvil - a Leslie byla přímo vzácným protikladem tohoto typu -‚ připravila celou sérii nejrůznějších podobných úskoků: dýchala mi za krk, lehtala mě konečky prstů na vlhké dlani a tiskla se saténem svých slabin k mým slabinám s takovou rezolutní a zároveň úskočnou chtivostí, že jsem se snad jen volní silou světce dokázal po hodinách muk od toho vampýra odtrhnout a celý zduřelý utekl do noci.) Ale v domě Lapidusových nebylo takového trýznění vůbec zapotřebí. S myšlenkou na Lesliin blížící se příchod se tu mísilo - a přiznám se k tomu se zahanbením - vzrušující vědomí toho nadbytku peněz. Nebyl bych docela čestný, kdybych také nepřiznal, že k sladké vyhlídce na kopulaci přistupovala ještě prchavá představa manželského svazku, kdyby se to náhodou začalo tím směrem vyvíjet.

Brzy jsem se měl velmi nenápadným způsobem dovědět od Leslie a od jistého pana Bena Fielda, přítele Lapidusových, který ten večer dorazil s manželkou mně téměř v patách‚ že majetek Lapidusových pochází v zásadě z jednoho jediného kousku bakelitu, ne většího než dětský malíček nebo červíkovitý apendix dospělého člověka, který skutečně onen titěrný předmět připomínal. Bernardu Lapidusovi se docela dobře vedlo, jak mi vyprávěl pan Field, když si přitom pochutnával na chivas regal, během krizových třicátých let ve výrobě lisovaných bakelitových popelníků. Byly to popelníky (to mi později zase vyprávěla Leslie) toho běžně známého typu: obvykle černé, kulaté a byly na nich vytlačeny názvy luxusních klubů jako Stork club, "21", El Morocco anebo nápisy poněkud plebejštějšího zaměření, Bettin koutek nebo Josefova hospůdka. Spousta lidí tyhle popelníky kradla, takže po nich byla neustále poptávka. V těch letech vyráběl pan Lapidus popelníky po stovkách tisíců a z výsledků činnosti své malé továrničky v Long Island City si mohl dovolit žít s rodinou velice slušně na Crown Heights, tehdy jedné z lepších čtvrtí Flatbushe. Přechod od obyčejné prosperity k nadbytku a přepychu způsobila poslední válka, které Lapidusovi také vděčili za to, že se přestěhovali do pískovcové vily na Pierrepont Street s Bonnardem a Degasem (a jak jsem měl brzy uvidět, i s Pissarrovou krajinkou, zapadlou venkovskou cestou někde v nedotčené přírodě za Paříží devatenáctého století, scénou tak kouzelně čistou, že se mi až stahovalo hrdlo).

Těsně před bombardováním Pearl Harboru - pokračoval pan Field svým klidným věcným tónem - nabídla federální vláda výrobcům tvarovaných umělých hmot zakázky na výrobu tohohle malého úhledného předmětu, pouhé dva palce dlouhého, nepravidelného tvaru, na konci s úhořovitě vyhlížející výchlipkou, která měla s absolutní přesností zapadnout do podobně tvarovaného otvoru. Stálo to jen zlomek centu, ale jelikož podle smlouvy, kterou pan Lapidus získal, se měla rozběhnout výroba na desítky milionů kusů, zrodila se z této trpasličí věcičky Golconda: byla to základní součástka pojistky každého sedmdesátipětimilimetrového dělostřeleckého granátu odpáleného americkou pozemní i námořní pěchotou během celé druhé světové války. V palácově pompézní koupelně, kam jsem se později musel uchýlit, byla napodobenina tohohle malého kousku pryskyřice (z té totiž, jak mi sdělil pan Field, se pojistka vyráběla), byla za sklem v rámu a visela na stěně, a já jsem na ni zůstal dosti dlouho v zamyšlení hledět a myslel na ty nespočetné legie Japončíků a nácků, kteří vyletěli do sladkého nenávratna díky existenci tohohle čudlíku vyrobeného z toho černého elementárního svinstva ve stínu Queensboroského mostu. Napodobenina byla z osmnáctikarátového zlata a ta dávala zaznívat v celém domě jedinému tónu špatného vkusu. Ale to se dalo tehdejšího roku omluvit, protože v Americe byla ve vzduchu cítit ještě čerstvá vůně vítězství. Leslie o té věcičce později mluvila jako o "červíkovi" a ptala se mě, jestli mi nepřipomíná nějaký "mohutnější druh spermatozoa" - což byla sice poutavá, ale až mrazivě protichůdná představa, když se uváží, jakou konečnou funkci červík měl. Vedli jsme o tom chvíli filozofickou debatu, ale ona nakonec zaujala vůči zdroji rodinného majetku bezstarostně nevázaný postoj a s jakýmsi rezignovaným úsměvem prohlásila: "Za toho červa se nakonec mohlo koupit pár fantastických francouzských impresionistů."

