Vladislav Vančura

KONEC STARÝCH ČASŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kuře na rožni

Představte si krásnou kuchyni s pěkným krbem a s plotnou na dva lokty zšíři. Na stěnách visí háky na zvěřinu, police s rendlíky, měděné pánve a pekáče; jeden hezčí než druhý. V koutě stojí krb. Krb jako hora. Pěkně učouzený, pěkně táhnoucí, pěkně mastný, s pěknými průduchy a s pěkným pohrabáčem. Jsou tu dva stoly, dvě police, pánve na ryby, pánve na klobásy, pánvičky na vejce a vše, co srdce ráčí, až po můj nůž s vidličkou a talířem.

Blízko u krbu se uvelebil Váňa. Je o dvě hlavy větší než já, má vykasané rukávy a jedna z kuchtiček mu půjčila svou zástěru. Sedí na stoličce a vystrčil pravou nohu doprostřed kuchyně. A jak tak nízko sedí, sahá mu druhé koleno až ku bradě. Opře si loket o stehno a s hlavou ve dlani se dívá na ten shon, jenž vládne u plotny. Za zády mu praská ohniště a před ním slečinky chystají večeři.

Můžete si přát něco lepšího?

„Ta krůta,“ povídá Františka, „je měkká. Holky, netopte tak moc, ať se to nespálí!“ – „Co?“ odpovídá nejmladší pomocnice, „tak co mám teda dělat? Jedna mi říká, že mám přiložit, a druhá zas, že ne. To by se člověk zbláznil! Koho mám poslouchat?“ – „Prosím vás, člověče,“ ozve se zase jiná, „co jste se zrovna tady usadil? Že vás to nemrzí nám tady překážet! Kliďte se, jářku, táhněte zas dál! Ne, kdyby si aspoň svlékl ten svůj kožich!“ – „Ze se mu chce v takovým vedru sedět v kabátě!“ – „Hej, povídám, tady vám chytnou šosy!“ – „Já jsem celá říčná, jen jak se na chlapisko podívám.“

A Váňa nic, jenom se usmívá a jen si tahá vousy. Pak vstane, protáhne se v kříži a stojí rozkročen, jak stává jeho pán. Slečny se smějí; Františka ho švihne utěrkou a křičí: „Hušky, huš, huš, huš! medvěde do chlívka!“

A to je podívaná, když Váňa popadne jednu z těch slečinek a chce ji obejmout, když jí tak vlepí pěknou hubičku a když mu slečna jednu přišije! Ví bůh, že přitom musí zvedat ruku, jako by věšela svůj kabát na hřebík. Marcel jí povídá, že by si měla vzít na tohle stoličku.

Za takovýchto žertů je s boží pomocí hotova večeře a teď jde do tuhého. Chvilku je příměří a Váňa musí mlčet. Slečinky zvážněly. Běda, rozváže-li jim v té chvíli zástěru!

Na štěstí Marcel nemá právě napilno a přisedne si k Váňovi. Včera byl s knížetem u staré nádrže; lovili ryby. „Ty kluku,“ povídá Váňa, „ses brzy seznámil s knížetem. A který čert vás nosil na ryby?“ Potom je chvíli ticho. „Ba, vidím, že můj pán se dočista už zbláznil,“ zlobí se zase Váňa a ukazuje na ohromné boty, v nichž vězí Marcelovy nožičky, „vždyť je to můj vlastní majetek!“

Toť se ví, že při tom pohledu ho chytne zlost a že chce milé boty stáhnout Marcelovi s nohy. A Marcel utíká, a ten druhý ho honí, a do toho ty slečny s pečení! No, to je zvěřinec!

Chudinka Marcel v těch hrozných škrpálech nemůže právě létat jako pták a je hned na zemi. „Vždyť mu to padá s nohy,“ povídá Františka a ze zlosti se dává do smíchu. Zatím už Váňa drží v prackách Marcela. Kluk lítá jako pírko a řičí radostí. A Váňa? Jak by smet!

Když se ten pekelný (...)

(......)