Vladislav Vančura

PEKAŘ JAN MARHOUL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HLAVA PÁTÁ

Vývoj věcí se temnil a obílené stěny se potahovaly barvou stáří. Jakýsi večer nevhodně krásný pomalu hasl a ohnivá mračna na západě stála v rovině horizontu jako pohoří. Město uléhá v prach, trochu se posmýká a otře o chodníček korza, pomiluje se bez následků, bude pít, chlastat a veselit se. Sodovkář zavřel svůj krám, cestář sedí na zápraží a dvě útrpné myšlenky padají jako dva holubi do koruny Marhoulova domu.

"Spíš?" pravila Janovi žena a Jan, neobraceje hlavy, odpovídal: "Jak bych mohl spát?" A opět se vrství kolem lože ticho, až v tišině temnot se ozve venku zaskučení psa. Kráčí noc a odmlčení smrti. Jedenkráte přetékající povodní vpadne Tábor na toto místo, bude zoráno jako novina a chudí přijdou ke cti. Avšak ještě daleko hřmí sláva shromáždění lidu a ty jsi ztracen, ó Jeruzaléme! Doposud je noc a po ní nevzejde den zástupů.

Tmy rozštěpeny uprostřed se zakymácely a kdesi dvanáctkráte houkala sova. Měsíce přibývalo, proud vod stékal do nížin a na konci světa srazila se s hukotem dvě moře.

Když byla třetí hodina, ze dna propasti vzešlo slunce a nový den.

"Hle," pravil Marhoul, "zdá se mi, že jsme dosud v Nadelhotách, dejte mi mou brašnu a zapřáhněte psy, pojedu k mračské silnici prodávat chléb!"

"Mračská silnice je dávno dostavena a v Nadelhotách bohatne František Němec," řekla Josefína.

"Pamatuji se, rozkazoval mi voziti chleba za bratránky a každého druhého dne jsem prodával čtyřicet bochníků. Avšak ten trh byl můj trh."

Josefína přisvědčovala. Bylo příliš časně, ale Jan Josef již vstal, a shledav svoje knihy, učil se dějepisu.

"Hochu," pravil Jan, obraceje se k němu plnou tváří, "včera jsi řekl některé věci velmi pravdivě, opakuj je!"

Jan Josef zrudl a rychle odpověděl: "Odpusť mi, jestliže jsem řekl nesmysl, budu se učiti mnohem pilněji a dotáhnu to do oktávy."

"Zajisté," pronesl pekař, nechávaje rozhovoru již na počátku. Po chvíli sklonil hlavu a usnul.

"Zůstaň zde," pravila matka Janu Josefovi, a zanechavši lože neustlána a nádobí neumyto, šla pro lékaře. Chlapcova učebnice se zavřela a on zde seděl neznamenaje nic než zvuky léta, jež sršely do světnice polootevřeným oknem. Tu se nemocný pohnul a tvrdá dlaň se obrátila k synovi jako květ k slunci. Lopata a kopist poznamenaly ruku svou tíží, takže prsty se pozavřely a dlaň připomínala lasturu, z níž perly byly již vykradeny. Chvíle byla skoro blažená, neboť Jan Josef přistupoval k otci, aniž byl nucen mu odpovídati.

Vrátivši se, Josefína poklidila světnici a čekali na lékaře. Vešel, vnášeje svou hůl do světnice trochu neomaleně, nicméně nebyl zlověstný.

"Vstávejte," pravil, skloniv se nad Marhoulem. Jan odpovídal úsměvem a snažil se poslechnouti. Lékař odložil nitěné rukavice, a nasadiv si brýle, zkoušel s bedlivou tváří všechny příznaky, aby mohl říci: "Tento muž se již neuzdraví."

"Můj duch," vece Jan, "jaksi neprospívá a včera jsem se zděsil svého nerozumu."

"Slyšíte hlasy? Tupí vás a posmívají se vám?" "Nikoliv, pane, slyším jen toho, kdo ke (...)

(......)