Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

POČÁTEK KUTNÝCH HOR

Tam, kde dnes stojí krásné město Kutná Hora, bývala pláň a les. Švitořili tam vesele ptáci, pasák tam přeháněl stádo, vlk číhal někde v houštině. Nedaleko řečeného místa stával od nepaměti sedlecký klášter.

V tom klášteře vedli svatý život cisterciátští mnichové, modlili se, rozjímali, lopotili se na polích a zpívali hodinky. – Kdyby se zbožnost srážela v oblak či mračno, byl by klášter na sto kroků neviditelný a v okolí by každodenně pršelo. Ale neříká se nadarmo:

Kde je lidí velký sběh,
tam směřuje ďáblův spěch.

Satanáš se nezalekl ani kláštera, dorážel naň ze všech sil a za toho útoku se prý ukázalo, že všichni mnichové měli krásné a čisté duše. Nicméně jeden z řeholníků, jakýsi novic z Durynska, jménem Michael, div div že přitom neztratil dobré bydlo. Jeho otec byl nevolník, jeho matka byla nevolnice. Pracovali na vinohradech kteréhosi durynského kláštera a Michael se z milosti mnichů dostal k abecedě. Protože osvědčoval dosti zbožnosti a pokory, protože měl svěží paměť a dovedl po pořádku i proti proudu odříkat řadu říkánek, poslali ho do Čech, aby byl přijat v svaté obcování sedleckého kláštera. Mohl do smrti v klidu a s nevinným srdcem chválit Boha, ale každému jest podstoupiti zkoušky.

Jednou hodil ďábel svou udičku zrovna před klášterní bránu a nešťastný Michael sezobl vnadidlo. Měl tehdy na sobě po prvé řeholní šat. (Nadmíru se z toho radoval – ba byl na svůj háv pyšný.) Dostalo se mu na dvě hodiny volnosti a Michael tedy uvažoval, kam se má obrátit. Po chvíli bylo viděti, jak stoupá do vrchu směrem poledním. Měl ruce (jak velí opatský mrav) složeny na zádech a krátil si čas šťastným sněním. – Co ho však vedlo v pustinu, do křovisk a mezi stromy? Jaká myšlenka ho posedla? – Žádná! Pražádná! Hladina jeho mysli byla (jak se říká) bez jediné vlnky. Nic ho netrápilo, ze všeho se radoval. Šel jen tak na procházku, srážel pampeliškám pýřné hlavičky, díval se na boží svět, broukal si něco veselého a v tom vězí právě háček. Ďábel začal totiž přehazovat jeho myšlenky a vnukl mu takovou bujnost, že milý mnich (domnívaje se býti dočista sám) se jal nevhodně a nedůstojně plesati. Skákal přes stružky, volal na ozvěnu, tleskal dlaní o dlaň, a když mu znenadání padla do oka malá, hbitá, ušatá veverka s dlouhým chvostem, chtěl ji tak trochu poplašit a měl zato, že se bude čemu smát, až zvířátko skočí s větve na větev. Shýbl se tedy pro kámen – au hole svatého Bernarda! U svíce kostelníkovy! Věřil by to někdo? Ze skalnaté země vyráží nádherný proutek stříbra!

Tu bratra Michaela zalil pot. Dal se do běhu, obrátil se, skočil vpravo, skočil vlevo, zůstal stát. Píšťaly jeho rozumu se pomátly, jedna houkala, druhá kvílela, třetí ječela. Ano, bude to takové: chuďas ztratil smysly.

Když se Michael (tak na polovic) vzpamatoval, udeřil se do čela a povídá sám sobě:

„Oslíku, čertovo kvítí, proč sis nepoznamenal místo, kde jsi ulomil stříbrnou větévku? Jak je nalezneš, jak je poznáš, jak se chceš k němu vrátit?“

(...)

(......)