Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PENÍZ LEHČÍ NEŽLI LUPÉNEK

Za vlády krále Václava a právě v ten čas, kdy se rozhlásilo, že české země jsou učiněný ráj všech zištníků a kramářů a kdy se v jihlavských a v kutnohorských dolech těžily koše stříbra, přišel do Prahy francouzský kupec, jménem Fuscien. Byl bohat, ubytoval se v dobré hospodě „U dvou žab“, ale neměl tam stání.

Jakési pořekadlo hlásá, že duše kuchařů prodlévají nejraději v kuchyni; Fuscien, který byl kupcem až do morku kostí, dosvědčoval (s malou obměnou) pravdu podobných průpovídek: tržiště jej přitahovalo, jako plamen přitahuje můru. Složil tedy svá gentská sukna, a dříve než je vystavil a dříve než započal jednání, zašel na Svatohavelský trh. Loudal se podle dřevěných domků, které svého času s takovou rychlostí přivedl na svět pan Eberhart, mnul ve špetce látky vystavené v krámcích a na kamenných deskách, které byly zapuštěny po celé šíři krámských oken, postál pod stříškami a pod výstupky, poptal se na mince, poptal se na ceny a všude prohodil pár slovíček. Tu se zasmál, tu se divil, tu pleskl nějakého všetečku, který mu chtěl vnutit své zboží. – Tak s uchem zalehlým křikem a chválami a tisícerou přísahou, že tahle vlna je na světě nejkrásnější a že je rovnou zadarmo, urazil hezký kus cesty. Bylo mu blaze. Hýkání oslíka, hlasy, cinkot, rachání vozů, plačtivé volání, jekot, váda, bušení kladiv, zvuk trhajícího se plátna, a ovšem tlačenice působila Fuscienovu osrdí rozkoš. Díval se s velikým zalíbením na kramáře, jak (hlavu na stramu a bdělost v zornici) pohybem, který za pět set let bude unášeti herce staré dobré Evropy, zvali každého, kdo zvonil denárkem, do nitra svých doupat. Když se Fuscien nasytil hemžení a když měl plnou hlavu hlomozu, vstoupil do krčmy.

Drží dlaň na petlici, jeho plášť se třepe v povětří, které táhne průjezdem, – a již má postaráno i o zábavu. Kde se vzal, tu se vzal, před Fuscienem se uklání člověk, který se nazývá Bíšek a který je kampsorem, to je dohazovačem, slídilem a prostředníkem družstva mincmistrů. – Není v tom pražádná náhoda, neboť milý Bíšek sledoval Francouze již hezky dlouho. Hezky dlouho hledal příležitost, jak by se k němu přitočil. – Proč? Větřil cizince, bylo mu jasno, že Fuscien bude měniti minci, a chtěl ho dovésti k stánku svého pána. Vedle toho toužil kampsor podívati se hodně zblízka na francouzské obchodování.

Pokud běží o mrav, měl Bíšek dobrou školu. Byl úslužný. Otevřel dveře do temné světnice, vedl Fusciena ke stolu a vykřikl zhurta na krčmáře, aby si hleděl své živnosti.

„Francouz zavítal do tvé díry,“ řekl. „To se ti, brachu, nestane každý den! Měj se tedy k dílu! Pojď nás přivítat! – Jářku, dostanu tě z toho kouta? Copak tam, prosím tě, robíš?“

Krčmář pustil chasníka, kterého držel do té chvíle za krk, otřel si dlaně o zástěru a pravil:

„Kmotře, přihodila se mi věc dočista k neuvěření. Já, člověk protřelý světem, jsem se dal nachytat na bídnou vějičku!“

„Sem s jídlem a pitím!“ řekl opět kampsor a přisunul pro Fusciena těžkou lavici (...)

(......)