Teď se objevila zruměněná a překrásná v šatech ze smolně černého žerzeje, který splýval a vlnil se kolem její bohatě tvarované postavy tím nejkouzelnějším způsobem. Lehce mě políbila zvlhlými rty na tvář, přičemž jsem ucítil nenápadnou vůni nějaké ústní vody, jíž jí ústa voněla jako po narcisu a která pro mě byla z nějakého důvodu dvakrát víc vzrušivější než vůně dráždivých koketek z Tidewateru, těch pošetilých panen namočených v páchnoucím pižmu odalisek. Tohleto má skutečnou úroveň, pomyslel jsem si, úroveň těch nejlepších židovských vrstev. Děvče, které bylo natolik sebejisté, že si troufalo prostou pánskou vůní, zřejmě skutečně vědělo, co to znamená sex. Brzy nato přišli Lesliini rodiče, on štíhlý, opálený, zajímavě a chytře vyhlížející pán, jen něco málo přes padesát, ona velice krásná žena s vlasy ambrové barvy, tak mladistvého vzezření, že by se klidně mohla vydávat za starší Lesliinu sestru. Vzhledem k jejímu zjevu jsem jen těžko uvěřil, že maminka - jak mi později Leslie sdělila - absolvovala Barnard College v roce 1922.

Manželé Lapidusovi se nezdrželi dlouho, takže jsem mohl získat jen velmi povrchní dojem. Ale i ten - a byl to dojem, že jsou to lidé vzdělaní, že mají výborné nenucené chování a že jsou dokonce i jaksi intelektuálové - způsobil, že jsem se v duchu musel hanbit za svou tupost a za ty zpozdilé, náhle mě posednuvší představy ve voze podzemní dráhy a za stupidní očekávání atmosféry špinavé pošmournosti a kulturní bídy. Jak málo jsem toho věděl o městském světě za Potomakem s jeho etnickými záhadami a složitostmi! Mylně jsem očekával stereotypní vulgárnost. Čekal jsem, že Lapidus p'c're bude něco jako Schlepperman - komický Židáček z rozhlasových pořadů Jacka Bennyho s výslovností Sedmé avenue i s jeho zoufalou ordinérností, a místo toho jsem objevil patricije s lahodnou mluvou, který bere své bohatství jako něco samozřejmého; jeho hlas zní příjemnými otevřenými samohláskami a jiskrností absolventa Harvardovy univerzity, kterou ukončil summa cum laude v oboru chemie a odkud si odnesl odborné znalosti natolik použitelné v praxi, že mohl vyrábět vítězného červa. Upíjel jsem importované pivo, které mi nabídli. Začínal jsem je již trochu cítit v hlavě, ale byl jsem šťastný - šťastný a spokojený, jak jsem si předtím vůbec nedovedl představit. Pak jsem učinil další báječný objev. Jak konverzace hladce šuměla balzámovým večerem, začínal jsem vyrozumívat, že manželé Fieldovi pojedou s Lesliinými rodiči na celý víkend do letního sídla Lapidusových na jerseyském pobřeží. Společnost se vlastně už už chystala odjet v tom temně karmínovém cadillacu. Uvědomil jsem si, že budeme ponecháni s Leslií úplně sami, abychom si mohli zaskotačit. Můj pohár slasti přetékal. Dokonce se proměnil ve splav, který se rozlil po neposkvrněném koberci a přetekl až ven na Pierrepont Street a kamsi daleko do potemnělých útrob Brooklynu. Leslie. Víkend o samotě s Leslií…

