Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Doslov

Za několik dnů po Alexejově odchodu mi řekl lesmistr, že se kníže zdržuje v lesích NA VĚTRNÍKU. „Není snad v lovčím zámečku?“ otázal jsem se. „Ne,“ odtušil Rychtera, „kníže si zřídil stan a polní kuchyni v místech, kde se říká NA STRUHÁCH.“

„Jaká změna, jaké ponížení!“ vykřikl jsem, vzpomínaje na chlupatý jazýček a vznešené způsoby pana plukovníka, „ze srdce rád bych ti postoupil vyhřáté lože a vše, co hrdlo ráčí.“

„Všímám si,“ děl Rychtera, „že knížeti tykáte.“

„Ano,“ odpověděl jsem, „vím, že se mýlím, ale zdá se mi, že jsem mu nikdy neříkal jinak.“

„Bojím se,“ řekl opět po chvíli Rychtera, „že budu nucen poprositi pana plukovníka, aby se klidil z naší končiny…“

Slyše to, vpadl jsem lesmistrovi s výkřikem do řeči a ubezpečoval jsem jej, že se zaplete do prožluklých příhod. „Což nevíte,“ pokračoval jsem, „že má kníže zvláštní poslání a že chce před odjezdem do Paříže zahladit stopu?“

„Zase začínáte?“ odbyl mě lesmistr, „naposlouchal jsem se podobných nesmyslů dost a dost!“

„Nezačínám, končím,“ odpověděl jsem, „napíši knížeti dopis na rozloučenou a některý z vašich hajných mu jej odevzdá.“ Lesmistr přisvědčil a šel po svém, já pak jsem usedl, a svíraje v dlani svou hlavu, jal jsem se skládati list pro barona prášila.

 

 Tvá slečna Cornela a tvoje zbrklé holky
 jsou celé pryč a pláčí jako divé,
 jak zvednou stavidla ty dívky přičinlivé,
 pak s nimi není nic. Jak lehnou na stolky
 
 a v ruce kapesník, a v kapesníku nos,
 se dají do breku, pak sbohem, škoda řečí,
 je všechno ztraceno a zbývá nebezpečí,
 že budeš ukřičen, spílej jim nebo pros.
 
 Proč jsi jim utekl? Proč jsi vzal do zaječích,
 ty starý chlipníku se srdcem na hadry?
 Víš, že ty chudinky teď střemhlav upadly
 do zármutků, nad něž už neznám větších?
 

Měl jsem v zásobě ještě asi tucet nadmíru štěpných rýmů, ale řízením osudu mi nebylo dopřáno dopis dokončit, při slově „hadry“ vpadla do mé světnice Kitty, a na nic se neohlížejíc, žadonila, abych s ní šel do obory.

„Proč?“ otázal jsem se, „proč do obory?“ Tu odvracejíc tvář a klopíc oči, vypravovala mi mladší slečna Stoklasova o Susanne, která věří, že plukovník neodešel a že je někde nablízku. „Chtěla bych se s ním ještě jednou setkat,“ dodávala Kitty, „chtěla bych se ho otázat na tisíc věcí, chtěla bych mluvit s Marcelem…“

„Pojďme,“ řekl jsem, „pojďme dokončiti své léčení. Požádám Susanne, aby šla s námi.“

„Mluvívám s ní každý den,“ odpověděla Kitty, „a vím všechno, co si myslí. Vím, že nepůjde… Nemluvte před ní o knížeti…“

„A Cornelie?“ otázal jsem se, maje v úmyslu mluvit bez obalu.

„Vysmívá se mu,“ pravila Kitty. Vzpomněl jsem si na svůj nedokončený dopis a pojal mě smutek. „Hle,“ řekl jsem si, „snad jsi protřelý, snad jsi práskaný, ale především ti patří koruna hlouposti. Vršíš omyl na omyl a poznání lidských povah i smysl věcí ti uniká.“

Byli jsme již přichystáni na cestu, ale nemohl jsem překročit práh, abych se nezeptal na Michaelu.

Kitty mi zůstala dlužna (...)

(......)