Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Markéta Rakouská

V čas smrti krále Václava byl Přemysl nejen markrabětem moravským a mladším králem českým, ale náležela mu i koruna vévodská a vladaření v zemi rakouské. Ta nebývalá moc nevzešla z náhody ani z pouhého výboje ani jen z úradku a smluv; její počátek leží i v silách, jimiž prospívalo dílo rudníků a hospodářů a kupců. – Krátce: za těch dob z příčin přibývajícího života zasáhly Čechy v příhody národů.

Čte se v knihách, že Evropa středního věku stála čtverem práv: právy církevními, královským důstojenstvím, dědičností, vlastnictvím. Přemysl snad vyznával podobnou nauku. Blížil se papeži, a aby v Rakousích (v jichž svazku bylo i Štýrsko) utvrdil svou moc, (pojal za manželku vdovu Markétu Rakouskou. Potom mečem hájil dědictví proti vévodům bavorským a proti uherskému králi, který se nazývá Bela.

Když se prvá válka schylovala k míru, došla Přemyslovi zvěst o otcově smrti. I vyslal poselstvo k Markétě, aby jej očekávala, a rychle, jak jen mohl, spěchal do Čech. Zatím vévodkyně, připravena již na cestu, dlela ve Vídeňském městě.

Nastaly právě krásné dny a Markétin dvůr se rozložil na prostranství, jež se podobalo zahradě. Byly tu tři stromy, nízké keříky, turecké růže v kořenáčích. Z košíčků se sypalo vévodkyni do klína nejrůznější kvítí. Růžová pážata, služky s vypjatými ňadry, paní v náramných čepcích, se závoji, s brašnami na zelených tkalounech, s vlasy jako smůla, s vlasy jako len, v sametu, v dykytě, v šedé králičině, v bílé sobolině, paní bělounké jako křída a růžové jako úsvit, něžné i hašteřilky, seděly ve vysokých lenoškádh a kolem nich přecházelo hejno šlechticů. Meč zvonil jim o ostruhu, řeč zněla jako příboj.

Do toho ropotání, v ten něžný šepot a smích udeřil pojednou zvuk polnice.

Markéta vstává, přidržuje špičkami prstů přiléhavé roucho, paní dávají znamení svým pážatům, rytířové tisknou dlaň k meči, chlapci zevlují, služky si stoupají na špičky: tu vchází Přemyslův průvod.

Bože milý, jsou, jako by unikli psům! Pokrývá je prach, mají vlasy slepeny potem a paže samý chlup.

Za zbrojenci se bere rytířská jízda: postroje zvoní, zbroj chřestí, chochol na jejich přílbicích vlaje, praporce letí vzhůru.

Když se skupina rozestoupí, je zříti jezdce, který sesedá. Odepjal meč, sňal přílbici, podává rytířům svůj štít a jinošským krokem přistoupí k Markétě.

„Při holi svatého Krištofa,“ – řekl jakýsi český šlechtic svému sousedu panu Bočkovi z Bernekka, ale vtom se vzpamatoval, pleskl se přes ústa a co nejtišeji dokončil poznámku. Byla, jak lze uhodnouti, kousavá, neboť šlechtic zvedl obočí a vtáhl tváře, jako by (...)

(......)