Ale měla uplynout ještě celá půlhodina, než Lapidusovi a Fieldovi do cadillacu nastoupili a vyrazili směrem na Asbury Park. Mezitím se vedla společenská konverzace. Stejně jako jeho hostitel byl i pan Field sběratel uměleckých předmětů a hovor se stáčel k otázce získávání nových uměleckých děl. Pan Field měl spadeno na nějakého Moneta v Montrealu a prozradil, že prý by ho snad mohl s trochou štěstí získat za třicet. Na několik vteřin se mi páteř proměnila v příjemný rampouch. Uvědomil jsem si, že jsem poprvé slyšel někoho z masa a krve (v protikladu proti nějaké filmové figuríně) říkat "třicet" jako zkratku pro "třicet tisíc". Ale čekalo na mě ještě další překvapení. V tu chvíli padla zmínka o Pissarrovi, a jelikož jsem jej ještě neviděl, vyskočila Leslie z pohovky a že se s ní na něj musím ihned podívat. Šli jsme spolu do zadní části domu do místnosti, která sloužila zřejmě co jídelna a v které se před námi objevil kouzelný sen, na nějž dopadaly poslední šikmé paprsky podvečerního letního slunce - byla to krajinka za tichého nedělního odpoledne, na níž se prolínalo bledě zelené révoví a oprýskané zdivo s věčností. Moje reakce byla naprosto spontánní. "To je krása!" zašeptal jsem. "To je, co?" ozvala se Leslie.

Stáli jsme vedle sebe a hleděli na krajinku. V tom přítmí byla její tvář tak blízko u mé, že jsem cítil sladkou vůni těžkého sherry, jež předtím pila: a pak jsem měl najednou v ústech její jazyk. Po pravdě řečeno jsem se nesnažil ten zázrak s jazykem nějak sám vyvolat; jen jsem se otočil a chtěl se dívat na její tvář a čekal jsem, že výraz toho estetického zážitku, který v ní naleznu, bude snad odpovídat zážitku mému. Ale vlastně jsem nestačil její tvář postřehnout ani zlomkem pohledu, tak náhle a tak hladově se jazyk přihlásil. Ponořil se do mých zejících úst jako nějaký svíjející se mořský tvor a úplně zmámil moje smysly, jak hledal nedosažitelný nejzazší kout někde až u mého čípku; mrskal sebou, pulzoval a rejdil všemi prostorami pod klenbou mé ústní dutiny: jsem si jist, že aspoň jednou se úplně obrátil. Byl hladký jako delfín, ani ne tak příliš vlhký jako spíš slastně vlahý, a chutnal po amontilladu a měl takovou sílu, že jsem se bezmocně opřel o dveřní rám, s očima pevně zavřenýma, doslova v transu. Nemám ponětí, jak dlouho to trvalo, ale když mě nakonec napadlo, že bych jí měl oplatit nebo se aspoň o to pokusit, a začal jsem s klokotavým zvukem nutit k práci vlastní jazyk, cítil jsem, jak se její jazyk stahuje a proměňuje v splasklý měchýř, až pak ode mě odtáhla ústa a přitiskla se mi tváří k líci. "Teď nemůžeme," řekla rozrušeným tónem. Zdálo se mi, že cítím, jak se třese, ale byl jsem si jist jen tím, že ztěžka dýchá, a tiskl jsem ji pevně v náručí. Šeptal jsem: "Panebože, Leslie… Les…" - na víc jsem se nezmohl - a pak se ode mě odtrhla. Úsměv v její tváři jako by tak úplně neodpovídal našemu bouřlivému vzrušení a z jejího hlasu začal zaznívat měkký bezstarostný a dokonce jakýsi žertovný tón, ale význam jejích slov mě stále ještě přibíjel kamsi na práh šílenství vášně. Byla to známá písnička, pískaná tentokrát na ještě sladší vrbovou píšťaličku. "Píchat," šeptala mi sotva slyšitelně, s očima upřenýma na mě, "fantasticky si… zapíchat." Pak se otočila a odcházela zpátky do obývacího pokoje.

