Miloslav Švandrlík

DRACULŮV ŠVAGR
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Imbecil

Celá ta podivuhodná historie začala na náměstí v Boleslavi. Věčně rozhihňaný imbecil Matýsek Louda se zčistajasna rozběhl přes vozovku a než ho mohl někdo zadržet, zmítal se pod koly autobusu. Se zlomeninami a těžkým otřesem mozku ho odvezli do nemocnice a chirurgové ho dávali hezkých pár týdnů dohromady.

Jenomže s Matýskem se během léčení stala neuvěřitelná změna. Nehihňal se, neskotačil, ale v jednom kuse vykřikoval, že měl být zabit vlastní ženou a jejím milencem, ačkoliv pochopitelně nikdy žádnou ženu neměl. Na laskavé oslovování nemocničního personálu odpovídal hrubostmi a rozbíjel všechna dostupná zrcadla, neboť tvrdil, že se v nich nepoznává.

Sotva byl jen poněkud schopen chůze, utekl z nemocnice a vydal se na stanici Veřejné bezpečnosti. To se neobešlo bez komplikací, neboť v Boleslavi vůbec netrefil, nikdy v životě l u prý nebyl a divil se, proč ho z Pořečova odvezli právě sem.

Na stanici Veřejné bezpečnosti seděl poručík Sláma. Usmál se na příchozího a přátelsky mu pokynul: "Jak se daří, Matýsku? Už tě v tom špitále slepili?"

Čekal zahihňání a nějakou slabomyslnou skopičinu, ale nedočkal se. Imbecilova tvář byla zavilá a nepřístupná. "Soudruhu, netykejte mil" ozvalo se z bláznových úst. "Vůbec vás neznám a přicházím v úřední záležitosti. Jsem Stanislav Zelenka, poštovní doručovatel z Pořečova."

"A já jsem admirál Nelson," chtěl říci poručík, ale včas tuto větu spolkl. Nemohlo být pochyb, že má před sebou Matýska, ale na druhé straně by Matýsek zase nikdy nemluvil tak, jak to právě slyšel před chvílí! Co s ním v té nemocnici vlastně udělali?

"Pokračujte!" řekl Sláma a zkoumavě si imbecila prohlížel. Byl upřímně zvědav, čím ho vyléčený Matýsek překvapí.

"Přiznám se, že spoustě věcí kolem sebe vůbec nerozumím," začal Matýsek a těžce se posadil. "Proto jsem také přišel sem. Mám takový nepříjemný pocit, že se tady se mnou hraje nějaká nečistá hra. V nemocnici mi tykali a chovali se ke mně tak, jako bych byl nepříčetný. Ale já přece dobře vím, co mluvím! Jenom nechápu, proč jsem v cizím městě uprostřed cizích lidí! Kdo to zařídil, že jsem se z Pořečova ocitl až tady?"

"Na to je snadné vysvětlení," pravil poručík, "na náměstí vás porazil autobus." A v duchu kroutil hlavou nad tím, jak se teď Matýsek vyjadřuje. Zřejmě se mu to tím nárazem v hlavě zase pomíchalo a vybavily se mu zcela nové představy. Sláma ho znal už řadu let a až dosud nikdy od něho neslyšel včtu, která by měla smysl. Až do té nešťastné autonehody se životem spíše prohihňával.

"To je přece nesmysl!" vybuchl imbecil. "Jakživ jsem v Boleslavi nebyl, nemám tady známé, ani příbuzné. V životě mě nenapadlo sem zajet. Jak by mě tedy mohl přejet autobus?"

"Připustíte alespoň, že jste byl pěkné potlučen!" řekl poručík, který nevycházel z údivu nad Matýskovou proměnou. "Můžete mi říci, jak jste k těm úrazům přišel?"

"Chtěli mě utlouct," ztlumil hlas Matýsek, "moje žena a její milenec, který se jmenuje Falta. Počíhali si na mne v lese, když jsem nesl důchod nadlesnímu Hrabánkovi. Zřejmě doufali, že to Bezpečnost bude považovat za loupežné přepadení, kterých se v okolí předtím několik vyskytlo. Ale já jsem je viděl! Dřív, než jsem omdlel pod jejich ranami, jsem je poznal! Nedovolím, aby unikli spravedlnosti! Musí být okamžitě zatčeni, rozumíte?"

