Josef Kajetán Tyl

PALIČOVA DCERA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JEDNÁNÍ PÁTÉ

Hřbitov jako v prvním jednání.

Výstup 1.

ANTONÍN. ROZÁRKA.

ANTONÍN: Tady si musíte ale odpočinout; už jste celá zemdlená. Já nevím, co vám to napadlo! Po silnici jsme mohli pohodlně až k našemu domku zajet; tady musíme přes vrch –

ROZÁRKA: Tak přijdeme domů zadem, aniž nás kdo uvidí.

ANTONÍN: A proč by nás neměli vidět?

ROZÁRKA: O tom se brzy přesvědčíte, a já trnu již teď, když na to pomyslím. Nezapomínejte, že nechtěla vlastní teta o mně slyšet.

ANTONÍN: I co je vám do tety – a do celého světa! Když budete chtít, budu já vaší tetou a třeba celým světem. Ostatně jste už ani s tetou nemluvila.

ROZÁRKA: Já nemohla. Ona se chovala ke mně tak hrubě, když mě odváděli. –

ANTONÍN: A já jsem udělal potom tu hloupost, že jsem vám řekl, že nechce ani sestry podržet.

ROZÁRKA: To jste udělal dobře; alespoň jste mě zbavil nového zahanbení.

ANTONÍN: I což – já jsem byl spokojen, že jste k ní už ani nepáchla a hned se mnou z Prahy odešla.

ROZÁRKA: Mně tam bylo hanbou, jako by na mne domy padaly, i děkovala jsem Bohu, když jsme byli za branou.

ANTONÍN: No – a teď jsme tady, u nás – brzo u mne. Jen pojďte.

ROZÁRKA: Jděte zatím napřed a řekněte matce, že ji prosím, aby mě přijala – vždyť musí o tom vědět.

ANTONÍN: I ta to už beztoho ví, protože budou sestry s vozem doma – a ty řeknou, že přicházíme. Ostatně si nemyslete, že je moje matka lidojed.

ROZÁRKA: Ať mi popřeje místa jenom na tak dlouho, až se trochu zpamatuju –

ANTONÍN: Ale Rozárko!

ROZÁRKA: A sama si něco vyhlídnu.

ANTONÍN: Rozárko, že se budu hněvat! – Copak jsem vám tak protivný, že –

ROZÁRKA: Mlčme teď o tom, Toníčku! Vy jste můj upřímný přítel – to vím, a nikdy na to nezapomenu.

ANTONÍN: To je moudrá myšlénka! Ano, já jsem váš upřímný přítel. To mi věřte, já se takto nerad chlubím, ale taková upřímnost nebyla ještě na světě – a poslušný jsem také, vidíte, já už jdu! Ale za čtvrt hodinky si zase pro vás přijdu.
(Odejde.)

ROZÁRKA: Dobrý člověče!

Výstup 2.

MARTIN. ROZÁRKA.

MARTIN: I na mou věchu, tedy jsem se přece nemejlil!

ROZÁRKA: Ah, dobrého zdraví, pane Toužimský.

MARTIN: Servus! Já jdu tuhle ze vsi – z tentono – tam – a vidím před sebou pořád někoho do kopce. Já řku, to je jako ta pali… no, já jsem ještě nedořek, panno Rozárko! – Ale kdo pak je to asi s tím Jedličkou, myslím si tak pořád u sebe – a poněvadž jsem nehnal telata, tedy jsem běžel za vámi.

ROZÁRKA: Chcete snad něco –?

MARTIN: Ne – to bych nevěděl. Vidíte, našinec má svou reputaci a nemůže se s každým špinit.

ROZÁRKA: Pane –

MARTIN: Nehněvejte se! Ony jsou to vlastně slova naší Běty. Já jsem ondyno doma tak něco prohodil, kdybyste nechtěla Jedličku, že bych věděl o někom jiném, a Běta ani necekla; ale když bylo po ohni a potom se rozneslo, že jste to bezpochyby vy sama s tatíkem – no já jsem to ještě nedořek – ale vy jste tak najednou utekla, že to muselo každému napadnout; tu byla Běta hned na mne venku s jazykem: Vidíš, to bysi teď měl, (...)

(......)