Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Vypravování o ruských vánocích v poli

Význam a obliba knížete rostla na Kratochvíli den ode dne. Můj pán ho rád poslouchal, služky ho vychvalovaly do nebe, Kitty pro něho ztratila hlavu a Marcel se zbláznil. Susanne a slečna Michaela se nemohly ztotožniti s míněním čeledníku, které plukovníka tak vynášelo, ale přece jen podléhaly kouzlu tohoto kejklíře. Možná, že kdyby byla Ellen rozuměla česky, možná, že by se dala rovněž uchvátit, ale tato dáma mimo svou mateřštinu nezná jiného jazyka a kníže zřídka mluvil anglicky.

Zdůrazňuji tyto jazykové stránky proto, že půvab plukovníkova vypravování spočíval především v řeči. V oněch maličkých pokrouceninách, které nechci napodobiti, nejsa Rusem a maje péči o vlastní vyjadřování, ale v nichž přece jen rozeznávám barvy ruských lesíků, běl sněhových plání, cinkot koňských postrojů, poštěkávání smeček a řehtání strojní pušky.

V období, kdy jsem poslouchal plukovníkovy příběhy, měl jsem na něho svrchu, ale teď, když je zaznamenávám, jsem prost zloby k tomuto člověku. Zapomněl jsem již na slečnu Cornelii a pro jiné a závažnější věci jsem odpustil i knížeti.

Jak docházelo k vypravování ruských příhod? Znenadání! Kníže je sypal z rukávu. Zmíním se o tom obšírněji.

Druhý den po schůzce s Cornelií měl pan Stoklasa poradu se svým advokátem. Viděl jsem, že kníže za nimi vešel do pisárny. Po chvíli bylo slyšeti doktora Pustinu, jak mluví povýšeným hlasem. Vzápětí potom vyběhl ze dveří. Byl celý rudý a dával mi najevo zlost. To mě bavilo. Ptal jsem se tedy po příčině advokátova hněvu, ale plukovník pokrčil jen rameny. Soudil jsem najisto, že se ti dva před panem Stoklasou srazili, ale kníže byl klidný. Zamířil rovnou ke své lenošce. Susanne, Kitty a Michaela si tehdy vykládaly v pokoji karty. Pan Stoklasa a já jsme zatím hovořili o všem možném a se strany mého pána padla zmínka o vánocích, které jsou již za dveřmi. Teď jsou ovšem dávno ty tam časy, kdy se svátky lišily od všedních dnů, ale plukovník odpovídal na tu otázku, jako kdybychom se vskutku blížili nazaretským nivám. „Zažil jsem jednou podivné vánoce,“ začal z ničeho nic své vypravování.

Slečna Michaela si vážila plukovníkova žvástu nad skutečnost, ale přece jen jsem zachytil během vypravování několik pohledů, které ji zrazovaly. Myslím, že byla někdy na pochybách, jde-li o básníka či o šejdíře, anebo o hňupa.

„Chvála Ježíši Kristu,“ počínal kníže svůj příběh, křižuje se velkým křížem. Potom sklonil hlavu, a drže ruce bez hnutí, vypravoval rouhavou či nadmíru zbožnou smyšlenku ze Sibiře.

„Za občanské války,“ děl, „v úvodí sibiřské řeky, která se ztrácí na sever, šlo vojsko. Vánice trvala již devět dnů. V té končině shořely chrámy na prach a nikde nebylo člověka, který by veřejně vyznával Ježíše Krista. Hlad a mráz učinil z mých jezdců pěšáky. Cípy našich kabátů byly vykasány a ztuhly; v jejich záhybech se zachycoval sníh. Sníh v záhybech plášťů, sníh na nábojnicích a na brašnách, sníh na strašných obvazcích. Vlekli jsme se vpřed, (...)

(......)