William Styron
překlad: Radoslav Nenadál

SOPHIINA VOLBA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Po samotářském banketu, který jsem si toho večera dopřál na dolním konci Páté avenue, jsem si spočítal peníze a došel k výsledku, že celá moje hotovost obnáší něco méně než padesát dolarů. I když jsem v této ošemetné situaci neprožíval, jak jsem se vyjádřil, žádný skutečný strach, přec jen jsem se nemohl necítit poněkud nejistý, zvlášť proto, že vyhlídky na získání dalšího zaměstnání se rovnaly téměř nule. Nicméně jsem si nemusel dělat vůbec žádné starosti, protože za několik dní mě měla čekat spása v podobě nenadálého štěstí - záchrana aspoň pro nejbližší budoucnost. Že mi ten dar spadl do klína, bylo bizarní a úžasné štěstí, a podobně jako další případ šťastného osudu o hodně později v mém životě, měl i tenhle původ v instituci amerického otrokářství. I když se příběh tohoto daru vztahuje k mému novému životu, který jsem pak začal v Brooklynu, jen nepřímo, je natolik neobvyklý, že stojí za to, abych jej vyprávěl.

Pojí se hlavně k mé babičce z otcovy strany, roztomilé drobné dámě, stařence, které již táhla devadesátka, když mi vyprávěla o svých dvou otrokyních. Mnohokrát mi připadalo dosti těžké uvěřit, že jsem byl v dané době tak těsně svázán ještě se starým Jihem a že to nebyla nějaká časnější generace, která vlastnila černochy, ale skutečnost je taková: moje vlastní babička, narozená v roce 1848, vlastnila ve věku třinácti let dvě malé černé služky, jež byly jen o málo mladší než ona sama, a po léta občanské války je pokládala za svůj milovaný movitý majetek, a to přes existenci Abrahama Lincolna a přes články o emancipaci černochů. Výrazu "milovaný" užívám bez ironie, neboť jsem si naprosto jist, že je opravdu měla velice ráda, a kdykoli na Drusillu a Lucindu vzpomínala (taková jedinečná jména totiž ty dívenky měly), její věkovitý třaslavý hlas se lámal dojetím, když vyprávěla, jak jí ta děvčátka byla "nesmírně, nesmírně drahá" a jak musela shánět v nejstudenějších údobích války vlněnou přízi, aby jim mohla uplést punčochy. To bylo v Beaufort County v Severní Karolíně, kde strávila celý svůj život a odkud na ni také mám jediné vzpomínky. Každé Velikonoce a o každém svátku Díkůvzdání jsme ji ve třicátých letech já a tatínek jezdili navštívit a projížděli tím bažinatým krajem a podél rovných jednotvárných polí s podzemnicí olejnou, tabákem a bavlnou a kolem fádně stejných samot s rozpadajícími se černošskými chatrčemi. Když jsme dorazili do ospalého malého městečka na řece Pamlico, přivítali jsme se s babičkou slovy plnými tiché lásky a výjimečné něhy, protože babička byla po mrtvici mnoho let téměř úplně ochrnutá. A tak jsem někdy ve věku dvanácti nebo třinácti let slyšel z první ruky o Drusille a Lucindě a nábožných shromážděních ve volné přírodě, o závodech ve střílení krocanů, večerních sedánkách jižanských šiček, výletech říční lodí po Pamlicu a všech těch dalších povyraženích z časů ante bellum, což všechno ta ušlechtilá dáma vyprávěla starým, mile cvrlikavým hlasem, který byl sice slabý, ale vydržel celou dobu, dokud ji únava přec jen nezmohla a ona se neporučila do náruče spánku.

