Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Setkání

Petr byl zavřen déle než půl roku, ale Jakubovi se podařilo vyklouznout z komory pana Hanse již druhý den. Stalo se to večer, v hodině, kdy se zpívá a kdy je čas drnkati na loutnu. Tehdy Hansovi služebníci spěchali s prací. Jeden z nich postavil džbán jen na povrchu vyleštěný na okraj nízké truhlice, druhý halabala poklízel ve stáji a třetí si již nasazoval čapku, aby vyrazil k bráně, kde se v ten navečerní čas shromažďují výmluvní lidé na trochu řeči. Tam rozbil stánek krčmář a opřen loktem o bečku chřestil chvilku korbelem a chvilku opět držel prsty na kohoutku dřevěné pípy. Byl to Sas. Měl právo vyvaliti den co den soudek před práh své krčmy (sud mohl měřiti devatenáct mírek a nesměl přesahovat mírek dvacet). S krčmářem stál před bránou hadač a zpěvák a dále člověk s loutnou, která měla na předlouhém krku tři struny. Ten loutnař byl syn zámožného kupce z Porýní a vyznal se ve všech písních, které táhly tehdy světem.

Není to dobrý důvod, aby si čeleď pospíšila?

A komu se to nezdá, nechť zví, že za ohradami pištěly služky a že leckterá z těch spanilých diblíků vyrazila v deštění souček, aby mohla zhlédnout šviháky.

Když se tedy ozvala venku loutna, vytratili se všichni sloužící tak jako stíny a v domě zůstal jen Hans a jakýsi stařec víc hluchý než bdělý. Hans se po způsobu vznešených pánů páral v zubech. Snil při tom o světské slávě a o svém vysokém postavení. Nic ho nepálilo, žádné soužení netisklo jeho duši, byl vesel, jeho duch se radoval a jeho tělo cítilo blaženost. Zvenčí doléhal k Hansi zvuk zmíněné loutny a vposled jej ukolébal v blahý polospánek. V té chvíli otevřel Jakoubek svou komoru, prosmýkl se síňkou a proběhl mimo stařečka, který vstal s takovým spěchem, že za sebou srazil lavici. Potom, sotva dechu popadaje, přiběhl staroch k svému pánovi a vrhl se před ním na kolena a lkal a dokládal se nebem, že je nevinen a že Jakoubek unikl jen nedbalostí ostatních sluhů.

„Je pryč? Je v prachu?“ zeptal se Hans.

Stařec přisvědčil a ten dobrák se dal do smíchu. Proč by ne? Měl slitovnou duši. Nechoval k nikomu záští.

Když se tedy octl Jakoubek před domem, rozhlédl se na všechny strany a znamenaje, že si ho nikdo nevšímá a že za ním nikdo nevyběhl, dal se k bráně. Šel rychlým krokem, ale chytrost, která bývá vrozena tulákům, mu našeptávala, aby příliš nepospíchal.

„Kdo kvapí, nemá čisté svědomí,“ říkal si a šel vpřed jako darmošlap a člověk dlouhého času.

Bral se po (...)

(......)