<<< Literární doupě
Literární doupě

Vladislav Vančura

LUK KRÁLOVNY DOROTKY

kompletní kniha (e-book)

 

Dobrá míra - Vančura Vladislav
 
 
cena původní: 49 Kč
cena: 46 Kč
Dobrá míra - Vančura Vladislav
Markéta Lazarová - Vančura Vladislav
 
 
cena původní: 168 Kč
cena: 132 Kč
Markéta Lazarová - Vančura Vladislav
Markéta Lazarová /hlava 3/ - Vančura Vladislav
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 99 Kč
Markéta Lazarová /hlava 3/ - Vančura Vladislav

 

    1   >

 

 

 

 

 

F. X. Šaldovi

 

 

Guy de Maupassant

Vzácné barvy pařížské, jichž jste si s takovou snadností uvykli vážit, popuzují Francouze právě tak, jako vám jdou proti srsti strakatiny Menšího Města pražského. Odkud se vzalo tolik nadšení v jazycích národů, kteří procházejí křížem krážem Paříží? Stejně snadno uhádnete, co přimělo Guy de Maupassanta k tomu, aby mávl rukou nad shonem svého města. Praví se, že nešvár utvrzuje lásku. Snad se v důvodech řečeného básníka tajila milost, již zakoušíte plivajíce do páchnoucího proudu Čertovky, kterou jste prokleli a jež se vám přece líbí.

Buď jak buď. Guy de Maupassant byl rozhořčen. Paříž jej pobuřovala. Zvedl ruku, jako by se bránil proti nesmírnému klusání drožek, a zamířil ke kavárně, kde večeříval.

V tu chvíli skýtal boulevard obraz, jejž jsme se naučili milovat o několik let později na plátnech impresionistů.

Vozkové v kabátcích s maličkou pláštěnkou mávali bičem, jehož násadec přechází v řemínek křivkou nedbale zdůrazněnou Manetem. Dámy obracely svou tvář k svítilnám, zachycujíce na ohbí tváře jejich záření, a ze stínů, které nám budou navždy připomínati kobalt a hněď italských hlinek, zvedaly nosíky s narůžovělým chřípím. Vězely v kožišinách vždy o něco nádhernějších než důchody jejich milenců a v pláštích, jejichž cena nepřesahuje polovinu měsíčního příjmu manželova.

Pohyb, který upadl v zapomenutí od času krejčoviny obnažující lýtka, pohyb, v jehož konečcích prstů se řásní tkanina sukně a jehož dlaň obepíná bedra spěchající dámy, nebyl o nic méně krásný než o svátcích Kateřinek či o výročí pádu Baštily, a přece špatný rozmar, jenž se dotkl klobouku Maupassantova, byl jitřen zástupy Pařížanek stejně jako smečkami Pařížanů. Vídal je po dvě desetiletí choditi ve světlých svrchnících se zdviženým límcem; jejich hůl trčívá podle ramene a pohybem stále stejným zvedají levici ke křídlu svého vousu. Již dvě desetiletí nosí Pařížanky své peří po způsobu kavek!

Guy de Maupassant odvrátil hlavu od divadla, které ho unavovalo, a vstoupil do jedné z kavárniček, jichž je v ulici Richelieu naseto.

Byl listopad, konec týdne a táhlo právě na šestou. Zdá se, že v tuto hodinu jest nejlépe počínati příslovečná dobrodružství pařížská, avšak Guy de Maupassant nemyslil ani zdaleka na něco podobného, a právě dnes, kdy byl ve špatné míře, mohl odpověděti dvojnásob snadno služtičkám lásky, které se mýlívají a jsou hotovy přijímati za bernou minci jeho chlapecké chování.

