Vladislav Vančura

POLE ORNÁ A VÁLEČNÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HLAVA DESÁTÁ

Prostranství, jež bylo známo pod jménem Špitálské pole, vklíněné mezi hřbitovy a poslední výběžky města, neobdělá­vané střepiště hradecké, místo opovržených lásek, které se opírají téměř o hrob, místo dokonalého souzvuku všech ošklivostí, bylo určeno za stanoviště vozkům, kteří měli vy­jeti za armádou. Stáli podle svých koní zachovávajíce vojen­ský pořádek co nejúzkostlivěji.

Nastal soumrak, bylo nutno nanositi vody ve vědrech a rozdati koním píci, avšak desátník nepřicházel a z vojáků, jimž do těchto věcí nic nebylo, nikdo nevěděl, kdy přijde.

„Což víme, kde se toulá?“ odpovídali, „snad zalezl do hospody a chlastá, snad vytlouká hampejzy. Ostatně, co pospícháte? Na vojně bývá času nazbyt!“

„Ovšem, ale platí toto pravidlo, i když jde o večeři, a platí i pro koně, které je nutno napájeti v pravý čas?“

Chasníci ztichli. Špitálským polem přelétl pták, dívali se za ním myslíce na své věci.

Rázem sedmé nový potah sledovaný vojákem vjel čelem proti řadě.

„Osle, jak se budeš otáčet? Couvni!“ volali na kočího, jenž neodpovídal.

„Ach,“ řekl voják, který doprovázel vůz, „nechtě ho, je to blbec, jehož sem poslali z jakési vsi. Vyvedl tolik poše­tilostí, že mi bylo jeti s ním, jsem již netrpěliv, kdy se ho zbudu.“

Řka to vzal otěže, a obrátiv téměř na dlani, odjel k sever­nímu cípu pole, jež bylo nejméně pokryto vozy. Reka následoval svůj potah.

Vyřídiv věc voják poněkud roztál a dal Františkovi ně­kolik dobrých rad.

„Především, nepředjížděj a neblázni koní jdoucích vedle tebe. K ďasu, víš, co by ti to mohlo vynésti? Byl bys zbit a pošvihán k nepoznání.“

„Oho,“ děl František ukazuje na děsný šrám, přecháze­jící napříč šklebnou tvář bláznovu, „nejsem nováčkem v těchto věcech. Mohl by se potázat se zlou, kdo by mne uhodil.“

„Nono,“ řekl voják již odcházeje, „zdá se mi, že tato jizva je spíše od volského rohu než od nože.“

V rozkypění vojenského ducha a dryáčnické slávy, k níž se blížil, František byl by snad tvrdil, že stál s Radeckým u Solferina. Když osaměl, rozmáchl se bičem, a narýsovav veliký kříž, zapráskal jako kdysi, když vyjíždíval z ouhrov­ských vrat. Potom odpřáhl koně a zavěsiv jim pytlíky s ovsem na hlavu, jak se dělávalo na vzdálenějších polích, jal se sháněti vodu.

„Kde je studna?“

„Přivážejí sem vodu v lejtách,“ řekl muž, který stál Františkovi nejblíže.

„Tak,“ odpověděl, „čím napojím koně, jestliže se na ně již nedostalo?“

Věcí vozků je státi u hlav koní a nepohnouti se, dokud není čas k odjezdu. Řeka se učil tomuto umění jen zvolna. Bylo mu znovu a znovu se dívati po ostatních, aby shledal všechny síly a povstal od kol a od řemení, jež věčně spadá­valo. Byl šaškem a vše, co jest velikolepého na dně ducha i bláznivého, bylo ztraceno v jeho počínání, v jeho skocích a v koktavosti zadrhující kdejaký pohyb a kdejaké slovo.

„Tento člověk je blázen,“ myslil si soused Řekův, „stýská se mu, či chce snad utéci?“

Formani stáli mlčky s hlasem posledních slov, ztlumené bouře a šumu, jež uvnitř paměti (...)

(......)