Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Noční příhody

Jednou jsem zastihl knížete v knihovně. Stál na poslední příčce žebříku a snímal se zdi obrazy. Ruce roztaženy, div mu nepraskala kamizola, vlekl Guarda Dou v rámci, který sám váží aspoň půl centu. Otázal jsem se ho, co to dělá. „Chci,“ odpověděl, „vnuknouti panu Stoklasovi a tobě něco zájmu o nádherná díla. Uspořádám je podle škol a podle letopočtu.“ Řka to, zakymácel se a byl nucen seskočiti. Ukázal přitom znamenitou obratnost, ale těžký rám přece jen silně dopadl a část řezby byla ve dví. „Nemýlím-li se,“ prohodil kníže, odsunuje střevícem rozbitou růžici, „je to podvržený rám.“

„Jak?“ povídám vskutku dopálen, „visí zde tři sta let!“

„Nu, nu, nu!“ odpověděl plukovník, „domníváš se, ty hlupáku, že před třemi sty lety nebyli lháři? A jací!“

Potom vystoupil kníže znovu na žebřík a podal mi obraz Elsheimerův. Dále mi vstrčil do ruky Platzera a Cranacha a Mistra Třeboňského a Belliniho a sedm Nizozemců a vposled Chardina. Bylo to krásné zátiší s lahvicí vína a s koláči. Dával jsem najevo svou nelibost a řekl jsem, že se mi příčí ten hanebný nepořádek. „Jdiž, jdiž,“ odvětil kníže, „nebyls to právě ty, kdo natahoval ruce?“

„Kníže,“ odsekl jsem již zhurta, „jestliže nesestoupíte, podrazím žebřík a octnete se na zemi!“ Na ta slova plukovník seskočil dolů a objal mě, řka, že se stávám hubatým.

Potom jsme chodili od obrazu k obrazu, prohlížejíce si je. Výraz některých tváří nás unášel a okouzloval. „Podobný odstín hnědi,“ děl kníže, ukazuje na Cranacha, „mi zježí srst, a když se dívám na kobalt, mám husí kůži.“ Já pak (vzpomínaje si na časy své mladosti) jsem řekl, že straním sochařství a že mu dávám přednost před ostatními uměními. „Nic naplat,“ pokračoval jsem, „objem je objem. Cožpak některý malíř vykrouží koleno či stehno Venušino tak, jak jest?“ To jsem však neměl prohodit. Kníže se na ta slova obrátil a pustil se do mne, řka, že jsem břidil a že se má sochařství k těm plátnům jako hlávka zelí k stránce z La Fontaina, kde se mluví o zahradnictví.

Můj přítel se rozkřikl a tropil tak veliký hluk, že nás slyšeli až v obývacím křídle. Stoklasa četl právě noviny. Než byste řekli švec, byl ze dveří. Přeběhl chodbu, bral schody po čtyřech a už stál v knihovně.

„Pane,“ pravil mu plukovník, ukazuje na obrazy, které stály po zemi, „jsem věru rád, že jsem nalezl příležitost říci vám, v jakém žalostném stavu je vaše sbírka. Jestliže dovolíte, zavěsím díla nikoliv na přeskáčku, nikoliv nazdařbůh.“

„Ale předtím, Bernarde,“ děl opět ke mně, „bude nám odstraniti letitý prach a špínu. Mám skvělý prostředek, který jsem získal od kteréhosi dělostřelce.“

„Lituji,“ vpadl mu do řeči můj pán, „že se vám sbírka nelíbí, ale bylo by mi milejší, kdybyste netrval na svém zázračném prostředku. Stopy stáří, které vidíte, nejsou snad leč s výhodou.“

„Stopy stáří?“ opakoval kníže a zvedl Chardinovo zátiší. „Což se vám zdá, že toto víno zestárlo? Zdá se vám, že meloun pozbyl svých šťáv a že jeho barva vypelichala? Ne, pane, (...)

(......)