Usednuv kroužil kloboukem na ukazováku levice a jeho zevnějšek jevil roztržitost. Za zády básníkovými přecházel číšník, jeden z těch, kterých se nikdy nedovoláte v pravý čas. Maupassant si chtěl objednat jakýsi nápoj a ohlédl se ťukaje na stůl pětifrankem, jejž držel mezi prsty. Co se tak rozhlížel, nemohl neviděti dvojici rozvaděných milenců. Maupassantova doba poznamenala malíře a básníky, pokud nezešedivěli. či pokud to někam nedotáhli, tak výrazně, že je každý poznal na sto honů. Podle kabátu bylo tedy lehko uhádnouti, že je mladý muž umělec. Jmenoval se Maurice Gilardin. Byl bledý zlostí a rovněž slečna po jeho boku na sebe upozorňovala; vedla si výstředně. Na první pohled se zdálo, že chodívá po nocích, ale Maupassant .poznal, jak napodobuje vzor sotva zahlédnutý, a zřekl se toho mínění. Chovala se nepřiměřeně a bláhově, vzbuzujíc spíše smích než: nelibost. Guy de Maupassant nastražil uši a zaslechl úryvek hádky. Věc ho zaujala a obrátil se poznovu, nemoha zatajiti úsměv.

Zatím se slečna octla v úzkých. Rozhlížela se hledajíc pomoc a touha po pomstě, která se zmocňuje dívek před žárlivými milenci, jí našeptávala, aby oslovila Guy de Maupassanta.

Když ztratíte hlavu, přidržte se i pošetilých nápadů, neboť v takových chvílích se vám nahrne myšlenka za myšlenkou. Mauricova milenka neměla rovněž na vybranou, a tak dodavši si ducha přistoupila k Maupassantovi. V té chvíli se podobala hlupačce, znělo jí v uších a nevěděla dobře, co povídá. Maupassant stál, ale když se věc protahovala, poprosil slečnu, aby se posadili. Nerozuměl ani slovíčku, ale bylo mu vhod slyšeti hlas, který splýval s hukotem kavárny, a zakoušel jakési zadostiučinění, konaje to, co byl před chvílí zatracoval.

„Podezřívá vás milenec?“ otázal se Maupassant přerušuje proud její zajíkavé výmluvnosti.

„Říkejte mi Marcela, á to je Maurice Gilardin,“ pravila v odpověď ukazujíc na mladého muže, „rozešla jsem se s ním.“

„Vidíte, že nežertuji ani já, ani on,“ pokračovala obnažujíc předloktí, jež bylo zpruhováno ranami jako stupnice barvířova.

„Chtěl bych vám pomoci,“ pravil Maupassant, „ale nevím, s jakou byste mě přivítala, kdybych vám řekl, že jsem vzal věc doopravdy.“

„Zítra, zítra,“ odtušila Marcela, „byla bych vám zavázána, kdybyste právě teď osvědčil jen polovinu slibované opravdovosti.“

„Prosím vás o to. Zapřísahám té!“ připojila vzrušena až k slzám, „řekni mu, že se známe od dvou let, a přisvědč ke všemu, co uslyšíš.“

Je velmi francouzské kývnouti v podobných okolnostech a Guy de Maupassant se nerozmýšlel, neboť není příkladnějšího Francouze nad tohoto Alsasana.

„Ano,“ odpověděl, „řeknu panu Gilardinovi vše, co si přejete.“

Maupassant se rozhodoval rychle. Jedna dvě a již stál před Marceliným milencem.

„Dobrý večer,“ pravil, „dobrý večer, pane! Jsem Guy de Maupassant a chci vás upozorniti, že není správné obraceti se zády ke svým přátelům. Slečna Marcela a já vás čekáme již drahnou chvíli.“

Účinek velikých překvapení bývá srovnáván s prudkým působením jedů, jež zmrazují člověka od nohou. Na Marcelu nepůsobilo jméno Maupassantovo ani zdaleka. Spolkla je nepohnuvši brvou, avšak její přítel! Zdálo se, že se zalkne rozpaky, změnil barvu a nebyl by snad té noci promluvil.

Nechtějte poznat jeho údiv příliš zevrubně, neboť jej nic neozřejmí, nejste-li sami s to zatajiti dech před mistrem podobného významu.

„Guy de Maupassant! Tento kníže francouzštiny stojí přede mnou a mluví ke mně!“ pomyslil si mladý básník zachvívaje se od hlavy k, patě. Bůh ví, že by se byl spíše nadál vlka než Maupassanta. Zkoprněl a dočista nic nechápal. Podobalo se, že před ním vybuchla záře, a byl jako omámen. Maupassant jej vedl k Marcele a žárlivý básník kráčel jako ve snách. Usedl na okraj židle a pohlížel z jednoho na druhého. Teprve poznenáhlu se vynořovala z jeho oslnění podoba přítelkyně a tvář mistrova.

