Miloslav Švandrlík

DRACULŮV ŠVAGR
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Mstivý šašek

Profesor Karban byl vynikajícím historikem s fenomenální pamětí. Věděl o všem, co se šustlo v tom či onom století, vyznal se ve skutečných událostech i v legendách a rád o tom všem vypravoval. Jako jeho budoucí zeť jsem ho často provázel po hradech, zámcích a zříceninách a vždy jsem se od něho dozvěděl něco zajímavého.

V červenci minulého roku jsme si spolu zajeli na Lesecko, které bylo podle profesorových slov od nepaměti osídleno a Slované zde žili prokazatelně již v šestém století. Upřímně řečeno, bylo mi to dost jedno, protože jsem přijel spíš kvůli čerstvému vzduchu a výtečnému koupání, ale profesorův výklad byl tak sugestivní, že jsem se ani příliš nenudil.

Jedním z atraktivních cílů našeho putování byla návštěva Runštejna. Těžko říci, je-li Runštejn hodně zchátralý hrad, nebo poměrně zachovalá zřícenina. Jisté je, že stojí na vysokém zalesněném vrchu, na který profesor šplhal jako mladík a já se plahočil jen s největším sebezapřením.

"To je nádhera!" vzdychal profesor. "Podívej, jaké skvostné místo si pánové z Bínovců vybrali, aby snáze odolali přesile. Tento hrad nikdy nebyl dobyt, částečně lehl popelem při velikém požáru roku 1744. Později měl být obnoven a skutečně se také začalo s pracemi. Bohužel k dokončení stavby nedošlo. Šlechta pozdějších věků již nepotřebovala opevněných hradů a dávala přednost honosným zámkům na rovině."

"Dobře dělala!" vydechl jsem. "Cožpak je to lidské šplhat na takový kopec? Za takové rozhodnutí šlechtu jedině chválím!"

Profesor se trochu zamračil, ale pak mě začal vodit po zřícenině a upozorňoval mě na to, která klenba je stavitelský skvost, která brána působila nepřátelům nejvíc potíží a odkud házeli obránci dobyvatelům na hlavy balvany a jiné předměty.

"A co takhle strašidla?" zeptal jsem se náhle. "Bílá paní se na cimbuří neprocházela? Rytíř s uťatou hlavou se zde neproducíroval?"

Profesor se zamyslel. "Runštejn měl celou řadu strašidel," pravil potom, "a samozřejmě i bílou pani. Je tu však jedno slavné strašidlo, jakým se ostatní hrady či zámky nemohou pochlubit. Je to mstivý šašek."

"Mstivý šašek?" podivil jsem se. "Proč zrovna šašek?"

Profesor se posadil na placatý kámen a opřel se zady o stěnu. Pak si zapálil doutník a to už jsem začínal tušit, že historie mstivého šaška není jen tak ledajaká. Když si profesor dával takhle načas a dělal si před vyprávěním pohodlí, vždycky z toho bylo něco neobvyklého.

"Legenda říká," spustil potom, "že jeden z prvních vlastníků tohoto hradu, pan Rohan z Bínovců, měl překrásnou manželku Lukrecii, na kterou přímo chorobně žárlil. Střežil ji tak, že byl kdekomu pro smích, ale to mu zřejmě nevadilo. Hlavně když se Lukrecie s nikým nemohla setkat o samotě a tím také byla vyloučena nevěra. Jedinou výjimkou byl šlechticův šašek Zozo. Byl to ošklivý skřet, vysoký šot va osmdesát centimetrů, a na zádech měl veliký hrb, který ho činil ještě ohyzdnějším. Šašek měl za úkol hlídat paní ve chvílích, kdy se šlechtic musel přece jen vzdálit, a zároveň ji rozveselovat a bavit. Ale stalo se to, co nikdo, a zejména pan šlechtic, nepředpokládal. Ohyzdný šašek a krásná šlechtična se do sebe zamilovali a jelikož měli dost příležitostí svou lásku realizovat, nezůstalo u platonického vztahu. Nasazovali pánovi z Bínovců parohy při každé příležitosti a jejich podivná láska byla stále vášnivější. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne."

"Pan manžel jim na to přišel," hádal jsem, "a přistihl je v nejlepším."

"Správně," řekl profesor. "Nejprve byl zdrcen a žalostně zaplakal. Pak se ho zmocnil spravedlivý hněv. Vytáhl meč a proklál jím nevěrnou ženu." "A hned na to šaška!" skočil jsem mu do řeči.