Nutno říct, že babička se nikdy ani mně, ani tatínkovi nezmínila o dalším dětském otroku - měl okázalé jméno Artiste - a toho dostala stejně jako Drusillu a Lucindu coby "dárek" od otce, který jej však záhy nato zase prodal. Jak se brzy pokusím ukázat na dvou dopisech, jež mají určitou vnitřní souvislost, důvod, proč se o tom chlapci nikdy nezmínila, vyplynul bezpochyby z prazvláštní povahy jeho konečného osudu. Nicméně je zajímavé, že zřejmě v předtuše blížící se neblahé války proměnil babiččin tatínek po uskutečněném obchodu utrženě peníze na federální zlaté dolary různých hodnot, mince uschoval do hliněného džbánu a ten zakopal pod azalku v nejzazším koutu zahrady. Udělal to samozřejmě proto, aby zlato neobjevili Yankeeové, kteří skutečně v posledních měsících války s dusotem kopyt a blyskotem šavlí přiharcovali, převrátili před vyděšenýma dívčíma očima babičky vnitřek domu vzhůru nohama, prohledali zahradu, ale zlato žádné nenašli. Babiččino líčení uniové kavalerie si náhodou vybavuju naprosto přesně: "Skutečně překrásní chlapci, a nakonec jenom konali svou povinnost, když ten dům tak zřídili, ale samozřejmě neměli kouska móresů a vychování. Určitě museli být z Ohia. Dokonce oknem vyhazovali i šunky." Když se pak pradědeček vrátil, bez jednoho oka a s rozbitým kolenním jablkem - obě zranění utržil u Chancellorsvillu -‚ zlato zase vykopal, a když se dům opět stal obyvatelný, ukryl je v důmyslně utajené skrýši ve sklepě.

A tam mohl ten poklad ležet až do soudného dne, protože na rozdíl od všech zázračných nálezů, o jakých se někdy můžeme dočíst v novinách - balíků bankovek nebo španělských dublonů a podobných cenností, odkrytých lopatami dělníků -‚ tohle zlato jako by mělo opravdu zůstat ukryto navěky. Když koncem století pradědeček při nějakém neštěstí na honu zemřel, nebylo v jeho poslední vůli o mincích ani zmínky - pravděpodobně z toho důvodu, že peníze už postoupil dceři. Když pak nějakých čtyřicet let nato zemřela ona, v poslední vůli se o zlatu zmínila a uvedla, že se má rozdělit mezi její početná vnoučata; jenže s tou svou poněkud již zamlženou myslí zapomněla uvést, kde je poklad schován, a nějak si popletla skrýš ve sklepě s bezpečnostní schránkou v místní bance, kde se samozřejmě žádné zlaté federální dolary nenašly. A po dalších sedm let neměl nikdo ponětí, kde by poklad mohl být. Ale nakonec jej zachránil před zapomněním v té zatuchlé skrýši mezi termity a pavouky a hejny myší můj otec, jediný žijící syn z babiččiných šesti dětí. Po celý dlouhý život projevoval uctivý a zanícený zájem o minulost, o svou rodinu a její rodokmen - byl to člověk, který se probíral s blaženou spokojeností korespondencí a památkami po nějakém dávno zesnulém bezvýznamném vzdáleném bratranci se stejným očarováním jako nějaký viktoriánský badatel, který náhodou objevil zásuvku plnou obscénních milostných dopisů Roberta a Elizabeth Browningových. Každý si jistě představí jeho radost, když při takové probírce zažloutlými balíčky maminčiných dopisů objevil list, který jí psal můj pradědeček a v němž líčil nejen přesnou polohu tajné sklepní schránky, ale zároveň i podrobnosti kolem prodeje mladého otroka Artista. Takže se nám tu nyní prolínají dva dopisy. Následující sdělení od mého otce ve Virginii jsem obdržel právě ve chvíli, když jsem balil a chystal se opustit Univerzitní hotelový klub; list vypovídá nejen hodně o několika jižanských generacích, ale také o velkých událostech, které se rýsovaly v nejbližší budoucnosti na horizontu moderní současnosti.