„Zizi, Zizi!“ vykřikla Marcela, „Zizi, miláčku!“

„Co jste mu řekl, vy škodolibý člověče?“ dodala obrátivši se k mistrovi. Guy de Maupassant mlčel usmívaje se. V okamžiku, který se podobal'zornici Marcelině rozšiřující se údivem a tmou, v okamžiku, jenž sotva dostačí, abychom pronesli jméno ušatého milence, zamyslil se nad nekonečným příběhem a zdálo se mu, že je v něm více lásky než ukrutnosti nebo nerozumu. Chtěl jej vyslechnouti.

Jakmile bylo jisto, že Maurice je opět při sobě, vzpamatovala se Marcela velmi rychle a na obrátku mohla pokračovati ve své hře.

„Pane Guy de Maupassante,“ pravila, „hlupáček, jehož jste zastihl v takových rozpacích, je můj milenec. Podváděla jsem vás s ním.“

„Bylo by mi milejší,“ odpověděl básník, „kdybychom si mohli vyměnit úlohy. Nešlo by říci, že jste podváděla pana Gilardina se mnou?“

Zatím již Maurice nabral dech. Byl mlád, snědý a 'černovlasý, tváře výrazné jako čepel, s obočím zdviženým a vlnou vlasů spadlou do čela. „Pane,“ děl vkládaje v toto oslovení všechen svůj obdiv, „pane, Marcela, o níž pravíte, že byla tak dlouho vaší přítelkyní, je nestoudnice! Vyzvala mne k této schůzce jen proto, aby nás svedla.“

„Jakže? Vy jste znal moje jméno a věděl jste, s kým se zde setkáte?“

„Ne,“ odpověděl Maurice, „neměl jsem ani tušení. Vešli jsme dříve a po celou tu dobu jsem k vám byl obrácen zády.“ Marcela se usmívala a na znamení díků tiskla Maupassantovu paži, potom pila víno. Postavila skleničku jen zpola vyprázdněnou před Maurice a řekla, jsouc při své mazanosti nevědomá jako oslátko: „Maurice, dodejte si odvahy, co na tom, že se rozejdeme?“

„Ach,“ vydechl Gilardin, dívaje se na toto lehkovážné stvoření, jež byl odsouzen milovati, a jakkoliv si ukládal zdrženlivost, přece mu uklouzlo, že se před Maupassantem cítí dvojnásob zahanben.

Marcela opakovala jméno básníkovo, ale ani teď se jí nezdálo známější než názviska z anglického slovníku.

„Nezahazuj se víc, než je třeba, příteli,“ pravila přehlížejíc zvysoka rozpaky Mauricovy.

„Je-li pan Maupassant znám a ctěn dík svému úřadu ...“ „Marcelo! Marcelo!“ vykřikl Gilardin, hotov zbaviti svou přítelkyni stůj co stůj řeči.

Kavárničky v okolí ulice Richelieu nejsou toho druhu, aby snesly příběhy rozpoutanější, než je dovolená míra výstřihu. A tak, jako se odpočítává slušnost odění na knoflíky, budou měřiti slušnost výrazu podle řinčení číšek. Maurice přebral houknuv příliš zostra. Guy de Maupassant se teď usmívá pod kůží, a zatím co se lidé ohlížejí po divné trojici, pokračuje Gilardin již polohlasem: „Marcela chtěla říci, že píšu povídky. Jak je však možné, že mluvíc s vámi přece si domýšlí na podobné věci. Jak je možné, že nerozeznává, kdo z nás dvou je básník? Nevěřím jí ani zbla! Setkala se dnes s vámi po prvé právě tak jako já.“

Maupassantovi se zdálo, že je čas ukončiti šprým, a přisvědčoval Mauricovi, řka, že chvilička nejistoty, kterou zakusil, je pro něho zasloužený trest. Domluviv měl se Maupassant k odchodu a oblékal si plášť. Dříve však, než vyšel, pohlédl na účes Marcelin a na tvář Mauricovu, pociťuje výčitku, že odchází tak znenadání.