Profesor zavrtěl hlavou. "Pro toho měl horší trest, než okamžitou smrt," pravil. "Krev půvabné manželky úplně stačila, aby začal chladně uvažovat o nejkrutější a nejstrašnější pomstě pro svého soka. Nechal zhotovit klec, která měla asi metr v průměru. Vpravil do ní šaška, pečlivě ji uzamkl a zavěsil si ji v komnatě. Prý proto, aby se stále mohl dívat na krasavce, který mu odloudil ženu.

Ve skutečnosti ncbožáka v jednom kuse mučil. Bodal ho mečem, poléval ho ledovou vodoví nebo pod železným dnem klece přidržoval pochodeň. Trápil ho hladem a žízní, častoval ho nadávkami a vymýšlel si ty nejkrutější způsoby mučení. Nejvíce ho hnětlo, že šašek nesl svůj úděl statečně a ještě se šlechtici vysmíval do oči. Celé dva roky žil v kleci v nejstrašnějších mukách, než konečné vypustil svou duši."

"Ale tím to jistě neskončilo," řekl jsem; "z šaška se docela určitě stalo strašidlo, které dalo šlechtici co proto."

"To jistě," souhlasil profesor. "Šašek nezapomněl na příkoří, jichž se mu dostalo zaživa a mstil se opravdu strašlivě. První, co udělal, bylo to, že svrhl pánovi z Bínovců na hlavu těžký kámen. Ze šlechtice byla kaše a zdálo se, že šaškova zášť bude ukojena. Leč nebyla. Šašek řádil dál a mstil se na všech, kteří byli nějak spřízněni s pánem z Bínovců. Vždycky volil tentýž způsob vraždy. Byl příliš malý, než aby někoho mohl zaškrtit nebo udolat podobným způsobem a tak počkal, až vyhlédnutá oběť stane pod balkónem nebo pod hradbami. Pak stačilo svrhnout dolů nějaký těžký předmět a pomsta byla hotová."

"Zajímavé!" skočil jsem inu do řeči. "Doufám, že se tomu mstivému šaškovi podařilo vyhladit celý rod."

"Zdaleka ne," usmál se profesor. "Zřejmě proto, že šlechtické rody bývaly velice rozvětveně a zlikvidovat je nebylo v moci žádného strašidla. Ale především proto, že mstivý šašek nikdy neexistoval. Lépe řečeno, existoval pouze v bájích, které se o tomto hradu vyprávěly. Dost jsem se o historii Hunštejna zajímal a velice pečlivě jsem prostudoval všechny dostupně materiály. Strašné historky o mstivém šaškovi se počaly vyprávět až sto, ne-li stopadesát let po smrti pána z Bínovců, který ovšem svou manželku Lukrccii skutečně proklál mečem."

"Proč?" zeptal jsem se.

Profesor pokrčil rameny. "V této věci je historie skoupá," pravil, "ale není vyloučeno, že v tom nějaká nevěra byla."

"A ty další vraždy?" zajímalo mě, "o těch se v dostupných materiálech nehovoří?"

"O vraždách nemůže být řeč," tvrdil profesor, "a tím méně o působení nějakého strašidla. Bylo tu během těch století několik nešťastných náhod, ale ty lze vysvětlit přirozeným způsobem. Vždyť i dneska se stane, že někomu spadne něco na hlavu. Žádné čáry ani kouzla v tom nejsou."

"Hm," řekl jsem zklamaně. "Mně by se ovšem líbilo víc, kdyby tví doopravdy řádil ten mstivý šašek. Prostudoval jste všechny materiály pečlivě?"

"Ovšem," odvětil profesor, "jednak to bývá mým zvykem a za druhé mám k tomuto hradu zvláštní vztah. Náležím totiž tak trochu k rodu, o němž jsem ti vypravoval. Žárlivý manžel a vrah své ženy je jedním z mých vzdálených předků. Proto jsem všechny písemnosti, vztahující se k tomuto případu, prostudoval obzvláště důkladně. A znovu tě ubezpečuji: mstivý šašek nikdy neexistoval!"

Profesorovy vědecké kvality byly nesporně. Dá se tedy předpokládat, že kámen, který se náhle uvolnil z rozpadající se zdi a roztříštil mu hlavu, nebyl uveden v pohyb žádnou nadpřirozenou silou. Šlo nade všechnu pochybnost o nešťastnou náhodu.