 

4. června 1947

Nejdražší synu,

mám před sebou Tvůj dopis z 26. května, ve kterém mi píšeš, že končíš se svým zaměstnáním. Na jedné straně mě to, Stingo, mrzí, protože se tak dostáváš do finanční tísně, a já přitom nejsem rozhodně v stavu nějak podstatně Ti pomoci; pořád mě totiž tíží ony věčné nepříjemnosti a dluhy Tvých dvou tet dole v Sev. Kar., které už jsou obě senilní, a to v míře, která vzbuzuje lítost. Doufám jen, že na tom za několik měsíců budu po finanční stránce lépe, a velice by mě těšilo pomyšlení, kdybych Ti pak mohl být svým skromným způsobem prospěšný, pokud jde o Tvou touhu stát se spisovatelem. Na druhou stranu si myslím, že teď se aspoň zbavíš zaměstnání, jaké jsi měl u McGraw-Hilla, ostatně sám ses o tom podniku šířil tónem značně navztekaným a nakonec ta firma, jak je obecně známo, není v podstatě nic jiného než hlásná trouba a nástroj propagandy těch loupežníků a kšeftařských pánů baronů, kteří tyjí z amerického lidu už víc než sto let. Od té doby, co se Tvůj dědeček vrátil napůl osleplý a zmrzačený z občanské války a spolu s Tvým otcem se pak oba pokoušeli vybudovat dole v Beaufort County prostý podnik, v kterém by zpravovávali šňupací a žvýkací tabák - jenže všechny sny se jim zhatily, protože z podnikání je odstavili ti pirátští ďáblové Washington Duke a syn "Pracháč" Duke -‚ tedy od onoho okamžiku, co jsem poznal tuhle tragédii, pojal jsem nesmiřitelnou nenávist vůči neřestnému monopolnímu kapitalismu, který ničí malého člověka. (Pokládám za ironii osudu, že Tobě samému se dostalo vzdělání na instituci, jež povstala z nepoctivě nabytého majetku Dukeů, i když tuto okolnost lze sotva jako chybu připsat Tobě.)

Určitě se budeš pamatovat na Franka Hobbse, s kterým jsem tolik let jezdil do práce v loděnicích. Po mnoha stránkách je to slušný, solidní člověk, narozený na malé podzemnicové plantáži v Southampton County, ale jak si možná vzpomeneš, člověk tak vyhraněně reakčních názorů, že dokonce i podle virginských měřítek působí často jako zuřivý zpátečník. Proto také moc často o otázkách ideologie nebo politiky nemluvíme. I po tom, co v poslední době vyšly najevo hrůzy nacistického Německa, zůstává stále antisemitou a tvrdí, že veškeré bohatství mají ve svých spárech mezinárodní židovští finanční magnáti. To by mě samozřejmě dohnalo k úplným salvám smíchu, kdyby to ovšem nebylo tak strašlivě tmářské hledisko, a já sice Hobbsovi jsem ochoten připustit, že Rothschild a Wartburg jsou hebrejská jména, ale zároveň se mu pokouším vysvětlit, že hamižnost není otázkou rasy, ale libuje si v ní celé lidstvo, a pak mu otloukám o hlavu jména jako Carnegie, Rockefeller, Frick, Mellon, Harriman, Huntington, Whitney, Duke, ad infinitum, ad nauseam. To se ovšem mine u Hobbse s jakýmkoli účinkem, ostatně ten člověk dovede svůj žlučovitý vztek zaměřit na cíl daleko prostší a daleko obecněji rozšířený, zvlášť v těchto končinách, ve Virginii, a nemusím snad ani říkat, že se to týká - černochů. O této otázce však spolu prostě raději příliš často nemluvíme, protože ve věku 59 let jsem už příliš starý na pěstní souboj. Synku, hrozí mene tekel. Jestli je černoch, jak se často tvrdívá, tak "méněcenný", ať už se tím míní cokoli, je to prostě proto, že my, vládnoucí rasa, jsme mu nedali příležitost a tak ho zbídačili, že skutečně jediná tvář, jakou může světu ukázat, je ubožácká tvář "méněcenného tvora". Ale černoch na téhle zbídačelé úrovni nemůže zůstat věčně. Žádná moc na světě neudrží lid jakékoli barvy ve městě ani na venkově. Nevím, jestli se za života dočkám, že se černochovi začne dostávat té staré proklamované svobody, na to nejsem dost velký optimista, ale Ty se toho určitě dožiješ, a já bych dal všechno, co mám, kdybych byl naživu, až tenhle den přijde, jako že rozhodně přijde, den, kdy Harry Byrd uvidí, že černoši budou v autobuse sedět ne někde vzadu, ale budou jezdit docela volně a v naprosté rovnosti s bělochy po všech ulicích Virginie. Pro tohle bych si ochotně nechal spílat tím odporným přízviskem "negrofil", jak mi určitě v soukromí řada lidí stejně říká, včetně Franka Hobbse.

