Jules Verne

PATNÁCTILETÝ KAPITÁN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII. KAPITOLA
Strašlivé slovo

Byl už čas, aby dospěli k cíli. Paní Weldonová, které se zmocnila krajní únava, už nechtěla dále snášet útrapy cesty. Vzezření jejího chlapce, který při záchvatu horečky byl velice zarudlý, načež zase neobyčejně zbledl, ji naplňovalo velikým nepokojem. Neponechávala už péči o něj Nan a pořád byla u něho. Držela ho stále na klíně.

Ano, už byl čas, aby dorazili! Američan časně zrána dne 18. dubna ujišťoval, že ještě téhož večera malá četa najde přístřeší v haciendě San Felice.

Dvanáct dní cesty, dvanáct nocí pod širým nebem, to muselo vyčerpat síly paní Weldonové, i kdyby byla i sebestatnější. Ovšem pro dítě to bylo ještě horší a pohled na nemocného malého Jacka, kterému se nedostávalo ani nejnutnější péče, byl pro ni srdcervoucí.

Dick Sand, Nan, Tom a jeho přátelé snášeli únavu cestování lépe.

Co se týče Harrise, zdál se být jak stvořen pro dlouhé pochody lesem a na něm nebylo vidět ani za mák zemdlenost. Ale čím více se přibližovali k haciendě, tím více Dick Sand pozoroval, že jeho chování bylo méně přímé a více zdrženlivé, než dříve. Opak toho by byl přirozenější. Tak soudil aspoň mladý lodní kapitán, který pořád více nabýval nedůvěru k Američanovi. Ale jaký prospěch by na tom mohl Harris mít, aby je klamal? Dick Sand si to nemohl vysvětlit, ale přesto všechno tím bedlivěji Harrise střežil.

Američan nepochybně poznal, že Dick Sand jej stále pozoruje a proto se snad stával zamlklejším ke svému "mladému příteli".

Vydali se opět na pochod.

V lese, který byl méně hustý, byly stromy roztroušeny ve skupinách a netvořily už takřka neproniknutelné spousty. Začíná snad tady pampa, o které Harris mluvil?

Za prvních hodin toho dne žádná příhoda nezvyšovala neklid Dicka Sanda. Jen dvě okolnosti mu byly nápadné. Snad byly obě podřízeného významu, ale za daných poměrů bylo zapotřebí dbát každé maličkosti.

Především vzbudilo chování Dinga zvláštní pozornost mladého kapitána.

Jestliže už dříve pes po celou cestu větří jakousi zdánlivou stopu, nyní, a to skoro náhle, změnil své chování. Až dosud maje svůj čenich u země očichával trávu a keře, ale mlčel anebo jen žalostně kňučel, což svědčilo spíše o výrazu jeho bolesti či lítosti.

Ale toho dne začalo tohle podivné zvíře štěkat a to někdy tak zuřivě, jako kdysi, když se Negoro objevil na palubě Pilgrima.

V mysli Dicka Sanda vzniklo podezření, které bylo utvrzeno také tím, co mu Tom řekl:

"Hleďte, to je podivné, pane Dicku! Dingo už neočichává zem, jako to dělal ještě včera! On zvedá čenich, je rozčilen a kůže se mu ježí!

Člověk by řekl, že něco z dálky větří..."

"Negora, je to tak?" odvětil Dick Sand, a když uchopil starého černocha za rameno, dal mu znamení, aby mluvil potichu.

"Negora, pane Dicku. Nemohlo se stát, že by on sledoval naše stopy?..."

"Ano, Tome, a snad v této chvíli není od nás daleko."

"Ale... proč?" pravil Tom.

"Buď Negoro nezná tuto zemi," začal Dick Sand, "a pak by to bylo k jeho (...)

(......)