„Ti  hlupáčkové!“  pravil  sám  sobě  na  usmířenou,   „snad se jich moje mlčení nedotklo? Co jim mám říci? Jak se vzdá-liti, aby se nepodobalo, že jsem nakvašen?“ Zatím  Marcela vztyčila  hlavu  a vrhla   na  mistra  jeden z pohledů, jež člověkem otřásají. Teprve teď poznala, že Maupassant je týž Maupassant, který píše knihy. Teprve teď poznala podobu svého básníka.

Na druhý den skončil Maupassant svou práci kolem páté hodiny odpoledne. Měl nakvap, nebot v tu chvíli jej očekávali přátelé před domem U letícího anděla, v ulici notně vzdálené od jeho příbytku. Seběhl po schodišti a stanuv mezi dvojí řadou platanů chtěl přivolati povoz. Rozhlédl se, přidržuje si klobouk proti větru, který vál s velkou rychlostí. Ulice byla poloprázdná a Maupassant nemohl nespatřiti Maurice, který přecházel po celé délce hotelu Excelsior.

Věc snesla jediný výklad. Maurice si ze srdce přeje setkati se s mistrem a nemá odvahu jej osloviti. Poohlíží se a zasouvá hlouběji a hlouběji ruce do kapes svrchníčku. Jeho rozhodnost je zřejmě ta tam.

Maupassant neměl ve zvyku zdržovati se zdvořilostmi, které vás odvádějí od práce či od zábav, a nebyl by na Maurice zavolal, kdyby věc směřovala proti jeho srdci. Na štěstí nebyl Gilardin protivného zevnějšku a jeho duch, jakkoli se neleskl nejjasněji, jevil přece stopy po zásazích milostí, z nichž prvá a nejdůležitější je láska. To právě dostačovalo.

Guy de Maupassant k němu přistoupil a dotknuv se jeho ramene pozval jej do vozu, jenž právě přijížděl. „Domnívám se,“ pravil Maupassant, „že máme stejnou cestu.“

Maurice se v odpověď zarděl, a protože bylo nesnadné lháti, nepřisvědčoval. „Čekal jsem dlouho, než ji zvolíte,“ pravil po chviličce přemýšlení, neboí se nemohl jen tak z ničeho nic vzdáti mistrových slov.

Dalo se do deště. Maupassant dávno zapomněl, o čem je řeč, a díval se po třpytícím se boulevardu. Padala první tma a na nárožích se rozsvěcovaly lampy.

„Lidé vašeho věku,“ děl opět Maupassant, „bývají vždy zamilováni, ale vysvětlete mi, proč vaše přítelkyně a vy sám jste zvolili takový podivný způsob lásky. Slyšel jsem, jak se na Marcelu obořujete.“

Maurice oddychoval v koutku vozu a jeho podmračená tvář se zachvívala. Mlčel, neodpovídal a náhle vybuchl s otázkou a dal se sám do vyptávání. Mluvil zajíkavě, avšak s takovou zřejmou snahou dozvěděti se pravdu o své milence, která mu namluvila tolik lží, že Maupassant pocítil údiv a překvapení.

Láska se zajisté snáší s uměním mistrovým, avšak tato všední hodina, vnitřek řinčícího kočáru a ulice ven a ven opatrná činila vyznání žárlivcovo nepravděpodobným a bláznivým až po slzy.

„Chtěla mi namluvit,“ děl Maurice lámaje ukazovák své levice, „že bylo včerejší setkání náhodné a že vás nezná.“

„Nesmysl! Nesmysl!“ vykřikl vstávaje za jízdy a kymácel se nad mistrem jako opilec, jenž pil na bratrství s rabiáty.

Guy de Maupassant mohl mluvku vstrčit rovnou do náruče některé mimoj doučí slečinky a mohl mu dát za vyučenou. Nechtěl však na podobné věci ani pomyslit.