Poručík, již dokonale zmatený, přikývl. "Ale jak si vysvětlujete, že nejste v tom vašem Pořečově, nýbrž v Boleslavi?"

"To si vysvětlit nedovedu," řekl Matýsek. "Pamatuji si, jak do mne tloukli tyčemi a já jsem volal o pomoc. Pak jsem ztratil vědomí. Co se stalo mezitím, než jsem se probudil v nemocnici, to opravdu nevím. Můj pobyt tady je pro mne dokonalou hádankou. Třeba mě považovali za mrtvého a odvezli mě sem, aby na ně nepadlo podezření. Nebo to udělali z jiných důvodů. Nevím..."

"Mm..." udělal poručík, "a víte náhodou, kdy vás přepadli?"

"To si pamatuju docela přesně," děl imbecil, "právě proto, že jsem nesl ten důchod nadlesnímu Hrabánkovi. Stalo se tak před polednem 10. června 1962."

"Tedy před sedmi léty," zabručel Sláma již dokonale popleten.

"Jak to, před sedmi léty?" Zlobil se Matýsek. "Nedělejte ze mne cvoka!"

"Račte se podívat na kalendář," řekl poručík. "Píšeme rok 1969, s tím se nedá nic dělat!"

Matýsek se opravdu vrhl ke kalendáři a s vykulenýma očima si jej prohlížel. Listoval v něm, zíral na jednotlivě týdny a těžce, namáhavě dýchal. Pak se chytil za hlavu a rozvzlykal se. "To přece... není možné! To není možné! Sedm let v bezvědomí!"

"Uklidněte se," pravil chlácholivě Sláma, "a zkuste mě, prosím vás, sledovat. Nepřerušujte mě a věřte, že vás nechci balamutit. Vaše skutečné jméno je Matěj Louda a od narození bydlíte v Boleslavi. Sám vás znám řadu let a proto jsem vám při vašem příchodu tykal. Před nějakou dobou vás postihlo neštěstí. Neopatrně jste přecházel ulici a porazil vás autobus. Byl jste vážně zraněn, kromě jiného jste měl silný otřes mozku. Snad právě proto se nyní považujete za někoho jiného!"

"To není možné!" vykřikl Matýsek. "Mohu přece kdykoliv dokázat, že jsem Stanislav Zelenka! V Pořečově znám každého a každý tam zná mne! Nemohu přece být někdo jiný!"

"Tady vás také znají," ujistil ho poručík, "a o vaší totožnosti nemůže být nejmenších pochyb, l kdybyste připustil, že jste dvojníkem Matěje Loudy, musel byste nám nejen vysvětlit, co jste dělal tady, když vás porazil autobus, ale také kde jste pobýval těch sedm roků, které vám prokazatelně chybí."

Matýsek sténal s hlavou v dlaních a snažil se na něco podstatného si vzpomenout.

"Prosím vás," zašeptal potom, "nemohl byste mi půjčit peníze na cestu? Potřebuji! si zajet do Pořečova. Musím za každou cenu zjistit pravdu! Rozumíte? Chci se na vlastní oči přesvědčit, jestli má minulost je pouhá fantazie!"

 

Ale Matýsek do Pořečova zatím nejel. Přecenil své síly i vliv rozčilující rozmluvy v poručíkově kanceláři. Po několika dalších minutách omdlel a sanitka ho odvezla zpět do nemocnice.

Poručík Sláma byl však rozmluvou s Matýskem zcela šokován. Nedovedl si vysvětlit, jak je možné, že imbecil, který nebyl už dosud schopen sestavit rozumnou včtu, vůbec nepůsobí dojmem zaostalého člověka. Co se to v jeho mozku stalo! Kde se vzalo to fantazírování o poštovním doručovateli z Pořečova?

"Tyhle starosti mi chyběly," bručel poručík, když, zjistil, že se k Matýskovým výplodům fantazie ustavičně vrací, "ale z vědeckého hlediska je to jistě velice zajímavé. Psychiatři by se tím rozhodné měli zabývat! Vida, co všechno se může přihodit s mozkem člověka! Zrovna nedávno jsem viděl v televizi, jaký je to důležitý a přitom křehký orgán. Z prostomyslného cvoka je najednou poštovní doručovalel z Pořečova. No, mohl si vybrat něco atraktivnějšího. Pořecov, Pořečov... kde vlastně to hnízdo leží?"