O několik okamžiků později jsem vklouzl do habsbursky okázalé koupelny se stropem katedrály a rokokovými zlatými kohoutky a knoflíky a vším možným vybavením, hrábl jsem do náprsní tašky a z papírového pouzdra jsem vytáhl za vyčuhující konec lubrikovaný prezervativ značky Trojan a přichystal si jej do postranní kapsy u saka, a zatím jsem se snažil trochu vzpamatovat před vysokým zrcadlem, na jehož rámu se to hemžilo zlatými cherubínky. Podařilo se mi dostat z tváře šmouhu po rtěnce - z tváře, která k mému rozladění měla ten třešňově červený, vařený odstín, jaký mají v obličeji lidé po úžehu. S tím jsem ale nesvedl vůbec nic, i když se mi zase na druhou stranu zdálo, že to moje bavlněné, z módy vyšlé a trochu příliš dlouhé sako úspěšně zakrývá můj poklopec.

Měl jsem snad začít mít podezření, že je něco v nepořádku, když se za několik minut nato Lapidusovi a Fieldovi loučili a paní Lapidusová na cestě před domem políbila Leslii něžně na čelo a zašeptala jí: "Buď tu hodná, ty má princezničko…"? Uplynula ještě řada let a já musel prostudovat hodně z židovské sociologie a přečíst knihy jako Sbohem, město C. a Marjorie Morningstarová, než jsem se poučil o existenci archetypální židovské princezny, o jejím modu operandi a její významné roli v celém životním schématu. Ale v tu chvíli pro mě slovo "princeznička" neznamenalo nic víc než něžnou roztomilůstku; v duchu jsem se tomu "Buď tu hodná" uculil, ale to už cadillac s blikajícími rudými koncovými světly mizel v soumraku. Přesto však když jsme osaměli, cítil jsem v Lesliině chování jakousi - snad by se to dalo nazvat - ostýchavost -‚ která mi řekla, že je zapotřebí vyčkat: a to bez ohledu na onen mohutný náboj páry, který jsme v sobě nahromadili, hlavně též díky jejímu útoku na moje ústa, která v tu chvíli náhle začala opět žíznit po jejím jazyku.

Zaútočil jsem na Leslii ihned za hlavními dveřmi vily a vzal ji kolem pasu, ale vyklouzla mi se zvonivým smíchem a s poznámkou, která pro mě v tu chvíli byla příliš záhadná, než abych vše pochopil - že "práce kvapná málo platná". Leslie však měla zřejmě značný zájem na tom, aby sama řídila naši vzájemnou strategii, aby sama chod večera načasovala a udávala jeho rytmus a tak dovedla postupně a pomalu naši záležitost až k velkému crescendu. Pokud šlo o vzplanuvší vášeň, byla Leslie sice zrcadlovým obrazem mého stavu a byla stejně tak plná horoucí touhy, ale rozhodně nebyla zase žádná obyčejná holka, které by stačilo říct a kterou bych mohl mít hned tam na tom koberci ode zdi ke zdi. Přes všechnu její žhavost a tu její minulou povolnost jsem instinktivně vycítil, že chce, abych se s ní mazlil, abych jí lichotil a abych ji sváděl a vůbec s ní nakládal jako s dospělou ženou a dámou, což mi docela vyhovovalo, protože Příroda sama již připravila podobný rituál k zvýšenému potěšení druhé, mužské strany. A tak jsem byl víc než ochotný zůstat trpělivý a vyčkávat. A když jsem pak seděl docela způsobně vedle Leslie pod Degasem, vůbec mi nevadilo, když vstoupila Minnie se šampaňským a s čerstvým kaviárem z jesetera (což pro mě byla zase jedna z dalších "premiér", jež na mě ten večer čekaly). S Minnií jsme se samozřejmě hned začali škádlit, a to velmi jižanským stylem, který Leslie zřejmě pokládala za roztomilý.