To všechno mě oklikou přivádí k hlavnímu bodu tohoto dopisu. Stingo, budeš si nejspíš pamatovat, jak byla před několika lety úředně ověřována poslední vůle Tvé babičky a zlatých mincí, které odkázala svým vnoučatům, ale které jsme nemohli za žádnou cenu najít. Tahle záhada se nyní rozluštila. Jak víš, jsem kronikář a historik místní odbočky Synů Konfederace a během práce na delším eseji o Tvém pradědečkovi jsem detailně prozkoumával jeho korespondenci, která obsahuje řadu dopisů Tvé babičce. V jednom dopise psaném z Norfolku roku 1886 (cestoval tehdy služebně ve věci své tabákové firmy a bylo to těsně předtím, než ho ten zločinec "Pracháč" Duke zničil) odhalil, kde skutečně ono zlato je - nebylo uloženo v bezpečnostní schránce (babička si to zřejmě později všechno popletla), ale v zazděném otvoru ve sklepě domu v Severní Karolíně. Později Ti dám poslat fotokopii tohoto dopisu, protože vím, jak se zajímáš o otázku otrokářství, a kdybys někdy hodlal o této instituci něco napsat, ten tragický dopis by Ti mohl poskytnout některé fantasticky zajímavé podrobnosti. Z dopisu vyplývá, že peníze jsou výtěžkem z prodeje šestnáctiletého chlapce, černocha jménem Artiste, který byl starší bratr dvou služek Tvé babičky, Lucindy a Drusilly. Tvůj pradědeček všechny tři děti koupil pohromadě v aukci ve virginském Petersburgu, někdy koncem padesátých let minulého století, a byli to sirotci. Všichni ti tři mladí černoši byli úředně převedeni do majetku Tvé babičky a obě dívky pracovaly u ní v domě a tam také žily, stejně jako Artiste, kterého však hlavně pronajímali na různé práce do jiných rodin ve městě.

Pak se však stalo něco ošklivého a Tvůj pradědeček o tom píše v dopise mé matce velice taktně. Artiste, kterým zřejmě cloumaly návaly puberty, se měl údajně dopustit čehosi, co dědeček líčí jako "nepatřičné návrhy" jedné z městských krasavic. To samozřejmě způsobilo, že městečko zachvátila vlna rozbouření, chlapci vyhrožovali smrtí a Tvůj dědeček učinil opatření, které by tou dobou pokládal za patřičný krok nejspíš každý. Rychle odvezl Artista potají z města do New Bernu, kde věděl o nákupčím mladých černochů pro řečíkové lesy dole v Georgii, někde kolem Brunswicku. Tomuhle překupníkovi Artista prodal za osm set dalarů. A to jsou ony peníze, které skončily dole ve sklepě starého domu. Jenže tady celá historie ještě zdaleka nekončí, synku. Na dopise je totiž nejbolestnější pradědečkovo vyprávění o tom, co po téhle epizodě teprve následovalo, stejně tak jako probuzená lítost a pocit viny, které tolikrát, jak jsem si všiml, provázejí příběhy o otroctví. Možná že už tušíš, co následovalo. Artiste se zřejmě žádných "nepatřičných návrhů" vůči té mladé bílé slečince nedopustil. Byla to hysterická holčina, která brzy nato obvinila ze stejného přestupku dalšího černocha, ale ukázalo se, že je její příběh obyčejná lež - načež se milá dívenka sesypala a přiznala se, že i její obvinění Artista bylo vylhané. Dovedeš si představit, jaká muka musel dědeček prožívat. A v tom dopise mé matce líčí svůj úděl provinilce.

