Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kratochvíle v lesku

Na druhý den se konala honba. Vstal jsem již o šesté. Pod mými okny klapaly podkovy a já jsem cítil veselost. Nastával prosincový den. Nebe bylo nízké a tma zvolna ustupovala. Sešel jsem dolů. Naši myslivci byli již po snídani a krátili si čas proroctvími, bude-li pršet či nic. Zdržel jsem se s nimi drahnou chvíli, neboť nemám obžerného zvyku jísti, sotva jsem si protřel oči.

V zámeckém křídle, kde bydlel Stoklasa, rozsvěcovalo se jedno okno po druhém. Uhadoval jsem, že slečna Michaela právě vstala. Vida to, pokynul jsem, aby otevřeli východní a jižní branku, neboť z těchto světových stran vedou k našemu zámku cesty. „Pamatuj si,“ řekl jsem vrátnému, abych mu osladil dřinu na lačný život, „pokud tvůj pán neopustí lože, mají být brány na závoru, ale jak vstane, je přichystán přivítat hosta. A to je poučení z časů krále Holce, abys věděl, ty pytlíku!“

Takto rozmlouvajíce, dočkali jsme se osmé hodiny a prvých návštěvníků. Do zámeckého dvora se začaly sjížděti kočáry a motorová vozidla krytá a nekrytá, nádherná a zbídačená – každé jiné. Každé jiné značky, každé jiné barvy a soustavy. Kratochvíle pamatuje zatroleně krásné časy, ale bůh ví, společnost, která se shromažďovala, byla přece jen velikolepá. Pánové s širokými rameny, dámy bez ňader, dámy s ručnicemi, androgyni, lovci, amazonky a všichni oděni podle poslední módy. A všichni po snídani! Michaela stála na schodech a vítala známé z města. Byl čas, abych vkročil za hosty do připravených světnic.

Pozdravil jsem Stoklasu a ptal jsem se ho po hraběti Kodovi. – Nic, žádná odpověď. Pánové a dámy stáli trochu zaraženě a nikdo si mě nevšímal. Obrátil jsem se na staré známé. – Susanne si hleděla svého a slečna Ellen mi zůstala dlužna odpověď.

Musím říci, že Ellen je z jakéhosi hnízda od skotských jezer. Kdož ví, co na světě všechno neviděla, ale u nás jí byla přisouzena úloha anglické dámy, a milá Ellen (volky nevolky) se tváří jako miss z románu o velké společnosti.

Dámy se držely v klubku a pánové se rozestavili podle stěn. Jeden si překládal nohu přes nohu, druhý bubnoval na stolní desku a třetí otáčel knoflíkem u rukávu.

Líbí se vám to? Je to nenucené? Až příliš! Tato nenucenost čpěla potem a snahou po dobrém chování. Můj bože, lidem vévodského mravu nejde o nějaké to zakoktání, ani o nesmysl, který sem tam prohodí. Nad tím se vždycky přivřelo oko, ale nikdy jsem neslyšel chválit člověka, který si dává tak pozor na svůj zobáček, že nepromluví. – Co byste řekli, kdybych, rudý až po kořínky vlasů, se před vámi rozkročil a do omrzení otvíral a zavíral pěst, nevěda, z kterého sudu mám začít své vypravování? – Jakže? Mlčeti před tak vybraným panstvem? Mlčeti před slečinkami, které si natáhly lovecké spodky a přicházejí na hon?

Za starých časů se to u nás hemžilo o podobných příležitostech ochechulemi a vizunami. Žádná z těch hraběnek nemohla dnešním slečnám podat ani leštidlo na střevíce, ale měli jste slyšet, jak jsme je vítali! A měli jste slyšet, jak (...)

(......)