Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jihlava

Vyšehrad z městského vězení, pracoval Petr nějaký čas na polích své ženy Nětky. Oral, sil, žal, ale selská práce mu nebyla po chuti. Jeho záliba, jeho duch a všechno chtění směřovalo k dočista jinému živobytí. Nemohl zapomenout na rušné trhy, na křik kupců a na cinkání peněz. Mezi kramáři bylo snadné získat nějaký stříbrňák – a potom: řeči, chválení a hádky a kdo ví co. Kladiva zvonila, oheň praskal, přistěhovalci od východu i od západu, domácí lid, pálení chytráci i hlupák stáli před Petrem v pěkném půlkruhu. Kovář byl mezi nimi jako nějaký čaroděj, který dovede to, čemu se ostatní musí divit.

A chceme-li již vypočítávati Petrovy záliby – kdepak zůstala zmínka o honbě za bělostným olovem? Miloval ji ze všeho nejvíce. Stačila malá připomínka a již toužil státi se shrbeným hřbetem nad nějakou žilou a již toužil přehrabovati se v rudách a zkoušet jejich vryp a pálit je a tavit. V každé jiskřičce a v každém plaménku žhlo pro Petra celé peklo radostí, o nichž se nezdá sedlákům. Život na venkovském statku kováře jenom tížil.

„Co s polem,“ říkával, „nepatří-li člověk k nějaké nové osadě a není-li právě pán, co je mu plátno, že má kus půdy? Otroci (ta líná chasa) zmizeli jako dým, nevolný lid zbíhá za větší skývou a my jsme v rukou králova župana a nestačíme platit. Jsme vydáni v plen.

Může se tedy někdo divit, že lidé chtějí raději býti úročníky na pevnou smlouvu a že se táhnou do nových obcí a k mocným sídlům, aby jim lidé vznešeného rodu a ještě vznešenějšího majetku propůjčili bezpečnost a jistotu a mír?“

Za podobných úvah padala na Petra dvojnásobná touha po lepším životě. Jeho myšlenky se čím dál tím častěji vracely k tomu, co minulo a co opustil. Vposled zanevřel kovář na Mlíkojedy dočista. Žena mu byla na obtíž a všechen majetek by byl s radostí vyměnil za malou dílnu s výhní. To toužení vedlo jej z domu.

I odešel. Pobýval na silnicích a na trzích, měl spolky s kramáři a nakonec se usadil v místě, které se nazývá Jihlava. Žil tam s chtivou cháskou, lámal rudu v hoře jakéhosi štýrského nákladníka a dobýval stříbro. Když měl pěknou hromádku vzácného kovu, zaplatil peníz, který bylo nutno zaplatiti, a ohradil si místo a těžil na svou pěst v jámě dost hluboké, aby mu zastřela sluneční svit, a dost mělké, aby mu mohla skytnouti ochranu před mrazem a zimní nepohodou.

Zatím Nětka pracovala po starém způsobu na polích. Bylo to těžké živobytí. Měla deset krav a čtyři volky, měla země nazbyt, ale co je to všechno platné: nebylo rukou, které by ten dobytek poklidily a které by tu zem vzdělaly. Všechen Nětčin majetek se tedy podobal zboží zavřenému v truhlici. Klíč k té truhlici byl pak ztracen.

Když se Hans, řečený Kaan, blížil podle příkazu dobré princezny s Jakoubkem k Mlíkojedům, vázala Nětka právě povřísla. Byla v nejlepší práci a tu slyší klus a šupot soumara. Ohlédne se a dech se jí zastavuje radostí.

„Jakoubku, můj synu, poznám tě na první pohled a již při tom prvém pohledu vidím, že tvá chůze není dočista (...)

(......)