Vladislav Vančura

POLE ORNÁ A VÁLEČNÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HLAVA DEVÁTÁ

Ohně na devíti místech východu pozdvihovaly se k výškám mraku. Stezky zastřené temnotami, plné osidel, propadaly do pekel. Tuto noc posté obracejí v den, znovu a znovu řadí se smečka hladovců chřestíc železy. Navždy strhali slávu z těchto houfů a vzali jim jméno vojsk. V ošklivosti je dý­chání těl, a kdokoliv vzhlédne k druhému, dříve než pro­řekne svá klení, měl by se diviti s prstem na ústech.

Zhlédněte vysoký vrch hvězd a hloubku propasti. Stádo sraženo v tlum řve a od lidu vzchází hluk, neboť záře se vyvyšují a vojska a bitva kvapí.

V roklinách noci proud času obrátil se ve svém řečišti a nestéká a nehýbe se. Nikdo nedoufá ve vůdce, kteří dávno zblbli. Nechráněné pomezí je plno nepřátelských stanů a vojska nová a nová kvapí na západ. Tytam jsou orlice rakouské a veta je po hrdosti strážmistrů. Všichni jsou obráceni na útěk a prchají, židovská města a šlechtic­ké statky jsou prázdny. Dusot koní, skřípění železnic a děs, jenž s pochýlenou hlavou vyrazil na cestu, vlající plášť a vlasy šílencovy jako prapor a kouř vlekou se za mátohou armády. Běs kvapu a spěchání, jež cestou a množ­stvím se urychluje, běda a zvrat, zmatky a tíseň pozvedají svůj hlas až k řevu, jenž mohutní a vzrůstá v bouři.

Istemba, statek, v kterém se pívávalo o překot, když baron Maxmilián přijížděl na podzimní hony, se vyprazdňo­val a jeho sklep pustl. Zámecká budova scvrkla se na čeledník zdupaný vojskem a navzdory hromadě lidí byla prázdná mimo světnici Josefovu. Dům, jsa kasárnou, přestal býti zámkem. Sluhové utekli a ohrady hřebčince, kdysi plné koní, byly málem pobořeny.

Josef Danowitz neohlédl se po puškách a kabátcích rozvěšených na rohatině plné bájesloví, nevšímal si vojáků a neodpovídal jim. Jeho usláblý duch, jeho duch matného lesku, dávno nesouhlasící s chlastounstvím, jsa poněkud povzbuzen poutí jeruzalémskou, která před několika měsíci skončila právě v těchto místech, vzpíral se po svém způso­bu. Mlčením. Mohlo se říci, že je hluchý a že pozbyl řeči. Byl uvědomen o některých násilnostech vojáků, věděl o spoustách na stozích nevymláceného obilí, jež nakonec roznesli, avšak neučinil nic, mimo to, že odmítal přátelství důstojníků.

„Zůstavte mě, zůstavte mě samotná,“ řekl správci, jenž si stěžoval do těchto hrůz. „Nemohu předpisovati muka pro tyto obrazoborce, ale přeji jim je.“

Několik důstojníků, kteří i v poli náleželi světu, zastavilo se u Danowitze s vyzváním, aby nasedl do vozu a odejel.

„Děkuji,“ odpovídal obrácen ke zdi, „děkuji, setrvám. V okolí Istemby nedojde k bitvě.“

„Stálost,“ řekl voják jedenáctého pluku, jenž znal otce Josefova, „stálost ve vašem případě není užitečná. Snad zachováváte tajemství, nuže, odneste je, nebo vám bude vyrváno, zachováváte-li slib, zrušte jej! Šlaka, obřadnost se nevyplácí za těchto dní! Z vašich knih nezůstane ani počá­teční písmeno! Utíkejte! Mějte se k tomu! Chválabohu, nejste příliš těžký ani objemný. Pojďte, oblecte ovčí kožich. Pojďte, pane, v bryčce jest místo. Spěchejte, nebo vás (...)

(......)