Jak jsem se již zmínil, vyváděl mě během mého pobytu v New Yorku z míry objev, že Newyorčané mají sklon zaujímat k Jižanům krajně nepřátelský postoj (ostatně podobně se ke mně choval ze začátku i Nathan) anebo se k nim chovají s jistou pobavenou blahosklonností, jako by před sebou měli nějaký zvláštní druh minstrelů pro obveselení. I když jsem věděl, že Leslie přitahovaly moje "vážné" stránky, spadal jsem do zmíněné kategorie také. Téměř jsem přehlédl skutečnost - a uvědomil jsem si to teprve, když se opět objevila Minnie -‚ že jsem v Lesliiných očích něčím čerstvě a exoticky novým, něčím jako hrdina z Jihu proti Severu Rhett Butler; moje jižanství bylo moje nejmocnější zbraň, a tak jsem je předehrával v plné slávě celý večer. Například při následující škádlivé konverzaci (o dvacet let později by podobná výměna slov byla nemyslitelná) se Leslie rozjařením až plácala do svých nádherných, v žerzeji zahalených stehen.

"Minnie, já úplně vyšiluju: kdybych tak mohl polknout něco po našem tam dole. Pravou černošskou krmi. Žádný tyhle komunistický rybí jikry."

"Mmm! A já! Jak já bych si dala takhle solenýho cípala se zeleninkou! Solenýho cípala s krupkama. Tomu já říkám zdrava."

"Co takhle vařené vepřové droby ze sviňky po jižansku, Minnie? Droby a khél."

"Dejte pokoj!" (Provázeno pisklavým chichotáním.) "Povidáte mi tady vo drobách a já z toho začínám mít hlad, že snad pojdu!"

Když jsme o něco později s Leslií večeřeli u Gage & Tollnera pod plynovými lampami škeble a královské kraby, zažil jsem takové prolnutí smyslových a duchovních slastí, jaké jsem v životě nepoznal. Seděli jsme těsně vedle sebe u rohového stolku daleko od žvatlajícího davu. Pili jsme nějaké vzácné bílé víno, které zostřilo mé smysly, takže jsem Leslii vypověděl celou pravdivou historii mého dědečka z otcovy strany, který přišel u Chancellorsville o oko a kolenní jablko, a efektně nadnesenou historku o svém prastrýci z matčiny strany, který se jmenoval Mosby a který byl za občanské války jedním ze slavných partyzánských vůdců Konfederace. Říkám "efektně nadnesenou", protože Mosby, virginský plukovník, se mnou nebyl vůbec nijak spřízněn; sám příběh však byl jakž takž autentický a hlavně byl barvitý a já vyprávění přizdobil protáhlou jižanskou výslovností spolu s řadou roztomilých vedlejších detailů a bravurních nápadů, přičemž jsem se snažil využít každého dramatického efektu a nakonec jsem zapnul na střední napětí takový mazaný šarm, že mě Leslie s rozzářenýma očima vzala za ruku a stiskla mi ji, jako tenkrát na Coney Islandu, a já při tom ucítil, nebo se mi to aspoň zdálo, že má dlaň zvlhlou žádostí. "A co se stalo potom?" zeptala se mě po krátké odmlce, kterou jsem načasoval kvůli jednomu důležitému efektu. "Takže můj prastrýc Mosby," pokračoval jsem, "nakonec v tom údolí brigádu Unie obklíčil. Bylo to v noci a velitel severních vojsk spal ve stanu. Mosby do temného stanu vlezl, šťouchl generála do žeber a vzbudil ho. ‚Pane generále,' řekl, ‚vylezte z postele, mám pro vás novinu o Mosbym!' Generál jeho hlas neznal a myslel si, že je to jeho člověk, a tak ve tmě vyskočil a řekl: ‚O Mosbym! Už jste ho dostal?' A Mosby na to: ‚Nikoli, sire! On dostal vás!'"

