Jules Verne

HVĚZDA JIHU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VANDERGAART KOPJE

Rozhodně musím odjet, řekl si druhý den Cyprián Méré, když se oblékal, musím odejít z Griqualandu! Po tom, co mi ten člověk řekl, by bylo slabostí, kdybych zde zůstal o den déle! Nechce mi dát svou dceru? Snad má pravdu! Rozhodně se nehodí, abych se dovolával nějakých polehčujících okolností! Mu­sím tento rozsudek přijmout mužně, ať už je sebebolestnější, a počítat s tím, že budu mít v budoucnosti větší štěstí.

Cyprián pak bez váhání začal skládat své přístroje do beden, které si pone­chal a které mu sloužily za příborníky a skříně. Dal se s chutí do práce; pracoval usilovně několik hodin, když tu náhle otevřeným oknem uslyšel v čistém ranním vzduchu svěží hlas, který stoupal z terasy jako skřivánčí zpěv a zpíval jednu z nejkrásnějších písní na slova irského básníka Moora:

Poslední to růže v létě; všechny krásné její družky zvadly již a zahynuly, ona stále ještě kvete.

Cyprián přiběhl k oknu a spatřil Alici, jak jde pomalu k pštrosí ohradě a v zástěře má plno pochoutek pro své miláčky. To ona zpívala vycházejícímu slunci.

Nenechám tě umírat samotinkou na větvi; krásné družky tvé již spí; ty jdi s nimi také spát.

Mladý inženýr nikdy o sobě netvrdil, že je zvlášť přístupný kouzlu básní, ale tato píseň ho hluboce dojala. Zůstal stát u okna; zadržel dech a pozorně po­slouchal nebo spíše dychtivě pil její sladká slova.

Píseň zmlkla. Slečna Watkinsová krmila své pštrosy; byla to pěkná podívaná, jak natahují dlouhé krky a neobratné zobáky k malé dovádivé ručce. Když bylo po krmení, zazněla píseň znovu:

Poslední to růže v létě,

stále, stále ještě kvete...

Ach, kdo toužil by sám býti na tom smutném, smutném světě...Cyprián stál jako přikován nějakým kouzlem a v ocích měl slzy. Hlas se vzdaloval; Alice se vracela do statku. Neušla ani dvacet metrů, když zaslechla za sebou chvatné kroky. Obrátila se a rázem se zastavila. Cyprián, hnán čímsi neodolatelným, vyšel rychle z chatrče a běžel bez klobouku za ní. „Slečno Alice!“ „Pan Méré?“

Stáli proti sobě v plné záři vycházejícího slunce na cestě, která vedla kolem statku. Jejich ladné stíny se ostře odrážely v pusté krajině od bílého dřeva Watkinsova domu. Když Cyprián dohonil dívku, byl náhle sám překvapen tím, co udělal. Stál před ní mlčky a nerozhodně.

„Vy mi chcete něco říci, pane Méré?“ ptala se dívka účastně. „Chci se s vámi rozloučit, slečno Alice...! Dnes odjíždím,“ odpověděl váha­vým hlasem.

Lehká červeň, která oživovala jemnou pleť slečny Watkinsové, náhle zmi­zela.

„Odjíždíte? Vy chcete odjet? A kam...?“ tázala se znepokojeně. „Domů... do Francie,“ odpověděl Cyprián. „Má práce zde již skončila... Splnil jsem svůj úkol... Nemám v Griqualandu co dělat, nezbývá mi než se vrátit do Paříže...“

Mluvil přerývaně, jako když se nějaký viník omlouvá.

„Ach...! Ano...! Máte pravdu...! Muselo to jednou být...!“ zajíkala se Alice a nevěděla, co říká.

Dívka byla jakoby omráčena. Do toho neznámého štěstí, které prožívala, padla inženýrova zpráva jako blesk z čistého (...)

(......)