Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Útěk

Pánbůh s námi! Vy chcete slyšeti švihácké vypravování, víte, co se sluší, a trváte na tom, abych za ševelení větru maloval příběh, jak se vine podoben potůčku, jak skáče po balvanech, které se mu postavily v cestu, a jak nakonec doplývá k moři. Chcete viděti třpyt jeho toku a čeření skutků, jimž čas dopřává vymluviti se a zmlknouti. Chcete sledovati vlnu za vlnou a událost po události v pořádku, jenž je stanoven a dán – avšak mé vypravování mění brzy místo, brzy čas a plete páté přes deváté. – Nicméně, popřejte mi ještě chvilinku, abych v sedle své posedlosti křižoval sem a tam, lapaje najednou slovíčka několika lidí. Dopřejte mi, abych se vracel a točil po větru a skládal obraz z drobných výjevů. Za tohoto kývání, jež tak hoví mým myšlenkám, za této střídy scén, za střídy strachu pro zlodějský skutek s láskou, za náhlých změn jednání s podvodníky, jež opustíme pro nezměrnou důvěřivost dětí, za tohoto pořvávání pirátů a za hlaholu prostinké něhy sledujte čtyři útky jediného provázku. – Že je to spletené? Ovšem!

Dost dlouho jsme zachovávali zdvořilost, říkajíce si: Dobré jitro! Dobrý den! Kníže spal jako dudek a nyní procítá, slyše kuropění.

Dost dlouho jsme sledovali Michaelu, pravíce, co právě drží v levé ruce a po jakém hmyzu se ohání svou pravicí. Dost dlouho jsme vám nalévali do sklenic, nuže, teď je čas chlemtati z dlaně.

 

Nastal večer před útěkem barona prášila a má tíseň se zvětšuje. Slyším rychlé cupitání slečny Cornelie, cvakání širokého podpatku staré Veroniky, běh po špičkách a lehký střevíc Marcelův. Lovím mezi těmi zvuky krok slečny Susanne a stokrát jsem se již zmýlil. Francouzka zůstala ve svém pokoji. Zavírá se, ale můj duch dlí po jejím boku. Myslím na ni, myslím na Marcela… a náhle si uvědomuji, že je má krádež snad vyzrazena. – Snad ano. – Snad ne. Tato nejistota mě pudí, abych se otázal Ellen. Jdu za ní.

Hle, píše do Skotska, že jsme se zasnoubili, vstává, obrací se ke mně a na její tváři se stkví prostinký úsměv. Je bezstarostná, tichá, skromná a pod její kropenatou kůží houstne ruměnec, jenž se neprodere k světlu. – Ellen temněla štěstím, nenabyvši jeho barvy. Položil jsem ruku na její dopis, řka, že je mi na tisíc honů vzdáleno to, co sleduje. Měl jsem sto chutí roztrhat papír a převrhnout její kalamář, ale byl jsem tak popletený a tak znechucen, že jsem se pro nic nerozhodl.

Ellen mě ujala za ruku a praví, že nemá před svou matkou tajemství, „nicméně,“ pokračuje, opřevši si příkladně rovná záda o lenoch židle, „odešlu dopis třeba za týden a vyplním datum podle tvé vůle“. Řkouc to, upravuje si šátek ze síťkované tkaniny, jenž se jí svezl s ramene, a obnažujíc zoubky, pokračuje v usmívání.

Vtírá se mi asi pět přirovnání, která mi tehdy prolétla hlavou, a stejný počet odmítavých výrazů, jimž nebylo jak náleží porozuměno, ale to vše tvoří vedlejší řadu vypravování. – Nechci teď nic víc než postaviti před vaše oči pokornou slečnu, která má vůli dovésti dnes či zítra svou věc do konce. – Sebe (...)

(......)