Nejen že se dopustil jednoho ze skutečně neprominutelných přestupků majitele otroků - rozbil rodinu -‚ ale prodal nevinného šestnáctiletého chlapce do pekelných muk georgijských řečíkových lesů. Líčí, jak pátral prostřednictvím pošty i soukromého kurýra a dával se poptávat v Brunswicku a jak nabízel jakoukoli sumu, jen aby chlapce zas mohl koupit zpátky, ale tou dobou bylo poštovní i jiné spojení zdlouhavé a nejisté a v mnoha případech přímo nemožné, a Artiste se už nikdy nenašel.

Těch $ 800 jsem objevil přesně na tom místě ve sklepě, které tak pečlivě popsal Tvé babičce. Jako kluk jsem míval kousek od té skrýše vyrovnané sáhové dřevo a skladoval jsem tam jablka a brambory. Jistě si dovedeš představit, že hodnota mincí za tu dobu nesmírně stoupla. Některé jsou dnes vzácné unikáty. Měl jsem možnost zanést je do Richmondu k odhadci, říká se mu, aspoň myslím, numismatik, a ten mi nabídl něco přes $ 5500, což jsem přijal, protože to představuje sedmisetprocentní návratnost sumy získané prodejem nebohého Artista. Sama o sobě by to byla částka značná, ale jak víš, v podmínkách babiččiny závěti stojí, že peníze mají být rozděleny rovným dílem mezi všechna její vnoučata. Jinak by to bývalo pro Tebe mohlo být daleko lepší. Na rozdíl ode mne, který jsem byl natolik prozíravý, že jsem v této přelidněné epoše zplodil jen jediného syna, Tvoje tetičky - mé neuvěřitelně plodné sestřičky - přivedly na svět slovy jedenáct potomků, všechny zdravé a hladové, a všechny chudé. Takto se Tvůj podíl z prodeje Artista ztenčil na sumu o několik dolarů menší než $ 500, na kterou Ti pošlu ověřený šek, což udělám ještě tento týden nebo aspoň ihned poté, jakmile bude celá transakce provedena…

Tvůj milující otec

 

Léta později jsem si myslíval, že kdybych byl odvedl podstatnou část výtěžku z onoho prodeje Artista Národnímu sdružení pro povznesení černého lidu a všechno si neponechal, mohl jsem se tak aspoň vyznat z pocitu vlastní viny, a navíc jsem mohl podat svědectví o tom, že jsem dokonce jako docela mladý člověk cítil s krutým osudem černochů, a byl jsem tudíž schopen přinést sám nějakou oběť. Ale nakonec jsem rád, že jsem si peníze ponechal. Po dlouhá léta poté se stávala obvinění černého lidu stále bojovnější a neodbytnější, a když jsem se dozvěděl, že já jako spisovatel - a k tomu ještě prolhaný spisovatel - jsem prý z bídy otrokářství měl jenom zisk a prospěch, podlehl jsem jisté masochistické rezignaci, a když jsem si pomyslel na Artista, řekl jsem si: čert to vem, když je někdo rasistický vykořisťovatel jednou, je rasistický vykořisťovatel vždycky. Navíc jsem roku 1947 potřeboval těch čtyři sta osmdesát pět dolarů stejně nepostradatelně jako každý člověk s černou pletí nebo černoch, jak jsme tehdy ještě slušně říkali.