Vladislav Vančura

POLE ORNÁ A VÁLEČNÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HLAVA ČTVRTÁ

Žencova skráň plná potu v blescích léta opětně ztrace­ného neoschla. Tento pláč je slanější všech moří a ze všech rudostí je nejrudější.

Byly noci a opět byly dny. Byla poledne, kdy tito dělníci běželi k proudu ponořiti v něj ruce plné ran. Polní nádeníci jsou příliš bolestní, než by mluvili, a raněni mlčením tak dlouhým, podobají se hrobu, v jehož hlubinách doposud se hýbe krvavé srdce. Mlčí dávajíce růsti svým plodinám a řev, jímž čas od času se otvírají, není než naříkání.

Láhev, již přivlekl jakýsi pradarebák zajisté střízlivý, aby roznítil pracovní ctnosti dělníků, přelévala se v hrdla a toto nízké slunce prahlo dvojnásob. Chlapec vzbuzující lítost, neboť jeho tělo bylo doposud nepozorné k práci, žádal si píti. Čekal němý a bez posuňku. Nedostalo se mu nic mimo nejasnou slávu, že stojí dva kroky od nádoby ženců, a přece nalezl nakonec hlas v klení daleko zvučnějším, než je prosba.

Ve dnech žní Hora zanechal své stáje a vyšel s ostatními do plných polí poněkud zmaten obdobím, kdy mu bylo porušovati sled oblíbených myšlenek a viděti nové věci. V chladném tichu chléva mohl zírati v hlubiny obrazu spatřeného před padesáti lety. Pokyvující se pavučiny v mřížoví oken byly pečetí tajemství.

Vyšel ze svého hradu zanechávaje dveře dokořán a bral se sám mezi poli, neboť ostatní jej pomíjeli, aby se vyhnuli mrtvým vypravováním.

Plameny slunce padaly v střed žlutavého kola, rozpalujíce nepostižitelné znamení, a Hora, zatímco smysl varování obíhal nezasažen pohledem, zvedal svůj slepý zrak v tuto výheň. Věčná znepokojování a opět zvuk, jenž se rodí uvnitř hlavy, ohyzdné výkřiky těla a jeho konů příliš porušených se zvětšovaly ve vzteklivosti slunce. Stařec viděl listoví pohybovati se v korunách stromů, aniž vnímal šelest a zvuk mimo své nitro.

Došed konečně k parnímu stroji, chromec mohl si odpočinouti, avšak v tu chvíli se ozvalo volání k práci. Dělníci sedící jízdmo na pavůzách, nápravách a řemení vstali, stroj zahalen kouřem až po jícen a nepohnutý ve věcném soumraku jízd rozpoutal své rachocení, jako by vzlétal. Litina se rozžhavovala a nad ní vstával sloup zvučící­ho vzduchu. Bezpočet lidí vleklo snopy sotva požaté k ozu­benému mlatu. Pohrabovači se rozjeli lánem a sekačka pohnula svými hřídeli, na nichž se střídá hrabice a kosa.

Hora na této pláni plné práce tápal, jako by procházel sklepením. Jeho chvíle přerušované minulostí, chvíle jeků, rázů a prudkostí stroje nebyly již pracovním dnem. Tento vyhoštěnec klopýtal na rovnostech pole, zatímco ostatní se prací rozněcovali. Pět chlapů chodilo za potahy a nikoliv méně než dvacet lidí obstoupilo stroj. Ženských bylo právě dvanáct.

„Nebuď blázen,“ řekl kterýsi mužský mládenci, jenž příliš kvapil.

„Tuto radu,“ odpověděl, „neslyším poprvé; a přece, kdo je pomatenější než ten, kdo rozvažuje uprostřed žní a posedává v každém úhlu pole?“

„Hlupáku,“ řekl dělník, patře se zalíbením na tohoto beránka, jehož čelo dosud bylo prázdné.

Dne přibývalo, stoh rostl, kosa (...)

(......)