Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Monomachia

Z Alexejovy světnice jsem běžel rovnou za panem Janem. Znal jsem jeho spády a snadno jsem si vypočítal, že se drží advokáta. Byla neděle a odbíjela právě desátá. „V tu dobu,“ řekl jsem si, „dlí náš právní zástupce v pisárně, a aby se neřeklo, předstírá nějakou práci.“ Zamířil jsem tam, kam mě vedla tato úvaha, a potázal jsem se s dobrou. Doktor a Jan stáli v koutě u kamen. Tvářili se jako spiklenci, a zahřívajíce si záda, smlouvali asi nějakou past. Dost možná, že byla řeč o mně, neboť sotva jsem otevřel dveře, umlkli. Jan nedokončil větu a pan advokát se nezmohl na slovíčko.

„Promiňte,“ řekl jsem, přistupuje k nim, „vzdálím se, naznačíte-li mi, že vám má přítomnost není vhod, ale dříve vyslechněte, co chci říci.“ Advokát a pan Jan se na mě dívali dost nedůvěřivě, ale přece jen mi poskytli sluchu. Tu – přihlížeje spíše k morálce než k ploché pravdivosti – jsem jim vypravoval o křivdě, kterou jsem zakusil.

Měl jsem mluviti o tom, jak mě kníže pral? Měl jsem ukazovati otisky prstů a vršiti bolest na bolest? Měl jsem zvětšovati hanebné provinění plukovníkovo tím, že bych je uvedl v obecnou známost?

Viděl jsem hezkou řadu žalobníků, kteří si nevyžalovali nic leč posměch, a znám násilníky zatvrdivší se ve svých skutcích a čerpající posilu z úštipků, jimiž lidé častují chudáčka mého druhu. – Takový je soud světa! Žel, jsme vystaveni věčným svízelům, které nás zkrušují a mnohdy mění pravdu v ničemnost, Vypravovati mezi svorníky vin, jak se věc doslova zběhla, znamená často troupovství.

Jsa toho pamětliv, obrátil jsem příhodu s políčkem na ruby a v souvislém vypravování jal jsem se líčiti knížete jako nehodného člověka. Jako chlapa, jenž uráží, pletichán, utrhá na cti, pomlouvá a k tomu všemu je ještě zbabělý. „Je to starý neřád,“ děl jsem nakonec, „mějme se, lidé dobří, k činu a podle zásluhy mu odplaťme!“

„Tak jest!“ odtušil nato Jan. „V tom, co jste řekl, pane Bernarde, není křivého slůvka – ale jak se stalo, že jste se na obrátku změnil v plukovníkova odpůrce? Proč jste se nás zastával a jak to bylo s tím políčkem? Pravíte, že se kníže nebránil a že schlípl uši? Mnohem snáze bych uvěřil něčemu dočista jinému!“

Odtušil jsem, že odpovím otázkou, a hned jsem spustil: „Pane Jane, můj vzácný příteli, nevzpomínáte si, že jsem pro vás před několika dny učinil málem totéž co dnes? Zapomněl jste, jak jsem vám nabídl pomoc? – Vystoupili jsme ze saní a brali jsme se vzhůru schodištěm. – Jakže, vám se to vykouřilo z hlavy? Nevíte již, že jsem se k vám zjevně družil, ani že jsem se netajil knížeti svou pohrdou? Připomínám marně, jak jsem si vposled povzdechl, řka: Tím hůře pro ramlice mezi kořeny habrů?“

Když jsem Janovi vysypal své otázky, mluvil jsem stejně dlouho s advokátem. Ale ten chlap se mi příčí. Do mé řeči se vloudilo plno kleteb, přesto však postrádala citu.

„Nemáte s knížetem něco osobního?“ zeptal se advokát, když jsem skončil. „To by mi překáželo, neboť spor, který vedeme (já a pan Jan), směřuje jen k (...)

(......)