„Eh,“ pronesl k tomuto hlupáčkovi, „co myslíte, Maurice, nalezl bych důvod, pro který bych měl před vámi mluvit nepravdu? Není snazší a přirozenější věřit, že se věci mají, jak pravím? Domníváte se, že snesu vaše podezřívání déle, než stačí, abyste se rozmyslil?“

„Pane,“ odpověděl Maurice, „vím, že ani já ani Marcela nezasluhujeme zmínky. Stydím se a je mi věru smrtelná hanba, nicméně, kdybyste znal její zaujetí! Kdybyste znal ducha Marcelina! Kdybyste věděl, do jaké míry je do vás zblázněna!“

Podobné řeči zdály se Maupassantovi nevěcné.

„Jděte mi sbohem,“ pravil zastaviv drožku na smluveném místě. „Jděte mi sbohem, a je-li vám vhod, pozdravujte Marcelu. Zasluhuje si zdvořilosti, pane!“

Maurice vykoktal jakousi větu na rozloučenou a jeho ruka padla do Maupassantovy dlaně jako ruka malého chlapce. Byla zkřehlá. V ony listopadové dny udeřila chladna a nerozuma stál před Maupassantovými okny, bůhvíjak dlouho. Gilardin se otřásl, a jako bývá obyčejem u mladých zajíců, zarděl se až do temna.

„Způsobíte mi radost,“ vykřikl Maupassant již za odcházejícím, „uvidím-li vás zítra s Marcelou u večeře. Čekám na starém místě.“

Maurice se vracel maje plnou hlavu básníka a milenky. Ďas ví, které jméno ho víc pálilo. Bloumal ulicemi ve vzdorné zamilovanosti a celkem ukrádal Pánu Bohu čas, oslovuje nepřítomnou Marcelu a odpovídaje mistrovi, který byl vzdálen na hony. Je dlužno po pravdě říci, že tyto básnické řeči nestály za mnoho. Kdyby se napsaly, byly by stěží uspokojily školáčky, avšak kdo je sám sobě spravedlivým soudcem?

Ostatně se říkává, že věci, pokud povstávají v mysli, mají barvu a vzmach. Tyto vlastnosti nepůsobí prý umění, ale jakási jeho záře, jež byla bez naší vlastní zásluhy každému vkleta do hlavy.

Po třech hodinách cesty a putování pod svítilnami vrátil se Maurice domů; zvenčí sem padalo něco světla a příchozí, sotva se rozhlédl, poznal Marcelin nosík rýsovati se proti oknu. Seděla na pohovce objímajíc svá kolena a zachovávala mlčení, hotova vrhnouti se miláčkovi na šíji. Věru, byl čas zhostiti se milostného trápení a padnouti si do náruče, neboť ve věcech lásky neplatí spořivost a nic vám nevynese na úrocích, co jste dnes uložili do truhlice.

Marcela se usmívala, avšak Maurice, na němž, jakkoliv je hlupák, závisí dobrá polovina milostných skutků, byl zakaboněn. Neměl smysl pro líbezné hry své ženušky a zabručev cosi na pozdrav vrhl se do křesla rovnou před ní.

„Mluvil jsem s Maupassantem,“ děl nakvašeně.

„Tím lépe,“ odpověděla nacházejíc výraz vždy o poznání ostřejší než její přítel, „tím lépe, doufám, že ti nic nezatajil.“

„Sláva bohu, konečně skončíme,“ vpadl opět Maurice, „konečně skončíme tu pustou přetvářku! Dejte mi klíče, Marcelo, chci odejít.“

„Jestliže jsi myslil na odchod, nebylo třeba, abys vcházel. Pokud jde o skříně, jsou otevřeny.“

Tato slova pronesla Marcela vstávajíc ze svého místa. Teď měl Maurice ukázati, že je slušný chlapík. Měl slečnu vzít kolem pasu a vlepit jí hubičku. Jinak se rozpláče, jinak bude přemožena příliš důkladně a Maurice má navždy vroubek.

Gilardin konečně pochopil, že je zavržitelné přidržovati se stále stejného způsobu jednání, chceme-li dojiti cíle, a vykročil k Marcele. Setkal se s ní právě na polovině cesty. Vzápětí se jim rozvázaly jazyky a došlo k výjevům lásky, nad nimiž se tají dech.

