Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Políček

Na druhý den jsem se vypravil na schůzku, kterou jsem určil Holanďanu Huylidennovi. Přišel jsem na označené místo o chvíli dříve, a tu jsem se jal s pokojnou myslí měřiti cestu od dubu k dubu. Krátil jsem si přitom čas odříkáváním všelijakých nesmyslů, jež sice neměly pražádnou spojitost, ale zachovávaly délky a spád alexandrinu. Vplétal jsem do svých pošetilých veršů bez ladu a skladu všechno, co mně přišlo na jazyk, a byl jsem šťasten, když mi klapala nota. Bavil jsem se jako břežanský kardinál, jenž prý na svých procházkách činí totéž.

Místo, které jsem zvolil k dostaveníčku, bylo tajné, odlehlé, kryté, nepřístupné… krátce bylo takové, že mi skýtalo jistotu tak říkajíc sirotčí: mluvil jsem tedy hlasitěji a hlasitěji.

Asi při padesátém či sedmdesátém řádku mých tlachanin ozval se za mnou znenadání smích. – Můj bože! Zůstal jsem všecek ohromen, mé srdce se zastavovalo a za jeho zpomalených úderů jsem slyšel, jak jedna hemisféra mého mozku odpovídá druhé: „Je chycen! Je chycen! Hle, konec jeho lehkomyslného počínání!“

Ve vteřině, jež zajisté uplynula dříve, než obrátíte stránku, pocítil jsem bezpočet myšlenek, které zazněly jako strašný akord děsu. Hrom do toho! Od těch dob vím, co je to strach. Od těch dob vím, co je to zlodějská bázeň plazící se s roztřesenými prsty podél zdí. – Když se mi vrátily smysly, spatřil jsem pana Huylidenna s Marcelem.

„Promiňte,“ řekl mi malý nezbeda, „nemohl jsem se udržet, slyše vás odříkávat tak směšné divadlo…“

„Vedl jsem toho pána,“ pokračoval, nedočkav se odpovědi, „říká, že jste mu psal, aby přišel sem do dubiny, a neznal cestu.“

Obdaroval jsem Marcela jako nikdy předtím, neboť jsem vskutku ztratil sám nad sebou vládu. Má mysl a mé tělo mě neposlouchaly. Teprve když jsem viděl, jak se hoch vzdaluje, podařilo se mi uvolniti loket, jenž sám od sebe tiskl pod kabátem desky JIHOČESKÉ KRONIKY.

Potom jsem sebral pár německých slovíček, abych panu Huylidennovi vyčinil za neopatrnost. „Provádíte-li své šmejdy tak neomalsně, nechci s vámi nic mít!“ pravil jsem nakonec. Řka to, chtěl jsem odejít, abych vrátil desky na staré místo.

Pan Huylidenn, jak se mi zdálo, byl zvyklý na větší zlodějny a mluvil o nich jen tak po domácku. „Vaše rozechvění,“ děl, „může zvýšit cenu o sto korun, ale věřte mi, za víc nestojí ani výstup, který jste mi sehrál, ani vaše vazba.“ Nato odpočítal osm stovek, zapřísahaje se, že bude amsterodamským starožitníkem vypeskován.

Přisámbohu, třásl jsem se jako osika, přijímaje onen mrzký peníz, ale jakkoli jsem se snažil ze všech sil, nemohl jsem z paličáka dostat ani o haléř víc. Předal jsem mu tedy vazbu, a rychle se s ním rozloučiv, spěchal jsem domů.

Ach, toho návratu! Ohlížel jsem se na všechny strany a prchal jsem jako kapucín, jenž zabloudil do nevěstčí uličky.

Konečně jsem byl na nádvoří Kratochvíle, konečně jsem si mohl oddychnout jako poctivý člověk! „Ještě dám Marcelovi deset korun,“ řekl jsem si, „ještě se ohlédnu a věc bude navždy (...)

(......)