Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zloděj

Asi ve třetím roce Václavovy samostatné vlády žil Petr v Mlíkojedech. Trápila lio dlouhá chvíle, jaký tedy div, že zatoužil po starých místech u týnského chrámu. Chtěl upláchnout. Když se již prosmýkl komorou a když zlehounka přirazil veřej, promluvil k němu jeho syn Jakub a žádal, aby ho neodháněl a aby mu dovolil kráčeti za ním. Kovář přikývl. I šli a dorazili v končinu, kde vznikalo město. Celý ten okrsek se podobal ležení a táboru, jejž opevňují rozličná vojska. Dělil je od volného kraje příkop, náspy, nově založená zeď, kůly, kamení, vozy a vposled mělká brázda. Petrovi s Jakubem bylo projíti hloučky chuďasů a proklouznouti stráží. Šli hloub a hlouběji. Šli zástupem, který se povaloval a který opět vlekl břemena, šli s tahouny, jimž nabíhají žíly a praská v kostech, šli mimo nosiče vrávorající pod tíhou balvanů, šli mimo čeleď, která se vrhla k vozům a – dlaně na špicích – ramena na lišni hýbala koly, šli lesem stěnířů a koz, šli podle procesí, jež klečelo na místě budoucího chrámu, a vposled došli tam, kde před nedávnem stála Petrova chýše.

Tu složil kovář ruce na záda a díval se po prostranství a počítal domy. Bylo jich sedm. Ten, který stál na místě kovárny, obkličovala zeď. Petr uhadoval, že uvnitř jsou mnohé podsíňky a stáje, že dům bude jako rozlehlá komora kupců, a chtěl zhlédnouti, co v té věci zbývá vykonat.

Zeď byla vysoká a Petr na ni nemohl žádným způsobem vystoupit; pokynul tedy Jakubovi a nastavil mu vlastní rameno.

Když Kubíček zeď obkročil a když se chystal k povídání, přiběhl k Petrovi nakvašený sluha a řekl:

„Co hledáš v cizím domě?“

„Ten dům,“ odpověděl Petr, „býval můj, a kdybych o něj dbal, mohl bych jej snadno získat zpátky.“

„Se mi zdá,“ řekl opět sluha, „že máš krbce na dranc a že tedy klušeš pěšky jako pes. Jsi zloděj! Vysazuješ na zeď svého pomocníka a hledáš, co bys posmejčill“

Petr odpověděl na ta slova zpupně a popadl muže za opasek. Zdálo se, že z něho chce vytřásti duši. Spílal mu, jal se jím cloumati a způsobil veliký hluk. Záhy potom se sběhli ze sousedních domů sluhové. Bylo jich dobrých deset. Měli obušky a uzdy a žádný z nich se nepřihnal s prázdnýma rukama. Když se dali do práce a když na milého Jakoubka i na kováře padaly rány, otevřelo se sem tam okno a sličná paní a urozený měšťan volali ve své mateřštině pacholky: Viléme, Feiede, Hanuline, mažte je! Mažte zloděje, až se zalknou!

A chudák Petr a chudák Jakoubek měli již opravdu namále. Začaly se jim dělat mžitky před očima a ztráceli pomalu vědomí.

Než se to stalo a než byla věc dokonána, uviděl kovář šťastným řízením pana Hanse, řečeného Kaan, s panem Keslenkem. Jeden z nich si přidržoval hedvábnou šňůrkou hroty střevíců a druhý tiskl k svému boku váček.

„Ach, pane můj,“ řekl Petr, „přicházíte včas! Nějaký anděl vás přivádí, abyste potrestal holomky, kteří by nás (nevinné) málem byli utloukli. Zkroťte je, vypráskejte jim, ať se naučí ctíti svobodné lidi a poctivce!“

Řka to, jal se Petr dovolávati svého (...)

(......)