„Maurici,“ pravila Marcela mezi polibkem a objetím, „Maurici, ujišťuji tě a dokládám bohem, že jsem si vymyslila vše, co se vztahuje k Maupassantovi. Je to vylháno od A až do Z! Za svého živobytí jsem ho neviděla. Protiví se mi, je mi odporný a chci ho vystrnadit z Paříže!“

Gilardin nemohl uvěřiti. Maje plná chřípí milenky a plná ústa jejích vlasů, pociťoval nezměrnou radost, že může viděti otisky svých tesáků na Marcelině rameni a tisknout jí hrdlo. Maurice byl šťasten, jako se přiházívá malým chlapcům a lidem zcela bezelstným. Nemohl se zdržeti smíchu, když se Marcela pousmála; tu se řehtal, jako se smávají kuchtíci v pohádkách, a padl na záda maje v náručí to děvče a uši zalehlé jejím chichtotem.

Asi pátého dne po usmíření s Marcelou vydal se Maurice zcela a beze zbytku z peněz. Bylo to velmi snadné, neboť, po pravdě řečeno, neměl důchodu. Nezbývalo tedy, než podejmouti se nějaké práce či nastoupit pouť za soudruhy, kteří v podobných chvílích okounějí někde v obrazárnách a jichž nikdy neseženete v pravý čas.

Byl-li Maurice bez groše, neměla Marcela ani vindry. Ty věci však nepadají u ní příliš na váhu. Je stejně šťastná a prozpěvuje si zůstavujíc starost pánubohu.

Zatím Maurice dospěl ve svých myšlenkách k rozhodnutí, že nebude čekat, až se Prosper (který mu dlužil několik mizerných franků) vrátí, a pomůže si sám.

„Marcelo,“ pravil zjasňuje konečné svou tvář, „Marcelo, miláčku, doufám, že do týdne zbohatneme!“ řka to jal se Maurice líbati slečnino předloktí, a pokud mu dostačoval dech, mluvil o svém záměru. Věc byla celkem dobře uvážena. Napíše povídku, jež by uchvacovala vkus vydavatelů a byla schopna rozdmychati v těchto lidech touhu po řadě podobných vypravování.

„Jestliže jsem psal jen proto, aby se má práce líbila tobě, chci nyní něco učiniti pro řečené kupce,“ pravil usedaje k svému sešitku.

Ráno se oba probudili tak bystře a s takovým spěchem se hrnuli do ulic, že se starým pánům točila hlava z těchto lidiček zamilovaných, ztřeštěných a věčně se hádajících. Toto poslední období se znovu ohlašovalo.

Je věru  nesnadné  prodati  vše,  co je třeba  teprve  určiti a poznávati.  Maurice  byl zklamán. Povídka vězela v jeho kapse. Vydavatelé ji nečtli a tak tak, že zachovávali slušnost mluvíce s neznámým spisovatelem. Žádný z těch milostpánů, jichž se věc týká, nevybídl Maurice k další práci a kdež by byl někdo řekl: Přineste nám něco jiného. Nebo: Zůstavte povídku zde, abychom nahlédli, k čemu se odnáší a o čem vypravuje. Nic podobného! Maurice byl velmi smutný. „Ach,“ pravila Marcela, „ani tě nepoznávám, Mauríci, snad bys nebral věc na takovou váhu! Jdiž mi, ti hlupáci by vysypali ze dveří i tvého Maupassanta.“

Jméno, jež Marcela vyslovila, vzplanulo před nešťastným básníkem dvěma ohni.

„Pojďme, miláčku,“ pravila Marcela, vkládajíc všechnu něhu do těchto slov, „pojďme, miláčku, vyhledáme toho chlapíka a nechť zčerná můj prstýnek jako střep za dva sou, jestli nám nepomůže.“

Maurice se bránil, ale naděje bývá mnohdy silnější než rozvaha. Tak se stalo, že Gilardin a Marcela právě týden po ustanoveném dni se objevili v Maupassantově kavárně. Mistr je přivítal jako staré známé.

„Marcelo, Maurici!“ děl vycházeje jim v ústrety. Vsunul si slečninu ruku pod paži a opakoval znovu její jméno. Toto počínání je dlužno pokládati za přehnané, nebof Guy de Maupassant nebyl v té době dost sešlý, aby směl voditi ke stolu cizí nevěsty a mluviti s nimi tak, aby za každým slovem znělo Marcelo! Marcelo!

