Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ŠLÉPĚJE KRÁLE PŘEMYSLA

Obmyslnost

Dne 22. září roku 1253 lovil Václav se svými milci v počápelském lese. Luk napjat, levici vztaženu hnal se křovinami a tu mu znenadání zastoupila cestu smrt. Na její bezhlasý výkřik zmizel den, na její zahoukání vybuchla před králem hvězdná smršť. I pustil Václav uzdu a zřítil se s koně.

Konrád, kvardián minoritského řádu, Markvart z Dunajovic a Jaroš ze Slivna poklekají ke králi. Jejich čela jsou studená, jejich ruce jsou studené, roztřásá je děs a bezmocnost se táže:

„Králi Václave, co máme učiniti? Co tě bolí?“ Umírající na ně pohleděl divokým a plachým okem, chtěl promluvit, ale jeho ústa nemohla vyřknouti jediné slovo; podobalo se ústům dítěte, které naříká, a ústům spáče, který stená ze sna. Jeden z milců nachýlil k těm vzdechům ucho a ostatní dvořenínové ustali v nářcích. I nebylo slyšeti nic, než praskání sepjatých rukou a zvuky doubravy a vzdálený křik myslivců, kterýmž se o truchlivé příhodě ani nesnilo.

Když pak král ležel pod valeným stropem dvora, bděli milovaní velmožové u jeho hlavy a ten, kdo snad patřil ke straně krále mladšího, a ten, kterému král Václav nebyl příliš nakloněn, nemohl se přiblížit k lůžku. I rozmlouvali odmítaní rytíři mezi sebou a jeden z nich pravil: „Je čas jíti za vévodou Přemyslem. Je čas zpraviti ho o té truchlivé novině, neboť starší panovník, který střídavě přál a střídavě zatracoval krále mladšího, zemře. Ta, která nikoho neušetří, zaklepala již na králův dvůr.

Proč tady máme dále přebývat? Kdyby se Václavova smrt dala zatajit až do chvíle, kdy se vrátí Přemysl, byla by to dobrá věc, ale jak dosáhnouti u milců, aby mlčeli? Je jich příliš mnoho, nemůžeme je ani zjímat ani pobiti. Dejme se tedy na cestu do Rakous, kde mladšího krále zdržuje válka.“

Šlechticové poslechli dobré rady, když se však rozneslo, kam se chystají, shromáždili se někde v koutku i milcové a Jaroš ze Slivna řekl:

„Náš chléb je bídný chléb: o jednom králi mluvíme s velikou úctou, druhého zlehčujeme, sami sobě chystáme osidlo. Ba, je to bída, je to kříž, neboť tam, kde se končí Václavova moc, počíná vladaření krále Přemysla.“

„To jsou pravdy omšelé jako kostelnická lavice!“

„Přisámbůh, nechci je rozvádět a raději vám řeknu, že když vychází slunce, prchá do děr tma a že je čas změniti způsob našeho konání: Pokloňme se až na zem novému panovníku! Učiňme to dříve, než nepřátelé dostihnou rakouských hranic, a dříve, než proti nám v míře ještě větší podpálí jeho hněv. – Jakže, nedovedete uhádnouti, jaká výhoda je skryta v rychlosti? Pravím vám již po druhé, že tak můžete omluvit polovinu svých tlachů a že, ukážete-li horlivost a dobrou snahu, získáte aspoň špetičku přízně vznešeného Přemysla. – A kde je rytířská věrnost? Král, který miloval svého otce, vedl s ním války, nuže, my po tom příkladu cítíme, že láska a boj jsou jako sestřička a bratr a že se mohou snášet vedle sebe.“

„Bůh,“ řekl Markvart, „mi dal stálou mysl. Miluji krále teď, když je poražen slabostí, právě tak (...)

(......)