Poručík se zadíval na nástěnnou mapu republiky. "No vida," po divil se, "ono to ani není tak daleko! Čtyřicet, možná padesát kilometrů. Slabá hodinka jízdy na motorce..."

Tuto myšlenku vzápětí rozhodně zaplašil. Přece nebude brat vážně blázna! Příslušníci Bezpečnosti mají dost jiných úkolů, nehledě na to, že to ani není jeho rajón.

Ale co se stane, až Matýska propustí z nemocnice? Určité se do toho zatraceného města rozjede a může tam někomu pořádné zkomplikovat život. Nebylo by namístě tomu předejít? Padesát kilometrů přece není žádný problém! A není třeba tam jet služebné... Což si takhle udělat malý soukromý výlet za účelem poznávám naší krásné vlasti? Kdoví, možná, že je v tom Pořecově dokonce hezky....

"Asi si dám pár pořádných facek!" řekl si poručík Sláma už na prosto rozhodnut. "V živote jsem jesle neničí tak mizerný důvod ně kam jel. Vždyť to, co dělám, je přinejmenším podléháni mystice! Přece je mi sakra jasné, že Matýsek nemůže byl nějaký listonoš, tak pí oč na to pořád myslím? A proč se chci přesvědčit o lom. o čem ani v nejmenším nepochybuju?"

 

Pořečov bylo malé, malebné městečko, které koneckonců stálo za vidění. Sláma uvažoval, má li se vydal za svým kolegou na stanici Veřejné bezpečnosti, ale posléze dal přednost poště. Už protože stála na náměstí v pěkně zdobené secesní budově. Sláma zašel do kanceláře, kde seděl starý, značné olysalý poštmistr.

"Mám takový zvláštní dotaz," řekl nejistě poručík, "vlastně ani nevím, jestli jsem ve správném městě. Docela možná, že si pletu Pořečov s Říčanami. Nebo s Postřekovem."

"Jen se ptejte," pravil vlídně poštmistr. "Všichni jsme lide omylní a není třeba se za to styděl."

"Prosím vás," vyhrkl Sláma, "není u vás náhodou zaměstnán jako poštovní doručovatel nějaký Stanislav Zelenka?"

Poštmistr se na něho pátravě podíval. "Zelenka?" řekl. "Ale toho přece zabili před šesti... no, před sedmi lety?!"

Poručík téměř zavrávoral. "Zabili?" zakoktal. "A kdo ho zabil?"

"Jo, soudruhu," řekl s gustem poštmistr, "to byla tenkrát moc ošklivá vražda! Něco takovýho tu nepamatuj u a jsem tady třiatřicet let! Už před tím tu došlo k dvěma loupežným přepadením. Vedoucího Pramene praštili v podloubí do hlavy a sebrali mu tržbu. Potom zase omráčili vrchního číšníka od Zeleného stromu. Už tyhle případy pobouřily veškeré občanstvo. Ale když utloukli pana Zelenku..."

"Jak se to stalo?" skočil mu do řeči poručík.

"Ten den zrovna roznášel důchody," vysvětloval poštmistr, "a nesl peníze nadlesnímu Hrabánkovi do myslivny. To sejde kus lesem. V záhybu cesty se na něho vrhli, utloukli ho a sebrali mu peníze. Snad ho chtěli jenom omráčit a zbytečně moc přitlačili. Kdoví..."

"A chytili je?" zeptal se Sláma.

"Vlastně nechytili," děl stařík. "Podezření padlo na nějakýho Pepka Ránu. Zloděj, rváč a nedělák. A taky se říkalo, že ho vrchní při tom přepadení měl poznat, ale nebyl si stoprocentně jistej, a tak o tom mlčel. Teprve ta vražda mu rozvázala jazyk a hoši z kriminálky si pro Pepka šli domů. Chtěli ho překvapit, ale moc se jim to nepovedlo. Zahnali ho na půdu, obklíčili a vyzývali ho, aby jménem zákona slezl dolů. Jenže on neslez a místo toho na ně začal střílet. Čert ví, kde vzal pistoli, ale měl ji, a tak z toho byla přestřelka jako na Divokým západě.