Tato věc padla Mauricovi velmi záhy do oka. Odtud mu starého čerta sešlo na povídce a raději by se byl neviděl. Ovšem mezi dvěma blesky své žárlivosti poznával, že Guy de Maupassant je člověk přistárlý a unavený, pro něhož Marcela nemůže znamenati víc než pro vás housátko. Hanba, již tak palčivě byl pocítil při druhém shledání s Maupassantem, zaplavila jej novou vlnou. Maurice se z toho posedl. Jeho strach chňapal po obdivu a žárlivost stravovala lásku. Maupassant setrval v čele stolu zůstavuje milencům místa po stranách. Jakým však mámením či kterou čaromocí se zdál tento básník tak příliš veliký? Maurice později přemýšlel o řečeném zjevu a rozhodl se věřiti, že kratší strana obdélníku (neboť stůl, za nějž byli usedli, měl tvar tohoto obrazce) byla zaměňována s měřítkem, jež pro ni neplatilo. Marcela však byla nakloněna věřiti v okouzlení. Sláva Maupassantova a básník sám ji unášel. Přišla do kavárny se strachem, avšak teď necítila rozpaků.

„Chtěla bych vědět, čím se zabýváte ve volných chvílích,“ pravila vzhlížejíc do mistrovy tváře. Maupassant pokrčil rameny a odpověděl, co mu přinesla slina na jazyk, ale Marcelu to neodradilo.

„Přece jen, přece jen,“ pokračovala, „ve jménu boha byste měl převzíti věci básníků z rukou, které si nehledí než prospěchu. Šlo nám o to, abychom si něco vydělali, a navštívili jsme postupně všechna vydavatelstva, co jich je mezi vnějšími boulevardy. Nikde nás nevyslechli!“

„Věci básníků, věci básníků,“ opakoval Maupassant přivíraje oči tak, že se od jejich koutků hloubil vějíř vrásek.

Zdálo se, že neslyší. Marcela pozvedla hlas, ale mistr se díval bez účasti přes slečnino rameno. Jeho zornice strnuly, jako by se jich dotkla nekonečnost.

„Pane,“ pravila poznovu Marcela. „Maurice vám přináší povídku a žádá, abyste ji sám vložil do rukou oněch lidí.“ Řkouc to popadla Mauricův sešit a otevřela jej na prvé stránce.

Guy de Maupassant přijal rukopis bez zájmu a váhavě v něm listoval. Na štěstí pro jejího milence byla Marcela tak rozechvěna, že neviděla, jak pošetile se Maurice choval. Žárlivost opět ustoupila a přece byste se mu v té chvíli ne-dořezali krve. Byl bledý jako smrt.

Guy de Maupassant zatím obrátil několik stránek a vrátil se k začátku povídky.

Nic na světě nemohlo příměti Maurice, aby povečeřel, a Marcela uhadujíc důvody této zdrženlivosti hladověla s ním. Po chviličce mlčení jala se polohlasem mluviti k svému milenci a řekla větu, o níž dlouho přemýšlela. Maurice však neslyšel. Seděl jako ve snách, zrývaje svoji dlaň dvěma drobnými mincemi, jež mu zbyly.

Mistr, v jehož nikách teď ležel osud mladého básníka, neměl ani potuchy, co se sluší a patří. Za nic na světě nebyl by řekl nepravdu ve věci umění. Snad každý, i kdo je živ jako příštipkář, zná jednu stránku života. Je zblázněn do řádu, jejž pronikl a který mu zjevuje svět tak jako zrcadlo. Co na tom sejde, jde-li o ševcovinu či o básnictví. Nic. V tom smyslu je vše velkolepé, v té věci nelze uhnouti ani o píď, a třeba by vás někdo pral končířem, ještě vykřiknete to, co má být řečeno.

Jaký div, že Maupassant zavrtěl hlavou. „Ne,“ pravil, skládaje rukopis Mauricův. „Příběh, který jste si vymyslil, je bezduchý a mdlý. Nemohu uvěřit, že Francouzové jednají tak malátně. Ale i kdyby tomu tak bylo, což ony polámané věty, onen hubený výraz a plytká slova. Prosím vás, co slyšíte ve rčení: střežiti své polibky? Eh, pane, střežme svá ústa!“ Maupassant mohl mluviti ještě dlouho, ale Marcela vstala pobouřena a uchopivši svého milence za ruku, měla jej k odchodu. Nešťastníkovi upadly na zem dva souš.

