Vladislav Vančura

PEKAŘ JAN MARHOUL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HLAVA ČTVRTÁ

Ulice Bláto je děravá na dvou stranách a vede od domu k domu, na jejím počátku leží hromada rumu a lejta s rozbitým sudem na konci. Úzká, hluboká, křivá a zborcená cesta, kde vůz vázne po nápravu, nebyla by děsná, kdyby vedla až k šibenici zbohatlíků, avšak podmínečná hrůza je ohraničena městskou slávou. Kolej bratří školského řádu a velikolepý dům obchodníka koňmi strmí proti oběma úpatím uličky nemocí a bázně jako zdvižený prst boží a pravice strážníka. Uvnitř tohoto městského úseku tu a tam se zdvihne nějakým hlasem hoře a vzlétá hlomozný sen, když chudí si vypravují o posledním soudu, jinak řvou jen hanopisy a chlípné obrazy na dřevech ohrad. Pokud se nemůžete vyhnouti Blátu, ó městské dívky, zakryjte si tvář!

Někdy jest starostovi přeskočiti proslulou lejtu a díry hrozné ulice, tu maže podél okapů okován humanitou. Žel, že prostředky starostů jsou chudé! Avšak Janu Josefovi se v nuzáckých končinách Benešova zalíbilo, za tři měsíce hulákal všechny městské ohavnosti a byl přijat v uliční smečku. V povyku rychle minulo léto a Jan Josef dostal od otce mluvnici jazyka latinského. Bylo mu podrobiti se přijímací zkoušce do první třídy gymnázia.

"Jest přijat," řekl Jan, ukazuje Josefíně profesorův záznam.

"Učení," pravila Josefína, "nebývá každému hojné, avšak jsem ráda, že budeš pracovati, Jene Josefe, teď jsi nepřicházel domů, jen abys jedl a spal."

V latinské cvičebnici primánské jsou silná slova a na nich spočívá osm let. "Amo, amas, amare!" praví Jan Josef, a chlupatý učitel, jenž od věků hopsá mezi lavicemi, ač nic neví o věcech lásky, to verbum chválí.

"Jsem češtinář," dí chlupatec, když se po zazvonění předělal, a hněta opět jinou mluvnici, hlásá: "Ach. Jest přirozený výraz všelikého hnutí mysli, zvláště bolesti, radosti, podivení, politování. Ach běda! S pády: s nominativem: Ach, já bídný člověk. S genitivem: Ach, mého hoře. Ach, mne smutného. S dativem: Ach, dni mému nastojtež zemi té. S vokativem: Ach, dcero má! Ach, ty růže!"

Jan Josef trne, vida plápolati oheň ducha svatého na jazyku učitelském. Ještě včera byl by se styděl, ale teď, vrate se ze školy do své ulice, napíše na zahradní zeď co nejlépe: Ach, ty růže!

V benešovské primě učilo sedm profesorů a z nich ten, který učil zeměpisu, byl nejpsovštější. Nosíval svou oháňku v hubě tento vzteklivec a skřet nespokojený, byť bys mu dal i pěstí za krk. Vidíš ho, štětináče, popojížděti na zkřížených nožkách, jak mokvá od svého sádla? Profesor Brunculík, ryba ani rak, ale střívko, jemuž, běda, byla propůjčena moc, aby tě políčkoval a řval na tebe ze sprostého chřtánu. To jest on a zde přichází jeho přítel, zvrhlý katecheta Kovář, děvka vévodova. Sperou tě jako kati, tito chrochtající vepři, střež se, Jene Josefe! Paní Marhoulová znala svinstva, jež kněz tropil se zahradnicí, a znala pasáctví Brunculíkovo.

"Bojím se dáti jim Jana Josefa napospas," pravila, avšak Jan odpověděl: "Co se mu může státi v koleji školských bratří? Zajisté nic zlého."

Jan Josef (...)

(......)