Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zpěvák

Roku 1235 bral se cestou, která vede od osady nazvané Furth im Walde (a ta se jazykem českým řekne Brod nad lesy) potulný pěvec. Jeho jméno bylo Reinmar. Jel na oslíku a jeho žáci a průvodcové seděli na strakatých koních. Reinmar byl slepý, neměl tedy osla uzděného podle běžného zvyku; nikoliv, jeho zvíře vedli dva chlapíci na dlouhých opratích. Byli pozorní, a kdykoliv cesta směřovala lesem, volali na svého pána: „Hej, mistře, schylte hlavu, jdeme mezi stromovím.“ Slyše varování vztahoval Reinmar ruku nad čelo. Usmíval se, přikyvoval v odpověď a pravil vždy stejně: „Veďte dobře mého oslíka! A kdyby se snad zastavil, nebijte jej příliš krutě.“

Táhli již třetí den. Reinmarův váček byl prázdný, pili ze studánek, a pokud jde o jídlo, podařilo se jim jen tu a tam ulovit divokého holuba či zastihnout v pelechu zajíce.

Chudoba se nesrovnává s nádhernými plášti, ale Reinmar i jeho druhové měli v nádheře zalíbení. Strojili se s okázalostí a každý, kdo je potkal, si mohl myslit, že jsou to knížata. – Žebráci, jak dá rozum, je tedy často prosili o almužnu.

Když mistr ušel se svými žáky kus cesty a když byli blízko českého pomezí, zastavil se Reinmarův oslík pod olšinkou a jal se okusovati mladé listoví. Mistr mu poklepával na krk, sluhové okouněli a žáci si v špatném rozmaru stírali loktem chmýří, které jim uvízlo na čapkách. – Tu se ozval nablízku zpěv či odříkávání jakési litanie.

„Už jsme u toho,“ řekl jakýsi mladý šlechtic, „Reinmar von Zweter bude klopit poslední penízek za zpívání.“

Mistr slyšel poznámku, zachmuřil se a řekl jakoby navzdory:

„To je slušný hlas. Kdopak to zpívá?“

„Vidím,“ odpověděl již mírně šlechtic, „sešlého člověka a ten člověk se podobá pasáčkům krav. Snad to není žebrák, ale je rozcuchán, má plášť z pytle a vzadu mu visí kousek provazu.“

„Zavolej ho!“

Ten, kdo byl takto vybídnut, přiložil tedy dlaně k ústům a houkal omrzelým hlasem. Houkal po prvé, houkal po druhé, a když chtěl věc znovu a naposledy opakovati, dal se pasáček do namáhavého běhu a utíkal k Reinmarovi.

„Pane,“ řekl druhý šlechtic, „ten pasáček se pěkně kolébá, na mou duchu, řekl bych, že běží jako kachna.

Teď se zastavil a civí na tebe s hubou dokořán.“

„Já,“ řekl Reinmar, „jsem mistr zpěváků. Kdopak jsi ty?“

Jakub, syn kováře Petra, odpověděl zvonivým smíchem a potom se jal prozpěvovati. Přednášel, mluvil do větru a řekl asi toto:

„Leží přede mnou všechny cesty, křižuji po všech lesích, obcházím osady, jako přeletavé ptáče táhnu ze země do země. – A kde je cíl mých cest? Tam, v tomhle stínu, když slunce prudce svítí; tam v pruhu světla, když se trhá mračno a ustal dešť. – Ach, při mé duši, vidím vůkol zkvétající ráj a boží příbytek mě všude obklopuje.“

Když Jakub ještě mluvil, pokynul Reinmar svým žákům, aby se dali na pochod. Měl hlad, strachoval se, kde bude jísti, a zpěv a bídný zpěvák se mu zprotivil, řekl mu to hodně zostra.

„Vám se to mluví, velmožný pane, máte pergamen a můžete zaklepat na kdejaká (...)

(......)