Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Blažené chvíle

Bernard s Jakubem pobývali již několik nocí v hradní stáji, ve dne však, když svítilo slunce, se toulali po hradbách a po králově louce a v háječku, který se táhl od paláce po hradní příkop. Jednou zrána spatřila je Anežka státi na palouku s oslicí. Poznala Bernarda, neodvrátila pohled, jala se naslouchati.

A co dělali ti dva?

Prvý objímá své zvíře, druhý mu šeptá pošetilá slova. Chvilku mluví česky, chvilku jazykem německým, ale žádná ta řeč se nepodobá k světu. Jedna zasahuje do druhé a mísí se s ní jako hrách s kroupami na selském stole.

Zatím co prosťáčkové mluvili, stál oslík lehce rozkročen a pohyboval ušima a vrtěl oháňkou. Měl krásné oči, měl jemnou tlamičku, ale to je vše, co se na něm dá chválit, neboť jinak to byl svéhlavý blázen a podobal se tuctu jiných zvířat, která oslaři vyplácejí holemi. Nebyl ani mladý ani statný, ale když tak stál v ranním sluníčku a když zachvíval kůží na krku a když tak kolem něho létaly mouchy, zdálo se, že je v tom šedivci špetka něžného čtveráctví a že zjevuje právě tu líbeznost, která pudí dítky, aby k němu vztahovaly ruce.

A nebyl-li osel na pohled protivný, zdál se i mnich býti dobrým chlapíkem. S určitostí se tvrdí, že jeho řeči (vzdor vší marnosti) nebyly hlupácké a že opět zněly tak trochu jako modlitba a trochu jako píseň. Žel, Bernardovi nebyla dopřána výmluvnost. Šeptal, jeho mluva byla plná kazů, jeho rozum nestál za mnoho, ale kdyby bylo možno zhlédnouti Bernardovu duši, kdož ví, snad bychom spatřili, že v boku, na rukou i na nohou má pečeť svatých ran, snad bychom spatřili, jak klečí se vztaženými křídly a s pažemi ve výši a s ústy dokořán.

Pokud jde o Jakuba, vedl si neuměřeně, jako si někdy vedou básníci. Byl uchvácen, byl jako posedlý. Srdce mu bušilo, jazyk mu vyschl a cit a dovednost a proud, který se na výsostech řeči skládá v blahozvěst, mu z celé zvonoviny hlasu zazníval z hrdla.

Jakub byl škaredý a chromý, scházel mu přední zub; byl umouněn a k tomu samá blecha – byl krátce ubožák, ale když spustil, zdálo se princezně, že hlasy zavřené ve vnitru jejích prsou se probouzejí a že v souzvuku s tím Jakubovým jásáním tak jako ptáci letí dál a dál. Mrazilo ji v zádech, žár přebíhal v jejích žilách.

I nemohla se neusmáti a oslovila mnicha a pravila mu:

„Copak teď děláš, milý člověče?“

„Rád bych vám odpověděl, ale nevyznám se ve vlastním počínání. Chodím po světě s bratrem, který se nazývá Jakub. Lidé nám dávají chléb a bývá jim opravdu k smíchu, když řadíme svůj hlas k hýkání oslíka. Činím to nazdařbůh, nedovedu mluvit podle plnomocného předpisu svatého náboženství. Nám oběma je cizí moudrost koncilů a rad. Je nám cizí i tichost kláštera. Těkáme jako těká toulavé dítě. Boží moudrost nás vpeřila v prach cesty a tu a tam nám dává kráčeti podle tichých řek a opět podle krámků, které libě páchnou cizokrajným zbožím. I jdeme na hubených nohou. Já vrávorám, můj bratr Kubíček se kolébá s boku na bok, oslice klape svými kopýtky.

Za toho cestování a (...)

(......)