Lesliina reakce byla jako balzám - byl to nadšený, hrdelně znějící kontraaltový řehot, který se tak rozléhal, že po nás lidé od okolních stolů otáčeli hlavy a že si nás vrchní změřil káravým pohledem. Když Lesliin smích dozněl, zůstali jsme chvíli mlčky hledět do skleniček s brandy, které jsme si dali po večeři. Pak to ale nakonec byla ona, ne já, kdo z nás dvou první dotkl tématu, jež jí stejně tak jako mně tanulo na mysli s největší naléhavostí. "Víš, je to na té době hrozně podivné," řekla v zamyšlení. "Chci říct na devatenáctém století. Totiž o co mi jde: na ty lidi člověk nikdy nemyslí, jako že by taky souložili. Těch knih a historek, a ani slovo o tom, že by souložili."

"Viktoriánství," řekl jsem. "Pustá prudérie."

"Já totiž o občanské válce moc nevím, ale vždycky, když si na tu dobu pomyslím - od té doby, co jsem četla a viděla Jih proti Severu, mám takové fantastické představy o těch generálech, nádherných mladých jižních generálech, vidím ty jejich nazlátlé kníry a vousy a prstýnky vlasů, a vidím je na koních. A ty kouzelné dívky v krinolínách a dlouhých krajkových kalhotkách. Z toho, co si o nich člověk může přečíst, by ho nikdy nenapadlo, že taky někdy souložili." Odmlčela se a stiskla mi ruku. "Totiž, nezamává to s tebou, když si na nějakou takovou okouzlující dívku v krinolíně vzpomeneš a představíš si, jak se fantasticky muchlá s báječným mladým oficírem - když si představíš, jak souloží jako blázni?"

"To víš, že ano," odpověděl jsem a celý jsem se až zachvěl, "to víš, že zamává. Taky to v člověku prohlubuje smysl pro historii."

Bylo po deváté a já objednal další brandy. Zůstali jsme sedět ještě hodinku a Leslie se opět jako tehdy na Coney Islandu chopila s jemnou samozřejmostí konverzačního kormidla a nasměrovala nás rozčeřenou hladinou odlehlých vod a tajemných jezírek do oblastí, do nichž jsem se já v životě s ženou nikdy neodvážil. Často se zmiňovala o psychoanalytikovi, k němuž dochází a který prý v ní dokázal otevřít vědomí jejího prazákladního já, a ještě něco daleko důležitějšího, dokázal, že si plně uvědomila sexuální energii, která prý potřebuje pouze uvolnit a osvobodit, aby se z ní, z Leslie, stal plně fungující zdravý živočich (její výraz), jakým se nyní sama cítí. Když mluvila, dovolil mi onen blahodárně působící koňak, abych lehce přejel konečky prstů po obrysech jejích výrazných rtů, jiskřivě zářících rudou rtěnkou.

"Než jsem se dala analyzovat, byla jsem hrozný kretének," vzdychla, "přepjatá intelektuálka bez jakéhokoli vědomí skutečnosti, že patřím ke svému tělu, že je tu ještě moudrost, kterou mi má dát moje tělo. Vůbec jsem si neuvědomovala existenci té své kočky, toho báječného malého orificia, nic. Četl jsi D. H. Lawrenee? Milence lady Chatterleyové?" Musel jsem říct, že ne. Sice jsem toužil si knihu přečíst, ale nebylo mi to dopřáno, protože zůstávala uvězněna jako šílený škrtič za dráty uzamčených regálů univerzitní knihovny. "Přečti si ji," řekla zajíkavým naléhavým hlasem. "Půjč si ji a přečti si ji kvůli vlastní spáse. Jeden můj přítel propašoval výtisk z Francie, já ti ho půjčím. Lawrence dává odpověď na - víš, on toho totiž tolik ví o souloži. Říká, že když člověk souloží, odchází k temným bohům." Při těch slovech mi stiskla ruku, kterou jsem měl prsty propletenu s jejími, sotva milimetr od toho úporného ztopoření v klíně, a její oči se zadívaly do mých s takovým vytržením a s takovou vášní a jistotou, že jsem v sobě musel zmobilizovat všechno sebeovládání, abych se hned v tu chvíli nedopustil zde na veřejném místě nějakého trapného barbarského objetí. "Víš, Stingo," pokračovala, "já si skutečně myslím, že soulož znamená jít k temným bohům."

"Takže pojďme k temným bohům," uzavřel jsem a prakticky už se téměř neovládaje, mávl jsem na číšníka, že chci platit.