Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JINOŠSKÁ VZPOURA

Král Václav měl dva syny. Jeden se jmenoval Vladislav a druhý Přemysl. Oba byli krásní, oba měli jasného ducha, ale král a s ním všichni šlechticové a služebníci dávali přednost prvorozenému Vladislavu. Měl býti králem. Panovník v něho skládal přemnohé naděje a věřil, že bude dále žíti v jeho vladaření a v jeho skutcích. Lid, šlechtici a dvořané učili se pak kralevice poslouchati jako svého příštího pána. Byl tedy Vladislav již od malinkosti všemi uctíván. Nejlepší učitelé, nejznamenitější rytíři, nejušlechtilejší kněží pečovali o jeho mrav a o jeho vědění. Učili ho, trávili v jeho společnosti dlouhé dny a Vladislav jim dobře odpovídal, neboť přirozený rozum a vloha a ušlechtilost srdce mu našeptávaly to, co je moudré a krásné. Tak mohutněl Vladislavův duch a lidé říkali:

„Ach kralevic! Není jinocha, který by se mu vyrovnal! Jeho mysl je jasná a usebraná, jeho rozum všechno pronikne, jeho mravy jsou jemné a vůle ze železa.“ Někdy se přihodilo, že kralevic provedl nepředložený kousek. Tu jej pěstounové napomínali. Činili to s velkou mírností, ale když se snad v obcování přidržel mravu, který se dochoval z knížecích dob, udíleli mu důraznější výtky.

„Král,“ pravili, „a ten, kdo bude králem, má se spravovati podle obyčeje svého času. Vznešený Václav s rozhodností sahá po tom obyčeji: vymycuje věci staré, zavádí líbeznější a jako korunu či helmici vyvýšil rytířský pořádek.

Tážeš se proč? Z nejlepšího důvodu, vznešený kralevici: chce ukázat, že mrav, který vládne u dvora německých králů a na dvorech císařských, spojuje panovníky a činí znamení, že ty panovnické rody mají k sobě blízko, i když jsou na tisíc mil.“

Tak mluvíce stavěli pěstounové před kralevicův zrak i příklady. Povzbuzovali ho, snažili se mu vylíčit velikost, jež ho očekává, a Vladislav slyšel se všech stran:

Král! Král! Král!

Někdy mu ta přemíra slávy způsobila hořkou chviličku.

Druhý králův syn byl od dětství určen k duchovnímu stavu a trávil čas na modlitbách. Obklopovali jej mnichové a ti ho vzdělávali v církevních naukách a snažili se mu vštípiti křesťanské ctnosti tak, aby každou myšlenkou a všemi svými smysly byl pokorný. Přemysl plnil vůli královu i vůli svých učitelů. Naslouchal zbožným naukám, vroucně se modlil, vyrůstal v překrásné pachole. S odříkáním klíčila pak v jeho srdci síla, která se nedá ani uzditi ani spoutat a která roste utlačováním a mohutní každým zákazem. I stalo se, že Přemyslova duše nalezla zalíbení v zápasu. Jeho myšlenky běžely vstříc každé nesnadnosti, a čím níže skláněl hlavu, tím více mohutněla jeho šíje.

Někdy, když mu zněly do uší rozkazy, se stávalo, že kralevic upadl v pobouření a v dětské vzpomínky a vposled v pocit urážky neb hněvu.

Tu zřel své pěstouny, veliké, tučné, se znameními nepřízně a odvěkého sváru; zřel škubající se víčko, vrásčitou tvář, vystouplý zub či chvostek chloupků na uchu některého mnicha. Zdálo se mu při tom, že mezi hrubé hlavy a jeho ubohou hlavičku jest položeno nepřátelství (...)

(......)