Na druhý den vstal Guy de Maupassant velmi záhy. Nechtělo se mu do práce a díval se oknem na ulici. Máme-li chlapeckou mysl, bývá i toto zaměstnání příjemné a Maupassant v něm často nacházíval zalíbení. Leč tohoto rána nebyl básník ve své kůži.

Na rozdíl od rozmrzelosti, která byla s takovou zevrubností líčena na počátku tohoto vypravování, pociťoval, že je Paříž ušlechtilé město, a neupíral nikomu uznání, jen sobě. Zdálo se mu, že je starý břídil. Roztrhl arch popsaného papíru a nemaje stání narazil si klobouk.

Proběhl městem sotva odpovídaje na pozdravy, jichž se mu dostávalo v míře tak veliké, že byly na obtíž. Mračil se a měl žízeň i na svůj obraz, který se zrcadlil ve sklech kupeckých skříní. Bylo ho zříti, jak se s ošklivostí odtrhuje od tohoto pohledu, však po několika krocích jej opět zlákala stará schopnost smáti se sám sobě a znovu se díval po očku na šišatý klobouk a nachýlená ramena. „Hle,“ řekl si pociťuje směšnost toho jména, „to je spisovatel Guy de Maupassant.“

V krámku, který se mu namanul, koupil Maupassant dvě láhve vína a snídani. Zdálo se mu nevhodné, aby věci poslal do Mauricova bytu po podomkovi, a tak si naplnil kapsy a uchopil láhve za hrdla jako mlékař.

Nebylo víc než deset hodin, když zazvonil u dveří svých přátel.

V Marcele hrklo. „Maurici,“ pravila dopínajíc si narychlo živůtek, ,,Maurici, to není nikdo jiný než správce hotelu. Přináší účty.“

Mladý básník se pokřižoval, než stiskl kliku.

„Guy de Maupassant!“ Marcela se zmocnila mistrova pláště a s prostotou, jež tak slušívá dívkám kolem dvaceti, měla Maupassanta k tomu, aby se posadil.

Světnice Mauricova, či lépe světnice Marcelina, byla pramalá. Jejich stolek se podobal sloupku, na němž v notářských domácnostech stává socha Napoleonova. Mimo tento nábytek lze jmenovati ještě knihovnu, kterou přešlo boží dopuštění, a dvě pohovky s polštáři pátý přes devátý.

Když slečna a oba básníci usedli, byli tak těsně u sebe, že se dotýkali koleny. Podobná blízkost povzbuzuje dobrý rozmar. Maupassant mluvil o Flaubertovi a uprostřed řeči políbil Marcele ruku. „Milenci, milenci,“ děl, zapomínaje na větu, kterou nedokončil, „mám na mysli lásku vše jednotící, onen průsečík toho, co jest a co si z plna srdce přejeme. Mám na mysli lásku, avšak to, co jsem kdy našel, nejsou než slovíčka. Má práce je špatná. Svět se stal kořistí pozorování hlupáků. Zel, viděl jsem lidi v úsecích příhod, za milkování a v okamžicích vášně, ale to, co z prací tvoří dílo, co propůjčuje všemu smysl a skládá skutky v boží sled, mi zůstalo utajeno. Propadl jsem náruživému pořádku umění, jenž všechno znásilňuje a všechno vrhá do své řady. Jádro a podstata věcí je však vyhrazena špatným básníkům, jako je Maurice.“

„Mistře, vám byl skytnut znamenitý duch srozumitelnosti, ale teď je obtížno vás sledovat,“ pravil Gilardin. Stál s Marcelou právě před Maupassantem, který se z plna hrdla smál.

„Ach,“ řekl přivíjeje dvojici k sobě, „vy mi porozumíte, vy porozumíte, moji básníci!“ A jsa nezkrotně a velikolepě vzrušen jal se je střídavě líbati, aniž vzbudil žárlivost či odpor Mauricův.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist