Jules Verne

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola dvacátá třetí
v níž se Proklouzův nos nadmíru prodlouží

Příštího dne si Proklouz utrmácen a hladov řekl, že se musí najíst stůj co stůj, a čím dřív, tím líp. Měl ovšem možnost prodat hodinky, ale to by byl raději zemřel hlady. Dobrému hochu se nabízela příležitost, aby teď nebo nikdy zužitkoval zvučný, ne-li dokonce melodický hlas, jímž ho obdařila příroda.

Znal několik písniček z Francie a z Anglie a rozhodl se, že to s nimi zkusí. Japonci jsou jistě milovníci hudby, protože u nich se všechno provádí za zvuku činelů, tamtamů a bubínků a mohou tedy nadání evropského umělce jen obdivovat.

Možná však, že je na pořádání koncertu ještě příliš časná ranní hodina a nečekaně probuzení milovníci hudby by možná zpěváku nezaplatili těmi penězi, na nichž je vyobrazen mikádo.

Proklouz se tedy rozhodl, že nějakou hodinku počká, ale jak tak bloudil městem, došel k závěru, že na potulného umělce by se zdál příliš dobře oblečen, a tu mu napadlo vyměnit si šaty za veteš, která se bude k jeho postavení lépe hodit. Tato výměna mu musí nadto vynést doplatek v hotovosti, a toho může ihned použít k ukojení hladu.

Když bylo toto rozhodnuti učiněno, zbývalo je už jen provést. Teprve po dlouhém pátrání objevil Proklouz domorodého překupníka, kterému vyložil své přáni. Evropský oděv se vetešníkovi zamlouval a za chvíli vyšel Proklouz na ulici ve starém japonském šatě na hlavě s jakýmsi křídlatým turbanem, který působením času vybledl. Zato však mu v kapse zvonilo několik stříbrných penízků.

"Nevadí," říkal si, "budu si představovat, že je karneval."

První starostí takto "pojaponštěného" Proklouze bylo zajít do skromně vyhlížející čajovny. Tam pojedl zbytky drůbeže a několik hrstek rýže, obědvaje jako člověk, pro něhož večeře je hádankou, kterou musí teprve rozluštit.

"Jde o to, neztrácet hlavu," řekl si, když se vydatně posilnil. "Teď už nemohu vyměnit tento hadr za jiný, ještě japonštější. Musím tedy hledět, abych našel způsob, jak se co nejrychleji dostat z této Říše slunce, na kterou mi zbudou jen samé žalostné vzpomínky!"

Proklouz hodlal navštívit parníky odjíždějící do Ameriky. Počítal, že jim nabídne své služby jako kuchař nebo sluha, při čemž nebude žádat jinou odměnu než cestu a stravu. Jakmile bude v San Franciscu, dovede si pomoci z úzkých. Důležité je překonat těch čtyři tisíce sedm set mil Tichého oceánu, které se prostírají mezi Japonskem a Novým světem.

Proklouz rozhodně nebyl člověk, který by nechal nějaký nápad ležet ladem, a proto zamířil k jokohamskému přístavu. Čím víc se však blížil k dokům, tím se mu jeho plán, tak prostý v okamžiku, kdy naň přišel, zdál nesplnitelnější. Proč by na palubě nějakého amerického parníku měli potřebovat zrovna kuchaře nebo sluhu, a jakou vzbudí důvěru, když je takto vyparáděn? Jaká doporučení předloží? Kdo o něm může podat informace?

Zatím co takto uvažoval, padl jeho pohled na obrovský plakát, jejž jakýsi šašek nosil po jokohamských ulicích. Text plakátu byl sepsán (...)

(......)