Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kníže Alexej

Zatím co plynul čas a úterky přicházely po pondělcích a každá sobota připadala na šestý den v týdnu, zařizoval se Alexej Nikolajevič na Kratochvíli po domácku. Ráno chodíval v županu, pak snídal. Když byl syt, oblékal krásné jezdecké spodky, natáhl škorně, do nichž bylo vetknuto pár ostruh, a chodil po domě. Tu prohodil slovíčko k Susanne, tu k Ellen, tu k Michaele. Držíval v ruce bičík a tímto bičíkem mával živěji než kordem, anebo jej přikládal k líci jako ručnici, říkaje přitom vždy něco vhodného ze života v táboře či ze života v poli.

O deváté vycházel na dvůr nalokati se čerstvého vzduchu a potom zamířil do koníren, aby se oddal cvičení či jezdeckým zábavám. Naše slečny jej často provázely. Plukovník ovšem nevěděl, kdy má přestat. Tu bylo viděti Ellen s Francouzkou Susanne, jak (v kožíšcích anebo jen tak v plášti, s rukou chránící krk) kývaly na žákyně, že udeřila desátá a že je čas začít s vyučováním jazyků. Slýchal jsem, jak táhle volaly a jak jim plukovník odpovídal v řeči toho národa, k němuž dívky patřily: „Vždyť nehoří.“

Řka to, vedl koně dvakrát po obvodu jízdní dráhy a dvakrát napříč.

Slečna Michaela se často s plukovníkem vracela celá uzardělá. Tu šli po boku slečny Susanne, žertujíce a řinčíce ostruhami, až ke dveřím Michaeliny světnice a dále přes práh ke krbu.

Místo knížete je u ohně. Slečna odběhne, aby se převlékla, a Alexej mluví se Susanne lahodnou francouzštinou, řka: „Mademoiselle, nezbývá mi mnoho času, dejte se přesvědčit.“

„O čem?“ odpovídá Susanne a plukovník spustí, co mu přijde na jazyk: Jednou o jízdě koňmo, jednou o barvě šatů, jednou o Puškinovi.

Vnikl jsem v jeho způsob tvoření vět a je mi jasno, proč počíná: jen proto, že má krásný hlas. Starého čerta mu sejde po smyslu souvětí. Pokračuje a skončí podle azurné logiky beček či po způsobu, který se vžil za času kadeřavého krále, kdy sedláci snídali kuřata.

Z toho neplyne, že vedl kníže hovory hloupé a nicotné. Naopak, kdekdo v nich nacházel půvab a krásu, neboť se plukovník nikdy nezmínil, že slečna Susanne má obnošené střevíce a že slouží – právě tak jako já – za mzdu. Nikdy neřekl, že můj pán platí mezi lidmi za vyšinulce, že je vláčen po novinách a že vede spor o uznání koupě Kratochvíle. Jakživ od něho nikdo neslyšel slovíčka k věci, která nás trápí v zámlkách mezi hovory a za bezesné noci. Před tímto záhadným otrapou s knížecími mravy jsme byli všichni dámami a pány. Tvářil se, jako by nikomu z nás nesešlo na krejcaru, ani na věcech tvrdého živobytí. Povýšil každého na šlechtice.

Měli jsme se tedy s knížetem jak náleží dobře. Michaela ho vyznamenávala, Marcel za ním lezl, Kitty se do něho zbláznila, Cornelie, nejhezčí klíčnice, si navlékla nový svetr jen proto, aby si jí všímal, a Susanne mě usazovala v jeho přítomnosti ještě víc, než když jsme byli sami. Smála se, když se smál kníže, a když se odmlčel, složila ruce do klína.

Ve chvíli ticha se Alexej podobal moudrým filosofům. – Pamatujete se, že prvý den mluvil (...)

(......)