Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Větrník

Zatím se dalo venku do deště. Spustil se liják a pršelo jako z konve. Loviti v tomto nečase? Zdálo se mi to zbrklé a prohodil jsem v tom smyslu dvě či tři slova. Měli jste slyšet ty naše statkáře! Dovolávali se jeden druhého a dosvědčovali si takové kousky, jež provedli v bouřích a nepohodách, že jsem byl záhy usazen. Vypadal jsem jako hlupák, který se bojí májové vláhy. Přisámbohu, mám pro strach uděláno a ti, kdo se na mě s takovou obraceli, si přáli právě tak živě zůstat za pecí jako já. Prosím vás, byli to lidé kolem padesátky: obtloustlí majitelé dvorů, radové s cheiragrou (takže se stěží dostávali do kabátu), sem tam nějaký advokát a chlapík z pozemkového úřadu, kteří honívají o dvou svátcích kachny a uženou si housera.

Když můj pán dal pokyn, aby předjely povozy, bylo z toho venku klení, ale nic naplat, vozkové pobídli koně. Zároveň se měli k dílu i štolbové, honci a všechna ta havěť, která čekala v čelednících či pod okapy obytného stavení. Odlepovali se od zdí jako strašidla. Z našich hostí dopil každý svou sklenici a hledal plášť. O panu hraběti Kodovi nepadlo už ani slovíčko. Považoval jsem to za chybu, neboť tím, že mlčíme o tom, co nás mrzí, dáváme nejvýmluvněji najevo svou nelibost.

Zatím jsme sestoupili dolů a prošli vnitřní kvadraturou. Odtud je jenom krok na otevřený dvůr. Zastavil jsem se na prvém stupni schodiště, abych si v pohodlí zapjal límec, a tu, jak jsem se rozhlížel, padl můj pohled na starý kočár. Bylo kolem něho živo. Tlačily se tam holky z kuchyně a držely nad hlavami mísy pěkně zaobalené v ubrouscích, rendlíky, láhve a bůhví co všechno. Vedle děvčat tam stáli ovšem klackové ve fracích (které nemohu ani cítit). Nitěné rukavice na rukou a čenichy vzhůru, pomáhali starému Koterovi nakládat všelijaká jídla. (Kotera je prvý lokaj a odpovídá za své chasníky. Mám s ním věčné různice.) Zamířil jsem k němu, abych mu připomenul Stoklasovo oblíbené víno, které mi tak dobře chutná. Ale s podobnými lidmi není řeč. Hned byl tu, hned tam, chvílemi mizel ve voze mezi zavazadly, chvílemi mával rukama nad hlavou obrácen ke špižírně. Chápal se pečení a konví a příborů, maje pozornost obrácenu jen k jídlu a pití. Pomyslil jsem si o něm své.

Společnost mého pána zatím nasedala do vozů a na koně, ale já jsem se pozdržel u řečeného kočáru, neboť docházelo na zavařeniny a na košíky s ovocem.

Zboží toho druhu se u nás přechovává v komoře prvého patra. Přistavili jsme si tedy žebřík a utvořili jsme řadu jako přidavači na stavbách. Byla to řada jambická, neboť vedle muže stálo děvče a vedle děvčete opět muž. Zaujal jsem místo na nízké příčce žebříku a moje hlava se dotýkala kolen naší nejmladší pomocnice. Cítil jsem, že se mi vracejí mladá léta, a jak jsem stál s bradou vzhůru, spustil jsem na plné kolo:

 

 Co se váže na tkalouny
 a co drží za knoflík?
 

Nad hlavou nám lítaly mísy a koše. Chvílemi jsem zahlédl Františčin loket, na němž se třpytil déšť, chvílemi tmu jejích sukní, a jak jsem sklonil (...)

(......)