Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Přípravy na cestu

Po utkání Jana s knížetem běžela Kitty se svými přáteli rovnou do kuchyně.

Hrnou se po schodech, piští, výskají a Cornelie je napomíná, naznačujíc, že jde i o ni. Chce se dostat do středu příběhu a dělá, seč je. Ještě jeden pohled na Susanne, ještě jeden vítězný pohled a potom sukně do hrsti! – Žel, cesta nás vede k starému oprašováku, ale snad je to dnes naposled.

Konečně dámy a pánové málem bez dechu dobíhají, Veronika hledá židli a ostatní se vracejí po stopách své práce k dřezům, k rendlíkům a k mísám. Je však příliš nesnadné smočiti si teď ruce, je příliš nesnadné chopit se pometla a přejiti mlčením tak znamenité události. A pak, je tu Cornelie, jež neudrží jazyk za zuby.

„Můj bože, měla jsem strach, že se mu něco stane!“

„Komu?“

„Alexejovi!“

Tu se počal rozhovor, jejž Cornelie poslouchá s pobouřenými ňadry. Vzpínají se jako zvířata poznávající hlas svého pána.

Kéž bych ji v té chvíli viděl!

Vstoupila do kruhu, kde má hlavní slovo Marcel s Kitty a kde jeden přes druhého vypravuje o průběhu utkání.

„Ah, to já znám, to si dovedu představit!“

„Kdežpak,“ namítá mladší slečna Stoklasová, „kdo to neviděl a kdo se s knížetem nestýká aspoň tak jako já nebo Marcel, ten neví dočista nic!“

„To ne,“ brání se Cornelie, „já jsem s ním měla taky co dělat, a nejednou, panečku! Já moc dobře vím, co je to za člověka. Já bych teprve mohla povídat!“

„Prosím vás, dejte pokoj s vaším vyprávěním!“

„Můj ty světe, ta ženská je drzá! Ještě že neřekne něco horšího!“

„Počkáme, počkáme, však vono vyjde nakonec všechno najevo.“

„Tak ať vyjde, já se stydět nemusím…“

Kitty přichází za této přestřelky do ohně, ale právě teď přinesl čert Angličanku a slečna volky nevolky ji musí následovat.

Veronika počká, až zapadnou dveře, a již pokračuje: „Vždyť my víme, co je to zač, vždyť my víme, jak za tím pánem leze.“

„Kdo? Já?“

„To se ví, že ty!“

„Ale nehádejte se s takovou…“

„Snad ještě řekne, že s ní spal. Na mou duši, to mi věřte, že si to může vymyslit. Nastrčí knížete místo Spery.“

„Pánbůh mi hříchy vodpusť, taková koza!“

„Jaká koza?“

„No, no, no; snad není tak zle, povídám, že ses mohla už kolikrát vdávat.“

„Což vo to!“

„Takovejch by se nasbíralo, jenže, jenže…“

„Co jenže?“

„Jenže kde vzít ženicha.“

„A jakýho, to bys koukala!“

Jak se naše krásky začnou vadit, neví žádná, kdy přestat. Nakonec nás musil vytrhnout Váňa. Začal slečny šmahem objímat, říkal jim lichotky a nepřestal žertovat, až se daly do smíchu. Chvála bohu, že měl ten dobrý nápad.

Když se trochu usadily, spustil Váňa znovu o knížeti a chválil ho, až přecházel sluch.

Během té rozmluvy se však k němu přitočil Marcel a pošeptal mu do ucha, že je kníže již připraven a že odjede. Jak to Váňa uslyšel, opustil ho naráz dobrý rozmar.

„Jakže,“ řekl si, „což ho to nepřešlo? Trval by na svém i po takovém úspěchu?“ – Uváživ, že je rozloučení málo pravděpodobné, rozjasnil Váňa tvář, ale zmínka o odchodu mu přece jen nedala (...)

(......)