Holt se Pepkovi nechtělo zpátky do basy a taky tam nešel. Dostal ji, říkali, přímo do srdce, takže ho naložili rovnou do rakve. Ty z Bezpečnosti to strašně mrzelo, protože počítali s tím, že jiní Pepek prozradí svýho komplice. No, nevyšlo to. A ten komplic se po těch všech událostech zřejmě zalek, protože od ty doby se u nás už nic nestalo." "A ten Zelenka," vzpomněl si Sláma. "Měl ženu?" "Co by neměl?" podivil se poštmistr. "Naříkala nad jeho rakví jako pominutá. Jenže sejde z očí, sejde z mysli. Dlouho vdovou nezůstala. Vzala si nějakýho Faltu. Moc pořádnej člověk loje. Hodnej, práčovi-tej, přičinlivej."

Poručík cítil, že se pod ním pohubuje podlaha.

 

Nazítří se poručík Sláma ohlásil u velitele okresního oddělení majora Sládka. Podrobně mu celý případ vylíčil a potom na majorovo přání ještě dvakrát.

"Koukněte, Sláma," pravil posléze major, "jste marxista?" Poručík přisvědčil.

"Jste si absolutně jistej, že nechodíte do kostela nebo nejste členem nějaký tajný sekty?"

Poručík tuto možnost se vší rozhodností popřel.

"Tak já vám něco řeknu, Sláma," děl major téměř slavnostně. "To, co jste mi tu vykládal, je metafyzika, spiritismus nebo dokonce budhismus. My marxisté ve stěhování duší nevěříme, a tudíž od toho taky půjdeme. Případ byl s konečnou platností vyřešen, pachatel zahynul a víc nás nemusí zajímat. Kdybysme se s tím piplali, tak bysme se dostali buď do blázince nebo do kláštera. Já, Sláma, ani po jednom, ani po druhým netoužím. Vy snad ano?"

"V žádném případě," odpověděl poručík, "ale zjištěné skutečnosti jsou takového rázu..."

"Zjištěné skutečnosti?" zvedl obočí major. "V nějakém Pořečově utloukli listonoše. To je jediná jistota. Někdo mohl mít podezření na jeho ženu a jejího milence. Třeba o tom mluvil před tím imbecilem, který to jakoby vůbec nevnímal. Jenomže jak ho porazil ten autobus a narazil mu kokos o dláždění, vznikl v šedé kůře mozkové nějaký těžko vysvětlitelný proces. Magorovi to začalo myslet a krom toho se mu vybavily některé děje, o kterých slyšel vyprávět. Tím se taky stalo, že se začal pokládat za listonoše."

"Mně se to nezdá," zavrtěl hlavou poručík.

"Mně taky ne," připustil major, "ale je to vcelku přijatelný vysvětlení. Co chcete Sláma, dělat? Usvědčit po sedmi letech pravého pachatele na základě mrtvýho listonoše, který se převtělil do magora přejetýho autobusem! Kam byste s touhle metafyzikou chtěl jít?"

"Ale spravedlnost..." zakoktal Sláma.

"Podívejte, Sláma," řekl otcovsky major, "my přece děláme, co můžeme. Chytáme lumpy všeho druhu a zavíráme je. Ale na tyhle věci jsme krátký. Jestli je nějaká vyšší a dokonalejší spravedlnost, než je ta naše, tak houby záleží na tom, jestli na nějakýho gaunera zapomeneme. Ale jestli taková spravedlnost není, pak nemůže být ani převtělování a váš imbecil nemůže bejt zabitej listonoš."

"Ale já bych přece jen..." namítal poručík.

"Sláma!" houkl major. "Dejte si odchod! A přečtěte si něco od Jiráska. To vás přivede na rozumnější myšlenky!"

"Provedu!" zvolal poručík a ukázněně opustil místnost.

 

Zpráva z Černé kroniky: ŠÍLENEC VRAŽDIL NA MALÉM MĚSTĚ. 9. října byli v Pořečově ve svém domku surově utlučeni manželé Faltovi. Vrahem je slabomyslný M. L., až dosud považovaný za zcela neškodného. Krátce po činu byl dopaden a dopraven do ústavu pro duševně choré.